Kapitola č. 29: Návrat ztraceného syna

Harry seděl u postele svého otce a stále ho držel za ruku, jakoby věřil, že jeho přítomnost bude pro otce povzbuzením. Stále měl zvýšenou teplotu, ale jeho dech byl klidný a spal. Madam Pomfreyová i pan Conroy, kterého Harry zavolal okamžitě po návratu z Chroptící chýše. Starý ošetřovatel, přestože neměl službu, se dostal do školy o něco později a mohl jen potvrdit slova školní ošetřovatelky.

„Potřebuje odpočívat, ale jinak bude v pořádku. Zůstanou už jen vzpomínky, nic jiného,” uklidňoval chlapce a stiskl mu rameno.

„Děkuji,” šeptl Harry a pod návalem úlevy i únavy, kterou pociťoval po sedmidenním letu bez přestávky, se mu do očí tlačily slzy.

„Měl by sis odpočinout, chlapče,” radil mu Conroy, ale chlapec jen zamítavě zakroutil hlavou.

„Chci tu být, až se vzbudí, musím… musím mu toho tolik povědět.”

„To počká, Harry. Severus se nevzbudí dřív než ráno a ty jsi úplně vyčerpaný,” přidal se i ředitel, ale ne nadarmo byl Harry synem svého otce. Byl stejně tvrdohlavý jako Severus a odmítl jakékoli jejich pokusy dostat ho do postele. Neuspěla ani madam Pomfreyová, a tak Harry dostal posilňující lektvar, aby trošku doplnil síly.

Okolo půlnoci, když ho začal přemáhat spánek, pohlédl na otce a přemýšlel. Snad se nic nestane, když ho na chvilku nechá samotného. Jen na pár minut, co… musí vidět Ginny. Musí jí říct, že se vrátil, aby o něj neměla strach. Bude to jen okamžik, hned se vrátí… s těmito úvahami, přestože s mírnými výčitkami svědomí se přeměnil na fénixe a vyletěl oknem ošetřovny do chladné noci.

Zaklepal zobákem na okno ložnice a vůbec ho nepřekvapilo, že mu Ginny hned na to otevřela.

„To jsi ty, Fawkesi?” zeptala se v domnění, že v její ložnici právě přistál ředitelův fénix.

„Ne, to jsem já, Harry,” ozvalo se do ticha a ona nemohla uvěřit vlastním očím. Nohy se jí podlomily, ale naštěstí už ji v té chvíli pevně držel v náručí a vtiskl jí na rty letmý polibek.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ šeptl a setřel jí z tváře osamělou slzičku.

„Bála jsem se o tebe. Nikdo nevěděl, co s tebou je a… ” vzlykala a jejich pohledy se střetly, když jejich tváře ozářil jasný žlutý kotouč na nebi. V dálce se ozvalo vlkodlačí zavytí a oba vyhlédli z okna.

„To bude určitě Remus,” zkonstatoval smutně. Škoda, že jemu už pomoct nemohl.

„A co tvůj otec?” zeptala se se zájmem a on jí prsty prohrábl vlasy.

„Je na ošetřovně, ale bude v pořádku. Musím se k němu vrátit, ale chtěl jsem tě vidět a povědět ti, že jsem v pořádku. Teď bys měla jít ještě spát,” poradil jí a ona poslušně přikývla.

„Uvidíme se ráno?” zeptala se s nadějí.

„Severus by se měl ráno probrat, tak nevím, jestli stihnu snídani, ale rozhodně nikam neodejdu bez toho, abych ti o tom nepověděl,” slíbil a překvapivě jí to stačilo. Rozloučili se dlouhým vášnivým polibkem a Harry pospíchal zpátky na ošetřovnu. Při pohledu na prázdnou postel ho však polil studený pot. Co se stalo, kam ho odnesli, ptal se v duchu a nejrychleji jak mohl, se rozběhl tmavými chodbami školy do sklepení, kde měl jeho otec svoje komnaty. Doufal, že se konečně probral a beze slova, jak pro něj bylo typické, odešel právě tam.


Severus se skutečně probral pár minut po tom, co se od něj Harry vzdálil. Byl na ošetřovně sám, nikdo se o něj nezajímal. Nikdo neseděl u jeho postele a nedržel ho za ruku, vždyť kdo by to pro něj vlastně udělal… jedině Calwen, která byla doma a určitě spokojeně spala, anebo… anebo Harry. Ten by byl schopný něčeho takového, ale chlapec nikde nebyl. Musel to být určitě jen sen o tom, že se nad ním jeho syn sklání a utěšuje ho, že všechno bude v pořádku. Jenže… on skutečně byl v pořádku. Je přece noc a měsíc v celé své kráse jasně zářil na nebi, a on… nepřeměnil se a dokonce se cítil výborně. Nepociťoval žádnou slabost či nedostatek energie, ba naopak. Cítil se lépe než kdykoli předtím. To však musí znamenat jediné… Harry je… kdyby se vrátil, určitě by ho nenechal o samotě. Seděl by u něj, dokud by se neprobral. Ale to nejde, on přece nemůže být… jeho Harry, ne…

Dobrá nálada ze zjištění, že je konečně v pořádku ho rázem přešla při pomyšlení na syna, kterého zřejmě navždy ztratil. Vzal si svůj plášť, který byl přehozený přes stoličku a tichými tmavými chodbami se vrátil do svého bytu ve sklepení. Sám… ztratil ho navždy…

Tiché klepání, dopadající na jeho dveře ignoroval. Jediný, kdo by za ním v tuto pozdní hodinu přišel, byl Albus a on se s ním nechtěl setkat. Ne po tom všem. Obviňoval toho starého muže za to, že Harrymu nezatrhl jeho plány. Nejvíc, však obviňoval sám sebe za to, že Harryho do té situace navedl.

Klepání neustávalo a když to trvalo příliš dlouho, ozval se hlas toho, kdo se tak vytrvale snažil zaujmout jeho pozornost.

„Tati? Tati, jestli mě slyšíš a jsi vevnitř, otevři, prosím!” žádal Harry, ale odpovědí mu bylo jen ticho.

„Tati, jsi v pořádku? No tak kde jsi, prosím odpověz, jinak se tu zblázním strachy,” nevzdával to a o chvíli později se dveře skutečně otevřely.

Severus hleděl na svého syna jako na zjevení. Ten však na nic nečekal a vrhl se otci okolo krku.

„Díky Merlinovi, jsi v pořádku,” vydechl úlevou a potom se jejich pohledy setkaly. „Jak se cítíš? Kdy ses probral? Byl jsem pryč ani ne půl hodiny a už jsem tě tam nenašel,” mlel Harry páté přes deváté, a přestože se mu ulevilo, když viděl otce stát ve dveřích, stále měl ještě jisté obavy.

„Jsem v pořádku,” odpověděl muž prostě a přísným pohledem se zavrtával do svého syna.

„Myslel jsem, že se mi to jen zdálo. Když jsem se vzbudil a ty jsi tam nebyl, byl jsem si téměř jistý, že jsem v Chroptící chýši blouznil a už tě nikdy neuvidím,“ přiznal Severus potichu a najednou Harryho prudce objal. „Merline, tak moc jsem se bál,“ mumlal a držel chlapce tak pevně, jako by se bál, že mu zase hned zmizí.

„Myslel jsem, že se probereš až ráno, tak jsem šel za Ginny. Vážně jsem byl pryč jen chvilku,” ujišťoval ho Harry a rozhodně neměl v plánu vymanit se z otcova objetí. Byl rád, že jsou konečně spolu a že se nehádají. Jenže ani to nemělo trvat dlouho.

„Byl jsi pryč jen chvíli? Dva měsíce o sobě nedáš žádnou zprávu a je to podle tebe v pořádku?” zeptal se Severus potichu, ale příkře.

„Promiň, ale musel jsem…”

„Nic jsi nemusel! Nebyla to tvoje starost, Harry. Nechci, aby ses vystavoval nebezpečí a už vůbec ne, abys kvůli mně obětoval svůj život,” přerušil ho Snape trpkým, bolestí naplněným hlasem. „Netušíš, jak jsem se o tebe bál. Bylo to od tebe nanejvýš nezodpovědné. A navíc odejít bez jediného slova…”

„Teď teda víš, jak jsem se cítil já. Ale to bylo dokonce horší, protože jsem si skutečně myslel, že jsi mrtvý a ty jsi mě v tom podporoval celých šest let. Ne dva měsíce, ale šest let. A co myslíš, že bys udělal, kdybych ti řekl, co chci udělat? Nechtěl jsem odejít bez rozloučení… ani nevíš, jak mi bylo, když jsem…“ vykřikl Harry zoufale. Věděl, že to muselo přijít, ale teď na to nebyl připravený. Nechtěl poslouchat výčitky, chtěl jen vědět, že je otec v pořádku a že je na něj hrdý, že ho má rád.

„Když jsi co, Harry?” zeptal se Severus a hrdlo se mu stáhlo úzkostí.

„Nic. Já jen… pomyšlení na to, že bych to nestihl a už tě neviděl… náš poslední rozhovor…“ mumlal zmateně a svět okolo něj se začal rozmazávat. Hlava se mu motala a najednou mu byla strašná zima.

„Kdybych věděl, kam se chystáš, nikdy bych ti to nedovolil. Nechápu, jak to mohl Albus dopustit a ty…” pohlédl na Harryho, který byl najednou úplně bledý. „Harry, jsi v pořádku?” zeptal se a všechen hněv byl najednou pryč. V jeho hlase nebylo nic jiného než obavy otce. Přistoupil k němu blíž, právě v čas, aby ho zachytil před dopadem na zem.

„Do kotle, Harry, tohle mi nedělej,” zaúpěl a odnesl chlapce na pohovku. Zběžně ho prohlédl, ale kromě pár škrábanců a odřenin nenašel nic, co by svědčilo o původ jeho stavu. Usoudil, že hlavním problémem je únava a úplné vyčerpání organismu. Přenesl ho tedy do své postele a nalil mu do krku několik posilujících a vyživujících lektvarů. Když bylo o chlapce postaráno, sedl si vedle něj na postel a tak jako ještě před chvílí Harry, ho držel za ruku. Občas mu prsty odhrnul vlasy z čela a vlhkým ručníkem setřel pot, který se perlil na jeho čele následkem mírné teploty.

„Proč to pro mně všechno děláš?” povzdychl si nahlas, nečekajíc odpověď, ale Harry na malou chvilku otevřel oči a pohlédl na něj.

„Protože tě mám rád, tati a nechci tě znova ztratit,” šeptl unaveně.

„I já tebe, Harry. Ale teď spi, povíme si to později,” ujistil ho Severus a na tváři se objevil náznak úsměvu. „Děkuji,” zašeptal po chvíli a podle mírného úsměvu na Harryho tváři usoudil, že ho chlapec slyšel. A to bylo v pořádku. Byl svému synovi vděčný za záchranu života a hlavně za to, že se mu vrátil živý.