pondělí 23. července 2007

15.kapitola - Skřetí pomsta

Druhý den brzy ráno, ještě než se ti druzí dva probudili, vyšel Harry ze stanu a šel se poohlédnout do okolního lesa po tom nejstarším, nejpokroucenějším a nejodolněji vypadajícím stromě, jaký mohl najít. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a označil toto místo křížkem, který vyryl do kůry stromu pomocí hůlky. Nebylo to mnoho, ale Harry cítil, že by Pošuk raději chtěl tohle, než být součástí dveří Dolores Umbridgeové. Potom se vrátil do stanu a čekal, až se ostatní probudí, aby si mohli promluvit, co budou dělat dál.

Harry a Hermiona měli pocit, že by nebylo nejlepší zůstávat někde příliš dlouho a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další přesun bude na dosah slaninovému sendviči. Hermiona proto odstranila kouzlo, které bylo okolo mýtiny a Harry s Ronem zatím zahladili všechny stopy, které by mohly prozradit, že zde tábořili. Pak se přemístili na okraj malého trhového městečka.

Jakmile postavili stan ukrytý v mladém podrostu, očarovali jeho okolí s novým ochranným kouzlem. Harry se ve svém neviditelném plášti odvážil jít ven pro nějaké jídlo. Avšak nešlo to, tak jak si naplánoval. Jakmile vstoupil do města, zmrazil ho nepřirozený chlad. Obloha se náhle zatemnila a kolem se snášela mlha.

„Ale ty umíš udělat úžasného Patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil do stanu s prázdnýma rukama a udýchaný. Promluvil jediné slovo: mozkomorové.

„Nemohl jsem . . . ho udělat.“ těžce oddychoval a svíral si bok, ve kterém mu píchalo. „On byl . . . nepřišel.“

Jejich výrazy zděšení a zklamání Harryho zahanbily. Zažil to již ve své noční můře, viděl Mozkomory plachtící z mlhy v dálce a uvědomoval si znehybňující chlad, který mu rdousil plíce a vzdálený křik, který mu zaplnil uši a on nebyl schopný ochránit sám sebe. Harryho to stálo všechnu jeho vůli, aby se odpoutal ze svého místa a běžel, zanechával za sebou bezoké mozkomory vznášející se mezi mudly, kteří je nebyli schopní vidět, ale nepochybně by cítili zoufalství všude, kam by šli.

„Takže pořád nemáme žádné jídlo.“

„Buď zticha, Rone,“ odsekla Hermiona. „Harry, co se stalo? Proč si myslíš, že by si nemohl udělat Patrona? Včera si to dokázal perfektně!“

„Nevím.“

Sedl si hluboko do starého Parkinsonova křesla a cítil se v tu chvíli velice ponížený. Strachoval se, že se v něm něco pokazilo. Včerejšek se zdál tak dávno: Dnes mu mělo být zase třináct let, byl jediný, kdo omdlel v Bradavickém expresu.

Ron nakopl nohu od židle.

„Co?“ zavrčel na Hermionu. „Jsem vyhladovělý! Všechno co jsem měl od té doby, co jsem málem vykrvácel k smrti, je pár jedovatých hub!“

„Tak jdi a vybojuj si cestu přes mozkomory,“ řekl Harry dotčeně.

„Šel bych, ale mám ruku v šátku, jestli sis toho nevšiml!“

„To se hodí.“

„A co to s tím mám — ?“

„Samozřejmě!“ zakřičela Hermiona, klepla si rukou na čelo a oba překvapením ztichli.

„Harry, dej mi ten medailon! No tak,“ řekla netrpělivě a poklepala na něj prsty, když nereagoval," ten viteál, Harry, máš ho pořád na sobě!“

Nastavila ruce a Harry si přetáhl zlatý řetěz přes hlavu. V okamžiku, kdy se trošku dotkl Harryho kůže se cílit volný a zvláštně lehký. Ani si neuvědomil, že je celý vlhký a studený nebo že mu žaludek stlačuje těžká síla, dokud oba pocity neustoupily.

„Lepší?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, mnohem lepší!“

„Harry,“ řekla, sehnula se k němu a mluvila na něj laskavým hlasem, který se mu připomínal návštěvu nemocného, „nemyslíš si, že jsi posedlý, že ne?“

„Co? Ne!“ bránil se, „Pamatuji si všechno, co jsme udělali, zatímco jsem ho měl na sobě. Nevěděl bych, co jsem dělal, kdybych byl posedlý, ne? Ginny mi říkala, že si mnohokrát vůbec nic nepamatovala.”

„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se dolu na těžký medailon. „No, možná bychom ho neměli nosit. Můžeme ho prostě nechávat ve stanu.“

„Nenecháme tady ležet viteál,“ prohlásil pevně Harry. „Když ho ztratíme,
když ho ukradnou—„

„No, dobře, dobře,“ řekla Hermiona, a pověsila si ho na krk sama a zastrčila si ho za tričko, aby nešel zahlédnout.

„Ale budeme se v jeho nošení střídat, tak ho nikdo nebude mít moc dlouho.“

"Skvělý,“ řekl popudlivě Ron, „a teď, když jsme to vyřešili, mohli bychom prosím jít pro nějaké jídlo?“

„Dobře, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona a letmo pohlédla na Harryho. „Nemáme proč zůstávat tam, kde útočí mozkomorové.“

Nakonec se na noc usídlili na rozsáhlém poli, které patřilo k osamocené farmě, odkud se jim podařilo obstarat si vejce a chleba.

„To není krádež, že ne?“ zeptala se ustaraným hlasem Hermiona, když hltali míchaná vajíčka na topince.

„Ne pokud jsem nechal nějaké peníze pod kurníkem?“

Ron zakoulel očima a řekl s vypouklými tvářemi, „E -nee, 'ty se moc staráš. 'Vidu!“

A vskutku bylo mnohem jednodušší zůstat v klidu, když byli příjemně najedení. Hádka o mozkomorech byla tu noc se smíchem zapomenuta a Harry se cítil šťastný a dokonce plný nadějí. a vzal si první ze tří nočních hlídek.

Tohle bylo jejich první setkání se skutečností, že plný žaludek znamená dobrou náladu a prázdné hašteření a sklíčenost. Harry tím byl nejméně překvapen, protože strpěl mnoho období blízkých k vyhladovění u Dursleyových.

Hermiona snášela dobře ty noci, kdy se jim nepodařilo sehnat nic jiného než bobule nebo staré sušenky, možná byla trochu vznětlivější než jindy a zarytě mlčela. Ron byl ale zvyklý jíst tři chutná jídla denně, zásluhou jeho matky nebo Bradavických domácích skřítků a hlad ho dělal nerozumným a popudlivým. Kdykoliv postrádal jídlo a ještě byl na řadě s nošením viteálu, stával se přímo nepřátelským.

„Tak kam dál?“ byla jeho stálá písnička. Vypadalo to, že nemá žádné vlastní nápady, ale jenom čeká až Harry a Hermiona přijdou s nějakým plánem zatímco on seděl a dumal nad malými zásobami jídla.

Harry a Hermiona spolu strávili bezvýsledné hodiny, když zkoušeli přijít na to, kde jsou ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už mají. Jejich debaty se začaly stále více opakovat, protože neměli žádné nové informace.

Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věří, že Voldemort skryl viteály na místa, která jsou pro něj důležitá, neustále si říkali, jakou nějakou jednotvárnou litanii, tato místa, o kterých věděli, že zde Voldemort žil a nebo je navštívil. Sirotčinec, kde se narodil a byl vychován; Bradavice, kde se vzdělával; U Borgina a Burkese, kde pracoval po dokončení školy; potom Albánie, kde strávil rok v exilu. To byl základ jejich spekulací.

„Jo, pojďme do Albánie. Prohledání celé země by nám nemělo zabrat víc jak jedno odpoledne,“ řekl Ron sarkasticky.

„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů udělal ještě předtím, než šel do exilu a Brumbál si byl jistý, že had je ten šestý,“ řekla Hermiona. „Víme, že had není v Albánii, je většinou s Vol—„

„Nežádal jsem tě, aby jsi to už neříkala?“

„Dobře! Had je většinou s Ty-Víš-¨Kým—spokojen?“

„Nijak zvlášť.“

„Neumím si představit, že by cokoliv skrýval U Borgina a Burkese,“ řekl Harry, který toto podotkl již mnohokrát předtím, ale řekl to znovu prostě proto, že chtěl přerušit to protivné ticho. „U Borgina a Burkese byli experti ve věcech černé magie, ihned by poznali viteál.“

Ron si demonstrativně zívnul. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a pokračoval, „Pořád počítám s tím, že by mohl být nějaký schovaný v Bradavicích.“

Hermiona si povzdychla

„Ale Brumbál by ho našel, Harry!“

Harry zopakoval argument, který vždycky vytáhl na podporu této teorie.

„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že zná všechna tajemství Bradavic. Říkám ti, jestli bylo nějaké místo, které Vol-“

„O!"

„TY-VÍŠ-KDO!“ křičel Harry, podnícen svou předchozí trpělivostí. „Jestli je nějaké místo, které bylo opravdu důležité pro Ty-víš-koho, byly to Bradavice!“

„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“

„Ano, jeho škola! To byl jeho první opravdový domov, místo, které znamenalo, že je zvláštní, to pro něj znamenalo všechno i potom, co odešel-“

„Je to Ty-víš-kdo, o kom mluvíme a ne ty, správně? Ne ty?“ zeptal se Ron. Tahal za řetěz od viteálu, který měl kolem krku; Harry pocítil touhu ho uchopit a zaškrtit ho s ním.

„Říkal jsi nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála o nějakou práci, poté co odešel,“ řekla Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry.

„A Brumbál si myslel, že chtěl zpátky jenom, aby zkusil najít něco nejspíš z jiných zakladatelských předmětů a vyrobil z toho další viteál?“

„Jo,“ řekl Harry.

„Ale on tu práci nedostal, že?“ řekla Hermiona. „Takže nikdy nedostal šanci najít zde předmět zakladatelů a schovat ho ve škole!“

„No dobře,“ řekl Harry rezignovaně. „Zapomeňte na Bradavice.“

Bez jakéhokoli vodítka odcestovali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm hledali sirotčinec, v kterém Voldemort vyrůstal.

Hermiona se vloupala do knihovny a zjistila z jejich záznamů, že místo bylo zbouráno před mnoha lety. Navštívili toto místo, ale našli jen věžák plný kanceláří.

„Můžeme zkusit se prokopat k základům?“ polovičatě navrhla Hermiona.
„Tady by viteál neschoval,“ řekl Harry. Věděl to celou dobu.

Sirotčinec bylo místo, odkud byl Voldemort odhodlaný utéct; nikdy by sem neuložil část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, že Voldemort hledal důstojnost a tajuplnost pro své úkryty; chmurný a šedý kout Londýna byl natolik vzdálený, jak si jen můžete představit, od Bradavic, Ministerstva nebo od budovy U Gringottů, kouzelnické banky s pozlacenými dveřmi a mramorovými podlahami.

I když neměli žádný plán, pokračovali v cestě krajinou, stavěli stan radši na různých místech každou noc. Každé ráno se ujistili, že odstranili všechna vodítka k jejich přítomnosti a potom vyrazili, aby našli jiné osamocené místečko v ústraní, cestovali pomocí přemisťování do lesů, stinných puklin útesů, na fialová vřesoviště a na úbočí hor pokrytých hlodášem a jednou do kryté oblázkové zátoky. Přibližně každých dvanáct hodin si mezi sebou vyměňovali viteál, jakoby hrály nějakou zvrhlou, zpomalenou židličkovanou a hrozili se toho, kdy přestane hrát hudba, protože odměnou bylo dvanáct hodin většího strachu a úzkosti.

Harryho neustále pálila jizva. Všiml si, že se tak děje mnohem častěji, když nosí viteál. Někdy si nemohl pomoct a reagoval na bolest.

“Co? Co jsi viděl?“ dožadoval se Ron, kdykoli si všiml, že sebou Harry trhnul.

“Tvář,“ zamumlal pokaždé Harry. „Ta samá tvář. Zloděj, který okrádá
Gregorovitche.“

A Ron se otočil, ani se nenamáhal skrýt zklamání. Harry věděl, že Ron doufá, že mu přinese nějaké informace o jeho rodině nebo o Fénixově řádu, ale konec konců, on, Harry nebyl žádná televizní anténa; mohl vidět jen to, o čem zrovna Voldemort přemýšlel a ne že si naladil, co by rád.

Zřejmě se Voldemort nekonečně zaobíral touto mladou šťastnou tváří, a Harry si byl jistý, že její jméno a bydliště nevěděl Voldemort stejně jako on sám. Jak Harryho jizva stále pálila, veselý, blonďatý chlapec ho neustále mučil v jeho vzpomínkách. Naučil se potlačovat jakýkoliv projev své bolesti a neklidu, takže ostatním dvou neodhalil nic jen netrpělivost při zmínkách o tom zloději. Nemohl je zcela vinit, když byli tak zoufalý z tíhy viteálu.

Když se dny natáhly již na týdny, Harry začal mít podezření, že Ron a Hermiona si povídají bez něj a o něm. Párkrát přestali mluvit, když Harry vstoupil do stanu, a dvakrát je náhodou přistihl, schovaný v krátké vzdálenosti, jak mají hlavy u sebe a rychle mluví. V obou případech ztichli, když si uvědomili, že se k nim blíží a pospíšili si ve shánění dřeva nebo vody, aby vypadali zaneprázdnění.

Harry si nemohl pomoci, ale byl zvědavý, jestli prostě souhlasil s tím, v čem on nyní viděl bezpředmětnou a potulnou cestu, protože si mysleli, že má nějaký tajný plán, který by jim řekl správný směr. Ron se vůbec nenamáhal skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že Hermiona je také zklamaná jeho chabým vedením. V zoufalství se snažil přemýšlet o dalších místech pro viteál, ale jediný, který mu neustále přicházel na mysl byly Bradavice a stejně jako nikdo z ostatních si nemyslel, že by to bylo pravděpodobné a přestal to připomínat.

Podzim se převalil krajinou, když jí procházeli. Nyní stavěli stan na kompostech ze spadaného listí. Přírodní mlha se přidala k té od mozkomorů; vítr a déšť jim způsobovali další problémy. A fakt, že se Hermiona zlepšila v rozpoznávání jedlých hub, nemohl vyrovnat jejich postupnou izolaci, nedostatek lidské společnosti a jejich naprostou ignoraci dění ve válce proti Voldemortovi.

„Moje matka,“ řekl Ron v noci, když seděli ve stanu na břeh u řeky ve Walesu,
„umí vytvořit dobré jídlo z řídkého vzduchu.“

Rozmrzele strkal do hromádky spálených šedých ryb na talíři. Harry se automaticky podíval na Ronův krk a viděl, přesně jak očekával, třpytící se zlatý řetěz s viteálem. Podařilo se mu přemoct nutkání nadávat Ronovi, jehož postoj se vždy lehce zlepšil, jak Harry věděl, když přišlo na sundání medailonu.

„Tvá matka nedokáže vytvořit jídlo z trocha vzduchu,“ namítla Hermiona, „nikdo to nedokáže. Jídlo je první z pěti Nejdůležitějších Výjimek při Gampově Právu Elementárního Přem-“

„Můžeš mluvit normálně anglicky, prosím?“ ozval se nerudně Ron žmoulající rybu mezi zuby.

„Je nemožné vytvořit jídlo z čehokoliv! Můžeš si jídlo přivolat, pokud ovšem víš odkud, můžeš je přeměnit, můžeš si je zmnožit, pokud máš při ruce to-“

„Prosím tě, netrap nás dál. Je to strašné,“ přerušil ji Ron.

„Harry tu rybu chytil a já jen udělala to nejlepší, co jsem mohla! Asi sis nevšiml, že jsem to vždycky já, kdo třídí jídlo, už jen z toho důvodu, že jsem holka, předpokládám!“

„Ne, protože ty předpokládáš, že jsi nejlepší v kouzlech a čárech!“ odhodil míč na její stranu hřiště.

Hermiona vyskočila, až shodila na zem opékací vidlici.

„Jestli chceš, Ronalde, můžeš zítra vařit ty! Můžeš jít hledat ingredience a zkusit vykouzlit něco, co bude aspoň trochu k jídlu! A já tady budu sedět a dělat obličeje a budu pořád vzdychat, jak to děláš-“

„Buďte zticha!“ řekl hlasitě Harry vyskočiv na nohy a lamentoval oběma rukama.
„Buďte zticha, můj bože!“

Hermiona vypadala zaraženě.

„Jak ho můžeš podporovat, on přece vždycky tak těžce a náramně vaří-“

„Ztichni, Hermiono! Někoho jsem slyšel!“

Harry se pokoušel poslouchat víc a rukama se ty dva pokoušel uklidnit. Ale neslyšel nic jiného než šum listů nebo proud tekoucí vody vedle nich. Porozhlédl se, uviděl lotroskop, který se ale nehýbal.

„Vyčarovala jsi kolem nás Ševelisimo, že?“ zašeptal Harry k Hermioně.

„Ano,“ řekla tiše. „Ševelisimo, Iluzorní zaklínadla, kouzla na odpoutání pozornosti mudlů, všecko. Nemohou nás vidět nebo slyšet, kdekoli a kdokoli jsou.“

Harry zaslechl odírání a škrábání a zvuk odvalujících se kamenů, hovor nějakých lidí, silné šplouchání vody. Harry, Ron a Hermiona vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, která rozmístili kolem sebe, byla naštěstí dostačující i ve tmě, která je rovněž chránila před zraky mudlů a obyčejnými kouzelníky, ovšem pokud to byli vážně Smrtijedi, mohli počítat s tím, že jejich obranná kouzla budou podrobena první zkoušce před černou magií.

Hlasy se stávaly hlasitějšími a srozumitelnějšími a muži se pomalu blížili ke břehu řeky. Harry počítal se vzdáleností dvaceti stop, ale kvůli zurčení řeky to nebylo vůbec jisté.

Hermiona uchopila perleťovou kabelu a začala hledat; konečně se jí podařilo najít ultradlouhé uši a hodila je Ronovi a Harrymu, kteří si je spěšně vložili do uší a poslouchali, co se děje před stanem.

Mezi napjatými sekundami Harry uslyšel unavený mužský hlas.

„Tady by mohli být nějací lososi, tedy alespoň jsem s tím počítal, ačkoli není na ně příliš brzy? Accio losos!“

Párkrát to zvláštně zastříkalo a poté proti proudu vyskočila ryba. Někdo vděčně vykřikl jako prasátko.
Harry si vložil ultradlouhé uši hlouběji: přes tekoucí vodu bylo složitější zaslechnout, co si povídají. Jenže oni nehovořili angličtinou, nebo jiným lidským jazykem. Byl to hrubý nemelodický tón, jaký kdy v životě slyšeli. Připomínalo to chrčení a jakési drnčení, spíš hrdelní zvuky. Jeden z nich hovořil hlubším, pomalejším hlasem, narozdíl od druhého.

Oheň tančil na druhé straně břehu, letmé stíny procházely mezi plameny a stanem. Vůně opékaného lososa Harrymu, Ronovi a Hermioně zatemňovala správný úsudek. Poté už jen slyšeli cinkání příborů o talíře nově příchozích a první z mužů začal opět hovořit.

„Tady Griphooku, Gornuku.“

„Skřeti“, udělala Hermiona grimasu Harryho směrem a ten přikývl.

„Děkujeme,“ řekli skřeti unisono v angličtině.

„Takže, vy tři jste jak dlouho na útěku?“ zeptal se další hlas teď už vyzrálý a příjemnější, byl to hlas Harrymu nejasně známý, Harry jen nevěděl, neměl představu o koho jde.

„Šest týdnů... nebo sedm? Už jsem zapomněl,“ odpověděl unavený muž. „Potkal jsem Griphooka jako prvního a nekrátce na to potom Gornuka. Je hezké mít společnost.“

Tady udělal menší odmlku.

„A co tebe přimělo odejít, Tede?“ pokračoval.

„Věděl jsem, že pro mne přijdou,“ zazněl opět ten přátelský veselý hlas, Tedův hlas a Harry najednou pochopil, o koho tu jde: byl to otec Tonksové!

„Slyšel jsem totiž, že se kolem mého obydlí pohybují Smrtijedi, takže jsem se rozhodl rychle, a to odejít pryč.
„Odmítl jsem výjimku být registrován jako mudla, viděl jsem to jako otázku času, věděl jsem, že musím opustit svou rodinu. Moje žena je v pořádku, ona je totiž čistokrevná čarodějka. A pak jsem potkal tadyhle Deana, asi před pár dny, že chlapče?“

„Jo,“ odpověděl další hlas, který byl už nyní Harrymu, Ronovi i Hermioně důvěrně známý. Pocítili záchvěv vzrušení, vždyť šlo o jejich nebelvírského spolužáka Deana Thomase!

„Mudla?“ zeptal se první muž.

„Ano, dalo by se říct,“ řekl Dean. „Můj otec opustil mou matku, když jsem byl ještě malé dítě. Nemám žádný důkaz, jestli byl třeba kouzelník.“

Nastalo ticho, tedy krom neustálého žvýkání, pak ale Ted promluvil znovu.

„Musím říct, Dirku, jsem překvapen, že jsem tě dokázal doběhnout. Potěšen, ale překvapen. Říkal jsi, že jsi byl chycen.“

„Byl,“ řekl Dirk, „ byl jsem napůl cesty do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Někdo Dawlishe omráčil a já si pak vzal jeho koště. Bylo to jednodušší, než si myslíš: nepočítal jsem s tím, že bude za moment v pořádku. Ale byl hodně popletený. Rád bych si potřásl rukou s kouzelníkem nebo s čarodějkou, kdo mi zachránil život.“

Tady nastala další pauza, kdy jen praskal oheň a bylo slyšet šumění vody.

Teď řekl: „A kde jste se vzali vy dva? Já, ehm, žil v přesvědčení, že sloužíte tomu – jehož – jméno – nesmíme – vyslovit.“

„Pak jste žil ve špatném přesvědčení,“ odpověděl skřet s pisklavějším hláskem. „My si žádnou stranu nevybíráme. Tohle je válka čistě jen mezi kouzelníky.“

„Jak jste se sem potom dostali?“

„Můj dojem byl v rozumnosti,“ řekl skřet s hlubším tónem řeči. „Být odmítnut jsem považoval za nemístnou žádost. Mohu říci, že má osoba se cítila bezpečněji v ohrožení.“

„O co vás žádali?“ zeptal se Ted.

„Špatné povinnosti - přiměřené důstojnosti mé rasy,“ odpověděl skřet, jeho hlas byl tvrdší a méně lidský, jak to řekl. „Nejsem domácí skřítek.“

„A co ty, Griphooku?“

„Stejné důvody,“ řekl skřet vysokým hlasem. „Gringottovi už dále nejsou kontrolováni výhradně mou rasou. Neuznávám žádného kouzelníka jako svého pána.“

Ještě si něco v nářečí zamrmlal pod vousy a Gornuk se usmál.

„Je tady něco k smíchu?“ zeptal se Dean.

„Říkal,“odpověděl Dirk, „že existují věci, které kouzelníci také neuznávají.“

Nastala krátká pauza.

„Nechápu to,“ řekl Dean.

„Já jsem udělal svoji malou pomstu před tím, než jsem odešel,“ řekl Griphook anglicky.

„Jsi správnej chlap - skřet,“ poznamenal Ted letmo. „Předpokládám, že se nepodařilo uzamknout Smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s vysokou ostrahou.“

„Kdybych ho tam měl , ten meč by mu stejně nepomohl probít se ven,“ odpověděl Griphook.

„Dean a já tady pořád něco postrádáme,“ řekl Ted.

„Třeba je to Severus Snape, ačkoli on to neví,“ řekl Griphook a oba skřeti propukli ve zlomyslný smích.
Uvnitř stanu bylo Harryho dýchání mělké vzrušením: on a Hermiona na sebe zírali a poslouchali nejpozorněji, jak jen dokázali.

„Neslyšel jsi o tom, Tede?“zeptal se Dirk. „O dětech, kteří se snažili ukrást Nebelvírův meč ze Snapeovy kanceláře v Bradavicích?“

Jako by Harrym projel elektrický výboj, drásající každý jeho nerv, takže stál na místě jako přikovaný.

„Neslyšel jsme o tom,“ řekl Ted, „nepsali to v Denním Věštci?“

„Těžko,“ usmál se Dirk. „Griphook mi tady řekl, že o tom slyšel od Billa Weasleyho, který pracuje tady v bance. Jedno z dětí, které se pokoušelo vzít meč, byla Billova mladší sestra.“

Harry letmo pohlédl směrem k Hermioně a Ronovi, kteří svírali ultradlouhé uši, tak pevně, jako záchranné lano.

„Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapeovy kanceláře a rozbili skleněnou vitrínu, kde byl patrně uložen meč. Snape je chytil na schodišti, když se pokoušeli propašovat meč.

„Ah, měli štěstí,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že by byli schopni použít ten meč proti Vy-víte-komu“ Nebo proti Snapeovi samotnému?“

„Takže, ať si mysleli, že s tím mečem udělají cokoli, Snape se rozhodl, že ten meč nebyl na stávajícím místě v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, dle mého předpokladu, dostal Snape pravomoc od Vy-víte-koho. Poslal tedy meč do Londýna, aby byl raději uložen u Gringottů.“

Skřeti se začali znovu smát.

„Pořád nechápu, co je tady vtipného,“ řekl Ted.

„Je to výmysl,“ zaskřehotal Griphook.

„Nebelvírův meč!“

„Ale ano. Je to kopie-excelentní kopie, jen co je pravda - ale je to produkt kouzelníků. Originál byl před staletími skut skřety a jistě měl vlastnosti, které mají pouze zbraně vyrobené skřety. Ať je Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru v Gringottově bance.“

„Vidím,“ řekl Ted, „ a chápu to tak, že ses neobtěžoval to Smrtijedům říct?“

„Nevidím důvod obtěžovat je informacemi,“ řekl samolibě Griphook, a teď se připojili ke Gornukovu a Dirkovu smíchu.

Ve stanu zavřel Harry oči, ochotný položit někomu na otázku, na kterou potřeboval odpověď. Po minutě, která mu připadala, jakoby jich bylo deset, se Dean podvolil: byl taky (Harry si to pamatoval skrz úder, který mu Dean ušťedřil) ex-přítelem Ginny.

„Co se stalo s Ginny a se všemi ostatními? Jedna, která se to pokoušela ukrást.“

„Oh, byli potrestáni, a to tvrdě,“ řekl Griphook lhostejně.

„Jsou přesto v pořádku?“ zeptal se rychle Ted, „myslím, že Weasleyovi nepotřebují více zraněných dětí, že?“

„Pokud se nemýlím, tak neutrpěli vážná zranění,“ odpověděl Griphook.

„Naštěstí pro ně,“ řekl Ted. „ Se Snapeovou mocí předpokládám, že bychom měli být jenom rádi, že jsou ještě na živu.“

„Copak vy tomu příběhu věříte? Vy, Tede?“ otázal se Dirk. „Vy věříte, že Brumbála zabil Snape?“

„Samozřejmě, že ano,“ ozval se Ted. „Nechystáte si tu sednout a říct mi, že si myslíš, že s tím měl Potter co dočinění?“?“

„Je těžké v těchto dobách něčemu uvěřit,“ zamumlal Dirk.

"Znám Harryho Pottera,“ řekl Dean, „a myslím si, že je opravdu Vyvoleným nebo jak mu chcete říkat."

„Rád bych věřil, že je, synu,“ pokračoval Dirk, „pevně věřil. Ale kam zmizel? Zkuste se pozvednout nad věcí. Copak si myslíte, že by věděl něco, co nevíme my anebo má něco zvláštního za úkol, jako že by teď třeba venku bojoval a rozšiřoval řady rebelů, místo toho aby se teď někde ukrýval? Víte, že teď spadl do pasti -"

„Vyvolený?!“ pousmál se Ted. „Čtete moc lží, Dirku. Hledejte fakta, například v Jinotaji.“

Dirk náhle vydal něco, co se podobalo velmi hlasitému skřeku, jako kdyby spolkl rybí kost; nakonec zaprskal: „Jinotaj? Tu snůšku nesmyslů, který vydává Xenophilius Láskorád?“

„Ne, není takový blázen, jak vypadá,“ odporoval mu Ted. „Měl byste se na to podívat, vytiskl všechny věci ohledně ignorování Vyvoleného. V posledním vydání nebyla ani jedna zmínka o muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho to nechají uveřejňovat, to nevím, ale Xenophilius říká, že úplně nejpřednější povinnost každého kouzelníka, který je proti Vy-víte-komu, aby Harry Potterovi věřil a pomáhal mu.“

„Těžko někdo může pomáhat chlapci, který zmizel z povrchu zemského,“ namítl Dirk.

„Poslouchejte, sama skutečnost, že chlapce ještě nechytili, je obrovský úspěch,“ řekl Ted.

„Rád bych od něj přijal pár rad; ale snažíme se, aby zůstal svobodný a nezajatý, ne?“

„No, tak v tomto jste uhodil hřebík na hlavičku,“ prohodil Dirk hlasitě. „S celým ministerstvem a všemi jeho informátory, kteří jej hledají, bych čekal, že už bude dávno chycený. Myslíte si, že už ho chytili a zabili, bez toho, aniž by o tom informovali lidi?“

„Ne! To neříkejte, Dirku,“ zamumlal Ted.

Nastala dlouhá odmlka, naplněná zvukem cinkání nožů a vidliček.

Když začali opět mluvit, znovu nahodili téma, mají-li tu přespat anebo se vrátit zpět ze zalesněné stráně na bezpečnější místo. Rozhodli se, že stromy jim poskytnou lepší úkryt, uhasili oheň, a začali se vzdalovat zpět do lesa a jejich hlasy se začaly ztrácet. Harry, Ron a Hermiona si svinuli zpět své Ultradlouhé uši. Harry, který se za každou cenu snažil zůstat potichu, měl stále větší problém je odposlouchávat a nakonec vyhrkl – „Ginny – meč -“

„Já vím,“ ozvala se Hermiona.

Sáhla pro malou tašku, tentokrát jí pravé rameno kleslo k levému podpaží.

„Tady... my... jsme,“ říkala mezi zuby, když vytahovala nějaké věci.
Konečně se jí podařilo dostat okraj zlaceného rámu obrazu. Harry přispěchal, aby jí pomohl. Portrét byl prázdný, proto Hermiona vzala svou hůlku a namířila na něj připravená v ten moment říci zaklínadlo.

„Pokud někdo vyměnil ten meč v Brumbálově pracovně,“ říkala, „Phineasi Nigellusi, viděl jste někoho vcházet do jeho pracovny s nějakým pouzdrem?“

„Vždyť pořád spí,“ řekl Harry, ale stále zadržoval dech, když Hermiona mířila hůlkou na látku stanu. Poté řekl: „Ehm... Phineas- Phineas Nigellus?“

Nic.

„Phineasi Nigellusi!“ řekla Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, můžeme s vámi hovořit?“

„Prosím...Pořád pomáhat,“ ozval se jeho obvyklý studený sarkastický hlas a vstoupil do svého portrétu.

Jako první zakřičela Hermiona: „Obscura!“

A temnota se zjevila nad Phineasem Nigellusem a jeho černé zchytralé oči udeřila tak, že vykřikl bolestí.

„Co – jak se opovažujete – co si myslíte - ?“

„Velmi se omlouvám, profesore Blacku,“ pípla Hermiona, „ale je to nezbytné opatření.“

„Zaprvé, odstraňte tuhle zkaženou přísadu! Řekl jsem, odstraňte to! Kazíte velmi krásné dílo! Kde to jsem? O co tu jde?“


Nikdo neví, kde jsme,“ pronesl Harry a Phineas Nigellus ztuhl, zanechal pokusů vyvléknout se z něčeho, co mu zakrývalo oči.

„Je to snad hlas ‚nepolapitelného‘ pana Pottera?“

„Možná,“ řekl Harry, aby udržel zájem Phinease Nigelluse. „Máme pár otázek, na které bychom se vás rádi zeptali – týkají se Nebelvírského meče.“

„Ach,“ řekl Phineas Nigellus, který otáčel hlavou sem a tam, aby zahlédl Harryho, „Ano. To byla ta hloupá dívka, co jednala úplně nejnemožněji -"

„Nenavážejte se do mé sestry,“ zavrčel Ron okamžitě.

Phineas Nigellus povytáhl obočí. „Kdo je tu další?“ zeptal se a opět otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón se mi ani trošku nelíbí! Ta holka a její přátelé měli šílenou odvahu… Krást v ředitelně.“

„Nic tam nekradla!“ promluvil Harry. „Ten meč Snapeovy nepatří.“

„Ale patří škole profesora Snapea,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok na něj ta Weasleyovic holka měla? Zasloužila si svůj trest, stejně jako ten idiot Longbottom a ta střelená Láskorádová!“

„Neville není idiot a Lenka není střelená!“ odpověděla Hermiona.

„Kde to jsem?“ opakoval Phineas Nigellus a opět začal zápasit s tím, co mu zakrývalo oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mne odnesli z domu mých předků?“

„Na tom nesejde! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptala se Hermiona naléhavě.

„Profesor Snape je poslal do Zapovězeného lesa, aby tam udělali něco pro toho troubu Hagrida.“

„Hagrid není trouba!“ odpověděla Hermiona pronikavě.

„A Snape si myslel že je to trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se pravděpodobně s Hagridem dobře bavili. Zapovězený les… Už měli co dělat s mnohem horšími věcmi než to!“

Ulevilo se mu, představoval si, že Snape používal přinejmenším kletbu Cruciatus.

„Co nás opravdu zajímá, profesore Blacku, je, jestli někdo předtím jiný, ehm, odnášel meč. Třeba kvůli čištění, nebo tak?“

Pineas Nigellus se přestal pokoušet osvobodit své oči a zachechtal se.

„Mudlovská šmejdko,“ řekl, „Ocel, kterou vyrobili skřeti, nepotřebuje čistit, ty jednoduchá holko. Skřetí stříbro odpuzuje normální špínu, absorbuje pouze to, co ji posílí. “

„Neříkej Hermioně, že je jednoduchá,“ řekl Harry.

„Tato hádka mne unavuje,“ odvětil Phineas Nigellus. „možná je čas abych se vrátil do ředitelovy kanceláře…?“

Stále ještě oslepený začal tápat po okraji obrazu a pokoušel se najít cestu pryč z tohoto obrazu zpět do toho v Bradavicích. Harry náhle dostal nápad.

„Brumbál! Můžeš nám sem přivést Brumbála?“

„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.

„Brumbálův portrét – nemohl bys ho sem přivést s sebou, do svého obrazu?“

Phineas Nigellus se otočil směrem, odkud zněl Harryho hlas.

„Očividně nejen mudlovští šmejdi jsou ignoranti, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou mezi sebou cestovat, ale nemohou pryč z hradu, s výjimkou návštěv obrazů jich samotných jinde. Brumbál sem se mnou nemůže, a po tom, co jste mi tu provedli, vás mohu ujistit, že ani já vás již znovu nenavštívím!“

Harry sklíčeně sledoval Phineasovy další pokusy opustit obraz.

„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám říci, kdy naposledy byl meč vyndán z vitríny? Myslím předtím, než ho ukradla Ginny.“

Phineas si netrpělivě odfrkl.

„Myslím, že naposledy jsem viděl Nebelvírův meč vyndaný když jej profesor Brumbál použil, aby se dostal do nějakého prstenu.“

Hermiona se podívala po Harrym. Ani jeden z nich se neodvažoval před Phineasem Nigellem Blackem, který se opět pokoušel dostat k východu, říkat cokoli dalšího.

„Takže dobrou noc vám všem,“ řekl trochu jízlivě a začal opouštět obraz.

Ještě než úplně zmizel, Harry náhle vykřikl, „Počkejte! Řeknete Snapeovi, že jste nás viděl?“

Oslepená hlava Phinease Nigella se vrátila do obrazu.

„Profesor Snape má mnohem důležitější věci na starosti. Dobrou noc, Pottere!“

S těmito slovy zmizel úplně a nenechal za sebou nic, kromě temného obzoru.


„Harry!“ vykřikla Hermiona.

„Já vím!“ zvolal Harry.

Začal máchat rukama ve vzduchu, protože se nemohl ovládat. To bylo mnohem více než čekal. Chodil sem a tam po stanu a měl pocit jako by mohl uběhnout míli. Už ani necítil hlad. Hermiona uklidila obraz Phinease Nigella zpět do batohu, rychle jej zadělala, odhodila do rohu a s rozzářeným výrazem pohlédla na Harryho.

„Ten meč dokáže zničit viteály! Skřetí čepele vstřebají jen to, co je posílí – Harry, ten meč je nasáklý baziliščím jedem!“

„A Brumbál mi ho nedal, protože ho stále ještě potřeboval, chtěl ho použít na ten medailon…“

„… a musel si uvědomit, že by ti nedovolili si ho nechat podle jeho poslední vůle…“

„… takže vyrobil kopii…“

„… a falešný meč vložil do vitríny….“

„… a ten skutečný nechal… kde?“

Dívali se jeden na druhého a Harry cítil, že odpověď neviditelně plula ve vzduchu nad nimi, na dosah ruky. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo snad řekl, ale Harry si to neuvědomoval?

„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Mysli! Kde by ho mohl nechat?“

„V Bradavicích ne,“ odpověděl Harry, který stále ještě pochodoval po místnosti.

„Někde v Prasinkách?“ hádala Hermiona.

„Chroptící chýše?“ řekl Harry. „Nikdo tam přeci nechodí.“

„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to trochu riskantní?“

„Brumbál Snapeovi věřil,“ připomněl Harry.

„Ne dost na to, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.

„Jo, to je pravda!“ odpověděl Harry a cítil se potěšen, že Brumbál Snapeovi přeci jen úplně nevěřil.

„Takže ukryl meč někde daleko od Prasinek, že? Co myslíš ty, Rone? Rone?“

Harry se rozhlédl. Na okamžik ho napadlo, že Ron opustil stan, ale pak si všiml, že leží ve stínu svého lůžka a má velice tvrdý výraz.

„Oh, vy jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“

Ron si odfrkl a díval se na spodek vrchní palandy. „Jen pokračujte, vy dva. Nenechte mě rušit vám zábavu.“

Harry se zmateně podíval na Hermionu, ale ta jen zatřásla hlavou, očividně v koncích stejně, jako on.

„Co máš za problém?“ zeptal se Harry.

„Problém? Žádný není,“ odpověděl Ron, stále odmítající se podívat do Harryho tváře. „Nic, co by tě mělo zajímat.“
Bylo slyšet zvláštní klapání nad jejich hlavami, začínalo pršet.

„Takže ty nemáš problém?“ nevěřil Harry. „Vyklop to.“

Ron zahoupal svýma dlouhýma hohama a posadil se. Vypadal umíněně, což bylo pro něj neobvyklé.

„Jak chceš. Nečekej ode mě, že budu skákat kolem stanu a hledat ztracenou věc. Je to nesmysl, pokud si to neuvědomuješ.“

„Neuvědomuješ?“ opakoval Harry. „Neuvědomuješ?“

Kap, kap, kap. Déšť nyní padal více a silněji. Harry jakoby předpokládal, že něco podobného z Rona vypadne, ale že to bude takový dopad, to nečekal ani v nejmenším. Donutilo ho to mírně se zamyslet.

„Není fér, že zde nemám ani kousek svého života,“ řekl Ron. „Víš přece, že mám obvázanou paži a je mi zima a jsem hladový. Myslel jsem si, že po tolika týdnech hledání bychom něčeho mohli dosáhnout.“

„Rone,“ řekla Hermiona tak tiše, že ji Ron přes padající a bubnující kapky deště stěží slyšel.

„Myslel jsem si, že víš, pro co ses to rozhodl.“

„Jo, já taky.“

„Takže kterou část jsi, zatímco putujeme, nečekal?“
Naštvanost se Harrymu vtírala pomalu do hlasu, ačkoli před tím se jen bránil.
„Myslel sis, že budeme nocovat v pětihvězdičkových hotelích? Že najdeme viteál každý den? Že se vrátíš k mamince do Vánoc?“

„Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ křikl Ron a jeho slova bodla do Harryho jako nože. „Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co dělat, že máš reálný plán!“

„Rone!“ řekla Hermiona už teď o trochu hlasitěji, Ron ji však i přes to ignoroval.

„Pak promiň, že jsi spadl na zem,“ namítl rozhořčeně Harry. „Jsem s tebou jako ty se mnou od začátku, ne? Řekl jsem ti vše, co řekl Brumbál mně. A konečně jsi přece nic nenamítal, našli jsme jeden viteál-“

„Jo ale jen to, že bychom ho měli zničit a pak najít ty zbylé – vždyť to jsou prázdná slova.“

„Rone, sundej si ten medailon, ano?“ řekla Hermiona nezvykle vysokým hlasem. „Dej ho dolů, úplně ti zatemňuje úsudek ve věcech, které říkáš!“

„Však on to udělá!“ zvolal Harry, který neměl pro Ronovo chování žádnou omluvu. „Myslíš si, že jsem tak blbý, že jsem nezjistil to, že si o mně za zády povídáte? Myslíš si, že jsem neuhádl, co si myslíte?“

„Harry, my jsme ne-“

„Nelži, Hermiono!“ okřikl ji Ron hněvivě. „Copak jsi sama neříkala, že jsi zklamaná. Že si myslíš, že Harry nemá ani-“

„Takhle jsem to – takhle jsem to neřekla, Harry!“ vyjekla Hermiona.

Déšť bušil do stanu, kapky padaly na Hermionin obličej a vzrušení z těch pár sekund bylo pryč, jako by nikdy nebylo. Ještě doutnající oheň vyhasnul a vše se obrátilo do tmy a zimy. Nebelvírský meč byl schován, ale oni nevěděli kde. Tady ve stanu byli tři adolescenti, jejichž jediné štěstí bylo, že doposud žijí.

„Tak proč jsi stále tady?“ zeptal se Harry Rona.

„Zkus si tipnout,“ na to Ron.

„Pak můžeš jít domů,“ řekl Harry.

„Jo! Možná půjdu!“ zařval Ron. „Tys neslyšel, co říkali o mé sestře? Ale ty neuděláš zhola nic, je to přece jenom Zapovězený les, že? Setkal jsem se s nejhorším Potterem! Ty se vůbec nestaráš – dobře, tak já to udělám. Skvěle! Obří pavouci a duševní záležitosti -“

„Jen jsem řekl – byla s ostatními, kteří byli s Hagridem-“

„Jo, slyšel jsem to! Nestarej se! A co zbytek mé rodiny: Weasleyovi nepotřebují další zraněné dítě. Slyšel jsi i toto?“

„Já jo-“

„Ale přece se nebudeš trápit, že?“

„Rone!“ řekla hlasitě Hermiona, snažící se vynutit přístup mezi ty dva. „Nemyslím si, že se to doopravdy stalo, nic přece nevíme: přemýšlej, Rone! Bill je vyděšený, spousta lidí to musí vidět, George přišel o ucho a ty logicky předpokládáš, že jsi teď na řadě. Myslím, že jen mínil, že-“

„Ach, takže ty jsi si jistá, jo? Dobrá tedy, nebudu se o ně trápit. Pro tebe je to jednoduchý, že? Když jsou tvoji rodiče daleko-“

„Moji rodiče jsou mrtví!“ vykřikl hněvivě Harry.

„Jo a moji ty tvé můžou každým dnem následovat!“ uhodil na něj Ron.

„Tak BĚŽ!“ zakřičel na něj Harry. „Utíkej za svou maminkou, jen si jdi! Aby dala hodně dobrého jídla, když je to tady tak na-“

„Prestego!“ zaječela Hermiona mezi Harrym a Ronem vznikla neviditelná stěna. Oba se vyděsili, když je ta nově vytvořená bariéra od sebe odhodila. Harry pocitíl něco pálivého vůči Ronovi a Ron také: něco se mezi nimi zlomilo.

„Nech tady viteál,“ řekl Harry.

Ron odhodil řetízek na nejbližší židli. Otočil se k Hermioně.

„Co to děláš?“

„Co tím míníš?“

„Ty tu zůstáváš, nebo co?“

„Já...,“ její obličej se stáhnul do úzkostné grimasy. „Ano -ano. Já zůstávám. Řekli jsme přece, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme-“

„Hm bezva,“ odtušil Ron, „takže sis vybrala jeho.“

„Rone, ne! Vrať se zpátky, prosím, vrať se zpátky!“

Byla zastavena vlastním štítovým kouzlem, které vytvořila včerejší noci na jeho ochranu

Harry pořád tiše stál a naslouchal Hermioninu vzlykání a volání Ronova jména.

Po několika minutách se vrátila. Mokré vlasy se jí lepily na obličej.

„J-je p-p-pryč! Z-zmizel!“

Zhroutila se na židli a dala se do bezútěšného pláče.

Harry byl jako omámený. Sehnul se pro viteál a pověsil si ho na krk. Zakryl Ronovým povlečením Hermionu, měl o ni starost. Poté vlezl do své postele a zíral do tmy na plátěnou střechu stanu a poslouchal bubnující déšť.

41 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ty jo, čekám jak na trní a už je to tady!!!!! Tak honem číst :-)))))

Anonymní řekl(a)...

jste dobri jediny co me stve ze to je kratky timhle tempem bych celou knizku mel za 3 dny prectenou ne-li drviv

Anonymní řekl(a)...

heh jste super :) ale je to jako droga pořád potřebuju číst dál a dál :D

Anonymní řekl(a)...

Popravdě jsem vůbec nečekal,že sedmý díl bude tak napínavý.Rowlingová i překladatelé odvedli dobrou práci.

Anonymní řekl(a)...

úplně super, díky moc, už se těším na další kapitolu :) jste dobří, že takovej těžkej překlad v klídku zvládáte. fakt dikec a Respekt!!

Tonksová řekl(a)...

supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer

Anonymní řekl(a)...

jste perfektni jen co se rano vzbudim specham k počítači a jásám že přibyla další kapitolka.Jen tak dál

Anonymní řekl(a)...

prosím hlavně nepřestávejte ! ! ! asi bych se zbláznila, protže sama bych neměla šanci to přeložit tak skvěle jak vy ! díky moc !

Anonymní řekl(a)...

Skvělí, boží, úžasný, cool! Jen tak dál a díky ^^

Anonymní řekl(a)...

děkuju děkuju.. miluju vás a nevim co bych bez vás dělala..

Anonymní řekl(a)...

ty jo ste uplne nejlepsi...to je napinavy jak kšandy

Anonymní řekl(a)...

už aby byla 16 kapitola ;)
sice knizku anglicky nectu ale vim ze 16 kapitola ma v nazvu godrika tak by to molo byt neco zajiamveho

Anonymní řekl(a)...

skvělý! UŽ SE NEMŮŽU DOČKAT DALŠÍ KAPITOLY...

Anonymní řekl(a)...

teda sedim u toho kazdej den a cekam co se stane ale tohle bych fakt necekala 8( a mmch ste vazne dobri

Anonymní řekl(a)...

lidi, gratuluju, jste fakt vostry... jen tak dal, uz se tesim na dalsi dily, preklady jsou fakt v pohode :-)
Hodne stesti v dalsi praci.
M9ra

Anonymní řekl(a)...

Ty kjávo tak to je hustý sem napnutej jak tenký éčko jak to bude dál

Anonymní řekl(a)...

HUráááá sem si atk oddechla když sem to atdy viděla.... ale že yb me potěšilo co sem přečetla to se říct nedá..Tonej to nejhorší aby se ted začali hádat.no to je jedno uvidíme co 16...

Anonymní řekl(a)...

Super,díky.jsem zvědavá na pokračování:)...určo se ron vrátí a meč najdou:)

Anonymní řekl(a)...

knihu som najdlhsie cital 2 a 3. nemal som cas trvalo mi to 4 dny a ostatne knihy maximalne 2 -3 dny dokonce 1. knihu som zlupal za 9 hodin.
vem ze to tu us padlo ci by ste nemohli zverejnovat kedy bude dalsa kapitola... ae co keby ste napisali vetu typu. dalsi kapitola bude priblizne zitra kolem 12:00
nezarucujeme vsak ze to tak bude stat sa moze kadeco

Anonymní řekl(a)...

obdivujem Vas, ze sa Vam to vobec chce ... ja to citam po anglicky ... no ale prekladat by sa mi to nechcelo ... STE FAKT SUPER ...

Anonymní řekl(a)...

tadle kapitola je taky drsna moc moc moc moc dekuju ze to překládáte

Anonymní řekl(a)...

Jste super a strašně hodní, že to tady překládáte !! Moc Vám děkuju, jste naprosto dokonalí !!!!!!! :-*:-*:-*

Santi řekl(a)...

to wolf : kdybychom to takdělali a estihli termín, tak si představ jak by to dopadlo.

Anonymní řekl(a)...

díky za skvělou práci, jen bych měl jeden dotaz - kolik kapitol má celá kniha.

Anonymní řekl(a)...

jste dobrý..díky

Anonymní řekl(a)...

OOOOOO....bože...MILUJU TO...MILUJU VÁS....MILUJU DANA...A už se nemůžu dočkat na další kapitolu....oujeeeee

cuca řekl(a)...

Je to zatial uplne skvele.... Ale ja len dufam, ze sa to vsetko vyriesi..... Ved najprv hadka medzi Lupinom a Harrym a teraz toto.... Fu, casy su temne a ludia podrazdenejsi.... Chudacik Ron.... Ja len dufam, ze bude OK a co najskor sa ku nim prida....

Anonymní řekl(a)...

No fakt super díky mooc!!!

Anonymní řekl(a)...

wow tak kluci ja se vam hluboce klanim. Moc dekuju celemu fenix teamu ;-)

Anonymní řekl(a)...

No..komu čest tomu čest:P

Anonymní řekl(a)...

Ahoj musím říct, že ten překlad je úplně super. Ovšem jenom ta první polovina. Nevím, kdo překládal tu další, ale vážně to vypadá jakoby to jen projelo translatorem a i když to čtu podruhé bohužel vůbec netuším, o co tam jde. Tím si nechci nijak stěžovat, nebo rýpat, ale jsou to docela markantní rozdíly, když jedna kapitola je psaná úplně božsky a další člověk ztěží přelouská.

Anonymní řekl(a)...

Ten Ron je ale debil. Já bych na něj použil Cruciatus, až by se po****.

Anonymní řekl(a)...

Teda nechci být nějak rejpavá, ale tahle kapitola (15tka) je přeložená opravdu děsivě. Já vím, snaha se cení, ale tohle se opravdu nedá číst a kdo nemá při ruce angl. originál, bude lehce mystifikován, jen přečtením posledních pár odstavců jsem našla spoustu chyb.Např. má tam být něco jako "ty se ani prd nestaráš, je to jen Zapovězený les, Harry Čelil-jsem-horšímu Potter se nestará, co se jí tam stane..(i tak je to ode mě trochu krkolomné, ale nevím jak teď v 1 ráno lépe přeložit I've-faced-worse:))
Dále Bill není scared ale scarred, což něn vyděšený, ale zjizvený...atd...vím, že je to těžký pokušení to nečíst, ale raději si počkejte na kvalitnější překlady, tohle spolehlivě zkazí kouzlo příběhu a působí to jako béčková fanfic. Sorry. Willushka.

Anonymní řekl(a)...

hmmm s tím nošením viteálu na krku mi to tochu připomíná Froda, taky na něj doléhala tíha Prstenu, když jej nesl...

Anonymní řekl(a)...

silena kapitola.. vyskrt bych to..a tu predtim taky.. jinak preklad fklidu..

Gorgo řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Gorgo řekl(a)...

Aj ja si myslim, Neako dochadza autorke fantazia. Zacina to byt nudne ako argentinsky serial ;o)

Anonymní řekl(a)...

Vážím si vaší práce, ale v překladu je hodně nepřesností, které vedou až ke zmatení a překroucení původního textu..například ta konverzace mezi skřety Tedem a Deanem...čtu originál a opbčas to konzultuji s vašimi stránkami...ale v tomhle bodě jste trošku /pardon) vedle..ale jinak fajn

Anonymní řekl(a)...

Jako Opravdu klobouk dolů...tohle je můj první komentář po patnácti kapitolách...sledoval sem vaše tvoření a chtěl bych vám moc poděkovat já sám bych nic takovího nazmáknul...překvapili ste mě i když tam máte spoustu chyb ale já bych třeba nepřeložil ani jednu stránku...věřím že to není celý a proto s těším na originál v češtině ale slibuji že si tu vaší verzi přečtu do konce konec ve finále to přece děláte ne aby si to lidé četli tak vám chci projevit aspoň trochu náklonosti a přečtu si to...ještě jednou děkuji za to co děláte a opravdu vás obdivuji...:-)

Anonymní řekl(a)...

kde je kurva zbytek kapitol ??????

GRRRRRRRRRR

Anonymní řekl(a)...

jste fakt dost dobří...