Kapitola č. 27: Nesplněná úloha

Harry seděl na staré slaměné posteli, držel za ruku malého chlapce, se kterým se jen před malou chvilkou objevil na prahu léčitelova domu. Při pomyšlení na to, že selhal a ztratil tak i poslední šanci na záchranu otcova života, se mu do očí tlačily slzy.

„Nedokázal jsem to… nemohl jsem to udělat…“ řekl potichu, aby nevzbudil spící dítě.

„Co jsi nedokázal?“ zeptal se ho Kovu klidně a nespouštěl z Harryho oči.

„Nesplnil jsem tvou úlohu,“ řekl Harry tónem, jakoby nechápal, že musí vysvětlovat tak zřejmou věc. „Měl jsem ti něco přinést, anebo obětovat svůj život, ani jedno jsem nesplnil a můj otec… nemohl bych tu poslední zkoušku zopakovat?“ zeptal se zoufale a prosebně hleděl na starce, který zamítavě kroutil hlavou. „Ale otec… on teď…“ koktal a v hrdle mu narostl obrovský knedlík, který zastavil proud vlastních výčitek. „Ale nemohl jsem tam to dítě nechat napospas osudu… otec to určitě pochopí,“ mumlal a znovu se zahleděl na chlapce s klidnou tváří. Když ji však zahlédl před pár hodinami poprvé, nebyla tak klidná. Vrátil se ve vzpomínkách ke chvíli, kdy otevřel tajné dveře v podlaze…

To co spatřil, mu vyrazilo dech. Z podzemního úkrytu na něj hleděl pár velkých čokoládových očí zalitých slzami. Tvář asi čtyř či pětiletého dítěte byla umazaná a krátké ruce se k němu vzpínaly s tichou žádostí o pomoc. Harry chvíli ohromeně stál a nevěděl, co dělat. Měl přece zemřít v tomto pekle, aby zachránil svého otce, jenže nebyl tu sám. Nemohl dopustit, aby s ním zemřelo nevinné dítě, to přece… Trvalo možná minutu, než se rozhodl. Natáhl ruku k chlapcovi a vytáhl ho ven z jeho úkrytu.

„Všechno bude v pořádku, neboj,“ ujišťoval chlapce a pevně si ho k sobě přivinul, aby ho chránil před stále ještě běsnícím ohněm. Všechny stěny okolo něj byly v plamenech a ať hledal, jak chtěl, východ nenašel. Znovu pohlédl na chlapce, který se ho křečovitě držel a skrýval si uslzenou tvář do jeho pláště. V uklidňujícím gestu ho pohladil po vlasech a pohlédl nad sebe. V nízké střeše byla malá prasklina, možná kdyby jí pomohl…

„Poslouchej mě, musíš mi pomoct, rozumíš mi?“ zeptal se chlapce a ten na něj zmateně koukal. „Musíme se odtud dostat a jediná cesta ven je ta díra ve střeše. Neptej se mě jak, ale přeměním se na takového velkého ptáka a ty na něj musíš nasednout a pevně se držet, rozumíš?“ žádal Harry a divoce se rozkašlal v důsledku nadýchání se kouřem. Chlapec rychle přikývl a v jeho očkách bylo vidět strach.

„Neboj se, maličký. Za chvíli jsme venku,“ ujistil ho Harry, přestože si tím sám nebyl jistý. Oheň postupoval rychleji, než by si byl přál. Z kapsy vytáhl svou hůlku a zamířil na střechu.

„Bombardo!“ zakřičel a zakryl chlapce vlastním tělem, aby ho nezasáhl zbloudilý kousek padajícího stropu. Díra nad jejich hlavami se zdála dostatečně velká a jemu nezbývalo nic jiného, než se přeměnit. O malou chvilku později už před chlapcem stál jasně červený pták, čekající, než se ho chytí. Stalo se a on se vznesl do vzduchu, dávajíc pozor, aby se co nejvíc vyhnul běsnícím plamenům.

Jen co společně dopadli na zem před dřevěnou chatrčí, zmizela jim z dohledu tak rychle, jako když se před Harrym objevila poprvé. S obavami prohlédl chlapce a kromě povrchových odřenin byl v pořádku. Jemně mu prstem setřel slzy z tváře a s úlevou si vydechl.

„Už je to v pořádku, jsi v bezpečí,“ tišil ho a najednou se mu chlapec vrhl okolo krku tak prudce, až ho svalil na záda. Harry to nečekal, ale rozhodně se od něj neodtáhl. Krouživými pohyby chlapce hladil po zádech, aby ho uklidnil, když se celý třásl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho po chvilce, ale odpověď nedostal. Rozhodl se dát mu čas a přemístil se s ním před dům starého léčitele, který už na ně čekal.

„Ulož ho do postele,“ přikázal mu a starší chlapec poslechl. Sledoval, jak se chlapci únavou zavírají oči a když se jeho dech uklidnil do pravidelného rytmu, dolehly na něj vlastní výčitky. Zachránil sice tohle jemu ještě stále neznámé dítě, avšak odsoudil tak svého otce k životu… jestli vůbec přežije…
Kovu mu položil ruku na rameno a přerušil tak tok jeho vzpomínek. „Pojď se mnou, Harry, musíme si promluvit,“ přikázal a on ho tiše následoval.

„Chceš mi něco k té úloze říct?“ zeptal se ho léčitel a vyčkával.

„Je mi to líto. Chtěl jsem… skutečně jsem byl rozhodnutý tam zůstat. Udělal bych pro otce všechno…“

„Všiml jsem si,“ přikývl.

„Ale když jsem tam zahlédl toho chlapce… už nešlo o mně. Musel jsem ho zachránit, i za cenu toho, že úkol nesplním,“ zamumlal Harry a očima sledoval špičky svých bot.

„Harry, co myslíš, co bylo podstatou tvé úlohy?“

Chlapec na něj na chvíli nechápavě hleděl, ale po chvilce pokrčil rameny. „Já… nevím, nenašel jsem tam nic, co by mohlo mít cenu. Myslel jsem, že jsem si měl uvědomit, co pro mně otec znamená a rozhodnout se, jestli jsem schopný pro něj podstoupit největší oběť,“ řekl potichu a Kovu neurčitě pokyvoval hlavou.

„Ano, smyslem této úlohy bylo pochopit hodnotu života. Život je ten poklad, který jsi měl objevit. Život a sílu oběti,“ vysvětloval trpělivě. „Ale bylo v tom i něco víc. Toho chlapce jsi tam nenašel náhodou. Rozhodl ses obětovat vlastní život za svého otce, ale byl jsi ochotný obětovat život otce pro někoho, koho neznáš? Byl bys ochotný zahodit šanci na jeho záchranu proto, abys ušetřil život nevinného dítěte?“

„Váhal jsem,“ přiznal se Harry. „Na malou chvíli jsem si říkal, že otec je pro mně důležitější, než cokoli jiného.“

„Možná jsi váhal, ale důležité jsou činy. Postavil jsi život nevinného dítěte nad život toho, koho miluješ. Učinil jsi správné rozhodnutí, Harry. Poznal jsi sílu největší oběti, oběti, kterou tvoje matka ušetřila i tvůj život,“ vysvětloval.

„Takže… takže jsem uspěl?“ zeptal se překvapeně.

„Ano a nejen to. Zároveň s tím jsi splatil svůj dluh životu tím, že jsi daroval život stejným způsobem, jakým byl darovaný tobě,“ usmál se Kovu a byl rád, že se v chlapci nezmýlil.

„Myslel jsem…“

„Mýlit se je lidské, Harry a ty jsi jen člověk, tak jako já. Máš však čisté a šlechetné srdce a to tě dělá výjimečným. Zůstaň i nadále takový jaký jsi a až přijde čas, nebudeš muset litovat žádného ze svých činů,“ radil mu Kovu a Harry chápavě přikývl. Stále ještě nemohl věřit tomu, že uspěl ve všech úlohách a získal tím pomoc, o kterou žádal. Severus bude volný a konečně si budou moct ve zdraví a štěstí dosyta vychutnávat rodinné pohody.

„Kdo je vlastně ten chlapec?“ zeptal se Harry po chvíli a zastavil na prahu dveří vedoucích do skromného pokojíku.

„Je to sirotek. Přišel o své rodiče v tom domě, kde jsi ho našel už před třema lety. Zachránili ho sousedé, kteří se o něj až donedávna starali,“ vysvětloval a jeho pohled spočinul na odpočívajícím chlapci.

„Proč není s nimi? Co vlastně dělal v tom domě?“

„Byli už staří a přišel jejich čas. Opět je sám, a pokud jde o ten dům, byla to tvá úloha, ale nemysli si, že bych ho vystavil nebezpečí. Byl chráněný pro případ, že by ses rozhodl jinak,“ vysvětlil Kovu a bez mrknutí oka čelil Harryho zlostnému pohledu. Viděl v nich obvinění za to, co udělal chlapci, ale jeho svědomí bylo čisté. V každém jeho činu byly skryté úmysly a často ne jen jeden.

„Co s ním teď bude?“

„Zůstane se mnou, než mu najdu novou rodinu. Takovou, která by ho zahrnula potřebnou láskou a starostlivostí,“ odvětil léčitel a jemným posunkem zastavil příval dalších Harryho otázek. „Měl by ses vyspat. Máš jen pár dní na návrat domů, jestli chceš svému otci pomoct. Vím, nad čím uvažuješ, a souhlasím. V těle fénixe to bude nejrychlejší, ale nesmíš otálet. Zítra brzy ráno tě očekávám u jezírka za domem,“ informoval ho a s těmi slovy zanechal Harryho o samotě s chlapcem, kterého zachránil. Harry na něj chvilku mlčky hleděl, dokud jeho víčka neztěžkla a on se aspoň na pár hodin nepoddal klidnému spánku. Po dlouhé době byl skutečně klidný, protože věděl, že obstál a byl už jen krůček ke zdárnému konci.

Vstal brzy ráno a když došel k jezírku, Kovu už ho čekal. Sedl si vedle něho a čekal, až starý muž promluví.

„Po dobu plnění třech náročných úloh jsi prokázal hodně výjimečných vlastností a bylo mi ctí tě poznat. Věřím tomu, že ses sám mnohému přiučil a tyto zkušenosti v životě zúročíš,“ začal Kovu a Harry ho nepřerušoval. „Toto je odměna za tvoje úsilí. Otevři to!“ přikázal, když chlapci podával jakýsi balíček. Harry ho opatrně otevřel a spatřil v něm tři věci.

„Lektvar pro tvého otce. Musí ho vypít před západem slunka v den úplňku, jinak víš, co se stane,“ vysvětloval, když Harry vybral malý flakónek až po okraj naplněný průzračně čistou tekutinou.

„Toto je amulet z rohu jednorožce, který jsi získal v první úloze. Byl to dar pro tebe a ty si ho můžeš nechat, anebo ho darovat. Jeho úlohou je chránit svého majitele a jeho rodinu,“ ukázal na druhý předmět ležící v balíčku a Harry si s úžasem prohlížel přívěsek vsazený do stříbrné obruby zavěšené na jemném řetízku.

„Teď si vezmi do ruky tu hůlku,“ řekl Kovu a Harry poslechl. Pocítil zvláštní příval energie, když se jeho prsty dotkly dřeva a jemu to připomenulo den, kdy poprvé kupoval u Olivandera svou hůlku. Tentokrát to byl ještě o něco intenzivnější pocit a on vzápětí pochopil, proč.

„Vím o tvé hůlce a jejím spojení s Voldemortovou a jsem si jistý, že ti slouží víc než dobře. Sám mi ale určitě dáš za pravdu, že je lepší mít zálohu a proto je tato hůlka stejná jako tvá první, jen s jedním malým rozdílem,“ vysvětloval Kovu.

„Pero z fénixe… je to to pero, co jsem vám dal?“ uhádl Harry a na tváři se mu roztáhl široký úsměv. „Já… nevím, jak ti za všechno poděkovat, Kovu. Hlavně za pomoc pro otce,“ koktal Harry a starcova dlaň dopadla na jeho rameno.

„Jen zasloužená odměna za tvoje zásluhy, nic víc, nic míň. Rád bych s tebou byl déle, ale jestli chceš přijít včas, měl bys vyrazit,“ poradil Kovu a Harry opět zabalil balíček a uschoval ho do bezpečí svého pláště.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se najednou a jejich pohledy se setkaly. Oba věděli, že se nevidí naposledy.

„Mapka, která tě dovedla k třetí úloze, ti ukáže cestu,“ odpověděl a potom už mlčky hleděl za rychle se vzdalujícím ptákem, letícím tam, kam ho vedlo jeho srdce.