Kapitola č. 26: Den plný překvapení

Nálada profesora lektvarů byla toho dne hluboko pod bodem mrazu. Od rána měl zvláštní pocit, jakoby jakousi předtuchu něčeho zlého a děsil se při pomyšlení na to, co by to mohlo být.

„Dobré ráno, Calwen, je všechno v pořádku?“ adresoval jednoduchou otázku hned po probuzení své budoucí manželce, která se také právě probouzela z velmi zvláštního snu. Viděla v něm dítě, plačící a v plamenech. Nebyla odbornice na výklad snů, ale podle její matky představovaly děti ve snech trápení a starosti. Ale co ten oheň? Vždy chápala představu ohně jako zkázu, ale zároveň jakousi očistu. Co však znamenal v jejím snu? Chtěla se zeptat Severuse, ale přestože jeho otázka k ní přišla v podobě myšlenky, vycítila z ní starosti a obavu. Rozhodla se proto netrápit ho víc, než bylo nutné.

„Ahoj, zlato, všechno je v pořádku. Děje se něco? Zníš ustaraně,“ zeptala se cestou do koupelny. O hodně raději by si s ním promluvila osobně, ale i tohle bylo lepší než nic a byla vděčná Harrymu za ten dar.

„Nic se neděje, mám jen takový zvláštní pocit a chtěl jsem si být jistý, že jste ty a děti v pořádku,“ odpověděl a skutečnost, že jeho pocit se netýká nikoho jiného než Harryho, ho zasáhla plnou silou.

„Severusi? Jsi v pořádku? Myslíš… myslíš, že by to mohlo souviset s Harrym?“

„Chtěl bych ti říct, že ne… že všechno bude v pořádku, ale sám tomu přestávám věřit,“ povzdychl si.

„Stále je naděje, nevzdávej to. Severus Snape, kterého znám a miluji se nikdy nevzdává, tak to nedělej ani tentokrát,“ snažila se ho uklidnit, ale sama měla slzy na krajíčku. Její sen a Severusova předtucha…

„Musím už jít, uvidíme se večer,“ změnil téma a rozloučil se. S tichým povzdychem a hlubokou vráskou na čele vykročil vstříc novému dni a svým povinnostem.

Netušil, že o pár poschodí výše, v kanceláři ředitele probíhala diskuse o plánech pomocného učitele Obrany proti černé magii. Možná kdyby věděl, že se na pár dní zbaví Siriuse Blacka, byla by to aspoň malá útěcha pro jeho už tak napjaté nervy.

„Odejdeš dnes po vyučovaní. Přenášedlo aktivuješ vyslovením Charlieho jména,“ oznamoval Albus Siriusovi, který od něho právě přebíral starou šněrovačku.

„Vážně netušíš, co Charlie potřebuje?“ zeptal se černovlasý muž zvědavě a jeho oči zářily vzrušením. Konečně nějaká změna, pomyslel si a těšil se na to, že na pár dní vypadne z hradu. Nejen, že mu to tu všechno připomíná Harryho, ale ještě i Severus je na něj od posledního úplňku nepříjemnější než obvykle. Co na tom, že mu tím zachránil život? To jednoduše profesora lektvarů nezajímalo.

„To mi neřekl, ale prý by velmi ocenil, kdyby sis našel čas navštívit ho a pomoct mu s jedním malým projektem,“ zopakoval to, co mu řekl už před chvílí.

„Samozřejmě, rád za ním půjdu, i když si dokážu představit, že Hagrid by si to se mnou velmi rád vyměnil,“ ušklíbl se a Albus jeho úsměv opětoval.

„To rozhodně, bohužel hajného máme na škole jen jednoho, kdežto učitele Obrany hned dva. Jinak bych tě nemohl uvolnit na dobu delší než pár dní. Takhle však… zůstaň jak dlouho budeš chtít, nebo jak dlouho tě bude Charlie potřebovat,“ oznámil mu ředitel a on chápavě přikývl.

„A co bude se Severusem? Další úplněk je už za sedm dní,“ poznamenal a přestože věděl, že už by mu Snape nedovolil být tu noc v jeho blízkosti, cítil svůj závazek k Harrymu a byl rozhodnutý svůj slib dodržet.

„Neměj obavy, postarám se o Severuse sám. Stále však doufám, že se Harry vrátí a nebude to už potřeba,“ zarazil ho ředitel.

„Děkuji, Albusi a doufám, že máš pravdu. Ten chlapec mi dělá starosti,“ povzdychl si a na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. „Když už jsem tu… víš něco o Aveline? Jak se má?“ zeptal se a na jeho tvářích se objevily červené skvrny. Stále na ni nemohl zapomenout… vlastně ani nechtěl. Kolikrát už žádal Albuse, aby mu řekl kde ji hledat, ale starý muž byl neoblomný a chránil soukromí své neteře.

V Albusových očích se objevilo něco, co Sirius neodkázal rozeznat. Dlouho na něj upřeně hleděl, než nakonec promluvil.

„Myslím, že se má celkem dobře. Ještě stále na ni myslíš?“

„Stále… na každém kroku mám před očima její tvář. Víš, asi je to zvláštní, vždyť ji téměř neznám, ale asi jsem se zamiloval,“ přiznal nakonec a čekal, jak na jeho přiznání Albus zareaguje.

„Není to zvláštní, je to normální a lidské. Jsem si jistý, že časem se to vyřeší, dej Aveline čas,“ poradil mu a v duchu se radoval. Zdá se, že situace se vyvíjí podle jeho představ. Dokonce našel spojence, který mu ochotně nabídl svou pomoc… Charlieho Weasleyho. Bylo načase dát dohromady dvě osamělá srdce, která bijí v jednom rytmu, zatím však každé zvlášť.

„Kéž bys měl pravdu, Albusi. No tak já snad půjdu…“ rozloučil se Sirius a v duchu už byl ve svém bytě a přemýšlel, co všechno bude potřebovat.

Hořící trám padl Harrymu k nohám a jen těsně minul jeho hlavu. Dům se kromě ohně naplnil i štiplavým dýmem a uvězněný chlapec se začal dusit. Byl sice odhodlaný zemřít, ale pud sebezáchovy ho nutil zakrýt si ústa i nos rukávem a snažil se co nejméně nadýchat dýmu. Nechybělo moc, aby se přiotrávil a doufal, že když upadne do bezvědomí, nebude cítit tu příšernou bolest, která musela přijít. V uších mu zaléhalo hukotem ohně a neslyšel už nic jiného jen vlastní zrychlené a hlasité dýchání.

Najednou jeho pozornost upoutal jakýsi nový, blíže nespecifikovaný zvuk. Snažil se zachytit, odkud přicházel, ale bylo to tak tiché, že to v tom mumraji okolo sotva slyšel. Nakonec však došel až ke skrytým padacím dvířkům v podlaze, vzdáleným asi metr od něj. S vypětím posledních sil je otevřel a to co uviděl, ho ochromilo.

„Ne… to nemůže být pravda, to přece…,“ koktal a jeho mozek začal i přes nedostatek kyslíku pracovat na plné obrátky.

Netušil, že celé drama sledují oči starce, který ho sem poslal. Kovu seděl na břehu jezírka, ve kterém Harry viděl svého otce a Ginny a sledoval chlapce, který právě čelil nejtěžší zkoušce svého života. Léčitel si byl vědom toho, jaký zmatek právě chlapec pociťoval, ale doufal, že se v něm nezmýlil.

„No tak, chlapče. Musíš se rozhodnout… udělej, co musíš, Harry. Zvol svou cestu,“ radil mu Kovu na dálku, přestože věděl, že ho neuslyší.

V ten den nejen ráno bylo krušné pro dva učitele Bradavické školy čar a kouzel. Jen co se Severus Snape konečně přemístil před svůj domov, kde na něj čekala Calwen s Brianem a Connie, dveře se prudce otevřely a v nich jeho žena s vlasama rozcuchanýma na všechny strany a přísným, ba přímo naštvaným výrazem na tváři.

„Konečně jsi doma. Já už skutečně nevím, co s ním,“ řekla místo přivítání a když se dožadoval vysvětlení, ukázala na dveře obýváku, ze kterých teď zůstaly jen třísky, které vysely v pantech.

„Co se tu do kotle stalo? Někdo nás vykradl?“ zeptal se s nanejvýš ustaraným výrazem ve tváři, ale zbytek domu nevypadal nijak poškozený, což se zlodějům nepodobalo.

„Ale co zloději, tohle má na svědomí tvůj syn,“ oznámila mu a zdálo se, že její hněv konečně trochu upadal, jen co zahlédla pochopení v jeho očích.

„Svévolná magie,“ zkonstatoval a na tváři se mu usadil zlomyslný úškleb. „Tak co tomu předcházelo?“ zajímal se a než odložil svůj cestovní plášť, zamumlal tiché Reparo a dveře byly opět jako dřív.

„Děkuji a jestli chceš vědět, co se stalo, měl by ses zeptat přímo toho malého záškodníka. Je ve svém pokoji a píše si úkoly. Má zákaz vycházek i televize,“ oznámila a než stačil cokoli odpovědět, zmizela v kuchyni. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než promluvit do duše svému mladšímu synovi.

Vyšel po schodech a s rukou natáhnutou ke klice se zarazil. Místo toho, aby dovnitř vpadl jako uragán, zaklepal a čekal na odpověď, která nepřicházela. Zaklepal ještě jednou a stiskl kliku. Chlapec seděl na posteli a s naštvaným výrazem vzdorovitě hleděl kamsi před sebe.

„Smím vejít?“ zeptal se Severus a Brian, jakoby se probral z nějakého tranzu na něj pohlédl jako na zjevení.

„Já… já jsem nechtěl, tati. Vážně ne, to nějak… ono samo…“ koktal a vystrašeně hleděl na otce, který se k němu pomalu přibližoval.

„Vím, že za ty dveře nemůžeš. Svou divokou magii nemůžeš ovládat, proto se jí říká divoká, nebo také svévolná. Ale určitě bys mi mohl vysvětlit, co tě rozčílilo natolik, že ji to vyvolalo,“ žádal přísně a pod tíhou otcova pohledu se Brian zastyděl.

„Já… no… vzpomínáš si ještě na ty dělobuchy, co mi koupil Harry? Použil jsem dnes nějaký ve škole a našemu školníkovi z toho zalehlo v uších. Jenže ten blázen začal běhat po celé škole a vykřikovat, že ohluchl,“ vysvětloval potichu a Severus měl co dělat, aby skryl svoje pobavení.

„Předpokládám, že tě za to máma nepochválila.“

„Ne, křičela na mně a prohledala mi celý pokoj, aby našla i ty poslední žertovné předměty, co mi ještě zbyly. No a já…“

„Neovládl ses a odnesly to dveře v obýváku, rozumím,“ dokončil za něj otec a položil mu ruku na rameno. „Za ty dveře tě trestat nebudu, ale to co jsi vyvedl ve škole bylo krajně nezodpovědné, mladý muži a zasloužíš si trest,“ začal se svým kázáním.

„Ale máma mi už zakázala telku i vycházky. Co ještě?“ vykřikl chlapec, ale černé oči ho probodávaly skrz naskrz, až nakonec ztichl.

„Jsem obeznámen s trestem, který ti udělila tvoje matka a považuji ho za velmi mírný. Navíc, jestli se nemýlím, měl jsi psát úkoly a ne se válet po posteli,“ pokračoval, jakoby ho Brian nepřerušil. „Ten trest je za to, že jsi vyvolal rozruch ve škole, můj trest je za to, že jsi používal kouzelné předměty v přítomnosti mudlů, takže… myslím, že mám ve své laboratoři v pivnici pár kotlíků, co by potřebovaly vydrhnout,“ oznámil a chystal se k odchodu.

„Kotlíky ne, prosím,“ fňukal chlapec a prosebně hleděl na otce.

„Chceš raději krájet tlustočervy?“

„Ehm… jsou ještě kotlíky aktuální?“ zeptal se chlapec nevinně a Severus nad tím jen mávl rukou. „Uvidíme zítra, ale teď si běž umýt ruce a před večeří se mámě omluvíš,“ přikázal a on si nedovolil otci odporovat. Zbytek večera tak proběhl už celkem klidně.

Ale nebylo tomu tak u Siriuse. Když se přemístil do rezervace, obklopovala ho neproniknutelná tma a ze všech stran k němu doléhaly zvláštní, strach nahánějící zvuky z okolních ohrad. Doufal, že ho tu někdo bude čekat, ale mýlil se. Hůlkou si tedy posvítil na cestu a vykročil po vyšlapané cestičce směrem, kde tušil obývanou část rezervace.

Ušel však jen několik metrů, když se za ním ozval varovný výkřik:

„Pozor!!! K zemi vy tam!“

Jen tak tak stihl uhnout před drakem, který se po něm ohnal svými ostrými drápy a následně na něj chrlil oheň. Zdálo se však, že postava, která ho předtím upozornila, už vyčarovala potřebné ochrany a oba byli v bezpečí před rozhněvaným tvorem.

„Já se z tebe zblázním, Poseidone. Co mám s tebou dělat?“ slyšel jakýsi ženský hlas a začal se zvedat ze země. „Jste v pořádku?“ obrátila svou pozornost k Siriusovi a v slabém světle vycházejícím z hůlky viděla, jak přikývl.

„Avelin? Jsi to ty?“ zeptal se neznámý a ona zůstala stát na místě jako přikovaná, když se jí podařilo přiřadit hlas k tváři muže, na kterého myslela několik posledních týdnů.

„Siriusi? Co ty tu? Kde se tu bereš?“ koktala zmateně.

„Na to samé bych se mohl zeptat i já tebe, nemyslíš?“ odpověděl na otázku otázkou a přešel k ní tak blízko, až mu konečně mohla vidět do tváře. „Tak moc jsi mi chyběla,“ zašeptal a ona nevěděla, co v té chvíli dělat.