středa 10. září 2008

Kapitola č. 19: Návštěva v Bradavicích

V neděli ráno Sirius rozhodně z postele nepospíchal. Bolela ho hlava z whisky, kterou včera vypil, přestože jí nebylo tak moc. Nejraději by se na celý den zahrabal ve svém bytě, ale ranní sluníčko bylo neúprosné a přinutilo ho vylézt. Kdyby si pospíšil, mohl by ještě stihnout snídani, pomyslel si a jeho žaludek, jakoby chápal smysl jeho myšlenek, se nahlas ozval.


Kráčel zamyšleně chodbami hradu, kterými se rozléhali radostné výkřiky, smích i tiché šourání. Nedbal na to a jeho nohy ho vedly k Velké síni. Najedou na něj někdo zavolal a on se otočil a pohlédl na ředitele, který mu kráčel v ústrety.


„Dobré ráno, Albusi.” pozdravil a zvědavě si prohlížel osobu, která kráčela vedle ředitele.

„I tobě, chlapče, i tobě. Je všechno v pořádku? Neviděl jsem tě na snídani.” zeptal se s mírnou obavou.

„Všechno v pořádku, jen jsem si po včerejšku trochu přispal a na tvářích se mu objevili červené flíčky, když se jeho pohled střetl s těma očima, které ho včera večer tak očarovaly.

„Delší spánek nikdy není na škodu.” ozval se poprvé ten zvonivý hlas, který patřil andělovi stojícímu vedle Brumbála.

„Máš pravdu, moje drahá. Oh, mimochodem Siriusi, ostatní už se stihli seznámit při snídani, ale když jsi tam nebyl… dovol mi představit ti svou neteř Avelin, je to Aberfortova dcera.” představil mu konečně mladou ženu a Sirius už věděl, odkud se mu ty oči zdály známé. Byli navlas stejné jako Bumbálovy. Zářivé, moudré a nechyběly v nich ani šibalské ohníčky, které prozrazovali, že má něco za lubem.

„Už jsme měli to potěšení.” usmála se Avelin a Sirius její úsměv opětoval.

“Teď, když jsme se opět setkali, smím být natolik odvážný a zopakovat své pozvání?“ osmělil se a ona se naoko zamyslela.

„Proč ne, vždy jsem milovala procházky okolo jezera. Řekněme po večeři, jestli nás poctíte svou přítomností.” navrhla a on nevycházel z údivu, jak snadno to šlo.


„Bude mi potěšením večeřet ve vaší milé společnosti.” zamumlal. Na víc se nezmohl, tak byl omámený její krásou.

„Zdá se, že se tu nebudeš nudit, Avelin. Ale teď už bysme měli jít, Hagrid už tě netrpělivě čeká u lesa, aby ti ukázal svoje nejnovější přírůstky.” vmísil se do rozhovoru ředitel, když už ticho začínalo být příliš dlouhé.

„Samozřejmě, Hagrid… ehm, tak teda, uvidíme se později.” rozloučila se Avelin a následovala svého strýce ven z hradu. Sirius za ní hleděl ještě hodnou chvíli, než mu zmizela z dohledu. Je to možné? Skutečně by se mohl zamilovat? Co by na to asi řekl Albus, kdybych si s ní něco začal? Oh, Siriusi, ty jsi takový hlupák, nadával si v duchu. Co by jen žena jako ona mohla vidět na někom, jako jsi ty? Bývalý trestanec, teď pomocný učitel…. vždyť jí ani nemáš co nabídnout. Avšak jakýsi druhý hlásek mu napovídal něco jiného: Ale proč bych se nemohl zamilovat? Vždyť i Snape se bude ženit… Snape, ten umaštěný netopýr s dlouhým nosem… tak proč ne ty?


Snažil se tyto myšlenky zatlačit do pozadí, ale přepadly ho vždy v tu nejnevhodnější chvíli a ne a ne se jich zbavit. Nemohl se dočkat večera, tentokrát však byla jeho nervozita jiná než včera. Doufal, že mu Remus pomůže strávit ten čas, co měl před sebou nějak smysluplně a tak se k němu vydal jen co do sebe v rychlosti naházel nějaké jídlo.

Harry seděl na ztrouchnivělém pařezu nedaleko mýtinky uprostřed lesa. Bylo to už několik hodin, co tu zahlédl jednoho osamělého tvora s jedním rohem. Věděl, že musí postupovat opatrně, aby ho nevyplašil a tak jen seděl na místě a čekal, než ho zavětří. Stalo se a jejich pohledy se na krátký okamžik střetly. Harry se soustředil na jednu jedinou myšlenku a to, že chce pomoct zraněnému mláděti. Zdálo se, jakoby ho zvíře pochopilo a v tom okamžiku zmizelo.

Zatímco čekal na to, co se bude dít, přemýšlel nad tím, jak mladému jednorožci vlastně pomoci, když ani neví, co mu je. Mohl by použít některé z léčivých lektvarů, ale žádný u sebe neměl a nebyl si jistý, jestli by mu Kovu dovolil nějaký připravit u něj. Už se schylovalo k večeru, když se na mýtince objevilo asi 5 krásných dospělých jednorožců a ostražitě si ho prohlíželi. Chlapec mezi nimi poznal vůdce, který měl zářivou zlatou hřívu a překvapivě nejdelší roh. Musel být skutečně starý, ale přesto z něj vyzařovala obrovská síla a energie. Harry k němu přišel blíže a upřeně mu hleděl do očí. Nakonec to byl jednorožec, kdo jejich oční kontakt přerušil a vzepjal se na zadních, dávajíc najevo své rozhodnutí. Chlapec pochopil. Bylo to odmítnutí a v této chvíli už víc nezmůže. Členové stáda se okolo něj rozestavili a vyzývali ho svými postoji k odchodu. Otočil se proto na patě a cestou, kterou přišel, se vydal ven z lesa. Vrátí se zase zítra a bude sem chodit do té doby, dokud to nějakým způsobem nedokáže.

Sirius nervózně kráčel vedle Avelin a netušil, že každý jejich krok je sledovaný starostlivým pohledem ředitele. Starý muž se usmíval sám pro sebe a přemýšlel, co by těmto mladým lidem tento vztah přinesl.

Slunko právě zapadalo za obzor a jeho zlatavý obrys se odrážel na klidné hladině jezera, když okolo něj dvojice procházela.

„Ty jsi věděla, že se dnes setkáme.“ zkonstatoval muž, ale odpovědí mu byl jen další záhadný úsměv. „Odkud jsi věděla, že tu učím?“ nedalo mu.

„Jsem se svou rodinou v úzkém kontaktu, i když mi práce nedovoluje být s nimi tak často, jak bych si přála. Strýček Albus mi píše velmi zajímavé dopisy, to mi věř.“

„Dokážu si to představit.“ ušklíbl se. „Ale jak to, že tě neznám aspoň ze školy? Podle toho, jak se k tobě chovala Minerva a ostatní učitelé usuzuji, že jsi chodila do Bradavic.“

„Samozřejmě, otec by mi ani nic jiného nedovolil, ale já jsem to tu měla vždy ráda. Navíc, chodila jsem jen do druhého ročníku, když jste vy s Jamesem končili a byla jsem v havraspáru. To by možná vysvětlovalo, proč jsi o mně neslyšel.“

„Ale i tak, neteř samotného ředitele… to bych věděl.“ nevěřícně kroutil hlavou a její zvonivý smích byl balzámem pro jeho ztrápenou duši. „A co vlastně děláš?“ zeptal se po chvíli, snažíc se udržet konverzaci.
„Pracuji se zvířaty. Když sem přijdu, Hagrid je celý bez sebe, aby mi mohl ukázat své miláčky a já mu rozumím.“

„Takže ty máš ráda zvířata? A které máš nejraději?“ zeptal se a oči mu šibalsky zářily.

„No… kdybych si měla vybrat…“ zamyslela se, ale to už okolo ní poskakoval velký černý pes a předváděl se.

Takto a ještě jinak spolu strávili zbytek večera, dokud je chlad nezahnal upět do hradu. Zastavili se před hlavní bránou a pohlédli si do očí.

„Tohle byl skutečně ten nejhezčí večer, jaký jsem kdy zažil.“ přiznal upřímně a váhavě ji chytil za ruku.

„I mně se líbil.“ přitakala Avelin.

„Myslíš, že bysme si to někdy mohli zopakovat?“ zeptal se s nadějí v hlase a ona přikývla. Čekala, jestli se odváží políbit ji, zatímco on přemýšlel, jestli smí. Nakonec se k ní naklonil a jejich rty se dotkly. Bylo to tak neuvěřitelně krásné, že se od sebe nechtěli odtrhnout, ale všechno musí jednou skončit a jejich první polibek odezněl, aby ho vzápětí vystřídal další.

„Uvidím tě zase zítra?“ zeptal se šeptem a vzal její tvář do dlaní.

„Uvidíme se na snídani, na obědě i večeři, když budeš chtít.“ odpověděla a letmo ho políbila na tvář. „Ale dnes už bysme měli jít.“ řekla, přestože by s ním nejraději zůstala už na pořád. Věděla však, že když neodejde teď, zašli by příliš rychle příliš daleko a ona to nechtěla uspěchat.

„Nemůžu se dočkat rána.“ zamumlal a násilím se od ní odtrhujíc sledoval, jak mizí v tmavé chodbě vedoucí do třetího poschodí.

Uběhlo několik dní a Harry ve svém snažení nedosáhl žádného úspěchu. Nejen že už se vůdce stáda neukázal, ale mýtinku i její okolí teď hlídalo vždy několik jednorožců. Chlapec si uvědomoval, že se dostal do prekérní situace, ale neviděl z ní žádné východisko. Nemínil se ještě vzdát, ale čas mu byl neúprosným protivníkem, který krátil čas nejen nemocnému mláděti, ale i jeho otci.

S blížícím se úplňkem se ho stále častěji zmocňovala panika a zoufalství. Už téměř přestával doufat, když ho něco napadlo. Nevěděl, jestli to vyjde, ale za pokus to rozhodně stálo. Bude to však vyžadovat nějaký čas. Čas, který bohužel neměl.

Žádné komentáře: