Kapitola č. 18: Fiasko

Harry a jeho průvodce kráčeli několik hodin, než se zastavili na okraji hustého lesa, který mu svou neproniknutelností připomínal Zakázaný les u Bradavické školy. Kovu si ho pozorně prohlédl a snažil se zpozorovat u něj nějaké známky nervozity či strachu, ale Harry na něj hleděl s odhodláním a beze strachu. Zdálo se, že to starého muže překvapilo i potěšilo zároveň.

Chlapec chtěl pokračovat hlouběji do lesa, ale léčitel ho zastavil.

„Tady moje cesta končí. Ostatní je na tobě.“ řekl klidně.

„Ale… ale co mám dělat?“ zeptal se Harry a nechápavě pohlédl směrem k lesu.

„Dokaž, že ti můžu věřit.“ řekl prostě a podal Harrymu jakýsi svitek pergamenu. Než ho stihl otevřít, stařec už tam nebyl. Harry osaměl a v ruce svíral pokyny k první úloze.

Sirius stál před branami hradu a netrpělivě čekal na Remuse, kterého na chodbě zdržela nějaká studentka. Jakoby ty děti nevěděly, kdy má jejich učitel konzultační hodiny, pomyslel si pohoršeně a přestože měl normálně děti rád, dnes už od rána vrčel na všechny strany.

„No konečně!“ zvolal, když zahlédl štíhlého muže s vlasama barvy písku kráčet jeho směrem.

„Uklidni se, Siriusi. Máme ještě hodinu čas a v Prasinkách jsme za třicet minut.“ zamumlal a nenechal se rozhodit špatnou náladou kamaráda.

„Nikdy nevíš, kdo tě po cestě zdrží. Co vlastně chtěla ta Lottová?“ zeptal se na studentku, která způsobila jejich pětiminutové zdržení.

„Chtěla by po zkouškách absolvovat bystrozorský výcvik a prosila mě, jestli bych jí nedával nějaké doučovaní. Není špatná, ale chybí jí trocha praxe.“ odpověděl po pravdě a duchem už byl někde úplně jinde. Těšil se na Doru. Sice se viděli včera, ale i tak mu chyběla. Přes prázdniny spolu byli každý den a on si na její přítomnost zvykl. V duchu litoval Severuse, který je od své rodiny tak daleko. Za ním může Dora přijít kdykoli, ale Calwen je z mudlovského světa a to je přece jen trochu jiné.

„Posloucháš mě vůbec?“ zaslechl rozhořčený hlas kamaráda a rychle se vrátil do přítomnosti.

„Říkal jsi něco?“ zeptal se nevinným hlasem, čímž Siriuse jen popudil.

„Ptal jsem se, jestli víš koho Tonksová přivede. Vždyť víš, jestli je pěkná, milá a tak… abych věděl, jak na ni zapůsobit.“ zašeptal tak, aby ho nemohl slyšet nikdo kromě Remuse.

„Tak to tě skutečně zklamu, netuším ani jak se jmenuje.“ odvětil a po zbytek cesty poslouchal Siriusovy hloupé žerty o tom, že to určitě bude jednooká čarodějnice a bude mít čarovné oko jako Moody, anebo že jí chybí kus nosu, když je bystrozorka.

„Hej, Dora je taky bystrozorka a nechybí jí vůbec nic, jestli by tě to zajímalo.“ zastal se své přítelkyně, ale vzápětí zčervenal jako paprika, protože si uvědomil, že prozradil víc než chtěl.

„V tom případě jsi šťastný muž, Remy.“ poplácal ho po rameni a šklebící se kráčel ke Třem košťatům, kde na ně měla děvčata čekat. Byli tu dřív a tak si objednali.

Tonsková přišla asi o deset minut později a za ní vysoká tmavovlasá žena v purpurovém hábitu. Vlasy měla ostříhané nakrátko a spolu s ostrýma rysama tváře jí dodávaly na přísnosti až natolik, že by svým výrazem mohla konkurovat i profesorce McGonagallové či Snapeovi. Než však na účet této slečny stihl Sirius poznamenat něco jen pro Remusovy uši, byli obě u jejich stolu a Dora se ujala představovaní.

„Ahojte, toto je Trixie Donovanová, moje kolegyně z práce. Toto je můj přítel Remus a toto je Sirius.“ všichni si po tomto krátkém představení podali ruce, a když se Tonsksová usadila vedle Remuse, Trixie si přisedla k Siriusovi. Na rozdíl od černovlasého muže se nezdálo, že by byla nervózní. Když k nim přišla Rosmerta, objednala si jen čistou vodu a na účet Sirusova pohárku ohnivé whisky poznamenala, že alkohol zatemňuje mysl.

„Ale po letech strávených v Azkabanu od tebe asi není možné čekat nic jiného.“ dodala a buď si nevšimla, nebo nechtěla všimnout jeho šokovaného výrazu.

„Sirius byl obviněný neprávem a jeho jméno bylo očištěno.“ bránil ho Remus nedbajíc mírného zakroucení hlavy ze Siriusovy strany, který naznačoval, že to má nechat na pokoji.

„Jistěže, ale v Azkabanu byl, nebo ne?“ usmála se na něj a odhalila bezchybný bílý chrup.

„Myslel jsem, že jsme se přišli bavit a ne vzpomínat na mou minulost.“ vmísil se do rozhovoru Sirius a ona po něm šlehla pohledem.

„Jistěže, pobavit se. Vy muži asi ani na nic jiného nemyslíte.“ odsekla a usrkla ze svého poháru. V tom už se ale přidala i Dora a snažila se zachránit situaci. Pozvat sem Trixie rozhodně nebyl dobrý nápad, to už jí bylo jasné a mohla jen doufat, že to nedopadne hůř, než už to bylo. Hovořili proto převážně o práci a Remus se Siriusem poslouchali, nebo jen občas něčím přispěli do diskuse.

„Vážně, slyšela jsi už, že Potter požádal o odklad výcviku? Co si ten fakan o sobě myslí, že je hvězda? Jen proto, že zabil toho kretony, se mu bude podřizovat celý svět?“ nadhodila nanovo Trixie a napětí u stolu by se najednou dalo krájet.

„Slyšela jsem o tom, vlastně… Harry má teď na práci něco důležitějšího.“ zamumlala Tonsková a doufala, že téma: Harry Potter přejdou co nejrychleji, ale Trixie byla zřejmě jiného názoru.

„Důležitějšího? Pche, jestli chce být bystrozorem, měl nastoupit do výcviku. Jestli si myslí, že přijde o dva týdny později a naskočí do rozběhnutého vlaku, tak se velmi mýlí, chlapeček. Je to jen rozmazlený fakan, co si o sobě myslí, jak je důležitý. Vždyť přitom nic neudělal, dokonce by měl být souzený za použití Avady.“

„Cože?“ vykřikli naráz Remus se Siriusem a ona na ně pohlédla, jakoby nechápala, proč musí vysvětlovat takovou samozřejmost.

„Zákony přece platí pro všechny bez výjimky. Nevím, proč by nějaký Potter, oh, vlastně on ani není Potter, že? Slyšela jsem, že je to nemanželský syn toho hňupa Snapea, ten by měl také hnít v Azkabanu. Kdoví, možná by jim dali i společnou celu, kdyby hodně chtěli.“ ušklíbla se a v jejích společnících to jen vřelo.

„Už nikdy se neopovažuj takhle o Harrym mluvit.“ křikl na ni Sirius a nebýt toho, že je žena, dávno by ji proklel.

„Oh, vás má také omotané okolo prstu, co? To jsem si mohla myslet.“ odfrkla si a oči se jí nebezpečně leskly.

„Harry je můj kmotřenec a já s Remusem jsme se o něj celé roky starali a učili ho. Dokázal toho víc, než mnozí jiní za celý svůj život a zaslouží si vděčnost celého světa. Jestli se ještě jednou někdo i jen slovem zmíní, že by měl pykat za to, co udělal, bude mít co do činění se mnou. A pokud jde o Snapea, ten si toho vytrpěl víc než dost.“ zavrčel hrozivě Sirius, plně si uvědomující, že se právě zastal Severusa Snapea, kterého vždy nenáviděl. Avšak dnes ho zmínka o něm skutečně rozzuřila, ale v jiném smyslu. Uvědomil si, že ho dál nemůže nenávidět a slyšet někoho, jak na něj kydá špínu, mu nebylo příjemné. Trixie však na jeho hrozby nedbala.

„V tom případě se pokusím zajistit celu pro tři. To bude pro Mozkomory skutečně potěšení, mít pohromadě celou rodinu.“ odmlčela se a přimhouřenýma očima si je jednoho po druhém prohlížela.


„Zdá se, že zábava je u konce. Škoda, že jsme si neužili víc, Siriusi. Nepochybně dokážeš být v posteli stejně ohnivý jako při obhajobě těch ničemů, ale přešla mě chuť.“ zaševelila, jakoby se nic nestalo a vstala od stolu. Už byla na odchodu, když se otočila a naposledy za ním zavolala:

„A mimochodem, měl by ses nechať ostříhat. Ty dlouhé vlasy jsou strašné.“

To už Sirius skutečně nevydržel. Byla to poslední kapka a pohár trpělivosti přetekl. V mžiku měl v ruce svou hůlku a nebýt toho, že ho Remus s Tonskovou zastavili, už by se na zemi válela pod vlivem nějaké zákeřné kletby.

„Nech ji na pokoji, nestojí za to.“ uklidňoval ho Remus a Tonsková, úplně bledá, jen přikyvovala na souhlas.

„Promiň, Siriusi, kdybych věděla, že je takováhle, nikdy bych nepozvala.“ omlouvala se.

„Chceš říct, že jsi nevěděla jaká je?“ zeptali se oba muži jednohlasně.

„No… já… znám ji jen trochu. Pracovali jsme spolu jen asi dvakrát a zdála se mi pro Siriuse… no, vhodná.“ zamumlala a ještě víc zbledla.

„To nic, jen mi slib, že už žádné dvojité rande nezorganizuješ.“ žádal Sirius unaveně. To, co slyšel nejen o Harrym ale i Snapeovi rozhodně nepřidalo k jeho už tak velkým starostem o oba.

„Slibuji, příště ti zorganizuji nějaké naslepo a my s Remusem se budeme držet dál, abysme náhodou nevyfasovali nějakou zbloudilou kletbu.“ ušklíbla se a překvapivě se jí ho podařilo rozesmát.

„Poslyš, sestřenko, to co říkala Trixie, o Harrym a Snapeovi… myslí si to víc bystrozorů?“ zeptal se opatrně.

„No… většina je na Harryho straně, ale najdou se i tací jako ona. Ale neboj se, určitě si kvůli nim nemusíme dělat starosti. Dokud je ministrem Kingsley, je všechno v pořádku.“ ujistila ho.

„Fajn, to jsi mě uklidnila. Byl bych nerad, kdyby si Harry musel dělat starosti ještě i s tímhle. Už tak toho má víc než dost. No ale teď vy dva… měli byste si jít užít aspoň zbytek tohoto krásného večera.“

„Nenecháme tě samotného.“ oponoval mu Remus, přestože zachytil jiskřičku naděje v Dořiných očích.

„To je v pohodě, dám si ještě pohárek a půjdu zpátky. Já už mám večer zkažený, ale vy si ho ještě můžete napravit, tak padejte a neberte na mně ohledy.“ řekl a myslel to smrtelně vážně.

Nakonec se mu podařilo je přesvědčit, a když zůstal u stolu sám, objednal si ještě jeden pohárek whisky. Nevěděl, jak dlouho tam seděl sám, pohroužený do vlastních myšlenek, když se mu za zády ozvalo tiché:


„Smím si přisednout?“

Vzhlédl od poháru a pohlédl do usměvavé tváře mladé ženy s vlasama barvy mědi, jako kdysi Lilly Evansová. Jemné kučerky jí rámovaly něžnou tvář, jejíž největší ozdobou byl zářivý úsměv a oči… krásné modré oči, tak jasné jako letní obloha.

„Prosím?“ zeptal se vyjeveně a ona ukázala na prázdné místo, než zopakovala svou otázku. „Oh, samozřejmě… jen si sedněte.“ přitakal rychle a nespouštěl z ní zrak. Byla tak krásná, až mu to vyráželo dech. Najednou nenacházel vhodná slova a když se jejich pohledy setkaly, cítil, jak ho polévá červeň.

„Já jsem Avelin a jestli se nemýlím, vy budete Sirius.“ ozvala se první a on překvapením zapomněl zavřít ústa.

„Jak.. jak to víte?“

„No, tady téměř každý zná každého a přestože nemám ve zvyku poslouchat cizí hovory, ten váš menší výstup před chvílí nešlo přehlédnout či přeslechnout.“ odvětila a rozpačitě se usmála.

„Aha… no, zdá se, že jsem aspoň pobavil pár hostí, když sám jsem na tom přesně naopak.“ povzdychl si.

„Tak jsem to nemyslela. Naopak si myslím, že máte štěstí, že jste se jí zbavil dřív, než jste spolu vůbec začali.“

„Jak víte…? Oh, že se vůbec ptám. Zdá se, že o mně víte víc než já sám.“ ušklíbnul se a úšklebek přešel do nesmělého úsměvu. „Dnes se mi smůla lepí na paty, takže se bojím, že když vás teď pozvu na pohárek, dostanu košem.“

„Hm, dnes už budu muset jíst, ale jestli své pozvaní zopakujete někdy jindy, určitě vám košem nedám.“ odvětila a zvedla se k odchodu.
„Vážně? Tak teda, kdy a kde?“

„Jestli se máme sejít, tak se setkáme i bez toho, abychom to dopředu plánovali. Takže, brzy na viděnou, Siriusi.“ rozloučila se a něž se nadál, byla pryč.

„Tomu se říká štěstí, Siriusi.“ povzdychl si a po zbytek večera nemohl zapomenout na tajemnou Avelin.

Harry nechápavě hleděl na svitek pergamenu a na slova na něm napsaná. Jak to má udělat? To přece… nedokáže to. Sice při této úloze nezemře, ale jestli selže… ne, nesmí to vzdát dřív, než začal. Musí si věřit, udělá všechno, jen aby to nějak zvládl. Ještě jednou se přečetl pokyny na pergamenu:

Důvěra je velmi vzácná a křehká. Nezískává se snadno, ale ztratit ji můžeš v jediném okamžiku. My lidé nedokážeme vidět až na dno duše, protože to dokážou jen ty nejčistší a nejnevinnější tvorové. Těmi tvory jsou jednorožci a jejich důvěra je tou nejcennější, jakou člověk může získat.

Dokaž upřímnost svých činů a získej si jejich důvěru. V tomto lese žije nejstarší stádo zlatých jednorožců, kteří nedovolí lidem přiblížit se k nim. V této chvíli však syn jejich vůdce umírá, a jestli se mu nedostane pomoci, zahyne. Pomoz mu a první úloha je splněná.

Úloha byla víc než jasná a jemu nezbývalo nic jiného, než se pustit do jejího plnění. Nevěděl jak, ale ani ho nenapadlo se vzdát. Vykročil směrem do lesa, kde ho pohltila temnota.