Kapitola č. 20: Roh jednorožce

Během dní, které Harry trávil pozorováním jednorožců si všiml, že nepřátelští a odměření jsou jen k němu jako člověku. Zdálo se však, že přítomnost jiných zvířat je nijak nepopuzuje a v té chvíli si chlapec vzpomněl na jeden z jeho rozhovorů s Brumbálem.

„Oči jsou vstupní bránou do duše člověka a u zvířat to platí dvojnásobně. Zvířecí mysl je otevřenější a většinou stačí jediný pohled na pochopení zvířecích úmyslů Člověk se naučil lhát, předstírat a schovávat svoje skutečné myšlenky, například pomocí nitrobrany. Proto je u zvířete možné proniknout do ní snáze.“ poučil ho tehdy starý muž a dnes mu konečně naplno došel jejich skutečný smysl a přivedl ho k řešení jeho problému.

Možná to, že ovládá nitrobranu způsobuje tu nedůvěru u jednorožců, pomyslel si. Bojí se, že skutečné úmysly skrývá, aby je oklamal a dokud je nepřesvědčí o opaku, nikdy nedosáhne svého cíle. Ale kdyby se stal zvířetem, možná… ano, to je ono. Stane se animágem a potom znova předstoupí před vůdce stáda. Neviděl jinou možnost a tato nová myšlenka ho naplnila novou nadějí na úspěch.

Když Harry neměl k dispozici žádné knižní zdroje a žádat o pomoc Hermionu by trvalo velmi dlouho, musel se spoléhat jen na vlastní vědomosti. To mu však nevadilo, protože v tomto ohledu pokročil víc, než by si kdokoli myslel. Nikomu se s tím nesvěřil, dokonce ani nepožádal Siriuse o pomoc, ale pokoušel se o přeměnu ve zvíře už po dobu svých studií v Bradavicích. Nikdy ještě nedosáhl správného výsledku, ale byl si jistý, že je na správné cestě. Věděl, že první přeměna je nejtěžší, protože člověk nikdy neví, v co se změní a musí se spoléhat jen na vlastní intuici. A to Harry dělal.

Když se poprvé zamýšlel nad tím, jaké zvíře by ho mohlo charakterizovat, dospěl k názoru, že by to mohl být nějaký pták. Vždy se dobře cítil ve vzduchu a měl rád volnost, nejen v pravém fyzickém smyslu slova, ale i volnost ve svých činech a rozhodnutích. Ne že by mu otec, ředitel či Sirius nechávali volnou ruku v závažných věcech, ale vždy se jistým způsobem dožadoval svého. Tak proč by nemohl být ptákem?

Harry se posadil na kraj lesní mýtinky a soustředil se na svou přeměnu. Bylo k tomu potřeba hodně sebeovládání a soustředění a jen díky výborně zvládnuté nitrobraně s tím neměl až takové problémy. Cítil na sobě zvědavé pohledy jednorožců, ale nenechal se vyvést z míry. Doufal jen, že se nepřemění na nějakou šelmu, protože to by si moc nepomohl.

Trvalo mu asi další tři dny, než se dostal do stavu, ve kterém si byl jistý, že svou přeměnu zvládne. Zavřel oči a s tichým zamumláním formulky Morphys čekal, co se bude dít. Nejdřív pociťoval teplo šířící se od konečků prstů na nohách až do celého těla, následované jemným mravenčením. Jen nejasně si uvědomoval, že se jeho ruce i nohy transformují tak, jako celý zbytek těla, až dokud se necítil úplně jinak. Bylo to, jako by se zbavil jakési velké přítěže a měl pocit, jako by stačilo jen zamávat rukama a on by se vznesl do vzduchu. Dokonce to zkusil a jaké bylo jeho překvapení, když zaslechl šustění vlastních křídel a zem pod jeho nohama kamsi zmizela. Vyletěl do vzduchu a radostně zakroužil nad mýtinkou, odkud ho pozorovalo několik zvědavých párů očí. Mohl vidět, jak se dva jednorožci oddělili od ostatních a doufal, že to znamená to, co si myslel. Měl obrovskou radost z toho, že se mu to podařilo a dokonce byl jeho předpoklad o změně na ptáka správný. Ještě stále však netušil, v co přesně se změnil a proto když spatřil nedaleké jezírko, zaletěl k němu, aby si prohlédl svůj odraz na hladině.

Jaké bylo jeho překvapení, když dvě zelené oči pohlédly do průzračné hladiny čistého lesního jezírka. To co uviděl, ho doslova ochromilo.

Tak tohle se podařilo. Možná to byl lepší nápad, než jsem si myslel, říkal si pro sebe a kochal se pohledem na odraz krásného, ohnivě červeného ptáka Fénixe. Jen jeho oči, které má ohnivý pták obvykle černé, měli ještě výraznější zelenou barvu než normálně. V tom za sebou zaslechl dusot kopyt, a když se ohlédl za sebe, jeho pohled se setkal s pohledem vůdce jednorožců.

„O co se pokoušíš a co tím sleduješ“? zeptal se jednorožec a Harryho překvapilo, že mu rozuměl. Avšak když se nad tím zamyslel, zdálo se mu celkem logické, že spolu kouzelní tvorové můžou komunikovat.

„Jsem tu, abych pomohl tvému synovi. Nežádám nic, jen tvou důvěru a možnost pokusit se ho vyléčit.“ odpověděl Harry a neustále udržoval oční kontakt.

„Proč bys to dělat? Lidé nám nepomáhají, chtějí nás jen využít pro vlastní potřeby.“ oponoval jednorožec.

„Chci mu pomoct, ale nepopírám, že k tomu mám i osobní důvody. Poslal mě sem jistý léčitel, který věří tomu, že když si získám vaši důvěru, budu hoden toho, aby ji do mě vložil i on sám.“ přiznal po chvilce ticha a doufal, že tato upřímná odpověď nezmaří jeho naději.

„Proč ti tak moc záleží na jeho důvěře?“

„Jestli ji nezískám, nepomůže někomu, koho mám rád. Jsem tu proto, abych zachránil svého otce před krutým osudem, a když se mi to nepodaří…“ nedokázal to vyslovit, ale z hrdla se mu vydralo pár tichých smutných tónů a v pohledu druhého kouzelného tvora stojícího proti němu viděl pochopení. I on měl strach o život svého syna a dokázal si představit jeho pocity.

„Tvoje slova znějí upřímně a nebál ses přiznat, že za tvým činem tkví i vlastní zájem. Riskoval jsi tím, že se k tobě otočím zády a už nikdy víc tě nebudu chtít vidět, ale tvá duše je čistá a upřímná. Jestli myslíš, že dokážeš pomoct mému synovi, následuj mě.“ promluvil po chvíli a zamířil do hustého křoví nedaleko jezírka.

Harry, stále ještě v těle fénixe letěl za ním, dokud se jednorožec nezastavil před jakýmsi velkým hnízdem vystlaným suchou trávou a mechem. Přistál vedle něho a zadíval se směrem, kterým se díval jeho vůdce. V hnízdě byli dva další jednorožci. Malý zraněný sameček se zářivě zlatou srstí ležel a se zavřenýma očima se tiskl k matce, která ho chránila vlastním tělem.

„Co se mu stalo?“ zeptal se a přešel blíž, aby si z blízka prohlédl ránu zakrytou jakýmsi listem, který neznal.

„Zatoulal se do mudlovské části lesa a trefil ho zbloudilý šíp. Byl napuštěný silným jedem proti šelmám.“ vysvětloval a v očích se mu zračily obavy.

Harry věděl, že přestože jsou jednorožci velmi zvláštní stvoření a prášek z jejich rohu se používá v obranné magii či jako přísada do mnohých léčivých lektvarů, sami svoje zranění léčit nedokáží, pokud nejde jen o nějaké povrchové odřeniny.

Kdyby nebyl přeměněný, musel by uvařit protijed, samozřejmě za předpokladu, že by se mu podařilo zjistit, o jaký jed šlo. Jako fénix však měl možnost, v jakou si ani netroufal doufat. Jeho slzy dokážou vyléčit jakékoliv zranění a určitě tomu nebude jinak ani v tomto případě.

Jemně zobákem odhrnul list zakrývající škaredé zranění a už jen při tom pohledu se mu slzy samy od sebe tlačily do očí. Sklonil hlavu přímo nad mládě a nechal je dopadat na místo, kde jich bylo zapotřebí. Zprvu se zdálo, že se nic neděje, ale najednou se rána začala zacelovat a po pár minutách po ní na těle mladého jednorožce nebylo ani památky. Hříbě otevřelo oči a pohledem vyhledalo svého záchrance. Zdálo se, jakoby se usmívalo a Harrymu radostí poskočilo srdce. Dokázal to, podařilo se. Lesem se rozezvučely tóny jeho radostné písně, když sledoval šťastnou rodinku a doufal, že i on bude mít ještě aspoň jednou možnost zažít podobnou chvíli v kruhu vlastní rodiny.

„Děkuji ti za záchranu mého syna.“ ozval se mu za zády zatím neznámý hlas a když pohlédl směrem, odkud přicházel, zjistil, že patřil družce vůdce stáda a matce mláděte. „Rádi bysme se ti nějak odvděčili. Prosím, vrať se do své skutečné podoby a přijmi dar, který ti nabízíme.“ pokračovala a přestože Harry netušil, o čem hovoří, poslechl a soustředil se na to, aby se přeměnil zpět na člověka.

Jen co stál proti trojici, malý jednorožec, jehož srst zářila ještě víc, než předtím k němu přistoupil a naznačil, aby ho chytil za jeho roh. Udělal tak a ani se nenadál a roh mu zůstal v ruce. Byl to ten největší akt důvěry a vděčnosti, jakého byli tito tvorové schopní a Harrymu se do očí tlačily slzy dojetí.

Než konečně odešel, provázený vděčnými pohledy šťastných rodičů i celého stáda, stal se svědkem přeměny zlatého mláděte v mladého samce, jehož srst i hříva se změnili ze zlaté na stříbrnou. Když potom stál na prahu staré chatrče, byl unavený, ale šťastný. Kovu ho už čekal a spokojeně se na něj usmíval.

„Blahopřeji, první úloha je za tebou. Svým činem jsi získal víc, než si myslíš, ale teď pojď a odpočiň si. Do cíle je ještě dlouhá cesta.“ řekl a zmizel ve dveřích svého domu.