Kapitola č. 16: Překvapení nekončí

První týden školy uběhl pro někoho příliš rychle, pro někoho se naopak vlekl až neskutečně dlouho. Jistý černovlasý profesor lektvarů patřil právě mezi tu skupinku, která by se nejraději viděla kdekoli jinde, jen ne tam, kde se právě nacházela. Až příliš si za poslední dva měsíce zvykl na to, že je každý den s Calwen a dětmi. Byl bez nich jen týden, a přestože byl díky přívěsku se svou budoucí manželkou v neustálém kontaktu, chyběli mu.

Naštěstí byl pátek a vyučování skončilo, takže Severus pospíchal do svého podzemního bytu, aby si odložil svůj učitelský hábit a mohl se vydat na cestu domů.


„Severusi, můžeš na slovíčko?“ zastavil ho známý hlas, a když se otočil, pohlédl do nebesky modrých očí ředitele školy.

„Potřebuješ něco, Albusi? Jsem na odchodu.“

„Oh, nebudu tě zdržovat dlouho, jistě se už těšíš domů. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli nemáš nějaké zprávy od Harryho.“


„Nie, Albus, neozval se mi a ani jsem o něm neslyšel. Jestli jsou moje výpočty správné, měl by být na místě v nejbližších dnech. Jen doufám, že je v pořádku.“ zamumlal a znovu se v myšlenkách vrátil ke svému synovi. „Jestli je to všechno co jsi chtěl, tak já už půjdu. Calwen mě čeká na večeři.“

„Jistěže, jen jdi. Doufám, že budu mít také někdy možnost poznat tvou budoucí manželku,“ usmál se.


„Samozřejmě, nebo jsem se zapomněl zmínit o tom, že mi jdeš za svědka?“ zeptal se Severus a posměšně se ušklíbl. Nenechal Albuse odpovědět, otočil se na patě a se spokojeným úsměvem na rtech zamířil ke sklepením.


Avšak nejen Severus měl na víkend svoje plány. Sirius Black pracoval v Bradavicích už osmý rok jako pomocný učitel Obrany proti černé magii a vypomáhal svému nejlepšímu příteli Remusovi, který tento předmět vyučoval sedmým rokem. Právě teď kráčel chodbou v druhém poschodí, aby Remuse našel a pozval ho zítra na pintu u Rosmerty v Prasinkách. Zaklepal na dveře, zpoza kterých se ozývalo veselé chichotání, a když mu jeho přítel otevřel, jeho tvář zdobil mírný ruměnec.

„Ahoj, Siri. Co ty tu?“ zeptal se ostýchavě a zůstal stát ve dveřích tak, aby černovlasý kouzleník neviděl dovnitř.


„No, chtěl jsem s tebou na chvíli mluvit, ale zdá se, že jdu nevhod.“ ušklíbl se a snadno si domyslel, koho to před ním Remus ukrývá. „Zdravím, Tonksová.“ zavolal přes Remusovo rameno a najednou se ve dveřích objevila záplava fialových vlasů.

„Jak jsi věděl, že jsem tady?“ zeptala se s nevinným úsměvem na tváři.


„Nebylo to až tak těžké. Takhle se červenat, jsem Remuse neviděl už velmi dlouho.“ prozradil a on s Dorou vyprskli smíchy.

„Fajn, že jsi tu. Chtěla jsem s tebou mluvit. Půjdeš dál?“ navrhla a odstrčila Remuse Lupina ze dveří, aby mohl vejít. Sirius si nevšímal přítelova pohoršeného pohledu, který jasně říkal, že přišel víc než nevhod a kazí mu večer, a se širokým úsměvem na rtech vešel do bytu učitele OPČM.

„Tak o co jde?“ zeptal se přímo, když si udělal pohodlí na pohovce proti krbu.


„No… přemýšlela jsem o tom, co se stalo za několik dní. Vím, že stále myslíš na to, že jsi měl Harryho zastavit a bojíš se o něj, ale nesmíš se tomu poddávat.“ začala zeširoka a pohledem přecházela z jednoho muže na druhého. Nevěděla, jak se jim její nápad bude líbit, ale za pokus to stálo.

„Poslyš Tonksová, díky za tvou starostlivost, ale…“

„Nech mě domluvit. Všimla jsem si, jak moc jsi na Harryho fixovaný, nejvíc od té doby co ses o něj začal starat. Ale on je teď dospělý a ty se musíš smířit s tím, že až se vrátí…“

„Jestli se vrátí.“ přerušilo ji tiché zamumlání.

„Až se vrátí.“ opravila ho s důrazem na první slovo. „Tak si svůj život zařídí po svém a už s tebou nebude trávit tolik času jako kdysi. Stejně jako se s tím bude muset smířit Snape, ale ten se zanedlouho žení a má ještě jednoho syna. Ty… ty zůstáváš sám a to není dobré.“

„Co se snažíš naznačit?“ zeptal se a přimhouřil oči, když si ji podezřívavě prohlížel. Koutkem oka pohlédl na Remuse, který začínal chápat, kam to všechno vede.


„No… řekněme, že by sis zítra neměl nic plánovat a být připravený v 8 večer před hradem.“ vychrlila náhle a čekala nevyhnutelný výbuch.

„Cože?“ vykřikl a tvářil se víc zmateně než dosud. „Co to má znamenat?“


„Znamená to, že máš zítra rande. A neboj, nenecháme tě v tom samotného, takže to bude dvojité rande.“ prozradila a neubránila se smíchu, když viděla zděšené výrazy na tvářích obou mužů.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se Sirius opatrně a vzpomínal na to, kdy naposledy měl rande. To bylo dávno předtím, než ho zavřeli do Azkabanu.

„Obávám se Siriusi, že to myslí víc než vážně.“ zklamal ho Remus a přešel ke své přítelkyni, aby ji objal. Překvapila ho, ale vcelku se mu tento nápad líbil, a jestli to vyjde…

„Merlin mě ochraňuj.“ povzdychl si Sirius a při představě fiaska, které ho zítra čeká nasadil trpitelský výraz.

Zatímco Sirius ve svém pokoji prohlížel šatník a vybíral něco vhodného na své zítřejší „rande snů“, jak ho Dora označila, mistr lektvarů si užíval večer snů v kruhu své rodiny.


Atmosféra u stolu byla uvolněná a příjemná a nebýt Harryho nepřítomnosti, bylo by všechno dokonalé. Avšak i dokonalost sama může pominout v jediném okamžiku a Severusova nálada klesla pod bod mrazu, když Brian začal na otce naléhat s otázkami ohledně svého bratra.

„Myslíš, že se Harry vrátí na moji zítřejší oslavu narozenin?“ zeptal se celkem nevinně, ale úsměv na Severusových rtech zamrzl. Calwen i Connie postřehly jeho změnu nálady, ale jen starší žena znala i její důvod a snažila se rychle změnit téma.

„Přestaň už s tou oslavou, jinak žádná nebude. Jestli jsi dojedl, je čas jít do postele.“

„Ale proč? Vždyť už nejsem malé dítě, Zítra už mi bude sedm let.“ oponoval a nasadil zamračený výraz, navlas stejný jako mívá Severus.

„Když mě bylo sedm let, dávno jsem v tuhle dobu spala.“ vmísila se do rozhovoru Connie, která pochopila matčinu taktiku.

„No dobře, ale přijde zítra Harry? Slíbil mi, že na tuto oslavu nezapomenu a já jsem zvědavý, jaké překvapení pro mně má. Nevíš o tom nic, tati?“ nedal se chlapec odbít.

„Ne, nevím.“ odsekl Severus a odsunul svůj talíř, aby dal najevo, že ho přešla chuť k jídlu.

„A kde vlastně je? Neviděl jsem ho už dlouho, vy jste se zase pohádali?“

To už Severus nevydržel, prudce vstal od stolu, a zamířil ke dveřím na terasu. Nevšímal si chlapcova zmateného pohledu, neslyšel Calwen, která syna kárala za jeho dotěrná slova a poslala ho do postele. Myslel zase jen na Harryho a na oběť, kterou kvůli němu podstupoval. Kde je? Co ho asi čeká a jak to zvládne?

Když si k němu Calwen sedla a položila mu ruku na rameno, aby ho uklidnila, trochu sebou trhl.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a on jen slabě přikývl. „Brian to tak nemyslel, jen se mu stýská po bratrovi. Když jste se vrátili a on vás konečně poznal, byl velmi šťastný, že jsme konečně rodina, a když jsme si nedávno povídali o jeho oslavě, měl jsi vidět, jak jeho oči zářily, když říkal, že konečně budete na té oslavě i ty s Harrym.“ vysvětlovala trpělivě.

„Já vím, nezlobím se na něj. Jen pokud jde o Harryho… jsem tak bezradný a nevím, co dělat. Nevím kde je, jestli je v pořádku, nebo jestli něco nepotřebuje, jak to tam sám zvládá…“přiznal a ona věděla, že Severus není ten typ, co by přiznal svou bezmoc, kdyby to nebylo skutečně vážné. Teď bylo a ona to věděla. Když jí před pár dny vyprávěl o všem, co se stalo, nemohla věřit vlastním uším. Díky své sestře Doře věděla, že je to vážné, ale tohle skutečně nečekala. Milovala ho však a byla rozhodnutá nést s ním tento úděl, ať to dopadne jakkoli. Nic mu nevyčítala, jen ho nechala, aby jí řekl sám celou pravdu a potom ho ujistila, že s ním zůstane v dobrém i ve zlém. Byl jí za to vděčný a věděl, že se jí může svěřit skutečně se vším. Dokonce i se svou bezradností pokud šlo o Harryho.

„Určitě je v pořádku, Harry se o sebe dokáže postarat.“ ujišťovala ho a přivinula se k němu.

„Kdyby aspoň nebyl tak tvrdohlavý a nešel tam. Můj život nestojí za to, aby kvůli mně obětoval ten svůj. Proč to udělal?“ zeptal se spíš sám sebe.

„Protože tě má rád a stojíš mu za to. Ty na jeho místě bys udělal to samé, Seve.“

„To je něco jiného. Já jsem…“

„Co? Starší? Zkušenější? Nebo jsi chtěl říct méně cenný? Ty víš, že to není pravda. Pro nás všechny co tě máme rádi jsi velmi důležitý a nechceme tě ztratit. Tak s těmi výčitkami přestaň, prosím. Bylo to Harryho rozhodnutí a ty to nezměníš. Můžeš mu však pomoct tím, že si při nejbližším úplňku vezmeš ten svůj lektvar a oddálíš tu přeměnu.“ přemlouvala ho neustále a přestože věděl, že má pravdu, bylo těžké se s tím smířit.

„Jak to děláš, že mě vždy dokážeš úplně odzbrojit?“ zeptal se potichu a jemně ji políbil na čelo.

„Ženské kouzlo osobnosti.“ usmála se spokojeně a v tichosti si vychutnávala jeho blízkost. Po chvilce se však znovu ozvala.

„Přemýšlel jsi už o té svatbě? Ani se to nezdá, jak ten čas běží a termín máme za tři týdny.“ zkonstatovala.

„Hm.“ zamumlal.

„Poslyš Severusi, co kdybysme to odložili?“ zeptala se náhle a posadila se tak, aby mu viděla do očí.

„Cože? Já… no… chápu, že v mém stavu pro tebe nejsem vhodný partner a jestli ses tak rozhodla, nemůžu ti bránit.“ zamumlal a z hlasu mu zaznívala bolest i zklamaní. Calwen si v té chvíli uvědomila, jak její slova vyzněla a v duchu si nadávala.

„Tak jsem to nemyslela, zlato. Chci se za tebe vdát, i kdybys chodící mumie.“ ujistila ho vzápětí.

„Tak teda…“ hleděl na ni nechápavě.

„Měla jsem na mysli jen změnu termínu, dokud se nevrátí Harry. Vím, jak moc ti záleží na tom, aby tam byl a já sama si přeji, aby tam byly všechny naše děti, takže…“

Severus byl překvapený. Nad touto možností už skutečně uvažoval, ale bál se jí to navrhnout. Nevěděl, jak by to přijala a teď se zdálo, jakoby mu četla myšlenky. Skutečně si přál, aby tam Harry byl, živý, zdravý a šťastný spolu s nimi.

„Skutečně bys chtěla… jsi si jistá, že by ti to nevadilo?“ zeptal se a oba věděli, jak moc na její odpovědi záleží.

„Ano, Severusi. Jestli si to přeješ, počkáme, dokud se nevrátí. Je to to nejmenší, co pro tebe v této chvíli můžu udělat.“ zašeptala.

„Děláš pro mě o hodně víc.“ odpověděl potichu, svírajíc ji v náručí. „Jsi tu se mnou a to je víc, než bych si kdy mohl přát.“ dokončil a svoje slova potvrdil dlouhým polibkem.

V tu samou dobu, velmi daleko od nich stál mladý muž uprostřed vyprahlé krajiny, před malou a velmi starou chatrčí, která představovala cíl jeho cesty. Slunce nad jeho hlavou bylo vysoko a strašně pálilo. Únavou a horkem, které tu panovalo se už sotva držel na nohách, ale byl na místě. Poznal to podle vysokého stromu, který viděl v Severusově vzpomínce. Tehdy se na něj nestihl pořádně podívat, ale dnes věděl, že je to Kigelia africana, která je pro obyvatele Afriky velmi důležitá především v léčitelství. Chlapec uvažoval, zda je právě tento strom za tím neznámým úspěchem léčitele zvaného Kovu a jestli i jemu pomůže právě díky jemu.

Okolní krajina ho natolik uchvátila, že si nevšiml, jak se dveře chatrče otevřely a z nich vyšel shrbený stařec s vráskami posetou tváří, pokreslenou nejrůznějšími symboly. Když se zastavil těsně vedle něj, pocítil Harry zvláštní záchvěv energie a skoro vyskočil úlekem, když ho zahlédl.

„Dobrý den.“ pozdravil, když se vzpamatoval a pohlédl do stařeckých očí, které viděl jen jednou, a to jen v otcově vzpomínce, přesto však měl pocit, jakoby je důvěrně znal.

„Vítej v mém malém království, synku. Čekal jsem, kdy se tu ukážeš, a vidím, že ne marně.“ usmál se a odhalil svůj neúplný chrup.

„Vy… vy víte, kdo jsem?“ koktal Harry a nespouštěl ze starého muže oči.

„Jistěže vím, tak jako vím, proč jsi přišel. Pojď za mnou.“ řekl, nečekajíc na odpověď a vedl ho do staré chatrče.