Kapitola č. 15: Pokušení

Když se Severus Snape ocitl před domem na Grimmauldově náměstí, oznámil Calwen, že se ještě zdrží a uvidí se později. Když se ho zeptala, jestli ví něco o Harrym, potvrdil její domněnku a slíbil, že jí všechno vysvětlí. Sice sám netušil, jak jí to říct, ale zřejmě bude muset odhalit alespoň částečnou pravdu. Předtím však potřebuje hovořit s ředitelem.


Když ho Albus našel před dveřmi své kanceláře, úsměv na tváři byl rázem pryč. Jeho modré oči se střetly s těmi tmavými a Severus pochopil.


„Tys to věděl.“ zkonstatoval rozhořčeně. „Věděl jsi, co chce udělat a neřekls mi to! Jak jsi mu to mohl dovolit? Víš, co se může stát?“ křičel na něj a hlas se mu nepatrně zachvěl při poslední větě.


„Severusi, utiš se a pojď se mnou. Popovídáme si v pracovně, tohle není vhodné místo,“ zarazil ho Albus, prošel okolo svého učitele lektvarů a otevřel dveře ředitelny natolik, aby mohl vejít za ním. „Prosím, posaď se.“ nabídl mu, ale Severus odmítl a začal nervózně pochodovat po místnosti jako lev v kleci.


Zatímco Severus zjišťoval, kam se jeho syn poděl, Harry měl za sebou první dva dny cesty. Přes den využíval střídavě vlak nebo autobus, v noci letěl na koštěti. Byl už dost unavený, když si doteď nedopřál dlouhý odpočinek a téměř nespal a litoval, že se nemohl prostě přemístit. Naneštěstí to nešlo, protože místo, kam měl namířeno, neznal a následky přemisťování mohly být dost nepříjemné, jestli ne tragické. Rozhodl se proto najít místo, kde by mu pronajali pokoj na jednu noc, aby se vyspal a doplnil energii, kterou bude určitě potřebovat.


Letěl už dobré dvě hodiny po setmění, když v dálce zahlédl neonový nápis: NONSTOP BISTRO a rozhodl se zastavit. Na velkém parkovišti nedaleko benzínové pumpy sesedl z koštěte a zamířil k nízké budově, nad kterou se skvěl nápis, který viděl už z dálky. Zvonek nad dveřmi zacinkal, když vešel a všechny hlavy se otočili jeho směrem.


„Dobrý večer.“ zamumlal a co nejnenápadněji se přesunul k baru, za kterým stála mladá servírka v ne příliš pěkném růžovém stejnokroji.


„Zdravíčko, co to bude, fešáku?“ zeptala se a nepřestávala přitom žvýkat.


„Ehm, kávu, prosím.“ zamumlal a sedl si do rohu, co nejdále od dvou svalnatých mužů s potetovanými rameny a šátky okolo plešaté hlavy.


„Hej Betty, ještě dvě!“ rozkázal si ten blíže k Harrymu a třískl dlaní do stolu.


„Nejsem tvoje stará, Tome. Musíš chvíli počkat, tamten nový chce kávu.“ odpověděla nevrle a zářivě se usmála Harryho směrem. Ten její úsměv slabě oplatil a sáhl po jídelním lístku, aby nepůsobil příliš nápadně a neprovokoval ty mudly. Bylo to totiž mudlovské bistro, ve kterém nehrozilo, že by někdo poznal chlapce s jizvou.


„Mladý si počká, říkám, že chci pivo!“ křikl znovu ten samý a servírka protočila očima. Když za chvíli konečně přinesla Harrymu jeho kávu, provinile se usmála.


„Toma si nevšímej, myslí si, že když tu vysedává každou noc, má právo si tu rozkazovat, ale jinak je to dobrý chlapík.“


„Jasně, vždyť nic neříkám.“ ujistil ji a upil z kávy, která by svou chutí mohla konkurovat některým lektvarům. Snažil se však svou nechuť nějak zamaskovat a požádal dívčinu, která se mu představila jako Betty o nějaký sendvič.


„Ještě jsem tě tu neviděla, odkud jsi?“ zeptala se zvědavě a neustále na něj upírala svoje velké kaštanové oči a záměrně si hrála s uvolněným blonďatým pramenem vlasů. Barva jejích vlasů by mu připomínala Malfoye, ale jeho blond byla aspoň přirozená, kdežto tahle vypadala, jako by spadla do kotle s odbarvovacím lektvarem. Při myšlence na tento lektvar se musel ušklíbnout. Když o něm totiž slyšel poprvé, představoval si, jak by vypadal otec, po jeho použití a u Rona a Hermiony tato představa vyvolala obrovské pobavení.


„Zdaleka, z Anglie.“ zamumlal a přál si, aby si ho nevšímala.


„Oh, úžasné, byla jsem v Anglii před pár lety a bylo to tam úžasné. A co tě přivádí sem k nám do Cataranza?“


„No, já jen projíždím. Zdržím se jen na noc. Nevíte o nějakém motelu nebo o nějakém místě, kde bych sehnal ubytování na noc?“ zeptal se a doufal v kladnou odpověď. Avšak ta co přišla, mu vyrazila dech.


„U mě by se místo našlo. Končím tu o půlnoci a můj byt je jen deset minut odtud. Místa na zemi je dost, ale kdybys chtěl...“ zatvářila se nevinně, ale ruměnec na tváři prozrazoval její hříšné myšlenky. „Moje postel je dost velká pro oba.“ zašeptala, když se nahnula přes stůl, aby Harrymu nabídla pohled do jejího hlubokého výstřihu.


Černovlasý kouzelník na chvilku oněmněl úžasem. Zdálo se mu to, nebo se ho tato neznámá pokoušela dostat do své postele? Pohled, který se mu naskytl, ho na chvíli ohromil, ale velice rychle se vzpamatoval, když si v duchu vybavil Ginninu usměvavou tvář a její nádherné oči… naprázdno polkl a odtrhl oči od jejího výstřihu.


„Ehm, myslím, že se pokusím najít nějaký ten motel a jestli ne, budu pokračovat v cestě.“ dostal ze sebe a hodil na bar příslušný obnos peněz za nechutnou kávu a napůl snězený sendvič. „Rád jsem tě poznal, měj se tu fajn.“ popřál a nejrychleji jak mohl, se vyřítil z bistra, ve kterém se najednou cítil jako chycený v pasti. Jen co byl venku, zhluboka se nadechl a nasedl na koště, které ho vyneslo do vzduchu, kde se cítil konečně v bezpečí. Jestli nenajde nějaký nocleh, bude si muset aspoň odpočinout, než se vydá přes moře, které ho dělilo od Afriky.


Severus seděl v Albusově kanceláři a na jeho tváři bylo znát obavy a únavu.


„Je to šílenství a ty to víš, Albus. Proč musí vždy dělat takové nerozvážnosti? Vážně se nikdy nepoučí?“ mumlal a hledal pochopení v očích starého muže.


„Právě naopak, Severusi. Jsou to zkušenosti, které Harryho vedou k takovým činům. Myslel si, že tě ztratil a nechce si tuto zkušenost zopakovat. Udělal to, co považoval za správné i když je to šílené, musíme věřit, že to dokáže. Zvládl toho už skutečně hodně, proč by neměl tohle?“ snažil se ho na oplátku povzbudit.

„Neměl jsem mu to všechno říkat a tu vzpomínku jsem měl někde uschovat. Kdyby to nevyděl v mé mysli… Kdybych aspoň mohl jít za ním a zastavit ho, ale nejde to. Do kotle, už toho šamana nenajdu, i kdybych se za ním vydal hned teď. Jednou mě odmítl, a proto už ho nikdy nenajdu.“ povzdychl si zkroušeně.


„Harry by si našel jiný způsob, jak ti pomoct. On se nevzdává, stejně jako ty a já kdybys za ním šel, nezastavil bys ho. Můžeš být na svého syna skutečně hrdý, Severusi.“


„Jsem hrdý, ale ne proto, co pro mě udělal. Je to můj syn a mám ho rád, a kdyby… jestli ho ztratím, nikdy si to neodpustím. Nikdy.“ řekl potichu a Albus věděl, že je marné pokoušet se Severusovi zabránit v těchto výčitkách. Jediným lékem na ně je Harryho šťastný návrat a jim nezbývá nic jiného, než čekat.


„Měl bys to říct Calwen. Jsem si jistý, že to pochopí.“


„Snad máš pravdu. Budu už muset jít, aby se nestrachovala. Uvidíme se za dva dny, Albusi.“ oznámil a rozloučil se. Za dva dny měl začít školní rok a on se sem znovu vrátí. Ale co bude dál? To byla otázka, na kterou neznal odpověď.