pátek 22. srpna 2008

Kapitola č. 5: Největší idiot pod sluncem

Když se Harry převaloval doma ve své posteli, přemýšlel nad tím, co se v noci stalo. Kam jeho otec tak záhadně zmizel a proč mu neodpovídal ani na volání přes přívěsek? Mohl mu přece odpovědět, že je v pořádku a přijde ráno, nebo ne? Co mu v tom bránilo? V hlavě měl tolik otázek a téměř žádné odpovědi, jen vlastní dohady, ale jeden horší než druhý. Co před nimi otec tají tentokrát? Bude jim vykládat další hloupé lži jako tomu bylo téměř vždy?


Usnout se mu v ten den nepodařilo a tak si dopřál osvěžující sprchu, aby se probral a rozhodl se strávit den s Ginny. Doufal, že po prázdninách začne s bystrozorským výcvikem a společného času budou mít méně, tak se jí chtěl věnovat co nejvíc mohl alespoň teď.


K jeho překvapení měli Weasleyovi v Doupěti návštěvu a on se zastyděl, když se jeho pohled setkal se Siriusovýma modrýma očima.


„Ahoj, Harry, tak jak?“ zeptal se zvesela, ale Harrymu neušel náznak zklamání, které se Sirius snažil maskovat.


„Dobře, včera nám skončili zkoušky a mám před sebou předpokládám poslední prázdniny.“


„To je super. Doufal jsem, že se zastavíš, ale když jsi nechodil, napadlo mě, že bych tě tu mohl zastihnout.“


„Oh, promiň, chtěl jsem přijít, skutečně jsem chtěl, ale když jsem se právě neučil, pracovali jsme na domě a pak…“ omlouval se a bylo mu to skutečně líto. Ne že by na Siriuse zapomněl, to ne, jen s ním netrávil tolik času. Ten teď více méně rozděloval mezi svou znovu nalezenou rodinu a Ginny.


„Já tomu rozumím, chceš trávit víc času s otcem a bratrem, vážně tomu rozumím. To jen… byl jsem zvyklý na tvou přítomnost po dobu prázdnin.“ povzdychl si Sirius a v duchu se proklínal za to, že tak uboze žárlí na Snapea. Ano, žárlí na to, že spolu tráví víc času, přestože to byl on, kdo chlapce vychovával v posledních letech. Bylo by až směšné, kdyby to nebyla pravda.


„Tak víš co? Co kdybychom si dnes společně udělali nějaký výlet?“ navrhl Harry a horečně přemýšlel.


„Výlet? Co máš na mysli?“ Siriusovy oči zahořely zvědavostí.


„No, možná zajít do Příčné ulice nebo do Prasinek, dali bysme si někde nějaký dobrý oběd a pak bysme mohli jít ke mně a trochu si zalétat.“ navrhl chlapec.


„Když už budete v Příčné, ne že nás obejdete. Máme v prodeji pár nových vynálezů, které by se ti mohly líbit, Harry.“ ozvalo se mu za zády a když se otočil, pohlédl do vysmátých tváří dvojčat Weasleyových.


„A já jdu s vámi, na to nezapomínej.“ ozvala se Ginny a přivinula se k Harrymu.


„Ani na chvilku mě nenapadlo nechat tě doma.“ odpověděl Harry a našpulil ústa v očekávání polibku. „Přidá se k nám i Remus?“ tázavě pohlédl na Siriuse, ale ten jen zakroutil hlavou.


„Snad příště, vždyť víš, v noci byl úplněk. Ale dnes na tom byl o hodně lépe. Tvůj otec mu začal vařit protivlkodlačí lektvar a s ním jsou jeho přeměny snesitelnější.“


„Jasně, tak s Remusem budeme počítat příště. Ale napadlo mě, vadilo by ti hodně, kdybychom s sebou vzali Briana?“ zeptal se opatrně a potěšilo ho, když jeho kmotr nenamítal nic proti přítomnosti jeho bratra.


„Tak fajn, zajdu pro něj a setkáme se tu zhruba za hodinu, souhlasíte? Pak se můžeme krbem přenést přímo do obchodu Freda a George. Brian bude určitě nadšený.“ řekl Harry a letmým polibkem se rozloučil s Ginny, aby se vzápětí přemístil před dům, kde bydlela Calwen s jeho otcem.


Brian byl skutečně nadšením bez sebe a když Harry viděl žalostný pohled své nevlastní sestry Connie, navrhl aby šla také. Byl by rád, kdyby se skamarádily s Ginny a při včerejší napjaté atmosféře při večeři to nebylo to pravé ořechové. Navíc, kdyby se děvčata pohroužila do rozhovoru, měl by možnost promluvit si i osamotě se Siriusem.


Byli už téměř na odchodu, když se z poschodí vyřítila vysoká černovlasá postava a neurčitě zamumlala cosi na pozdrav.


„Kam se chystáte?“ zeptal se a ostražitě si prohlížel tři děti na odchodu.


„Uděláme si malý výlet, nechceš se k nám přidat?“ nadšeně štěbetal Brian, ale Harry jen mlčky hleděl na otce. Ještě stále byl naštvaný, že mu otec nechce říct pravdu.


„Možná příště. Dávej na ně pozor, Harry.“ poučoval ho Severus, ale Harry si neodpustil drzou odpověď.


„Neboj se, Calwen ví kam jdeme a vrátíme se před setměním.“


„Snažíš se tím něco naznačit?“ zavrčel Snape a propaloval staršího syna pohledem.


„Jen tolik, že když bude vědět kde jsme a kdy se vrátíme, nemá důvod ke zbytečným obavám. To už bys jako dospělý člověk mohl vědět.“ nedal se zastrašit.


„Jako tvůj otec si vyprošuji, abys se mnou hovořil tímto tónem.“ zavrčel Severus už skutečně naštvaně a všichni, Calwen, Connie i Brian sledovali jejich slovní souboj doplněný hněvem doplněnými pohledy.


„Jako tvůj dospělý syn bych si zasloužil aspoň trochu respektu a důvěry. Jestli v ničem jiném tak aspoň v tom, abys mi řekl, kde jsi byl. Možná bysme s tím několika lidem ušetřili nějaké starosti do budoucna.“ oplatil mu stejnou mincí.


„To není o důvěře a respektu. Nechápeš, že ti to nepovím proto, aby sis nedělal zbytečné starosti? I tak jich je na tvou hlavu víc než dost.“ Severus už skutečně křičel, ale jeho syn neustoupil ani o krok.


„A ty nechápeš, že jsme rodina a máme tě rádi? Budu si dělat starosti ať už mi to povíš nebo ne, protože jsi můj otec a jednou jsem si už myslel, že jsem tě ztratil. Nechci to zažít znovu! Jenže ty jsi takový sobec, že to nedokážeš pochopit.“ rozkřičel se i Harry a v očích ho pálily slzy, které se snažil potlačit. Proč je všechno špatně? Proč se s otcem nedokáže normálně bavit? Od té doby co se vrátil, téměř každý jejich rozhovor skončí hádkou. Byl naštvaný na otce, ale i sám na sebe. Kéž by věci byli jako kdysi, když všechno dokázali vyřešit rozumnou dohodou. Jenže tehdy byl Harry jen dítě a ať chtěl nebo je, slovo jeho otce pro něj bylo téměř svaté. Teď je však dospělý a naučil se, že je vždy lepší vyjádřit svůj názor, i kdyby to mělo skončit takhle.


„Měli byste už jít. Dobře se bavte a Harry, až se uklidníš, myslím, že si budeme muset promluvit o tvém chování a věci nazývej respekt k rodičům.“ řekl tiše, ale z jeho tónu zaznívala ledová ostrost.


„Promluvíme si. Ale nejdřív si ty musíš přiznat, že už nejsem malé děcko, ale dospělý muž a chápu víc, než si myslíš.“ s těmito posledními slovy vyšel ven z domu a třískl za sebou dveřmi. Connie a Brian ho našli na dvoře stát u branky, kde si nenápadně utíral slzy, které už dál nedokázal potlačit.


Jen co Calwen se Severusem osaměli, zavládlo mezi nimi tíživé ticho. Tázavě na ni pohlédl a nikdo mu nemusel říkat, že je nahněvaná. Hněv sršel z každého jejího pohybu, pohledu i výrazu tváře.


„Chceš ještě něco přidat? Jen si posluž!“ vyzval ji a překřížil si ruce na prsou v očekávání dalšího výbuchu. Calwen po něm však jen šlehla pohledem a zamumlala: „Harry má pravdu, chováš se jako malé nezodpovědné děcko. Zkus se aspoň trochu zamyslet nad tím co ti řekl a možná…“


„Víš co si myslím? Že vám skutečně bylo lépe, když jste si mysleli, že jsem mrtvý. Možná byste byli šťastnější, kdyby se to skutečně stalo, nebo ne?“ odsekl pobouřeně, že si dovolovala ho poučovat a dala za pravdu chlapci, ne jemu. Jenže než stihl říct víc, pocítil palčivou bolest na tváři, v místě, kam ho udeřila její jemná avšak překvapivě silná ruka.


„Jsi ten největší idiot pod sluncem, Severusi.“ zamumlala a se slzami v očích vyběhla z pokoje. Zůstal tam zaraženě stát a hleděl na zavřené dveře. Nemohl tušit, že celou scénu právě zpoza těch dveří poslouchala Tonksová, která teď v ložnici utěšovala svou sestru a v duchu proklínala toho protivného netopýra. Nikdy ho neměla příliš v lásce, ale byla ochotná zkusit s ním vycházet kvůli Calwen. Po dnešku si však nebyla jistá, jestli to dokáže.

Žádné komentáře: