Kapitola č. 3: Doučování

Harry do sebe v rychlosti naházel míchaná vajíčka se slaninou a po očku sledoval svého otce zabraného do rozhovoru s ostatními učitely, především s profesorkou McGonagallovou. Chlapec zachytil ředitelův pohled a úsměvem odpověděl na jeho přátelské mrknutí.


Než si toho Severus všiml, zmizel jeho syn z Velké síně a běžel do svého pokoje vzít si všechno potřebné na slíbené doučování. U sklepení byl dřív než Severus a když ho viděl přicházet, neodpustil si ironickou poznámku: „Jdete pozdě, pane profesore.“


„Jen si moc nevyskakuj. Uvidíme, jak se předvedeš.“ oplatil mu černovlasý kouzelník stejným tónem.


„Už jsem ti říkal, že doučování nepotřebuji, ale pokud tak moc toužíš po mé společnosti, nemám námitek.“ zašklebil se Harry a rychle zmizel ve třídě, aby se vyhnul káravému pohledu svého otce.


„Začneme s něčím jednodušším. Řekněme, Kostirost.“


„Ale no ta, nevěříš doufám tomu, že bych mohl zkazit tak základní lektvar? Dej mi něco těžšího, abych ti dokázal, že jsem v lektvarech dobrý. Měl jsem skvělého učitele a jsem si jistý, že nebudeš zklamaný,“ žebronil Harry, ale otec se nedal obměkčit.


„Vaši učitelé za moc nestáli. Dovolím si tvrdit, že znám jejich úroveň v lektvarech, když většina z nich byli moji spolužáci. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že studenti dělají základní chyby nejvíc při jednoduchých lektvarů, protože si myslí, že to zvládnou i se zavřenýma očima. Ještě nějaké připomínky, pane Pottere?“


„Ne pane, ale dlouho už nebudu Potter.“ zamumlal a vytáhl si pomůcky, které potřeboval. Kostirost byl skutečně lehký a jen málokdo věděl, že Harry často pomáhal madam Pomfreyové s přípravou léčivých lektvarů. Kdyby to otci řekl, možná by netrval na tom doučování, ale jemu to nevadilo. Jestli mají ztracený čas dohnat nad kotlíkem, Harry rozhodně nebude ten, který by tuto možnost promarnil.


O dvě hodiny později se Severus skláněl nad jeho kotlíkem a s uznáním zkonstatoval,že je bezchybný.


„Říkal jsem ti to.“ neodpustil si Harry.


„Tenhle byl velmi lehký. Zkusíme něco těžšího. Poppy potřebuje jedno velmi silné a speciální analgetikum. Není v učebních osnovách a učili jsme se ho až na léčitelských kurzech, ale budeme ho vařit společně, takže bys ho mohl zvládnout aspoň obstojně. Na tabuli je recept.“ řekl a připravil si vlastní kotlík s přísadami hned vedle Harryho. Nevšiml si zvláštního záblesku v Harryho smaragdových očích. Nemohl totiž tušit, že právě tento lektvar používá madam Pomfreyová od chvíle, co jí ho Harry přinesl, když byl Remus Lupin velmi ošklivě poraněný. Od té doby jí ho pravidelně připravoval, ale nemohl otci zkazit tu radost.


Chvíli bylo ticho mezi nimi přerušované jen krájením, mícháním a cinkáním lahviček, když se oba soustředili výhradně na vaření. Severus občas utrousil nějakou poznámku, aby Harryho instruoval před dalším postupem a on chápavě přikyvoval.


„Jak jsi to myslel s tím, že už dlouho Potter nebudeš?“ zeptal se Severus nakonec a doufal, že to znamenalo to, co si myslel.


„Uvažoval jsem… teď, když je po všem… svět už nepotřebuje Harryho Pottera jako symbol vítězství, jako vůdce světa, nebo jak mě to nazývají. A jestli stále platí to, co jsi tehdy napsal, že můžu používat tvé jméno…“ začal opatrně. Už dávno přemýšlel nad tím, že začne používat otcovo jméno, ale rozhodl se to odložit alespoň do doby, než se mu konečně podaří porazit Voldemorta. Vlastně mu to doporučil Brumbál a on ho poslechl.


„Chceš být Snape?“ zeptal se Severus a Harrymu neušel náznak radosti ve spodním tónu jeho hlasu.


„Jestli ti to nevadí, rád bych.“ přitakal a otec jen mlčky přikývl.


„A kdy se vlastně chceš ženit?“ zamluvil to Harry a pomalu do lektvaru přidával prach z rohu jednorožce.


„Ještě nevím. S Calwen jsme o tom ještě nemluvili.“ zamumlal Snape a zamíchal obsah svého kotlíku třikrát ve směru hodinových ručiček.


„Tak to by ses měl asi pospíšit, jestli nechceš chystat dvojitou svatbu.“ popíchl ho Harry a i nadále se věnoval svému lektvaru, který byl právě v kritickém bodě a nestálém stavu.


„Cože? Jak to myslíš, dvojitou svatbu? Ty… ty se chceš ženit?“ koktal Severus a propaloval svého syna pohledem. „Koho si chceš brát?“


„Hm, a to jsem si myslel, že si mě sledoval na každém kroku.“ uchechtl se. „Chodím s Ginny už dva roky. To byla ona, na koho jsi ráno tak hezky koukal před snídaní.“


„Takže jsi ji požádal o ruku? Nejste na to ještě trochu mladí?“


„Ještě jsem ji nepožádal a i kdyby, se svatbou určitě ještě chvíli počkáme, než dokončí školu, takže minimálně rok máš ještě čas, ale pospíchej, abych tě nakonec nepředběhl.“ dobíral si ho a pohlédl do otcovi překvapené tváře. „Ehm, tati…“ začal Harry opatrně, když mu pohled zabloudil k Severusovu kotlíku.


„Co?“ zavrčel muž.


„K zemiiiiii!“ vykřikl a strhl otce na zem ve chvíli, kdy jeho kotlík explodoval.


Dvě černé hlavy vykoukly zpoza stolu a pohlédly na tu spoušť. Jeden kotlík byl celý mazlavý a vytékala z něj tmavočervená tekutina, zatímco v druhém klidně stál světle fialový středně hustý odvar.


„Ehm, Severusi, i druhák s blátem místo mozku, jak jsi je sám rád označoval ví, že prach z rohu jednorožce a dračí krev tvoří vysoce nestabilní směs a stačí o kapku víc krve, aby to dopadlo takhle.“ ukázal na nepořádek na stole.


„Radil bych ti, abys okamžitě sklapl.“ zarazil ho naštvaný Severus. To bylo snad poprvé za posledních přinejmenším deset let, co se mu podařilo zničit nějaký lektvar a tenhle dokonce vybuchl, zatím co ten Harryho byl úplně bezchybný.


„Jak jsi to dokázal? Ani já jsem ho neudělal poprvé bezchybně.“ zamumlal zamyšleně.


„Hm, možná to bude tím, že ho nevařím poprvé?“ zeptal se Harry, nevinnost sama.


„Říkal jsi, žes měl dobrého učitele. Smím vědět koho?“ žádal Severus vysvětlení, ale to co následovalo ho úplně šokovalo. Harry z tašky vytáhl pár jeho zápisníků, které si vedl po dobu svých studií.


„Nemohl jsi mě učit osobně, ale učil jsem se od toho nejlepšího, od tebe.“ přiznal Harry a jeho tvář zalil ruměnec.


„Hm, tak se zdá, že tímto je naše doučování u konce.“ poraženě přiznal Severus, v duchu ho však hřálo pomyšlení na to, jak moc se jeho syn snažil a že dosáhl takového úspěchu. Ještě víc ho však těšilo pomyšlení, že se Harry dobrovolně učil z jeho zápisků a našel v lektvarech podobné zalíbení jako on sám.


„Asi ano, ale neboj, s pár věcmi ještě budu potřebovat pomoct a vím o někom, na koho se můžu kdykoli s čímkoli obrátit.“ pohlédl otci do očí, když to říkal a ten jen mlčky přikývl.


„A teď to pojďme uklidit, než nám pod tím kotlíkem začne mizet lavice.“ žertoval Harry a společnými silami se pustili do uklízení.