Kapitola č. 2: Zdroj informací

Dva černovlasí kouzelníci, otec a syn, ještě stále zmateně hleděli na ženu, která si plnými doušky vychutnávala jejich rozpaky.


„Co všechno víš?“ zeptal se Severus opatrně a nasadil neutrální výraz tváře.


„Řekněme, že vím dost na to, abych to pochopila. Jste kouzelníci, a přestože ve vašem světě platí zákon o utajení před námi, normálními lidmi, chápu, že jste mi o tom nemohli říct, i když to tě, můj drahý Severusi neomlouvá, žes mi lhal.“ odpověděla klidně a oběma jim doslova vyrazila dech.


„Jak dlouho už to víš?“ zeptal se Harry.


„Vlastně, tušila jsem to od začátku, ale úplně jistá jsem si byla, až když jste odešli a Harry začal navštěvovat Bradavice. Chtěla jsem si o tom s tebou promluvit v ten večer před Vánocemi, ale nakonec jsem to tak nechala. Myslela jsem si, že máme ještě dost času.“ poslední slova říkala se smutkem v hlase a když Harry viděl, jak Severus vstal a objal ji, cítil se trochu hloupě, jako svědek této intimní chvíle. Navzájem si něco šeptali, ale nemohl jim rozumět. Když už to trvalo dost dlouho, opatrně si odkašlal, aby je upozornil na svou přítomnost a ani se nenadál, odskočili od sebe, jako by se spálili. Nikdy předtím Harry neviděl ruměnec na tváři svého otce, ale dnes… byla to příjemná změna, i když jen sotva viditelná ve slabém světle měsíce.


„Slyšela jsem o chlapci, o Harrym Potterovi, který měl být zachráncem kouzelnického světa a ze všech vyprávění, co jsem slyšela jsem měla pocit, jako bych ho znala odjakživa. Pak jsem zjistila, že jde o tebe, chlapče a když jsi mi v létě řekl o Severusově smrti a o tom, že je tvým otcem, byla jsem z toho zmatená, ale časem mi to začalo dávat smysl. Navíc tvá slova o tom, že Severus zemřel kvůli tobě.“ šeptla a tentokrát Severus stiskl rameno Harrymu.


„Nejsi zodpovědný za ničí smrt, to si musíš zapamatovat. Válka s sebou vždy přináší jisté oběti a v této jich bohužel bylo několik i na naší straně, ale jen díky tobě to konečně skončilo.“ domlouval mu Severus a Harry by se v té chvíli nejraději propadl pod zem.


„Mně by spíš zajímalo, odkud to Calwen všechno ví.“ změnil téma chlapec. Severus se chytil návnady a tázavě se podíval na Calwen.


„Ehm... no… sice jsem z toho kdysi nebyla příliš nadšená, ale moje sestra je čarodějnice. Vlastně odešla z domu když jí bylo sedmnáct a nějakou dobu jsme se vůbec nevídali. Před pár lety jsme se znovu setkali a od té doby mě trochu zasvětila do tajů vašeho světa.“


„Výborně, takže jsme si ušetřili nějaké to nepříjemné vysvětlování.“ uzavřel Severus a ulehčeně si vydechl.


„Nepříjemné?“ zeptala se s mírnou výčitkou v hlase.


„Bál jsem se, jak to přijmeš. Víš, mudlům, teda… lidem jako jsi ty se tyto věci občas těžko vysvětlují.“ pospíchal Severus s odpovědí a Harry s Calwen si vyměnili pobavené úsměvy.


„Zdá se, že by jsme se měli vrátit do Bradavic, Harry. Běž napřed k lesu, za chvilku tě doběhnu a přemístíme se.“ přikázal Severus a jeho syn neváhal ani na chvíli. Nechtěl jim dělat páté kolo u vozu, když se budou vášnivě loučit. Znal ty chvilky a věděl, že tehdy je dvěma lépe osamotě. Už se těšil až opět sevře v náručí Ginny. Snad zůstala ve škole a zítra ráno jí bude moct popřát dobré ráno.


Harry se natolik ponořil do svých myšlenek, že si nevšiml otce, který se za ním kradl.


„Připravený?“ oslovil ho a Harry až poskočil úlekem.


„Cože? Aha, no jasně. Můžeme jít.“ zamumlal a rychle uhnul před otcovým zkoumavým pohledem.


Hrad byl stejně impozantní jako vždy. Harry i Severus obdivovali jeho krásu, když mlčky kráčeli z Prasinek a blížili se k místu, které oba považovali za svůj druhý domov.


„Dobrý večer, chlapci.“ ozval se známý hlas a oba pohlédli směrem ke starému kouzelníkovi, který byl jeho majitelem. „Čekal jsem, kdy se konečně ukážete. No jen pojďte.“ vyzval je a oni ho poslušně následovali vstupní bránou dovnitř. Chodby byly zalité světlem a z každého koutu hradu se ozývaly tlumené hlasy.


„Opravy probíhají lépe než jsme si mysleli.“ vysvětlil jim ředitel a vedl je směrem k Velké síni.


„Harry, chlapče, proč nejdeš za svými přáteli? Určitě budou nadšení, že tě uvidí. Jsem si jistý, že si toho máte hodně co říct.“ popostrčil ho ke dveřím a v jeho modrých očích se šibalsky zablýsklo.


„Ale co…“ snažil se protestovat, ale marně.



„Tvoje postel v nebelvírské věži je stále volná. O Severuse se postarám. I my si toho máme hodně co říct.“ zarazil ho ředitel a vedl svého bývalého učitele lektvarů pryč.


„Uvidíme se při snídani, Harry.“ rozloučil se Severus a za malou chvilku už svému synovi zmizel z dohledu. Jak se zdálo, vítání nebralo konce. Kdyby nebylo Rona a Hermiony, asi by Harryho pohltil dav zvědavých spolužáků. On však toužil vidět jedinou. Tu, kterou měl rád. Ginny na něj nesměle pohlédla z druhé strany velkého Nebelvírského stolu, jako by čekala, jestli za ní přijde sám. Přišel, jen co se mu podařilo nenápadně vytratit Ronovi a Hermioně. Zbytek noci strávili dlouhou procházkou po školních pozemcích a na břehu jezera ve společném objetí sledovali východ slunce.


Zatímco Harry trávil společné chvíle se svou přítelkyní, netušil, že je zároveň předmětem rozhovoru mezi dvěma učitely sedícími v ředitelně a sklánějícími se nad kouřícími šálky čaje.


„Takže, nechceš mi něco říct, Severusi?“ ozval se starší bělovlasý muž s půlměsícovými brýlemi.


„Nevím, kde začít. Jak jste vlastně přišli na to, že mě odhalil? Muselo vám to chvíli trvat.“


„Vůbec ne. Harry to všechno viděl a okamžitě za mnou přišel, abych ti pomohl.“ zamítavě kroutil hlavou ředitel.


„Ah, na to jsem nepomyslel. Chtěl jsem Harryho varovat a tak jsem otevřel svou mysl, ale nedošlo mi, že to všechno viděl. Bylo to hodně zlé?“ zeptal se opatrně a u srdce ho bodl osten výčitek.


„Nebudu ti lhát, sám dobře víš, jak moc tě má rád. Úplně ho to zlomilo. Odmítal jíst, nekomunikoval a jen díky svým přátelům se úplně neuzavřel do sebe. Sirius si s ním ze začátku nevěděl rady, ale časem se to zlepšilo. Ve všem co ten chlapec udělal měl před sebou jediný cíl. Chtěl, abys na něj byl hrdý.“


„Vždy jsem byl a vždy budu.“ vychrlil ze sebe Severus a jeho pohled se setkal s Albusovým.


„Vím, Severusi, vím. Ale jsem si jistý, že o Harrym víš dost. Nepochybně jsi ho měl neustále na očích, takže tato debata o Harrym je zbytečná. Ale co ty? Co přesně se stalo a jak se ti podařilo zachránit?“


„Nechci o tom mluvit.“ odsekl Snape, ale tak jako on i ředitel byl tvrdohlavý a nakonec z něj vymámil všechno, co se za posledních šest let stalo.


„Nepřeji si, aby se to dozvěděl kdokoli kromě tebe, Albusi a rozhodně ne Harry, rozumíme si?“


„Jistě, Severusi, rozumím.“ přitakal Albus a mírně se na něj usmál. „A co máš v plánu teď?“ Nepřemýšlel jsi nad tím, že by ses vrátil?“


„Jako že učit? Nejsem si jistý, jestli je to pro mě to pravé. Navíc, máte svého učitele lektvarů a já se nechci vnucovat.“ řekl Snape hrdě a nevšímal si veselých ohníčků v Albusových nezapomenutelných očích.


„Vlastně si myslím, že profesor Holey se s námi na konci roku rozloučí tak jako všichni jeho předchůdci. Od té doby co jsme ztratili jednoho velmi kvalifikovaného učitele, nedokázal se na tomto postu nikdo udržet více než rok. Jen doufám, že místo učitele lektvarů není stejně prokleté jako Obrana proti černé magii.“ povzdechl si naoko zkroušeně Albus a vysloužil si tak Severusovu plnou pozornost.


„Chcete říct…“ začal opatrně a přimhouřil oči v očekávání odpovědi.


„Tak tak, můj drahý synu. To místo je tvoje, jestli o něj stále stojíš. Nemůžu tě nutit, ale udělal bys mi tím obrovskou radost a této škole bys prokázal neocenitelnou laskavost.“


Po této větě se místností rozlehl tichý smích. Smích, který už dávno nikdo neměl možnost slyšet.


„Dokážeš si představit, co by asi řekli tvoji studenty, kdybys jim řekl, že jim vlastně dělám laskavost, když je učím? Zřejmě by tě s radostí předhodili jako kořist těm Akromantulím, co žijí v Zakázaném lese.“ řekl nakonec černovlasý kouzelník, když ho přešel záchvat smíchu.


„Jsem si jistý, že máš pravdu. Asi je štěstí, že tento rozhovor vedeme jen mezi čtyřma očima, že?“ usmál se ředitel a oba rozuměli i tomu, co zůstalo nevyslovené.


„Hm. jak jsem slyšel, zkoušky OVCE byly odložené. Takže Harry ještě má šanci dohnat nějaké učení.“ zamumlal Severus a tentokrát to byl jeho starší přítel, komu pobavením škubalo koutky úst.


„Harry je na zkoušky připravený lépe než kdokoli jiný.“


„To se ještě uvidí. Možná by nezaškodilo pár doučovacích lekcí z lektvarů.“ mumlal jako by ho nikdo nepřerušil. „To by šlo. Připravím mu soukromý plán a spolu to zvládneme.“


„Severusi, Harry doučování nepotřebuje, i když jsem si jistý, že nepohrdne možností strávit s tebou trochu času osamotě.


„Albusi, nech prosím výchovu mého syna na mně.“ zarazil ho stroze a pohled mu padl na otevřené okno, ve kterém se zrcadlilo vycházející slunce. Následovaný ředitelem sešel do Velké síně a v hale se doslova srazil s Harrym.


„Dobré ráno, pane.“ šeptla Ginny a tvář jí zalil ruměnec, když pohlédla na Harryho otce.


„Dobré ráno.“ odvětil trochu nevrle jejím směrem a pohledem zpražil svého syna.


„Harry, hned po snídani se sejdeme ve sklepeních. Zanedlouho tě čekají zkoušky a pár lekcí z lektvarů určitě nebude na škodu.“ oznámil mu a nečekal na námitky.


„Ale tati, já nepotřebuji doučování. Jsem v lektvarech dost dobrý.“ oponoval, ale raději zmlkl, když zachytil otcův spalující pohled.


„Nestačí, abys byl dost dobrý. Musíš být výborný, takže op snídani se uvidíme.“ uzavřel a nevšímal si Harryho úšklebku ani koulení očima a vpochodoval do Velké síně, nechávajíc svůj černý plášť vlát za sebou.


„To bude v pohodě, Harry. Jsi v lektvarech dobrý, určitě se nemáš čeho bát.“ chlácholila ho Ginny a překvapilo ji, když na jeho rtech zahlédla úsměv.


„Vím, Ginny. Jsem přece syn svého otce a dokážu mu, že si to doučování má schovat pro někoho jiného. Myslím, že se přitom docela pobavím.“ ujistil ji.


„Zábava s tvým otcem? Tak při tom bych chtěl být, kamaráde.“ ozval se ospalý hlas jeho přítele, který právě přicházel ruku v ruce s Hermionou. Halou se rozlehl veselý smích čtyř Nebelvírčanů, kteří se širokými úsměvy vešli dovnitř a s chutí se pustili do bohaté snídaně.