pátek 22. srpna 2008

Kapitola č. 1: Hvězdy svědky

Slunko se sklánělo za obzor, když se jedna na první pohled šťastná rodinka vesele bavila na zahradě. Všichni působili tak uvolněně a spokojeně, až tomu sami odmítali věřit.


„Briane, je čas jít do postele.“ ozvalo se z úst starší ženy a nejmladší člen této prapodivné rodinky se zamračil.


„Mně se ještě nechce. Dovol mi zůstat ještě chvíli s otcem a Harrym, když jsou konečně tady.“ žebronil a všichni okolo, kromě jeho matky se rozesmáli.


„Maminka má pravdu, synku. Jen jdi pěkně spát. Zase se uvidíme.“ podpořil Severus svou budoucí ženu, matku svého syna.


„Budete tu zase zítra?“ zeptal se chlapec a prosebně přebíhal zrakem z otce na bratra, které viděl poprvé v životě, avšak slyšel o nich tak hodně, že se nemohl dočkat této chvíle, přestože mu tvrdili, že jeho otec zemřel.


„Musíme s Harrym ještě něco zařídit, ale potom se vrátíme a zůstaneme s vámi už napořád.“ ujistil ho otec, nevšímajíc si třech párů zvědavých očí, které na něj tázavě hleděly. Calwen, její dcera Connie a Harry nevěděli, co konkrétně má namysli, ale před Brianem to nechtěli rozebírat. Jinak by ho do té postele zřejmě nikdy nedostali.


„Connie, pojď mi s ním pomoct.“ vyzvala Calwen dceru a Severus jí vděčně pokynul. Potřeboval být chvilku s Harrym, se synem, kterého neviděl víc než šest let.


„Projdeme se?“ navrhl starší černovlasý kouzelník a Harry ho bez námitek následoval. Scházeli úzkou cestičkou směrem k jejich domu a oba na něj pohlédli a vrátili se přitom ve svých vzpomínkách do doby, kdy tu bydleli společně a byli šťastní. Až doteď nepromluvili jediné slovo, ale ticho nakonec přerušil Severus.


„Dávno tu nikdo nebyl. Zdá se, že budeme muset podniknout nějaké opravy.“ zkonstatoval a ve světle zapadajícího slunce si prohlížel chátrající dům.


„Byl jsem tu jen jednou, od té doby co…“ odmlčel se a pohlédl otci do očí. „Proč jsi nás po celé ty roky nechával myslet si, že jsme tě ztratili?“ zašeptal a z hlasu mu zaznívalo zklamání.


„Bylo to tak lepší.“ zamumlal.


„Lepší pro koho? Pro nás nebo pro tebe?“ nedal se odbýt Harry. Včera večer, když ho viděl poprvé, dokázal odplavit první vlnu hněvu a zoufalství, ale teď se to v něm opět bouřilo. Potřeboval vědět víc. Potřeboval pochopit úmysly svého otce.


„Když si Voldemort myslel, že jsem mrtvý, mohl jsem ti být nablízku bez toho, aby o mně kdokoli věděl. Nebylo to lehké, když zvážíme, do čeho všeho se ti po dobu těch let podařilo namočit a kdyby se mi něco stalo, nechtěl jsem, abys zažíval to, s čím ses už jednou smířil.“ snažil se vysvětlit Severus, ale věděl, že to Harry nikdy nebude moct pochopit. Možná jednou, když bude sám otcem, ale teď ne.


„Nikdy jsem se s tím nesmířil, jen jsem se s tím naučil žít.“ zamumlal Harry potichu. Seděli tak mlčky až dokud na obloze nezazářili první hvězdy.


„Často jsem takhle sedával pod hvězdami obsypanou oblohou a myslel na vás. Celou dobu jsem nemyslel na nic jiného, jen na to, jaké by to bylo, kdybych byl s vámi. Věř mi, Harry, kdybych mohl, neváhal bych ani minutu a vrátil se. Potřeboval jsem ze začátku nějaký čas, abych se zotavil a když jsem konečně mohl jít za tebou, byl jsi v bezpečí a Black s Brumbálem se o tebe starali. Měl jsi všechno, co jsi potřeboval.“


„Neměl jsem tebe. Potřeboval jsem tě a nikdo tě nemohl nahradit, ať se snažili jak chtěli.“ křičel naštvaně Harry.


„Harry, uklidni se a vyslechni mně.“ žádal Severus, ale neznělo to ani tak nahněvaně, jako unaveně. „Vím, že to nedokážeš úplně pochopit, ale dělal jsem jen to, co jsem považoval za nutné, abych tě udržel naživu. Na mně nezáleželo, já jsem byl pro vás všechny mrtvý muž, ale ty, Harry, ty jsi musel přežít.“


„Kvůli hloupé věštbě, že jedině já můžu porazit Voldemorta, to je mi vážně skvělý důvod.“ ohradil se a překřížil ruce na prsou, ale otcův pevný stisk na rameni ho přinutil podívat se mu do očí.


„Ne kvůli věštbě, synku. Jsi ještě jen dítě a mou úlohou bylo tě chránit. Slíbil jsem ti, že nikomu nedovolím, aby ti ublížil a ten slib jsem chtěl dodržet. Harry, máš před sebou celý život a já chci, abys byl šťastný.“ řekl mírně.


„Já vím!“ křičel Harry, popuzený otcovým klidným tónem, i když zdravý rozum mu říkal, že nemá důvod být naštvaný. „Vím, že jsi se o mně celou tu dobu staral a z dálky mi pomáhal, ale o hodně raději bych byl, kdyby ti, které mám rád přestali tvrdit, že na nich na rozdíl ode mě nezáleží. To je ta největší hloupost, co jsem kdy slyšel. Samozřejmě, že na vás záleží. Mně na vás záleží a nemohl bych být šťastný, kdyby se někomu z vás něco stalo. Chcete, abych já pochopil vás, ale proč nikdo nepochopí mně?“ křičel zoufale a vzápětí nato se ocitl v pevném objetí.


„Uklidni se. Já tě chápu. Vím, co si o tom všem myslíš.“ chlácholil ho Severus, ale marně. Harry se mu vymanil a znovu mu pohlédl do očí. Nebyly to už oči dítěte, ale oči mladého muže, který ve svém životě zakusil víc, než mnozí o hodně starší kouzelníci.


„Ničemu nerozumíš, Severusi. Už nejsem to dítě, kterým jsem byl před šesti lety. Vždyť mě vlastně neznáš, tak jak můžeš tvrdit, že mi rozumíš?“ vyhrkl, ale vzápětí svých slov trpce litoval. Skutečně byl na otce naštvaný, ale nechtěl ho ranit. Věděl, že jejich vzájemné odloučení muselo být pro Severuse ještě horší než pro něj samotného. Měl své přátele, měl Siriuse a vždy se měl kam vrátit, Calwen měla Connie a pak i Brianna, ale on… on neměl nikoho, komu by mohl říct, že žije, neměl si s kým promluvit a navzdory tomu se je snažil chránit. A co dělá on? Obviňuje ho, jako malé rozmazlené děcko, které nemyslí na nikoho jiného než na sebe.


„Promiň, to jsem nechtěl.“ šeptl smutně a snažil se vyhledat oční kontakt. Jenže Severus už nebyl vedle něj. Stál u schodů na terasu, otočený směrem k němu, s rukama zkříženýma na prsou. Harry sice neviděl výraz jeho tváře, ale snadno si představil úzké rty semknuté do tenké linky a černé oči naplněné smutkem a bolestí, přesně jako včera večer, když Harry poprvé začal s výčitkami. „Tati?“ oslovil ho opatrně.


„Zmeškal jsem toho ve tvém životě víc, než bych chtěl.“ ozval se tichým hlasem, stále ještě stojící zády ke svému synovi. „Ale přesto si dovolím tvrdit, že tě znám. Nebo přinejmenším znám skromného chlapce a oddaného přítele, který se vždy bezhlavě pouští do nebezpečných situací, ne ve snaze vzbudit pozornost, ale protože chce pomoct a je ochotný riskovat pro své přátele a blízké všechno. Vidím chlapce, který dokáže bezvýhradně milovat a odpouštět, který je kdykoli ochotný pomoct. Je výborný student, přestože kromě školních povinností jeho mysl zaměstnávalo mnoho jiných problémů, kterými by se neměli zaměstnávat dospělí, natož děti jeho věku. A kromě toho je neskutečně dobrý hráč famfrpálu, který svému družstvu pomohl pětkrát k vítězství famfrpálového poháru.“ na chvíli se odmlčel a konečně přistoupil ke svému synovi, kterému po tvářích stékaly velké horké slzy. „Sice nevím, co se tomu chlapci prohání v hlavě ani co si kdy myslí, ale vím, co vidím a už jen ten pohled samotný mě naplňuje obrovskou pýchou, že můžu být jeho otcem.“


„Ach u Merlina, já jsem takový idiot! Promiň mi to, tati. Vím, že to pro tebe bylo hrozné a nechtěl jsem ti to vyčítat. To jen…“ mumlal zahanbený vlastním hloupým chováním. Nezaslouží si, aby byl na něj hrdý, Severus si zaslouží lepšího syna. Možná Brian bude lepší.


„Jen je těžké vědět, že jsem tam celou dobu byl a nedal jsem ti o sobě jedinou zprávu, abych tě ušetřil trápení. Rozumím ti, Harry a věř mi, je mi líto, že jsem tě nechal trápit se. Ale jestli můžeš, odpusť mi a dál už se k tomu nemusíme vracet. Hlavní je, že jsme opět spolu a budeme opět rodina. Já, ty, Calwen, Connie, a Brian.“


„Už jsem nedoufal, že se nám to podaří.“ povzdychl si Harry s úlevou.


„Ani já. Když jsem tě viděl, jak kráčíš vstříc smrti a pak jsi padl…“ tvář staršího muže se zkřivila v bolestné grimase, když si připomněl okamžik smrti svého syna.


„Musel jsem to udělat. Navíc, doufal jsem, že po smrti se konečně zase setkáme.“ špitl Harry a opřel se o svého otce, který si mezitím sedl vedle něj na schody.


„Hlavně už to nikdy nedělej. Nesnesl bych, kdyby se tobě nebo ostatním něco stalo.“ žádal Severus a Harry se zašklebil.


„A ty mi slib, že už nikdy nebudeš předstírat svou smrt, jinak si pro tebe dojdu, třeba i do samotného pekla.“ uchechtl se a atmosféra mezi nimi se trošku uvolnila.


„Požádal jsem Calwen o ruku. Teď, když je po všem, rád bych se aspoň pokusil žít normálně. Doufám, že ti to nevadí.“ řekl a vrhl tázavý pohled na Harryho. „Co na mně tak koukáš? Stále jsi můj syn a mně zajímá tvůj názor.“ vysvětlil udivenému chlapci.


„Aha, ale když jsi jí dával prsten, to ses mě neptal.“ zašklebil se lišácky a naoko se zamyslel. „Víš, mám Calwen rád a Brian je můj bratr. S Connie jsme spolu prakticky vyrůstali, takže možná bych to mohl zvážit.“ zakončil a vychutnával si šokovaného výrazu na tváři svého otce.


„Jak to myslíš, že bys to mohl zvážit?“


„Vážně jsi zapomněl, jaký jsem sobec a že se o tebe nechci s nikým dělit?“ odpověděl mu Harry se širokým úsměvem na rtech a Severusovi se viditelně ulevilo, přestože ho zpražil jedním že svých nejhorších pohledů.


„Na chvíli jsem ti vážně uvěřil.“


„Calwen tomu věřila od chvíle, když jsi jí to řekl. Když mi pak řekla, že čeká Briana, ujišťovala mně, že mě nebudeš mít rád o nic míň než doteď. Myslela si, že budu žárlit.“ povzdechl si.


„Za tu nemístnou poznámku jsem se ti už jednou omlouval, ale když myslíš, že to potřebuješ slyšet ještě jednou…“ zasáhl Severus nevrle.


„Ne, nepotřebuji to slyšet. Chci, abychom konečně byli rodina a věř mi, že kdyby ses k té svatbě neodhodlal sám, našel bych způsob, jak tě k tomu přinutit.“


„Zdá se, že ti nějak narostl hřebínek, mladý muži. Tuším, že jsem říkal cosi o skromnosti… hm, kde jsem to jen vzal?“ zamyslel se, ale Harry ho dobrosrdečně šťouchl pod žebra a oba se začali smát.


„A kdy jí chceš říct pravdu?“


„Myslíš o tom, kdo ve skutečnosti jsme? Myslím, že čím dřív, tím lépe. Už tak z toho asi budu mít malý problém, že jsem mlčel tak dlouho.“ pokrčil Severus rameny.


„Hm, mlčení… to ti vážně jde. Ale teď vážně, co všechno jí chceš říct?“ zeptal se Harry a hlas se mu mírně třásl. Severus postřehl změnu v jeho chování a zkoumavě se na něj zahleděl.


„Co přesně máš na myslí?“


„No vždyť víš… Voldemort, Smrtijedi a …“ zarazil se. Jak to říct? Přestože si to nepřipouštěl, stále ještě byl nesvůj z toho, co udělal.


„A?“ Severusovo obočí vyletělo nahoru, když čekal na odpověď.


„Chceš jí říct i o tom, že jsem vrah?“ zeptal se tak potichu, že ho sotva slyšel. Jen co mu však došel význam Harryho slov, zalapal po dechu a prudce ho k sobě otočil.


„Co to plácáš za hlouposti? Ty nejsi vrah! Jak jsi na něco takového vůbec přišel?“


„Vždyť je to pravda. Bez ohledu na to, jak velký bastard to byl, zabil jsem ho. Já jsem zabil.“ ohradil se Harry a úpěnlivě se bránil tomu, aby ho otec sevřel v náručí. Nakonec mu jen položil ruku na rameno, chytil ho za bradu a otočil mu tvář tak, aby mu mohl pohlédnout do očí.


„Harry, prosím, přestaň se obviňovat. Udělal jsi, co jsi musel. Nikdo by si ani nedovolil označit tě za vraha. Zachránil jsi mnoho životů, dokonce celý kouzelnický svět. Jsi pro ně hrdina. Nesmíš o sobě takhle smýšlet.“ domlouval mu a jeho hlas zněl ustaraně. Jak jen může o sobě to dítě takhle smýšlet? Severus věděl, že je Harry citlivý a nejraději by ochránil celý svět, co se mu nakonec i podařilo, ale aby si ještě vyčítal cestu, kterou toho musel dosáhnout, to už je moc.


Harry zarytě mlčel a snažil se uhnout pohledem, ale Severus byl neoblomný.

„Prosím tě, Harry, slib mi, že se tím nebudeš trápit. Neudělal jsi nic špatného. Nic, za co bys měl být potrestaný, nebo by ses měl trestat ty sám svými myšlenkami.“ pokračoval.


„Severus má pravdu, Harry. Prokázal jsi světu tu největší laskavost, jakou jsi jen mohl.“ ozval se hlas těsně vedle nich.


„Calwen?“ zeptali se dvojhlasně a hůlkami si posvítili, aby viděli na ženu, která se tu znenadání objevila.


„Všimla jsem si, že tu ještě stále jste a chtěla jsem se rozloučit, než mi zase zmizíte. Oh a Harry, jaké je vlastně tvé pravé jméno? Evans, Potter nebo Snape?“


Překvapením v ten večer tedy rozhodně nebyl konec a dva černovlasý kouzelníci na sebe s údivem hleděli. Ani jeden se nezmohl na slovo a jen bezradně hleděli střídavě na Calwen a jeden na druhého.

Žádné komentáře: