Kapitola č. 22: Aranel - Lenara

Byl to vyčerpávající den a Albus ani nevěděl, jak se mu podařilo usnout. Ginny ho stále ještě držela a rukou mu prohrabávala jeho střapaté černé vlasy. Nepověděl jí nic a ona ho nenutila. Ze všech jejich dětí právě Albus byl Harrymu nejvíc podobný, nejen vzhledem, ale i činy. Věděla, že se jí svěří když sám bude chtít.

Noc se přehoupla v den a do obýváku, v které spal Albus nakoukly první paprsky zubatého a chladného slunce. Černovlasý muž otevřel oči a ucítil vůni čerstvé kávy vznášející se k němu z kuchyně. Odhodil deku, překvapený kde se tam vzala a hlavně, co tam vůbec dělá on. Když mu došlo, co ea včera stalo, sevřelo mu to žaludek.

Hlasité puknutí oznámilo, že se někdo právě přemístil přímo do domu a Al mohl slyšet hlas svého bratra přicházející z kuchyně.

„Je tu? Pověz mi, že tu je… že tam nebyl.“ mluvil náhle a zmateně, takže Ginny vůbec nepochopila, co má na mysli.

„Koho myslíš?“ zeptala se.

„Al… jeho dům… on tu není?“ naléhal na matku a na tváři měl zděšený výraz.

„Tvůj bratr je v obýváku. Co je s jeho domem?“ znervózněla Ginny.

„Shořel do nicoty.“ ozvalo se od dveří, v kterých stál Albus, cítíc potřebu uklidnit bratra a vysvětlit jim, co se stalo.

„Jsi v pořádku? Ráno jsem se za tebou chtěl zastavit a našel jsem jen hromadu trosek.“ vysvětloval James, ale ulehčení na jeho tváři bylo viditelné.

„Jsem OK. Teda… v rámci možností. Včera večer jsem se zastavil doma, abych si vzal nějaké věci, než půjdu sem a měl jsem nečekanou návštěvu.“ odpověděl a podíval se na matku. Ginny pochopila.

„Řekla ti něco? Co přesně se stalo?“ žádala a pokynula mu, aby si sedl. To jisté naznačila i Jamesovi a před oba své syny položila hrnečky naplněné černou kávou. Al se zhluboka nadýchl a vyprávěl jim, co se stalo od té doby co odešli do domu, kde ho držela Tereza.

„A kruci. Tak se mi zdá, že máme velký problém.“ žasl James a soucítil s bratrem. „Takže se zdá, že Potterovské prokletí ještě nepominulo.“ povzdychl si a snažil se bratra povzbudit aspoň slabým poplácáním po rameně. „To zas bude OK, Al. Nějak to vyřešíme.“ ujišťoval ho a Ginny doufala, že má pravdu.

„Jasné, díky. Lilly nebo teta Mína tu ještě nebyly?“ zeptal se a jak na zavolání se ozvalo klepání na dveře. Hermiona s sebou nesla pár hrubých svazků knih a na nich spočíval pergamen, na kterém byl jak Al předpokládal zkopírovaný rodokmen.

„Zjistila si něco?“ ožil rázem Al a vrhl se k ní, aby jí s tím pomohl. Rozložili knihy na stole v obýváku a všichni se posadili.

„Hledala jsem celou noc, ale moc toho zatím nevím.“ přiznala a kruhy pod očima byly dostatečným důkazem jejích slov. Nikdo z nich se neodvážil ji přerušovat a tak pokračovala, rozvinouc před sebou pergamen. Ginny a James, kteří ho doteď neviděli jen žasli.

„Takže, jak jsem zjistila, celá naše rodina je na tomto rodokmenu. To jsme viděli už včera.“ řekla na začátek.

„Jasné, jak jsem říkal. Zase souvislost s taťkovým původem.“ povzdychl si James kroutíc hlavou.

„Právě že ne. Když se podíváš blíže na jednotlivé větve, tak váš otec tu není v přímém spojení s ostatními. On se do této pokrevní linie dostal, když se oženil s Ginny. To její rodina je v přímém spojení s tou původní.“ vyvrátila jeho tvrzení.

„Cože?“ ozvalo se trojhlasně a všichni se naklonili tak, aby na to lépe viděli.

„Tu to je. Tu jsou tvoji rodiče, Ginny a tu vaši staří rodiče. Je tu celý váš rodokmen, sahající až sem.“ ukázala na jméno, které zářilo úplně navrchu.

„MOrgana?“ zakoktala se Ginny a nevěřícně koukala na Hermionu.

„Přesně tak, jste jejími přímými potomky, což podle mě vysvětluje Alovy léčitelské schopnosti. Morgana totiž byla známá tím, že byla vskutku mocná čarodějnice a povídalo se, že měla podobné schopnosti jako on.“ vysvětlovala na co zatím přišla.

„Fajn a co ta druhá linie?“ zeptal se James a podíval se na druhé jméno úplně navrchu.

„To je linie krále Artuše. Z tohoto rodu pocházela Sophie a svatbou s Alem se tyto linie opět spojily.“

„Opět?“ zeptal se James, ale Ginny ani Albus vysvětlení nepotřebovali.

„Podle legendy byli Artuš a Morgana nevlastní sourozenci, které ale v dětství od sebe oddělili a znovu se setkali až o hodně později. Nepoznali se a zplodili spolu dítě.“ ukázala na jméno napsané hned pod nimi.

„Mordred.“ doplnil Albus, který se ani nemusel dívat do rodokmenu.

„Ano, jenže podle tohoto rodokmenu se narodili děti dvě.“ ukázala na dívčí jméno nacházející se vedle toho chlapcova.

„Dvojčata?“ zeptala se Ginny a Hermiona přikývla.

„Výskyt dvojčat v rodině se dědí a u vás jich je taky dost.“ poukázala a všichni přikývli na znak porozumění.

„Tak teda dvojčata. Ale jak to s tím souvisí?“ zeptal se Albus.

„Je to právě Morganina dcera, které jste přímými potomky, větev jejího bratra nepokračuje dále, protože zemřel bezdětný. Jenže jak všichni víme, nebyly to jediné Artušovy děti a to je právě ta druhá linie.“

„Dobře, dostali jsme se k tomu, které dvě linie se mou svatbou se Sophií spojily. Jenže jak to souvisí s Ari?“ vyhrkl netrpělivě Albus.

„Podívej se na to jméno. Morganina dcera se jmenovala Lenara.“ ukázala Hermiona a skutečně. „A teď se podívej na jméno své dcery. Nepodařilo se mi rozluštit, co znamenají ty znaky, ale tyto dvě jména jsou napsány stejnou barvou a je u nich symbol bílé holubice, který je větší než u jiných míst.“

„Můj ty bože.“ vyhrkla Ginny, která jako první zjistila, na co Hermiona poukazovala. „Aranel… pročítejte to odzadu a vyjde vám Lenara.“ šeptla a Hermiona smutně přikývla.

„Říkala, že se vrátila, aby dokončila svou pomstu….“ vzpomněl si Albus na to, co mu Ari říkala. „Myslíte teda, že tato Lenara se převtělila do mé dcery?“ zděsil se tohto zjištění a nevěděl, co si počít.

„Obávám se, že to je to jediné možné vysvětlení toho, co se tu děje.“ povzdychla si.

„Dobře. A… co myslíš… co má v úmyslu jako pomstu?“ zeptal se roztřeseným hlasem a obával se toho, co by mu mohla jeho teta říct.

„Ptala jsem se George na jména těch studentů, kterým se staly ty nehody a…“ na chvíli se odmlčela. „Všechny jsou na rodokmenu. Jména těch, co zemřeli jsou tmavší než ostatní a jsou tu všechny. Já … bojím se, že…“

„Doufám že nechce vyvraždit všechny z toho rodu? Byli všichni jen z naší linie, nebo z obou?“ zeptal se James a s hrůzou čekal odpověď.

„Z obou, nedá se určit, na kterou se zaměří.“ smutně mu odpověděla Hermiona a na dlouhou chvíli v domě zavládlo ticho.

Asi za hodinu přišla Lilly a oni ji obeznámili s tím, co zjistili. V podstatě se to shodovalo s tím, co si sama myslela po tom, co si důkladněji prohlédla ten obrovský rodokmen.

„Takže, co podnikneme?“ zeptal se Albus své sestry.

„Je nemožné strážit všechny z obou linií, je to strašné množství lidí a musíme počítat s tím, že jsou všichni v ohrožení. Proto je naší jedinou možností najít Ari a najít způsob, jak ji zastavit.“ odpověděla Lilly rozhodně.

„Měli bychom ty lidi najít a říct jim, aby se měli na pozoru.“ poukázal Albus.

„A co jim chceš říct? Dobrý den, víte, je tu jedna osoba, která vás chce zabít, ale nemůžeme vám přidělit ochranu, tak se braňte sami? Nastala by panika, Albus a to si nemůžeme dovolit. Jestli Aranel zjistí, že se jí snažíme překazit plány, kdoví, co by mohla udělat.“ snažila se Lilly rozumně domluvit bratrovi.

„Byli bychom první, které by zabila.“ přikývl Al na znak toho, že rozumí. Vůbec se mu to však nelíbilo. Přál si, aby se konečně vzbudil z toho zlého snu a všechno bylo jako kdysi. Proč se to muselo stát? A proč právě jemu? Zběžně koukl na pergamen, ze kterého na něho doslova křičelo několik jmen lidí, kterým hrozilo obrovské nebezpečí. A co mohl dělat? Nic. Nemohl jim pomoct. Nemohl pomoci ani sám sobě, nevěděl jak. V tom mu pohled padl na jméno, které nepatřilo nikomu z jeho rodiny, díky tomu ho poznal. Srdce se mu zastavilo a on věděl, že aspoň tuto jednu osobu varovat musí. Bez jediného slova si oblékl plášť a přemístil sr pryč, nechajíc za sebou tři páry překvapených očí.