Kapitola č. 23: Dopředu prohraný boj

Tři páry očí ustaraně sledovali jak se od nich Albus vzdaluje a po chvíli mizí v neznámu. Nikdo z nich nevěděl, a ani nemohl vědět co se mu honí hlavou, no v jednom si byli jistí. Nechtěli by zažít to, co postihlo jeho.

„Co to do háje mělo všechno znamenat? A kam to šel?“ přerušil ticho James. Lilly vzala do ruky rodokmen a zkoumala jestli na něm neuvidí něco, co mohlo vyvolat Alovu reakci.

„Zřejmě šel někoho varovat.“ zkusila Hermiona a naklonila se přes Lillino rameno, aby také viděla. „Možná Sandrin, ta je tu také, podívejte“ ukázala na jméno Sandrin Danielsové těsně pod Severusem Snapem.

„ To je pochopitelné. Většina čistokrevných rodin je spolu příbuzná. Vím, že Snape měl nějaké společné předky s mými rodiči.“ doplnila Ginny.

„Pochybuji, že by šel za Sandrin. Ona nepotřebuje, aby ji varoval. To ona jako první Aranel odhalila a je si vědomá toho, co by jí mohlo hrozit bez ohledu na to, že je na seznamu smrti. I kdyby zde nebyla, Ari ji vyhledá, aby se pomstila za to, že jí překazila plány.“ domnívala se Lilly a v duchu si přála, aby se to co nejdříve vyřešilo. Věděla, že její neteř musí zastavit, otázkouvšak bylo jak.

Albus se ocitl na rozlehlém pozemku, kde stál opuštěný malý domeček. Okolo nebylo nic kromě hustého jehličnatého lesa a rozlehlých pastvin. Věděl, že první vesnice je vzdálená asi 5 kilometrů daleko a že majitelce domu tato samota vyhovuje. Nezdálo se, že by se zde něco dělo, no přesto mu po zádech přeběhl mráz. Chloupky na krku se mu zježilya měl pocit jakoby ho někdo sledoval. Obezřetně se porozhlédl po okolí, ale nikoho neviděl. Rychlými kroky zkrátil vzdálenost mezi ním a domem a rukou sáhl na klepadlo, aby oznámil majitelce svou přítomnost. Jen co se ho dotkl, pocítil prudký náraz a nějaká tlaková vlna ho odhodila nejméně o deset metrů dál. Ohlušující ráná se rozlehla okolím a Albus zděšeně sledoval, jak mu dům vybuchl přímo před očima a pohltily ho plameny.

„Pro Merlina, to ne ! Louise!“ zakřičel a přes bolest, která mu tepala ve spáncích se rozběhl k domu snažíce se uhasit oheň, tak jakoby hořel jeho vlastní, ale jeho snaha byla marná.

„Říkala jsem ti, abys se mi víc nepletl do cesty.“ ozvalo se za ním a on ve chvíli zastavil svoje kroky.

„Proč toto všechno děláš, Ari? Nebo ti mám raději říkat Lenaro?“ zeptal se, když zůstal tváří v tvář svému dítěti.

„Tak jsi na to konečně přišel? Hm, aspoň se víc nemusím skrývat a dělat to proč jsem zde.“ odpověděla se škodolibým úsměvem.

„Ari, zastav to. Neubližuj lidem a nech mě ti pomoct. Pojď se mnou domů a začněme znovu.“ prosil a znovu ho přepadl pocit zoufalství.

„Jsi takový naivní. Dokončím to, co jsem začala a ty už mi nebuděš stát v cestě. Varovala jsem tě, ale neposlouchal jsi. Teď za to zaplatíš.“ řekla hrozivě a bez váhání po něm střelila nějakou kletbu. Bylo to tak rychle a navíc použika nějaké neverbální kouzlo, takže se Albus ani nestačil vzpamatovat a už ležel na zemi s vyraženým dechem.

„Měl jsi mě poslechnout, mohl jsi se zachránit.“ procedila mezi zuby a znovu na něj zaútočila. S vypětím posledních sil se ji snažil odzbrojit a použil jen obranné štíty. Přestože se ho ona pokoušela zabít, on ji nechtěl zranit. Přece to byla jeho dcera.....nemohl jinak. Ale jeho snaha byla marná a její kletby ho zasahovaly zas a znovu.

„Ari, prosím tě, přestaň se mnou bojovat. Nechci ti ublížit.“ prosil zoufale, držíce si rukou velkou krvácející ránu na břichu. Cítil jak mu krev protéká mezi prsty, přesto se pokoušel vstát, proutek namířený na ni. „Ty a ublížit mi? Nemáš představu co všechno dokážu“ zasmála se a její smích zněl šíleně. „I kdyby, tak by jsi mě nedokázal zastavit. Nejsi schopný na mne vystřelit jediné útočné kouzlo.“ poukázala na skutečnost a přišla až přímo k němu, tak aby se jí jeho proutek přímo dotýkal.

„Tak udělej to!“ vyzývala ho. „Zastav mě a zachraň ty lidi. Udělej to a oni všichni přežijí.“ Provokovala ho vítězoslavným úsměvem na rtech. Vyhrála nad ním. Albus sklonil proutek a poklesl v kolenou, neschopný se na ni déle dívat. Miloval ji. Dal by za ni vlastní život a ona se mu vymívala. Raději zemře, než aby jí skřivil i jen vlásek na hlavě. Jenže to znamená, že kvůli němu zamře ještě mnoho lidí. Právě nyní přišel pozdě na to, aby zachránil Louise. Jeho vinnou bude v nebezpečí i celá jeho rodina. Co by udělal jeho otec na jeho místě? Co kdyby to byl on, koho by někdo posedl a otec by homusel zastavit? Bude se ho muset zeptat. Tedy v případě, že to přežije. O čemž právě dost pochyboval.

„Tak mě zabij. Jestli chceš, abych ti dal pokoj budeš to muset udělat, protože já nedovolím zničit se. Jsem tvůj otec a nedovolím, aby sis zničila život.“ řekl připravený na nejhorší.

„Už mi nebudeš stát v cestě, za to ti ručím, ale proč tě zabíjet? To mě začíná unavovat. Znám mnohem lepší způsob, jak tě uklidit z cesty.“ řekla zamyšleně a namířila na svého otce proutkem. „Officio notio!“ zamumlala a Albusova mysl se ponořila do temnoty.

Aranel se ještě jednou podívala na otcovo bezvládné tělo a potom její pohled zaletěl k hořícímu domu. Se spokojeným úsměvem na rtech se přemístila pryč.

Byla už pryč, když se z lesa ozval štěkot psa a zachvíli se už mezi stromy hnal velký pes a štěkal směrem k hořícímu domu.

„Pro Merlina, co se stalo?“ ptala se majitelka psa, která vyšla v závěsu za ním. Popadla ji hrůza, když se podívala na plameny olizující její domov, jediný který měla. Snažila se zachránit co se dalo a vysílala tím směrem různá hasící l kouzla, ale marně. Její kólie na ni zaštěkala, aby upoutala její pozornost.

„Co to tam máš, Kory?“ ptala se a běžela k ní. Už z dálky viděla nějakou postavu ležící v trávě a její instinkt ošetřovatelky ji vedl přímo ke zraněném,u. Ani na chvíli ji nanapadlo, že by mohla cítit strach. V té chvíli byl pro ni důležitější život zraněného.

„Jste v pořádku? Slyšíte mě“ snažila se oslovit ho a pomalu ho převrátila na záde. Když uviděla jeho tvář, srdce se jí zastavilo. Ruce se jí roztřásly a ona zůstala zaraženě klečet vedle Alova těla.

„Och, ne, Albusi.“ vzdychla a rychle se vzpamatovala. Začala prohlížet jeho početná zranění, která stále ještě krvácela. Ránu na hlavě neměl a tak netušila co mohlo způsobit jeho bezvědomí.

„Albusi, slyšíš mě? No tak, kamaráde prober se.“ snažila se ho probrat Louise a kouzlami zacelovala nejhorší rány. Věděla, že nyní víc nezmůže. Musí ho hned vzít do nemocnice, tam se o něj postará. Stále se jí ho napodařilo probrat a začala se bát, aby to bezvědomí nezpůsobilo nějaké vnitřní zranění, ktaré zatím neodhalila. Rozhlédla se okolo seba a věděla, že nikdo ve vesničce si nevšimne plamenu šlehajícího do vzduchu dokud je na to neupozorní.

„Kory, běž do vesnice a přiveď pomoc.“ poručila svému psovi a v rychlosti jí okolo obojku přivázala vzkaz s žádostí o pomoc. Připsala, že v domě nikdo není a ona je v pořádku. Hned potom se s Alem přemístila do nemocnice a spustila pořádný poplach. V okamžiku u ní bylo několik kolegů, kteří také hned poznali Albuse a věnovali mu maximální péči.

„Oursone, prosím tě napiš zprávu Albusově matce, aby sem hned přišla. Určitě ještě neví, co se stalo a myslím, že by tu měla být.“ požádala Louise jednoho mladého ošetřovatele a on okamžitě poslechl. Louise obrátila svou pozornost zpět k muži bezvládně ležícímu na posteli a v duchu se modlila, aby mu dokázali pomoct. Většinu zranění už měli pod kontrolou, ale žádným způsobem se jim nepadařilo probrat ho. Ani kompletní vyšetření jim nepomohlo zjistit příčinu jeho stavu a tak museli velmiu důkladně zvážit postup další léčby. Ale co když se to nepodaří? Co když mu nedokáží pomoci? Bude se znovu dívat na to, jak jí přítel umíra před očima? Tak jako zemřela Sophia.....ani jí tehdy nedokázala pomoci. A pokud šlo a něj, její city k němu byli hlubší než ke komukoliv jinému. Slzy v očích ji pálily od toho, jak je potlačovala, ale musela být silná. Sebrala zbytky svých sil a šla do své pracovny hledat řešení v knihách. Nenechá ho zamřít. Ne, to jí přeci nesmí udělat. On ji nesmí opustit.