Kapitola č. 12: Novinky v Káhiře

Chladný déšť bubnoval na okna, když se v šeru zářijového večera zjevila před domem v Godrikově dole tmavá postava. Popošla ke dveřím a zaklepala, a to i přesto, že ani v jednom z oken se nesvítilo. Klepání neustávalo, dokud se muž stojící v dešti nerozhodl vstoupit bez pozvání. Zdvihl hůlku a s údivem zjistil, že na domě je několik bezpečnostních kouzel, které jeho matka používala když nebyla doma. Albus byl překvapený. Přišel se matce omluvit za své slova. Pomyslel si, že možná šla k jeho bratrovi, aby v domě nezůstávala sama a tak se přemístil k jeho domu. Plášť, který ho chránil proti dešti už mohl odložit, protože tu nespadla ani kapka.

„Albusi? Co ty tu?“ přivítala ho Diana a vzala mu promočený plášť. Vděčně na ni koukal a než vstoupil dál do obýváku, použil sušící kouzlo, které bohužel Diana sama použít nemohla.

„Ahoj, Jamesi. Není tu náhodou mamka?“ zeptal se na rovinu, jen co bratra zahlédl v křesle číst jakýsi úřední pergamen.

„Mamka dnes odešla s tetou Hermionou a Helenou, proč? Nebyla se s tebou rozloučit? Pokud vím, tak byla za Lilly a tu se taky zastavila.“ civěl na něho vyjeveně.

„Aha, myslel jsem, že jedou až později. Ne, nebyla za mnou, vlastně…“ začal se ošívat. Nechtěl bratrovi přiznat, co se včera stalo, ale James vytušil, že není vše jak má být a tázavě zdvihl obočí.

„Trochu jsme se včera pohádali.“ přiznal nakonec a ztěžka dosedl do prázdného křesla.

„Co znamená trochu? Mamka se mi zdála dost ustaraná, ale myslel jsem, že je to jen tou cestou. Zřejmě nebylo.“

„Doprdele. NO, řekl jsem jí něco, co jsem neměl a ona… dala mi facku.“ přiznal nakonec.

„Cože? To si ze mne utahuješ?“ vykřikl James naštvaně. „Za celý svůj život jsem neviděl, že by někomu dala mamka facku, dokonce ani když ji otec šíleně vytočil. Víš dobře, že ani nás nikdy neudeřila a teď… to jsi musel teda pěkně přestřelit. CO ti mamka udělala?“

„Vyčítala mi můj vztah s Terezou. Nepřeje mi, abych s ní byl šťastný.“ rozpálil se znova Al.

„Ty jsi takový idiot, že většího neznám, Albusi.“ zakroutil nevěřícně hlavou James. „Nikdo z nás a už vůbec ne ty, nemá právo si stěžovat na to, že by pro nás mamka nechtěla jen to nejlepší. Vždy nám ve všem dávala dost volnosti, abychom se sami rozhodli a nikdy nám nebránila v ničem, co jsme chtěli. Vezmi si například, jak strýc Ron protestoval, když Rose chtěla odejít do Salemu. Mamka nás naopak vždy podporovala, takže jestli teď s něčím nesouhlasí a snaží se tě od toho odradit, asi na to má skutečně pádný důvod.“ káral ho, jakoby měl deset roků.

„James má pravdu, Ginny má o tebe starost, jen to ji vede k tomu, že tě před Terezou varovala. A věř mi, ona není jediná. Annie, Lilly i já jsme toho názoru, že to není to pravé, co potřebuješ. Ale nikdo z nás se k tobě neotáčí zády, snažíme se ti jen pomoct zvážit svoje rozhodnutí.“ přidala se Diana a sedla si na opěradlo Jamesova křesla.

„Takže vy taky? No to jsem si mohl myslet. Je tu vůbec někdo, kdo by mi to přál? Asi jen Ari, ta se na Terezu těší.“ zamumlal naštvaně.

„Albusi, neurážej se, když ti člověk řekne pravdu. Jsme tvoje rodina a stojíme za tebou, ale si dospělý člověk a měl by ses taky trochu nad svými činy zamyslet.“ řekl James stroze a Albus naštvaný na všechny odešel bez rozloučení. Ze všeho nejvíc teď toužil být s Terezou, s tou, kterou před všemi musel tak chránit. Byl rozhodnutý nevzdat se jí, i kdyby to znamenalo, že se k němu rodina otočí zády. Mrzelo by ho to, ale musel by se s tím nějak vyrovnat.

Tereza ho mile přivítala a k jeho překvapení s ní byla i Aranel, která mu s radostí vyprávěla zážitky z prvních dní ve škole. I když se Albus snažil nedávat to najevo, informace o tom, že je Aranel ve Zmijozelu ho opravdu chladného nenechala.

„Tak to je teď Sandrina tvoje vedoucí koleje, že? No, to aby sis pohla a upalovala do společenské místnosti, než skončí večerka.“ upozornil ji, když zjistil, kolik je vlastně hodin.

„Myslíš, že dává tvrdé tresty?“ zeptala se zvědavě.

„To nevím, na vysoké se tresty nedávaly, ale Sandrina je spravedlivá, takže jestli nějaký trest dostaneš, asi to bude zaslouženě. Tak se snaž, aby ses tomu vyhla.“ poradil jí a na rozloučení ji políbil na čelo.

„Zbavil ses jí překvapivě rychle.“ zkonstatovala Tereza, přivinula se k němu a vynutila si polibek.

„Byl nejvyšší čas, aby šla, však víš, večerka. Navíc… chtěl jsem být s tebou osamotě.“ vysvětlil.

„Stalo se něco? Zdáš se mi ustaraný?“ zeptala se naoko ustaraně.

„Jen jsem se trošku pohádal doma, ale to nic. Jsem ochotný to kvůli tobě podstoupit.“ vysvětlil jí a na jejich rtech se rozšířil spokojený úsměv. Zatím vše jde podle plánu. Ještě chvíli a Albus zůstane nadobro sám, jen v jejich moci.

Mezitím čas pomalu ubíhal a od odchodu Ginny, Hermiony a Heleny uběhly asi dva týdny, když konečně dorazily do dalšího cíle jejich cesty.

„Nikdy by mě nenapadlo, že mudlovský způsob cestování bude tak zábavný.“ zkonstatovala Helena, když vystoupila z letadla na letišti Ramses v Káhiře. Ve velké letištní hale je čekala Elisabeth i se svým přítelem Mathiasem. Jen co zahlédla matku, vrhla se jí okolo krku a nadšeně se s ní přivítala.

„Ach moje, tak jsem ráda, že tě vidím.“ zdělila jí nadšeně i Ginny. S kamarádkami cestovaly skoro po celém světě a navrhla proto i návštěvu Egypta, kde je teď její dcera.

„Jak se máš? Co nového? Musíš mi to všechno povykládat.“ smála se Ginny a skutečně měla obrovskou radost z jejich setkání. Lis ji vedla k vysokému tmavovlasému muži s dobráckým úsměvem.

„Dobrý den, paní Potterová.“ přivítal ji mile a ona mu představila své společnice. Na chvíli se od nich oddělil, ale vzápětí se vrátil i s jejich kufry.

„Půjdeme? Doma bude to vypravování novinek jistě pohodlnější.“ konstatoval a všechny s ním souhlasily.

„Mami, něco ti musím říct, ale až doma.“ pošeptala jí Lis a odběhla za Mathiasem, aby mu pomohla naložit kufry do auta.

Domek, v kterém bydleli byl na první pohled maličký, ale uvnitř bylo dost místa, aby se v něm pohodlně žilo i větší rodině. Hermiona se trochu mračila, když jim domácí skřítek přinesl občerstvení, ale nepustila se do žádné diskuse ohledně jejich práv. Věděla, že se zasloužila aspoň trochu o zlepšení jejich situace a nakonec chtě- nechtě musela uznat, že jim jejich život vyhovuje, pokud kouzelníci nepřistupují k tělesným trestům.

„Tak co je to, co mi musíš říct?“ připomněla Ginny, která od chvíle, co opustili letiště přemýšlela, co za novinku její dcera může mít. Hádala, že se jen nerozhodla zůstat žít v Egyptě? Nebo je těhotná? No, ať je to cokoliv, dozví se to a kdyby se Lis zdráhala jí to říct, vytáhne to z ní. Jako matka nejlépe věděla, jak na to.

„No víš… jak bych to…víš, že se máme s Mathiasem rádi.“ začala zeširoka a sedla si svému příteli na kolena a on ji povzbuzoval pohledem.

„Jistěže, kdybych to nevěděla, asi bych ti nedovolila se s ním tak bezcílně potulovat po světě.“ dobírala si ji matka, čímž trochu odlehčila napětí. „Takže?“ zeptala se, i když tušila kam tím míří.

„Jde o to, že bych s vaší dcerou rád strávil zbytek svého života. Miluju ji a rád bych ji udělal šťastnou.“ pomohl jí Mathias a Ginny se spokojeně usmála. Čekala to.

„NO a když i já Mathiase velmi miluji, tak jsme se vzali.“ vychrlila Elisabeth a zčervenala až po kořínky vlasů.

„Cože jste?“ nechápavě na ně hleděla. Hermiona k ní potichu přistoupila a položila jí ruku na rameno.

„Zřejmě si vzala příklad ze svého kmotra.“ usmála se a oběma jim blahopřála.

„Teda Lis, já… mám z vás strašnou radost…“ řechtala se ještě stále překvapená Ginny.

„Nezlobíš se, mami?“ zeptala se dcera opatrně a popošla k ní. Vzala její ruce do svých dlaní a hleděla do jejich teplých a laskavých očí.

„Jistěže ne, jen jsem doufala, že budu u toho.“ ujistila ji Ginny a přidala se ke gratulacím.

„Byl to jen soukromý obřad, jen my dva a s oslavou jsme čekali na vás, když jsme se vzali v den, kdy přiletěla vaše sova se vzkazem, že nás navštívíte. Jinak bychom samozřejmě počkali.“ vysvětlil Mathias a ona souhlasně přikývla.

„Tak to budou dvě svatby v tomto roku…“ povzdychla si, i když představa Albusovy a Tereziny svatby v ní vyvolala opět rozporuplné pocity.

„Co se děje, mami? Jaké dvě svatby máš na mysli? Mě se zdálo, že Annie a Theo…“ postřehla změnu nálady Lis a tázavě přecházela pohledem z matky na Hermionu a Helenu.

„Albus se chce ženit a než jsem odešla, dost jsme se kvůli tomu pohádali.“ povzdychla si a vyprávěla jí všechno, co se doma událo od jejího odchodu.

„Teda, a já jsem si myslela, že mou tajnou svatbu už nic nepřekoná.“ zasmála se. „Neboj mami, Albus to tak určitě nemyslel. Byl rozlobený a tehdy člověk řekne i to, co by nikdy neřekl. Jsem si jistá, že tě hned druhý den hledal, aby se ti omluvil. Vždyť ho znáš…“ těšila ji Lis a Ginny se musela usmát.

„Dost už o tom. Co jste to povídali o té oslavě? Ta svatba je opravdu skvělá zpráva, děti moje a zaslouží si to něco pořádného. Takže, hurá do toho.“ změnila téma a celá od radosti zářila. Kéž by tu byl Harry a mohl sdílet jejich radost s nimi. Když s ním občas mluvila prostřednictvím portrétu a vykládala mu, čeho všeho jejich děti dosáhly, přímo se nadýmal pýchou. Tak jak Ginny i on byl rád, že jeho děti jsou šťastné a mohou žít aspoň relativně v pohodě.