úterý 8. července 2008

Kapitola č. 11: Ženská intuice

Studenti prvního ročníku se ještě ani pořádně nestihli rozhlédnout ve své společenské místnosti, když v krbu uprostřed vzplanuly zelené plameny a z nich vykročila vysoká černovlasá žena s vlasy sahajícími jí až po pás. Měla na sobě tmavomodrý učitelský hábit, který dodával na vážnosti jejímu přísnému pohledu.

„Utište se!“ rozkázala autoritativně, avšak nemusela křičet. Měla u svých studentů respekt a to stačilo k tomu, aby ji na slovo poslechli. Teď tomu nebylo jinak. Všichni ustali v tom, co dělali a zvědavě upřeli zrak na svou vedoucí koleje.

„Vítejte v Bradavicích. Jsem profesorka Danielsová, vaše vedoucí koleje.“ obrátila se nejprve na skupinku překvapených prváků krčících se ještě stále u dveří. „Tato fakulta vám po dobu co tu budete poskytne nový domov a rodinu. Jsme jedno společenství, bez ohledu na věk, pohlaví, rasu a hlavně, bez ohledu na váš čarodějnický původ. Bohužel pověst této fakulty není přímo vábná a možná teď některé z vás děsí představa, že jste se dostali sem. Ale věřte mi, všechny koleje jsou si rovnocenné a je jen na vás, jakou pověst svému společenství zajistíte. Není ve vás nic zlého, dokud se sami nerozhodnete takovými být a já pevně věřím a doufám, že to nikdo z vás nechce.“ povídala potichu svým sametovým hlasem a nikdo v místnosti si nedovolil ji přerušit. Starší žáci, kteří tuto její úvodní řeč už slyšeli ji však stále se zájmem poslouchali.

„Ptáte se, jak dosáhnout toho, aby ve vás lidé neviděli zlo, jen co vyslovíte Zmijozel? Jednoduše. Mluvte o jiných tak, jak chcete, aby oni mluvili o vás a nedělejte nic, co nechcete, aby dělali vám.“ poradila a koutky jejich úst se zvlnily do mírného úsměvu. „Ráda vám s tím pomůžu a proto se neostýchejte za mnou v případě potřeby kdykoliv jít.“ dokončila a potom pohledem přešla po všech tvářích ostatních studentů.

„Ráda vidím vás všechny zpět. Doufám, že jste si užili prázdniny a jste připravení bojovat o co nejlepší pověst této koleje. Věřím, že mne nezklamete a budete se snažit. Připomínám, že večerka je o půlnoci a nebudu tolerovat žádné noční procházky hradem. Nezapomínejte, že to, že jste z mé koleje ještě neznamená, že budu váhat vás potrestat.“ odmlčela se, aby nechala své slova doznít. „Zítra po večeři přijdu a chci, aby jste mi předložili vaše návrhy na mimoškolní aktivity, zejména plány okolo famfrpálového družstva, pane Donowan. Pamatujte, čím dřív tím lépe. A teď všichni do postelí, zítra vás čeká první den školy a nerada bych viděla někoho z vás spát na lavici nebo nedejbože nad kotlíkem.“ řekla a prolomila tím napětí. Ozvalo se vzrušené šeptání a studenti postupně mizeli ve svých ložnicích. Sandrina pozorně dohlédla na prefekty, kteří vysvětlovali prvákům vše potřebné a když i poslední žáci zmizeli, mohla se i ona spokojeně vrátit do svého bytu. Cestou, tak jako už nejednou před tím, přemýšlela, jak moc se její způsob vedení liší od toho, jak vedl svou kolej Severus Snape, její otec. Nejednou se proto spolu i pohádali, když se snažil jí dávat rady a ona je zdvořile odmítala. Časem poznávala své studenty a dávala si záležet na tom, aby poznala každého jednotlivce, aby všechny vedla tak, jak potřebovali. Nebyly k tomu potřebné vyhrůžky ba ani křik. Získala si respekt svým přístupem a dokonce i důvěru svých studentů. Ona jim ji oplácela tím, že jim důvěřovala a za posledních několik let mohla s radostí konstatovat, že nikdo z jejich Zmijozelců její důvěru nezklamal. Ředitel byl též rád, že ona sama nechovala skrytou zášť vůči žádné z ostatních kolejí a šla jim tak příkladem. Zprvu se totiž bál, že bude jako Snape nejostřeji vystupovat proti Nebelvíru, ale v tom se mýlil a s radostí tento svůj omyl přiznal. Tento rok však bylo cosi jinak. Její šestý smysl ji varoval a intuice jí našeptávala, že příchod Aranel změní moc věcí a ty budou souviset s její osobou i kolejí. Snažila se tyto myšlenky zahnat do pozadí, ale příliš se jí to nedařilo. Objednala si proto šálek čaje a než se rozhodla jít spát, četla jednu knihu nepojednávající o ničem jiném, než o lektvarech.

Albus se objevil uprostřed prázdné chodby s bílými stěnami nemocnice sv. Munga. Bez zaváhání zamířil do místnosti pro ošetřovatele a ke své skřínce, kde měl odložené věci. Zamumlal zaklínadlo, kterým ji odemkl a pomalými pohyby si začal rozepínat košili.

„Ahoj, Ale. Tak jsi zpět?“ pozdravil ho povědomý hlas a on se otočil k jeho majitelce.

„Ahoj, Louise. Ale jo, dovolená skončila, Ari už je ve škole… jsem rád, že se můžu zase vrhnout do práce a přestat myslet na starosti doma.“ povzdychl si.

„Týkají se ty starosti nějak tvého záhadného zmizení před pár dny?“ upřela na něho svoje pronikavé modré oči a se zdvihnutým obočím čekala na odpověď.

„Ty o tom taky víš? Že mě to vůbec překvapuje.“ zamumlal.

„Tvá sestra byla dost vystrašená, když zjistila, že tě neodvolal nikdo od nás. Tak kde si vlastně byl?“ nedala se odbýt.

„To je moje soukromá záležitost. Není to tvoje starost.“ odfrkl a v rychlosti si navlékl plášť a zabouchl skřínku. To je malý chlapec, že ho každý jen vyslýchá?

„Promiň, nechtěla jsem se tě nijak dotknout. Myslela jsem, že mi to můžeš říct. Jsme přece prátelé.“ zamračila se a v duchu dodala: A doufala jsem, že možná i něco víc.

„To jsme. Promiň. Jen toho mám z domu dost. Právě jsem se pohádal s matkou.“ vysvětloval na svou obranu.

„Stalo se něco vážného, když to skončilo hádkou?“

„Já nevím, ani bych neřekl. Problém je v tom, že matka a moje drahé sestřičky nepodporují moje rozhodnutí se znova oženit. Jako bych měl do konce života zůstat sám.“

„Ty se chceš znovu oženit?“ zeptala se potichu a žaludek se jí sevřel. Albus to nepostřehl, tak jako si vůbec nevšiml, že Louise, nejlepší přítelkyně jeho ženy Sophie a teď i jeho, je do něho už nějakou dobu zamilovaná. Vlastně to trvalo už od doby, kdy ho poznala. Nikdy to Sophii neřekla, ale milovala ho ještě dřív, než ona. Ale když zjistila, že spolu Al a Sophie začali chodit, neměla v plánu křížit jim cestu. Přestoupila na jinou školu a až po letech se opět setkali tu v nemocnici. To už ale byli manželi a ona dokázala své city k Albusovi lépe skrývat. Když však Sophie zemřela, pomáhala Alovi a jeho dceři, jak nejlépe uměla a jako věrná přítelkyně při něm stála. Nikdy nenašla odvahu mu prozradit, co k němu vlastně cítí, ale její láska k němu byla den za dnem silnější. A on se teď bude znovu ženit? Za koho? Kdo je ta žena, co jí ho znova vezme?

„Ano, to byl ten hlavní důvod mého zmizení. Vzpomínáš si na tu mladou ošetřovatelku, co tu byla když se narodila Ari? Tereza Lanceová… zmizela beze slova a před dvěma lety jsme se znova setkali a …“ vysvětloval Albus a prosebně pohlížel na Louise, chtěl aby ho aspoň ona pochopila.

„Zamilovali jste se do sebe?“ dokončila za něho se smutným úsměvem na rtech.

„Přesně tak. Víš, ten pocit, že jsi konečně opět šťastný… od Sophiiny smrti mě trápila samota, ale teď…“

„Zasloužíš si být šťastný, Albusi a jestli je to po boku této ženy…“ odmlčela se a ztěžka polkla. „Potom vám oběma přeji štěstí.“ dodala a objala ho. V očích ji pálily slzy, ale posbírala všechy zbytky síly k tomu, aby je zadržela, aspoň dokud nebude sama. „Budu už muset jít, jsem strašně unavená a za pár hodin mám další službu.“ snažila se dostat do bezpečí své samoty co nejrychleji.

„Tak fajn, oddychni si a kdybys potřebovala, klidně to vezmu za tebe. I tak mě teď doma nikdo nečeká. Ari i Tereza jsou v Bradavicích.“ povzdychl si a když se s ní rozloučil, šel se konečně podívat za pacienty, kteří potřebovali jeho pomoc.

Dvojice starších manželů právě seděla v obýváku svého domu a dumala nad šachovou partií. Muži se zrzavými vlasy, občas protkávanými bílými, zářily oči nadšením, když viděl možnost porazit svou manželku.

„Šach mat, zlato.“ zvolal vítězoslavně, když jí zasadil poslední úder ve hře.

„Dnes nejsem ve formě.“ usmála se spokojeně Hermiona s vědomím, že Rona nechala vyhrát záměrně, aby mu zlepšila náladu. Přišel totiž z obchodu dost vytočený. Ukázalo se, že jeho zástupce obchodoval s jeho zbožím za jeho zády a rozhodl se ho proto vyhodit. Hermioně se samozřejmě po těch letech podařilo naučit se šachy natolik, aby byla svému muži rovnocenným protihráčem. Už ani ji nebavilo stále jen prohrávat.

„Dáš si ještě něco na zub?“ zeptala se a přešla do kuchyně, aby jim něco narychlo připravila.

„Ani ne, půjdu ještě chvíli pracovat. Potřebuji najít někoho, komu můžu věřit.“ zamumlal a zamířil ke své pracovně, když se ozvalo klepání.

„Čekáš někoho?“ překvapeně pohlédl na Hermionu.

„To by mohla být Ginny. Měla se přijít dohodnout ohledně té cesty.“

Ron teda otevřel dveře a skutečně za nimi uviděl svou mladší sestru.

„Ahoj, pojď dál.“ pozval ji, ale jen co na ni dopadlo tlumené světlo z předsíně, všiml si její strhané a ustarané tváře. „Stalo se něco?“

„Nic, s čím bys mi mohl pomoct, Rone. Je doma Hermiona? Chtěla jsem se dohodnout.“

„Jsem v kuchyni.“ ozval se ženský hlas z místnosti napravo od schodů vedoucích do patra.

„Ahoj, neruším?“ zarazila se při pohledu na jídlo, které Hermiona právě kladla na stůl.

„Ani omylem, víš, že Ron je stále hladový. Jen se posaď, dáš si s námi?“

„Ne, vůbec nejsem hladová. Přišla jsem, protože mě napadlo, jestli nevyrazíme dřív.“ spustila Ginny a čekala na reakci.

„Jak to myslíš dřív? Už ani ty dva dny nevydržíš?“ popíchla ji Hermiona žertovně.

„Vlastně, chtěla bych vyrazit už zítra večer. Mám sbalené vše potřebné a Helena nemá nic proti. Záleží jen na tobě.“

„Vy vážně chcete jít?“ nafoukl se Ron a zlostně zabodl vidličku do kousku salámu na talíři.

„Už jsme o tom mluvili, zlato. Je to jen na pár týdnů. Myslím, že nám oběma trochu prospěje, když si oddychneme. Měl bys zavřít obchod a někam taky vyrazit. Víš, že Hugo i Rose tě už dlouho zvou, abyste spolu něco podnikli.“ chlácholila ho Hermiona a po dnešním dni měla skutečně trochu výčitky, že ho nechává samého.

„Já vím, nejprve ale musím dát do pořádku záležitosti s obchodem. Slibuji, že je potom navštívím.“ podvolil se nakonec. „Klidně jeďte už zítra, den sem, den tam… co na tom. Dobře se bavte, ale buďte opatrné.“ připomenul jim a tím byla záležitost uzavřená.

Druhý den byl ve znamení loučení, když Ginny zašla za Jamesem a Lilly. Jediný, koho před odchodem nevyhledala byl Albus. Jejich včerejší hádka ji dost zasáhla, ale i když nechtěla svého syna trápit ještě víc, chtěla, aby si sám uvědomil svou chybu. Bolelo ji, co jí řekl. Vždy se ho zastávala zejména před Jamesem, který na bratra trochu žárlil, ale teď byl čas na to, aby Albus udělal vlastní rozhodnutí a nesl následky, které z něho vyplynou, když si nechce nechat poradit. Trápila ji změna, která se s ním udála za posledních pár dní, od kdy do jejich života opět vpadla Tereza. Měla strach o svého syna, o svou vnučku, o celou svou rodinu. Strach provázený zvláštní předtuchou toho, že jejich životy zase jednou náhle změní směr a ne právě k dobrému.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

to se vleče, ze začátku to byla samá smrt a těď bych u toho usnul

Anonymní řekl(a)...

náhodou....nemůže to být samá akce..moc se mi to líbí :)...lepší díly jsem nečetla :)