Kapitola č. 13: Džoserova pyramida

Podnebí v Egyptě bylo úplně jiné, než na co byly Ginny a její přítelkyně zvyklé a úmorné teplo je dost zmáhalo, avšak naproti tomu byly rozhodnuty si tento pobyt užít.

„Tak kam dnes vyrazíme?“ zeptala se Hermiona nedočkavě.

„Chtěly jsme se jít podívat na Džoserovu pyramidu. Budeme rádi když se k nám přidáte.“ odpověděl Mathias, který určoval plány i své ženě a ta ho věrně nasledovala kamkoliv si usmyslel.

„Džoserova pyramida?“ zeptaly se Ginny a Helena dvojhlasně a mrkly na svůj nejbezpečnější zdroj informací, na Hermionu. Mathias už se nadechoval, že jim o ní něco poví, když na něj Lis nenápadně drcla a naznačila, aby nechal mluvit její tetu.

„Tak teda, Džoserova stupňovitá pyramida se nachází v Sakkaře a je to vlastně první pyramida, která vznikla, i když není největší, to jsou pyramidy v Gíze. Podle starých literárních pramenů byla postavená zhruba 2700 let před našim letopočtem a jejím architektem byl Imhotep, který sloužil tehdejšímu faraónovi. Původně to měla být jen mastaba, tedy podzemní hrobka, kde na vrcholu stála mastaba z nepálených hliněných cihel, ale Imhotep zvolil jiný postup a postavil na sebe 6 zmenšujících se mastab, jako když se dělají schody. Byla to v té době největší kamenná stavba, je vysoká 62 metrů. Bude to vzrušující vidět něco takového, kdy vyrazíme?“ vychrlila ze sebe Hermiona a Mathias se nestačil divit.

„Vidím, že má úloha průvodce bude zbytečná.“ poznamenal a všichni se nahlas rozesmáli.

„Neboj se, zlato. Teta Hermiona ovládá všechno teoreticky, ale určitě i ona ocení profesionála, který by jí mohl poskytnout víc informací, než které se dozvěděla v knihách.“ uklidňovala ho Elisabeth.

„Jasné, bez průvodce bych tam nevkročila.“ přitakala Hermiona a začala hledat svoje věci, které bude na této dobrodružné výpravě potřebovat.

Do Sakkary se přemístili pomocí přenášedla. Naskytl se jim pohled na impozantní stavbu z kamene a vápence a ovanul je příliv magie (pozn. překl. - jak nezvyklé na kouzelníky), která tu proudila, až byla skoro hmatatelná. Ginny vzpomínala, že něco podobného zažila už když byla na výletě s rodiči, tehdy ještě byla studentkou Bradavic… kde jsou ty časy.

„Archeologové tu už svou práci vykonali, takže by to mělo být bezpečné, ale i tak musíme postupovat opatrně. Přeci jen, je to posvátné místo, kde pochovávali faraóny a mrtvé je nevhodné rušit.“ upozornil je Mathias a pokynul jim, aby ho následovali. Společně teda vstoupili do tmavé a chladné místnosti, odkud se rozdělovaly asi tři různé chodby vedoucí dále.

„Budeme se držet pohromadě a posvítíme si těmito loučemi.“ podával jim louče položené v jednom rohu.

„Naše kouzla by mohly vzbudit nechtěnou pozornost a navíc kvůli starodávné magii jsou dost slabé. Toto je rozhodně lepší.“ dodal na vysvětlení. Pět postav, každá se zapálenou loučí v ruce postupovalo dále do útrob obrovského kolosu tyčícího se uprostřed pouště.

Sandrina stála ve dveřích učebny a svým zkoumavým zrakem sledovala prváky, kteří vcházeli na první hodinu. Byla to skupinka Mrzimorských a Zmijozelských prváků, mezi kterými byla i Aranel. V to ráno se jí zdála už při snídani jakási bledá a teď tomu nebylo jinak.

„Jste v pořádku, slečno Potterová?“ zeptala se jí, když procházela okolo.

„Uhm, necítím se dobře, paní profesorko.“ přiznala holčina a když jí Sandrina přiložila ruku na čelo, zjistila, že má horečku.

„Slečno Stewensová, odvedete Potterovou na ošetřovnu a potom se sem vrátíte. Povězte slečně Lanceovej, že máte horečku a je vám zle.“ přikázala a dvě děvčata se z podzemí vydaly na ošetřovnu.

Tereza hned přiběhla, jen co je zahlédla ve dveřích a vedla Aranel k volné posteli v rohu ošetřovny.

„CO se stalo?“ zeptala se jí a podle jejich příznaků sháněla potřebné lektvary. Jen co se však dveře za Aranelinou spolužačkou zavřely a Ari s Terezou na ošetřovně osaměly, vytáhla z kapsy malý amulet a podala ho malé pacientce. Jejich pohledy se střetly a po pěti minutách všechna nevolnost, kterou Aranel cítila, odplula.

„V pořádku?“ ujišťovala se Tereza.

„Jistě, dobrá práce. Víš, co teď. Nikdo mě nesmí rušit!“ podívala se na ni holčina rozhodně a Tereza přikývla.

„Jistě, paní moje. Zajistím vám soukromí.“ přitakala a zatáhla okolo postele závěsy a použila tišící kouzla. S úžasem sledovala, jak si Aranel lehla na postel a s očima otevřenýma dokořán začala mumlat jakési latinské zaklínadlo. Tereza, která poznala ten jazyk, jakoby byl jejím vlastním, rozuměla, co jí paní povídala:


„Mysl moje svobodná a duše volná jako pták, ať spojí sílu s mocnostmi dávných dob a splní to, co stát se má. Duchu země, ty mocný pane, pomoz mi vykonat můj plán.


Opakovala ty samé slova stále dokola, dokud neupadla do jakéhosi tranzu. Tereza nechala Aranel osamotě, i když nevěděla, jak dlouho tento stav bude trvat.


Pětice návštěvníků byla už blízko svému cíli. Uprostřed pyramidy, v tmavém podzemí bylo několik zajímavých sarkofágů, které zejména Hermiona a Mathias náruživě zkoumali. Snažili se rozeznat staré písmo a Hermiona našla i pár vzkazů napsaných v runách, které se učila ještě v Bradavicích. Ostatní se jen rozhlíželi, fascinovaní ozdobností avšak zároveň jednoduchostí celé hrobky. Ginny byla nejblíže Heleně a tak si jako první všimla, že ztěžka oddychuje.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě, ale pohled na ni ji přesvědčil o tom, že tato otázka je zbytečná. Helena měla ruku přitisknutou na prsou a lapala po dechu.

„Potřebuji pomoc. Helena se dusí.“ vykřikla a rázem byli všichni u nich.

„Jen v klidu, musíme ji dostat ven. Občas se to stává, protože jsme velmi nízko pod zemí a vzduch je tu dost těžký. Pojďte, pokuste se zhluboka dýchat.“ ujal se jí Mathias. „Vyvedu ji ven, jestli chcete, můžete se tu ještě porozhlédnout, Lis vás potom vyvede.“ řekl a vedl ženu s dýchacími obtížemi směrem ven.

„Bude v pořádku?“ obávala se Hermiona, ale místo Ginny jí odpověděla Lis.

„Nebojte, mě se to stalo taky, když jsem byla poprvé takto hluboko. Mathias ví, co dělá. Já osobně bych se tu ráda ještě porozhlédla, ale jestli chcete jít raději za ní…“ nechala zbytek věty viset ve vzduchu. Hermionin prosebný pohled však Ginny přemohl a tak ještě zůstaly.

Byly už asi na v polovině cesty k východu, když si Elisabeth vzpomněla, že tam nechala svůj batoh.

„Musím se pro něj vrátit, ale není nutné, abyste šli se mnou. „Jen běžte stále rovně a budete venku. Já jsem hned zpátky.“ ujišťovala je.

„Ale…“ protestovala Ginny, která nechtěla nechat dceru samu v takém velkém a hlavně temném labyrintu.

„Neboj se, mami. Já se tu neztratím, dostanu se ven dřív, než si myslíš.“ trvala na svém a Hermiona, která už pociťovala únavu nakonec Ginny vedla ven. Nedošli však daleko, když se zem pod jejich nohama začala chvět.

„CO to má znamenat?“ nejistě se zeptala Ginny.

„Netuším, ale přestává se mi to líbit.“ odvětila přítelkyně, když chvění neustávalo, ba naopak. „Měly bychom se odtud co nejdříve dostat.“

„Lis je ještě stále uvnitř. Musíme ji najít.“ lekla se Ginny a rozběhla se zpět do útrob pyramidy, ale pevná ruka na jejím rameně ji zastavila.

„Lis se o sebe postará. Nevíš, kudy jít a mohla by si se tu ztratit. To by Lis určitě nechtěla.“ domlouvala jí Hermiona a hlas se jí třásl souběžně s kamennou podlahou, stěnami i stropem. „Možná našla jinou cestu a čeká nás venku. Musíme pokračovat dál.“ trvala na svém Hermiona a tahala Ginny za sebou.

Kameny nad jejich hlavami se začaly drobit a dopadat těsně vedle nich.

„Běž, Ginny! Rychle!“ zakřičela Hermiona a bez váhání se obě rozbehly k místu, odkud dovnitř prosvítalo denní světlo. Všechno okolo se otřásalo, dokonce i zem venku před pyramidou a obě zděšeně hleděly na to, jak se pyramida řítí přímo před jejich očima.

„Neeeeeeeeee, Elisabeth! Musíme jí pomoct!“ křičela Ginny a jen díky Hermioně, která ji stále pevně držela se nerozběhla dovnitř na pomoc své dceři.

„Pusťte mě, je tam moje dcera! Musím jí pomoct! Rychlo, Lis, neeeee!“ křičela a tvář jí zmáčely slzy, které jí nekontrolovatelně tekly z očí.

„Kde je? Proč není s vámi?“ přiběhl k nim Mathias a zděšení na jeho tváři bylo stejné jako u Ginny.

„Vrátila se zpět pro batoh a ještě odtud nevyšla…“ vysvětlovala Hermiona a neustále sledovala východ, jakoby očekávala, že se odtud její neteř vynoří s úsměvem na tváři. Strach, který ji přemohl ji pomalu dostával a musela se velmi přemáhat, aby dokázala udržet zoufalou Ginny.

„Ne, Lis… prosím… pomozte jí.“ vzlykala a unavená bolestí a zoufalstvím padla na kolena.

Mathias na nic nečekal a bez váhání běžel na pomoc své manželce. Odhodlaně vběhl dovnitř, nedbajíc na skály, které ho jen těsně míjely. Jeho hlavní prioritou bylo ji zachránit, na něm nezáleželo.