Kapitola č. 9: Zpět ve škole

O týden později, když Harry seděl v ošoupaném křesle uprostřed obýváku, rozletěly se vchodové dveře a dovnitř vešel Severus jako vždy oblečený v černém hábitu. Obvykle se přemístil přímo do domu, ale dnes, pro lepší efekt… Harry okamžitě vyskočil z křesla a napjatě čekal. Ale Snape se na něj jen díval a snažil se potlačit spokojený úsměv.

„Tak už mě nenapínej. Jak to dopadlo?“ nevydržel to nakonec.

„Co myslíš? Ty jsi o mně snad pochyboval?“ zeptal se naoko podrážděně, ale po chvíli mu do ruky podal svitek pergamenu, který potvrzoval úspěšné ukončení kurzů léčitelství a lektvarů.

„To je super. Takže už můžeš jít požádat o to místo učitele, které jsi chtěl,“ zkonstatoval Harry a radost na jeho tváři byla nepřehlédnutelná.

„Ano, to mohu. Ale nejdřív…“ řekl a zpoza zad vytáhl dlouhý štíhlý balíček, který podal Harrymu. „Všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ řekl téměř něžně a užíval si pohled na synův překvapený výraz.

„Severusi, to je… já jsem…“ koktal chlapec a rychle rozbaloval balíček.

„Doufám jen, že sis nemyslel, že jsem zapomněl na tvé narozeniny,“ řekl Snape sarkasticky, ale když viděl jeho rozpačitý výraz, došlo mu, že si to chlapec skutečně myslel.

„To beru jako urážku. Zapomněl jsem snad někdy?“ ohradil se trochu nazlobeně, ale Harry si hned pospíšil s odpovědí.

„Ne, to ne. Já jen… měl si toho teď hodně. Všechno to učení a tak…“ řekl a červenal se při tom.

„I kdybych byl na druhém konci světa, nikdy by jsem nemohl zapomenout na tvoje narozeniny. A už to konečně otevři,“ vyzval ho Snape a dychtivě sledoval Harryho reakci.

„Páááááááni, to je…“ oči doširoka otevřené v němém úžase a neschopen slova, vrhl se Snapeovi kolem krku. „Děkuji, Severusi. To je ten nejkrásnější dárek.“

„Jen doufám, že se na něj udržíš. Nerad bych tě po kouskách skládal dohromady,“ neodpustil si, ale Harry už téměř zbožně obdivoval své nové koště.

„Jedl jsi?“ zeptal se, když vstal a vysvlékal si cestovní plášť.

„Neměl jsem hlad,“ přiznal Harry dřív, než Severus spatřil nedotknutý talíř na stole.

„Dokud se nenajíš, na létání můžeš zapomenout,“ odsekl a jakoby mávnutím hůlky odložil Harry koště a hltavě se pustil do jídla.

„No vidíš, že to jde, když se chce. A nehltej to tak nenažraně, bude ti špatně,“ napomenul ho a zmizel za dveřmi své ložnice. Když se o pár minut objevil v kuchyni, seděl Harry za stolem s rukama za zády. Zdálo se mu, že je nějaký nervózní, ale nevěděl proč.

„Je ti něco? Jen mi neříkej, že je ti špatně. Já tě varoval,“ začal Severus, ale Harry jen vrtěl hlavou.

„Ne, já jen… taky pro tebe něco mám,“ zamumlal a podal Severusovi list papíru, jaký používají mudlové. Překvapený Snape si ho od něj vzal a zkoumavým pohledem si prohlížel obrázek, který jeho syn nakreslil. Kostrbatým dětským písmem bylo nahoře napsáno: Blahopřeji! a pod ním… dvě postavy. Vysoký muž v černém oblečení s delšími černými vlasy a tmavýma očima, usmívající se na chlapce, kterého držel za ruku. Chlapec měl stejně jako druhý muž černé vlasy, ale jeho oči byly zelená a na čele měl jizvu ve tvaru blesku. Nebylo třeba vysvětlovat, co obrázek znázorňuje.

„Děkuji ti, Harry. To je skutečně pěkný dáreček,“ řekl zastřeným hlasem. Bylo to tak dávno, co naposledy od někoho něco dostal. A snad poprvé to bylo z tak čistých a nezištných důvodů. Něco takového dokáže udělat jen dítě. Dítě, které miluje a cítí se milované. Odložil obrázek do jedné ze zásuvek ve svém pracovním stole a pohlédl na Harryho plného očekávání.

„Jestli jsi připravený, ukáži ti, kde můžeš létat bez toho, aniž by tě někdo viděl. Ale ne, abys to zkoušel bez dozoru, rozumíš? Vezmu tě tam, kdy budeš chtít, ale neopovažuj se na to koště sednout, když nebudu doma,“ poučoval ho a snažil se přitom použít co nejmírnější autoritativní tón. Věděl, že ho Harry poslechne i tak. Teda alespoň v to ještě doufal.

Harry se do vzduchu vznesl s absolutní lehkostí, jakoby na koštěti seděl od narození. Ten, kdo stále věřil tomu, že Harry je synem Jamese Pottera, by určitě řekl, že se není čemu divit, protože James byl jedním z nejlepších hráčů famfrpálu v době, kdy chodil do Bradavic. Málokdo však věděl, že i Severus si s koštětem rozuměl víc než dobře. Možná hrál i lépe než Lucius Malfoy, tehdejší chytač Zmijozelu, ale nestál o to, být ve středu pozornosti. Vždy preferoval více samotu a tak se ani jen nepokusil stát členem družstva. Nakonec Harry létal celé odpoledne, až dokud se nezačalo smrákat a nebyl nejvyšší čas jít domů.

Albus Brumbál seděl za psacím stolem ve své pracovně ve třetím poschodí a před sebou měl rozložené žádosti nových uchazečů o post učitele lektvarů. Horacio Křikla tentokrát vzal svá slova vážně a rozhodl se odejít do důchodu. Na stole ležel asi tucet svitků pergamenů, ale ani jeden nevyhovoval jeho požadavkům. Když se rozhodl odložil to na další den, ozvalo se rázné klepání na dveře.

„Vstupte,“ vyzval návštěvníka a překvapeně hleděl na muže stojícího ve dveřích.

„Dobrý den,“ pozdravil Severus Snape a ředitel vstal, aby ho přivítal.

„Severusi… už jsem si myslel…“

„Co? Že jsem se vrátil k Smrtijedům? To je od vás pěkné, obzvlášť když zvážíme, jak velmi jste mě bránil před Starostolcem,“ odsekl Severus, ale jeho hlas v té chvíli nevyjadřoval žádnou ostrost.

„Nevěděl jsem, co si mám o tvém zmizení myslet. Doufal jsem, že víš, co jsem ti nabídnul a neudělal jsi nějakou nerozvážnost,“ ohradil se Brumbál.

„Nechme to tak. Přišel jsem sem z jiného důvodu, než se dohadovat o tom, zda-li mi věříte nebo ne,“ přešel rychle k jinému tématu.

„Tak se posaď. Jak ti mohu pomoci?“ zeptal se stařec a sledoval ho svýma modrýma očima.

„Možná by jsem mohl pomoci já vám,“ řekl Severus se zvláštním tajemným výrazem na tváři a podal řediteli dva svitky pergamenu. Ten je zvědavě rozvinul a oči se mu zaleskly. Než stihl cokoliv říci, ujal se slova Snape.

„Podávám si žádost o místo učitele lektvarů. Protože jsem nechtěl, aby mé místo na této škole byla jen jakousi snahou udržet mě z dosahu Jeho přívrženců, ale abych vám dokázal, že si to opravdu zasloužím, strávil jsem několik posledních let snahou získat potřebné osvědčení. Doufám, že moje kvalifikace bude vyhovující,“ řekl s ledovým klidem.

„Severusi, ani nevíš, jak jsem na tebe hrdý a jak mě nyní trápí výčitky, že jsem o tobě pochyboval,“ omlouval se Albus, ale černovlasý kouzelník sedící naproti jemu nad tím jen mávl rukou.

„Dejte mi prosím co nejdřív vědět, jak jsem obstál ve výběrovém řízení, abych si v případě potřeby hledal jiné zaměstnání.“

„To nebude nutné. S okamžitou platností tě přijímám,“ řekl Brumbál rozhodně a začal mu vysvětlovat, co vše je třeba zařídit.

„Samozřejmě budeš mít k dispozici soukromý byt v žalářích, odkud to budeš mít nejblíže k učebně i ke své koleji,“ oznamoval mu a připomněl tak i fakt, že Severus automaticky s tímto místem přebírá zodpovědnost za Zmijozelskou kolej.

„Děkuji, pane řediteli. Možná občas ten byt využiji, ale jestli dovolíte, rád bych bydlel mimo tento hrad. Mám určité závazky, které nemohu…“

„Ty jsi se oženil, Severusi?“ vyhrknul Brumbál a nevěřícně na něj hleděl. „V tom případě může tvá rodina bydlet v západním křídle, kde jsou byty pro učitele s rodinami. Omlouvám se, tento fakt jsem nepředpokládal.“

„Nejsem ženatý, prostě jen nemohu bydlet na hradě. Tedy alespoň zatím ne,“ vyvrátil jeho podezření Snape, ale náležitě si užíval ředitelovy rozpaky.

„Tak tedy dobře. S tím by neměl být problém. V případě nutnosti zvolíme někoho, kdo v tvé nepřítomnosti přebere zodpovědnost za Zmijozel.“

„To nebude nutné. Zvládnu svoji práci, nemějte obavy,“ přerušil ho Snape už na odchodu. Rozloučili se tím, že se opět uvidí na poradě dva dny před začátkem roku, kde ho Albus oficiálně představí ostatním učitelům.