Kapitola č. 10: Proč?

Zbytek prázdnin utekl jako voda a Severus se snažil věnovat maximum svého času Harrymu. Bavili se o všem možném a Harry neustále dorážel na podrobnosti o škole. A tak mu Severus vyprávěl o čtyřech fakultách, o jednotlivých předmětech, které se tam učí a při té příležitosti Harrymu vysvětlil, že když bude ve škole, musí se tvářit, jakoby se vůbec neznali.

„Proč?“ nechápal to chlapec.

„Bylo by to pro tebe nebezpečné,“ odpověděl Snape a doufal, že Harry přestane s dalšími otázkami. Rozhodně nechtěl přiznávat, že on byl jedním z těch, kteří Voldemortovi pomáhali a že se k němu jednou bude muset na Albusův příkaz vrátit.

„To je mi jedno. Já nechci tajit, že tě znám. Chci za tebou chodit a být s tebou,“ mračil se Harry.

„Jenže mně to jedno není. Mám jen tebe, Harry, a udělám všechno, co budu muset, abych tě ochránil,“ okřikl ho Snape a Harry se schoulil do klubíčka v křesle.

„Ty se za mě stydíš?“ špitl Harry a se slzami na krajíčku se na něj díval. Severus pochopil, že Harry nechápe, proč to všechno má tak být. Sedl si k němu a posadil si ho na klín.

„To je ta největší hloupost, jakou jsem kdy slyšel. Podívej se na mě,“ vyzval ho mírně a počkal, až to udělá. „Tohle všechno bude jen na nějaký čas, dokud nepomine nebezpečí, Harry. Proto i lžu o tom, že se jmenuješ Ewans, proto nechci, aby někdo věděl, že se známe. Až bude po všem, můžeš to říct komu jen chceš a já ti s tím pomůžu. Ale zatím, Harry, mě prosím poslechni,“ mluvil potichu a Harry ho mlčky poslouchal. Nakonec souhlasně přikývl a aby změnil téma, zeptal se, jestli by ho Severus nenaučil čarovat.

„Na to budeš mít ve škole dost času, ale kdybys někdy chtěl, ukáži ti pár jednoduchých lektvarů. Nechceš se jít teď proletět?“ navrhl a Harry nadšeně souhlasil.

Školní rok začal a jejich společného času ubylo. Viděli se většinou při snídaních, kde spolu probrali nejrůznější novinky. Večer, když se Severus vrátil ze školy, našel už Harryho spát na gauči, kde pravděpodobně čekal na něj. Asi po týdnu se mu ho podařilo přesvědčit, aby si šel lehnout v obvyklou dobu a nečekal na něj.

Nevyskytly se žádné velké problémy, protože Harry přišel ze školy až po obědě a Severus ho skutečně zaměstnal buď nějakou drobnou domácí prací nebo nějakým úkolem. Plnil je svědomitě, protože se jinak i tak nudil, ale i tak mu bývalo doma samotnému smutno a nejen jemu. Severus se během dne často přistihl při tom, že myslí na Harryho a nejradši by se v mžiku sbalil a byl s ním. Nestačilo mu chlapce vidět ráno a večer, když už spal. Alespoň že Brumbál po něm převzal dohled nad Zmijozelem a měl volné celé víkendy, kdy se snažil dohnat všechen ztracený čas, i když to znamenalo, že domácí práce svých studentů opravoval dlouho do noci a pořádně se nevyspal.

Všechno to zhoršila Calwen, když na začátku října zastavila Harryho po vyučování.

„Poslouchej, Harry, není něco se Severuse? Už dlouho jsem ho vůbec neviděla,“ zeptala se mladá žena a Harry znervózněl.

„Víš, on… má teď mnoho práce. Promiň, už musím jít, aby se nebál,“ snažil se z toho jaksi vyvléci, ale ona se nedala jen tak lehce oblafnout. Věděla, že jí ten chlapec něco tají a byla rozhodnutá na to přijít.

„Co kdyby jste přišli dnes na večeři?“ nevrhla, ale Harry znervózněl ještě víc.

„Nešlo by to až v sobotu? Jsem si jistý, že by se to Severusovi hodilo víc,“ zkoušel to znovu, ale to už Calwen nevydržela.

„A dost. Hned teď mi řekni, co se děje. Jestli ne, půjdu k vám a sama se Severuse zeptám,“ pohrozila.

„Nic se neděje. Jen má mnoho práce,“ zamlouval Harry, ale to už ho vedla dolů kopcem z vesnice, směrem k jejich domu. Neposlouchala Harryho protesty a tak jen mlčky šli a Harry si nenápadně pohrával s přívěskem ve tvaru blesku, který Snape začaroval tak, aby se s ním mohl spojit, kdyby se něco stalo. Takto mu Harry obvykle nahlásil svůj příchod domů, aby ho ujistil, že je všechno v pořádku, ale jinak ho Snape žádal, aby ho nerušil při vyučování kvůli maličkostem. Tohle však nebyla maličkost a jen co Snape zjistil, o co jde, zavolal krbem v učebnici ředitele a s omluvou, že jde o naléhavou záležitost, se krbem přemístil do svého starého nepoužívaného domu, který používal jako mezistanici, odkud se přemisťoval. Bylo to rychlejší, než kdyby měl každý den dojít na hranici pozemků školy a přemístit se odtamtud.

Právě když složil svůj plášť a vešel do kuchyně, jakoby chystal Harrymu oběd, vešel dovnitř Harry s Calwen v závěsu.

„Ahoj Harry, oběd už je na stole. Umyj si ruce a pojď jíst,“ zakřičel Severus z kuchyně a vydechl si, že to stihl jen tak tak. Ve dveřích se objevila hlava překvapené Calwen a on se snažil zatvářit se stejně překvapeně, že ji vidí.

„Něco není v pořádku? Kde je Harry?“ zeptal se s náznakem strachu v hlase.

„Šel si umýt ruce, jak jsi mu nařídil. Ale ty mi řekni, jestli je všechno v pořádku,“ spustila na něj a podezřívavě hleděla na osamělý talíř na stole.

„Já už jsem jedl,“ řekl Severus, když zachytil její zkoumavý pohled. „A nevím, co máš na mysli. Já mám pocit, že je všechno jak má být. Nebo ne, Harry?“ otočil se na chlapce, který se objevil ve dveřích.

„Já jsem jí to říkal,“ pokrčil chlapec rameny a hltavě se pustil do jídla.

„Tak to co jde, Calwen?“ zeptal se podrážděně a ona provinile sklopila oči.

„Já jen, dlouho jsem tě neviděla a když jsem Harrymu navrhla, aby jste dnes přišli na večeři, odmítl,“ vysvětlovala.

„Harry, ty jsi odmítl pozvání?“ podíval se na syna a zpytavě zdvihl obočí.

„Jen jsem řekl, že máš moc práce a víc by se to hodilo v sobotu,“ přiznal chlapec a ostražitě sledoval, jak to celé dopadne.

„Aha. Ale musím říct, že to bylo od tebe trochu sobecké,“ naoko ho pokáral, až Harrymu zaskočilo.

„Jde o to, Calwen, že mám skutečně dost práce a s Harrym nyní trávíme spolu trochu méně času, než jak si zvykl přes prázdniny. Proto mě po večerech nechce nikam pouštět,“ vysvětloval a nenápadně zamrkal na Harryho, ale se držel toho, co řekl. Chlapec se tvářil nasupeně a odsunul talíř.

„Děkuji, nemám hlad. Půjdu si udělat úlohy,“ vstal od stolu a zabouchl za sebou dveře pokoje. Calwen za ním jen nechápavě koukala. Ještě neviděla Harryho se takhle chovat.

„Tak vidíš, neštval se, že jsem to na něj řekl,“ ušklíbl se Severus a ačkoli věděl, že Harry je zřejmě skutečně naštvaný a bude mu to muset vysvětlit, hodilo se to k jeho historce.

„Nemyslela jsem si, že by byl na tebe až tak fixovaný, aby tě vyžadoval jen pro sebe a zakazoval ti někam chodit. Harry prostě není ten typ,“ žasla Calwen a ještě stále nad tím přemýšlela.

„Přišel o rodiče, když byl ještě velmi malý, a kromě mě nikoho nemá. Myslím, že je to celkem normální, když se bojí, že by mohl přijít o mou pozornost nebo by se o ni měl s někým dělit,“ řekl a v duchu si nadával, jak může o svém synovi takto mluvit. Vždyť je to přesně naopak. Ačkoli věděl, že Harrymu chybí, neřekne k tomu ani jediného slova. Nechce, aby se Snape cítil provinile, protože ho nechává samotného a za to mu byl Severus nesmírně vděčný.

„Když myslíš… Ale asi to není dobře. V případě, že by jsi chtěl založit vlastní rodinu…“ nahodila nevinně.

„Harryho a moji rodinu nech na mně, já si poradím,“ smetl to ze stolu a ona chápala. Chvíli se jen tak bavili, Calwen informovala Snapea o Harrym prospěchu ve škole a na sobotu si dohodli společnou večeři.

Když Calwen odešla, jeho první kroky vedly do Harryho pokoje. Chlapec seděl na posteli se zkříženýma nohama a upřeně hleděl před sebe.

„Promluvíme si?“ zeptal se mírně a sedl si k němu.

„Já nejsem sobec,“ mračil se Harry.

„Vím, že nejsi,“ přikývl Severus.

„Tak proč jsi to říkal?“ nechápal.

„Něco jsem jí přece říct musel a myslím, že tohle bylo lepší, než říct jí, že tě každý den nechávám samotného a chodím domů pozdě večer,“ povzdychl si Snape.

„Ani ano. Takže si nemyslíš, že jsem sobec?“ zeptal se ještě jednou Harry prosebně.

„Ani v nejmenším. A děkuji, že jsi mi dal hned vědět. Kdybych tu nebyl, asi by z toho byl větší problém.“

„To rozhodně,“ souhlasil Harry a trochu otráveně se zadíval na knihy, které měl před sebou. Snape ten pohled zachytil a na tváři se mu objevil jeho typický úšklebek.

„Učení počká. Co kdybychom se nějak pobavili, když už jsem doma a ty strašně vyžaduješ moji pozornost?“ navrhl Snape a Harry byl v mžiku na nohách. Přinesl si z komory svoje koště a prosebně pohlédl na Severuse, který přikývl.

„I kdy si myslím, že jí to budeme muset říct,“ řekl Harry, když kráčeli společně k mýtině u lesa.

„Asi ano, dlouho nám to neuvěří,“ připustil Severus vědom si toho, že Calwen je inteligentní žena a v posledních letech jim dost pomohla.

„Ona je z tebe celá paf,“ pokračoval Harry.

„Cože je?“ zarazil se Snape nechápajíc, o čem to Harry hovoří.

„To říkala Connie. Prý je do tebe Calwen zabouchnutá, jen neví, jak ti to říct, že se jí líbíš,“ opakoval Harry slova své kamarádky.

„Kde jsi přišel na ty výrazy?“ žasl Snape a nevěřícně potřásl hlavou.

„To ne já, to Connie,“ vymlouval se Harry a potom bez toho, aby se k tomu vracel, nasedl na koště a vznesl se do vzduchu.

Snape přemýšlel nad tím, co se právě dozvěděl. Skutečně by o něj Calwen mohla mít zájem? Zdálo se mu to dost nepravděpodobné, i když musel přiznat, že mu to pomyšlení lichotilo. Jenže ačkoli ona mu též nebyla lhostejná, věděl, že by ji musel odmítnout. Nejen proto, že jejich světy jsou tak rozdílné, ale hlavně kvůli jejímu bezpečí. Nechtěl ji do toho všeho zatáhnout a byl rozhodnutý nevzbuzovat v ní plané naděje.