Kapitola č. 8: Pravda

O pět let později

Krátce po Harryho druhých narozeninách se Severus přihlásil na další studium, které by mu pomohlo získat dobré zaměstnání. Ani chvíli neváhal, když zvolil kurzy léčitelství a lektvarů.

Právě nyní to bylo skoro pět let, co začal studovat a měl před sebou závěrečné zkoušky. Snažil se učit, ale bylo to těžké, když okolo něj neustále pobíhal Harry a dožadoval se jeho pozornosti.

„Pojď si hrát, Severusi,“ škemral chlapec a tahal ho za rukáv, pod kterým skrýval znamení zla. „Seve, no tak pojď,“ zkoušel to znovu, když se mu nedostalo odpovědi.

„Přestaň!“ okřikl ho Snape a obdaroval ho jedním ze svých naštvaných pohledů. „Vidíš, že se musím soustředit.“

„Sedíš tu v tom už několik dní. Myslel jsem, že bychom se mohli jít projít,“ odpověděl Harry zklamaně, ale věděl, že přemlouvat ho nemá cenu a tak vyšel ven z domu a sedl si na terasu. V dálce viděl Calwen a její dceru Connie, jak si hrají v zahradě. Chtěl se zeptat Severuse, jestli může jít za nimi, ale neodvážil se ho vyrušovat.

Černé oči jeho otce ho pozorně sledovaly, když se svěšenými rameny vycházel ven. S povzdychem odložil knihu na stůl a uklidil učení. Protřel si oči a protáhl záda, které ho už začínaly bolet od přílišného sedění. Harry měl pravdu. Seděl u toho už dost dlouho a nevěnoval mu tolik pozornosti, kolik by sám chtěl. Rázným krokem vyšel na terasu a sedl si vedle chlapce.

„Promiň, že jsem křičel,“ začal potichu. „Harry, jsi už dost velký, abys pochopil, že nyní mám nějaké povinnosti. Vím, že bys chtěl, abych s tebou trávil více času, ale nyní…“ začal vysvětlovat, ale Harry ho přerušil.

„Já vím. Nechtěl jsem tě rušit. Slibuji, že už nebudu,“ řekl potichu a Severusi se sevřelo srdce. navzdory svému věku byl Harry skutečně rozumný a on musel uznat, že s ním nemá téměř žádné problémy. Z části za to mohla určitě jeho výchova. Učil ho trpělivosti a rozvážnosti, stejně jako skromnosti. Byl sice přísný a vyžadoval disciplínu, ale nikdy se neuchýlil k fyzickým trestům a vždy se s Harrym dokázali domluvit na pravidlech. I když ho občas neuvěřitelně vytočil a potom na něj křičel jako nepříčetný, vždy to nějak překonali. Harry se neučil, kdy nemá cenu Snapea provokovat a kdy naopak. Měl ho rád jako vlastního otce, i když jím nebyl, jak mu vysvětlil, když měl 5 let.

„Mohu jít za Calwen a Connie, když se budeš učit?“ zeptal se mírně chlapec s vlasy černými jako uhel a zelenýma očima.

„Mám lepší nápad. Půjdeme se projít. Teda, jestli ještě stále chceš,“ navrhl Severus a jeho ruka spočinula na chlapcově rameni.

„Opravdu? Nemusíme, jestli nechceš, ale…“ koktal Harry, ale v jeho očích se zračila touha.

„Už mě z toho bolí hlava. Trochu vzduchu mi neuškodí,“ řekl a vedl Harryho po prašné cestičce, kterou často chodíval do lesa.

„Musím ti něco říct,“ začal náhle, protože si uvědomil, že chlapec je dost starý na to, aby pochopil pravdu.

„Hm?“ zamumlal a sledoval bílá oblaka vznášející se nad jeho hlavou.

„Vzpomínáš si na to, jak jsem ti říkal, že jsme trochu jiní než ostatní, co tu bydlí?“ zeptal se ho Severus.

„Ano, že jsme kouzelníci, ale nikdo to nesmí vědět,“ přitakal Harry a tato debata ho začala zajímat.

„A pamatuješ si, co jsem ti říkal o Bradavicích? Je to škola, do které budeš chodit, až budeš mít 11 let,“ vysvětloval dál starší kouzelník.

„Chtěl by jsem tam jít už teď, ale škola ve vesnici je taky fajn,“ pokrčil rameny. V září měl Harry nastoupit do druhé třídy v mudlovské škole. Severus se tak rozhodl zejména proto, aby nevzbudil pozornost mezi ostatními. Dokonce i před Calwen, s kterou se po dlouhém přemáhání jako tak spřátelil, úzkostlivě chránil jejich tajemství. Zprvu byl rozhodnut učit Harryho doma sám, ale jestli chtěl začít pracovat, bude škola přece jen jednodušším řešením. Naštěstí se Harrymu škola líbila a dokonce si tam našel i pár přátel. Nezapomněl však na Severusovo varování, aby o jejich výjimečných schopnostech nikomu nepovídal a on bez námitek souhlasil.

„Bude to už brzy, neboj se. Chtěl jsem však říct něco jiného. Víš, když teď složím zkoušky, mohl by jsem dostat příležitost pracovat v té škole,“ prozradil a sledoval Harryho reakci.

„Ty budeš učitel? A budeš mě učit, až tam začnu chodit?“ zvolal radostně. „To je super.“

„Počkej, nezadus mě,“ krotil ho Severus, když se mu Harry vrhl kolem krku.

„Harry, až budu učit, budeš muset být doma sám. Dopoledne budeš ve škole a potom se budeš učit a samozřejmě tě nějak zaměstnám, abys tu nevyváděl nějaké hlouposti, ale budeš prostě sám, dokud se večer nevrátím,“ řekl a zkoumavě sledoval jeho výraz. „Myslíš, že to půjde?“

„Hm, a nemohl by jsem být u Calwen, dokud se nevrátíš?“

„Pokud by to bylo možné, nerad by jsem zneužíval její pomoc. Jestli to bude nevyhnutelné, samozřejmě že u nich budeš moct být, ale dokud…“ odmlčel se a čekal. Harry na chvíli zvážněl a po chvíli přemýšlení přikývl.

„Zvládneme to,“ řekl rozhodně.

„Věděl jsem, že se domluvíme,“ pousmál se Severus a lehl si do trávy vedle svého syna. Chvíli bylo ticho, přerušované občasným trylkováním nějakého ptáčka či bzučením včel opylujících květiny na louce. Harry ale dlouho mlčet nevydržel. Severus věděl, že se musí velmi přemáhat, aby stále něco nevykládal, ale snažil se. Několikrát ho totiž za to káral a Harry dělal všechno možné, aby k podobným napomenutím docházelo co nejméně. Snapea velmi těšilo, že se jeho syn všemožně snažil ho potěšit a on se proto snažil co nejvíc ovládat, aby na něj nevyletěl za každou maličkost. Přece jen to bylo ještě dítě, i když na svůj věk výjimečně vnímavé a chápavé.

„Severusi, co se stalo mým rodičům?“ zeptal se najednou a on nevěděl, co mu má odpovědět. Věděl, že jednou bude chtít vědět celou pravdu a neuspokojí se jen s myšlenkou, že jsou jeho rodiče mrtví. Měl právo vědět pravdu, ale netušil, zda-li je na to nyní ten správný čas.

„Je to složité, Harry. Jednou ti všechno řeknu, ale teď se tím netrap,“ pokusil se to zamluvit Snape, ale chlapec byl neoblomný.

„Opravdu to chceš vědět? Není to právě něco, na co by jsem rád vzpomínal a možná by jsi měl ještě počkat, než se dozvíš všechno,“ zkoušel to znovu Severus, ale Harry dokázal být stejně tvrdohlavý jako on sám.

„Tak dobře,“ povzdychl si a sedl si tak, aby na Harryho lépe viděl. Potom začal vyprávět příběh jeho rodičů a popisovat dobu, v které žili v neustálém strachu z Voldemort.

„Tví rodiče proti němu bojovali, ale stalo se něco, co se stát nemělo. Když jsi měl asi rok, našel je a…“ hlas se zadrhl a on nevěděl, jak pokračovat. Po Harryho tváři se kutálely slzy velké jako hrachy.

„Takže je to pravda. On je zabil,“ šeptal Harry a Snape nechápal jeho poznámku, dokud mu to Harry nevysvětlil.

„Někdy se mi o tom zdá. Myslel jsem, že je to jen zlý sen, ale…“ plakal Harry.

„Ještě pořád se ti o tom zdá? Jak často?“ zeptal se a na čele se mu objevila vráska. Harry však jen pokrčil rameny a hřbetem dlaně si otřel slzy z tváří.

„Neměl jsem ti to říkat. Jsi na to ještě malý,“ řekl Snape a objal ho kolem ramen.

„Chtěl zabít i mě?“ zeptal se najednou chlapec a Snape ho k sobě přivinul ještě pevněji.

„Jsi jediný, kdo kdy jeho útok přežil a dokonce jsi ho porazil. Proto jsi teď v kouzelnickém světě slavný,“ přiznal mu.

„Cože?“ nechápavě na něho pohlédl svýma zelenýma očima, jí tak podobnýma.

„Celá kouzelnická komunita tě zná jako Harryho Pottera. Tak se jmenoval tvůj otec. Když jsem se o tebe začal starat, nepovažoval jsem za rozumné nechat ti toto jméno. Alespoň do té doby, dokud nepůjdeš do školy. Lilly Ewansová byla tvá máma a její příjmení tě doteď chránilo před odhalením,“ vysvětloval mu Snape a mohl jen doufat, že to Harry pochopí.

„Proč by jsem se měl bát odhalení?“ zeptal se nechápavě.

„Harry, v kouzelnickém světě nejsou jen ti dobří. Stejně jako v mudlovském i tam je dobro a zlo. Ty jsi ten, kdo porazil jediného z nejobávanějších čarodějů této doby, jenže on nebyl sám. Měl kolem sebe lidi, kteří by s radostí dokončili to, co on začala a nevíc je tu možnost, že ten čaroděj jednoho dne najde způsob, jak se vrátit a potom…“ nedopověděl, protože už jen pomyšlení na to mu trhalo srdce na kusy.

„Bude mě chtít zabít,“ dokončil Harry dutě. Severus si nedokázal představit, jaké to pro něj musí být, zjistit v sedmi letech, že je terčem útoku nějakého šílence, který se jen tak nevzdá, dokud se mu to nepodaří.

„Nedovolím ti, aby ti kdokoliv ublížil,“ řekl Severus a čekal, dokud se na něj nepodívá. Prohrábl mu rukou jeho rovné černé vlasy a pohlédl na jizvu, která jeho syna navždy poznamenala. „Už nikdy, rozumíš?“ slíbil a Harry mlčky přikývl.

Nad jejich hlavami se začaly stahovat mračna a jen tak tak stihli doběhnout domů, aby nezmokli.

„Půjdeme už spát,“ řekl Harry a ignoroval Severuse, který ho přesvědčoval, že musí něco sníst. Bez jakéhokoliv zájmu o cokoliv se Harry odšoural do postele, kde si lehl oblečený jak byl. Severus tušil, že je to následek jejich rozhovoru a proklínal se, že se nechal přesvědčit. Měl ještě pár let počkat, dokud mu to poví. Jenže změnilo by se něco? Pravda o smrti rodičů a fakt, že Voldemort šel a pravděpodobně ještě půjde po něm, by byla stejně zdrcující jak nyní tak za rok, dva. Ze skříňky, kde uchovával lektvary, vzal malou flaštičku a vešel do Harryho jednoduše zařízeného pokoje. Byla tu postel, skříň, psací stůl a židlička a v poličkách pár knih. Žádný luxus, ale ani jednomu to nevadilo. Teda alespoň doufal, že Harrymu stačilo i to málo, co mu poskytl. Sedl si k němu na postel a přinutil se na něj podívat.

„Vypij to!“ přikázal rozhodně, ale mírně.

„Nepotřebuji to,“ protestoval Harry, ale když vidět zdvižené obočí na Severusově tváři, raději poslechl.

„Kdybys měl zase zlé sny, stačí říct. A teď se převleč,“ přikázal a odešel, až když se Harry konečně postavil a zamířil do koupelny.

Té noci se snažil Severus dohnat učení, ale nemohl se soustředit. Nakonec se rozhodl, že spánek bude účinnější než marná snaha se něco naučit a po dlouhé teplé sprše, kterou si dopřál, konečně i on vlezl do své postele, aby si trochu odpočinul. Jen co zavřel oči, uslyšel šouravé kroky a spatřil Harryho nervózně postávajícího mezi dveřmi. Sám pro sebe se ušklíbl, ale posunul se na posteli a odhrnul přikrývku, aby si pod ni mohl vézt. Od svých čtyřech let za ním takto Harry nepřišel, ačkoli do té doby spával v Severusově posteli pravidelně. Nejdřív to muže znervózňovalo a nevěděl, jak reagovat, ale to dítě, jeho syn, potřeboval cítit jistotu, že je někdo s ním a postará se o něj. Severus Snape dělal všechno pro to, aby mu tuto jistotu poskytoval dnem i nocí.

„Mám tě rád, Severusi,“ zašeptal chlapec předtím, než usnul. Odpovědí mu bylo jemné pohlazení po vlasech.