pondělí 9. června 2008

Kapitola č. 27: Stíny minulosti

V domě Potterových zavládla po příchodu Scorpiuse a Lilly skvělá nálada. Nejen že Ginny konečně viděla všechny své děti šťastné, ale přišli i Helena s Dracem a Sam se svou rodinou a všichni děkovali Albusovi a Sandrině za to, co pro ně udělali. Jediné, co ještě Albusovi chybělo ke štěstí byla Sophie, která se jako na zavolání objevila ve dveřích jejich domu.

Dům byl plný veselících se lidí a v podvečer si jen málokdo všiml, že se dvě nejhlavnější osoby odtud vytratily. Albus se Sandrinou měli ještě jednu povinnost a i když musel Albus na svou učitelku trochu naléhat, souhlasila, že si se Severusem promluví.

V hradu panovalo ticho a narušovalo ho jedině mírnépochrupování ozývající se z ředitelských portrétů. Jelikož se dohodli, že chcou se Severusem mluvit každý sám, vešel jako první Albus.

„Ahoj,“ pozdravil vesele a Severus zdvihl obočí, když na něj pohlédl.

„Zdá se, že máš dobrou náladu. Takže se ti to konečně podařilo?“ odložil knihu a čekal.

„Podařilo,“ přisvědčil mladík a zůstal stát před obrazem.

„Řeknu ti, skvělé načasování. Neposadíš se? Nebo snad spěcháš na oslavu svého úspěchu?“ dobíral si ho Snape s mírným úsměvem na rtech. Byl nesmírně hrdý na Albuse i na Sandrinu, na svou dceru. Kéž by ju mohl vidět a vysvětlit jí to.

„Zdržel bych se, ale myslím, že za chvíli budeš rád, že odejdu,“ napínal ho Albus s tajemným úsměvem.

„Jak to myslíš?“ naštval se Severus, protože špatně pochopil jeho narážku.

„Dalo mi dost práce přesvědčit ji, aby přišla. Tak se ji snaž zase neurazit, jinak by se mi to příště nemuselo podařit,“ vyšel Albus s pravdou ven a Severus na něj nevěřícně hleděl.

„Chceš říct, že přišla?“ zeptal se a modlil se, aby to celé nebyl jen nějaký hloupý žert.

„Nechám vás tu samotné, myslím, že si toho máte hodně co říct. Veselé Vánoce Severusi,“ rozloučil se Albus a byl už ve dveřích, když Severus zamumlal: „Děkuji. I tobě.“

Albus vyšel z laboratoře a kývl na nervózní Sandrinu, že ji už čeká.“

„Jakou má náladu?“ zeptala se plaše.

„Je rád, že jsi přišla,“ ujistil ji Albus a krbem se vrátil domů.

Sandrina nejistě vstoupila do laboratoře. Nevěděla co by měla říct nebo udělat, ale ušetřil ji toho.

„Jsem rád, že jste přišla. Nesednete si?“ začal formálně, ale jeho hlas nezněl ani naštvaně ani ironicky. Mlčky popošla ke křeslu a sedla si. I když byla nervóznější než obvykle, nedávala to najevo.

„Chtěl bych se vám omluvit za to, co jsem řekl naposledy. Já... netušil jsem, že tam kdesi mám dceru,“ přiznal sklíčeně a doufal, že konečně promluví. Ona však zarytě mlčela a vpíjela se svýma tmavýma očima do těch jeho.

„sandrino, opravdu mě to mrzí. Jestli můžeš, odpusť mi,“ oslovil ji osobněji a to ji probudilo k životu.

„Nepřišla jsem, abych od vás něco žádala. Jediné, co jsem chtěla, bylo poznat vás. Zjistit, co jste za člověka a jestli měla matka pravdu,“ vychrlila naštvaně.

„Tvá matka se mýlila když si myslela, že bych tě zavrhl. Jsi má dcera a kdybych to věděl dřív, všechno mohlo být jinak. Všechno,“ řekl potichu a nedokázal jí pohlédnout do očí. Do očí, které zdědila po něm a ve kterých teď bylo obvinění. Byl zvyklý na to, že ho lidé vinili ze všeho možného, ale nechtěl to vidět v očích vlastního dítěte.

„Zůstal by jste s ní i když jste ji nemiloval?“ zeptala se přímo.

„To asi ne, ale nikdy bych nedovolil, aby mi tě odvedla. Chtěl bych ti být nablízku a být si jistý, že máš všechno, co potřebuješ,“ odpověděl jí popravdě.

„Měla jsem všechno, co jsem potřebovala, kromě tebe,“ šeptla a myslela si, že to nezaslechne. Snažila se zamaskovat slzy, ale marně. Viděl ji plakat a trápilo ho to.

„Odpusť, že jsem s tebou nebyl, když si mě potřebovala,“ prosil ji a znělo to upřímně...

Mlčky přikývla.

„Od chvíle, co mi Albus řekl pravdu, jsem nad vším dlouho přemýšlel a chtěl jsem ti říct jednu věc...“ začal pomalu, jakoby hledal vhodná slova. To, co chtěl říct, neříkal často a až Albus ho naučil, jak některé své pocity vyjádřit i slovy. Sandrina na něj zvědavě pohlédla očima červenýma od slz a čekala.

„Jsem rád, že mám dceru a jsem na ni nesmírně hrdý,“ řekl po chvilkovém zaváhání a pohlédl jí přímo do očí.

„Kvůli tomu lektvaru?“ zeptala se trochu hloupě a jeho tvář se zkřivila v naštvané grimase.

„Nevím jak vám dvěma vysvětlit, že mé sympatie a to, že vás mám rád nesouvisí s těmi hloupými lektvary. Co vás to do trola oba napadlo?“ zahřměl nahlas, ale potměšilý úsměv na jeho tváři jeho slova odlehčil.

Sandrina se chytila nabízené šance a stejným tónem odvětila: „Možná to bude tím, že jsi mistr lektvarů. Albus začínal jako tvůj žák, než jste se stali přátely a mě si poznal díky tomu lektvaru pro Scorpiuse. Není to dost?“ dobírala si ho a on připustil, že to mohlo být zavádějící.

Poté, co si řekli, už na sebe hleděli trochu jinak. Ledy se pohnuly a i když je čekala ještě dlouhá cesta, než úplně zaženou všechny mračna a stíny minulosti, věděli, že vykročili správným směrem.



O pár měsíců později...

Lilly se probudila do krásného letního rána a když si trochu přivykla na světlo, otevřela oči. Pohlédla na prázdné místo Vedle sebe a když neviděla Scorpiuse, lekla se. Jeho rodiče nebyli doma a ona se po dlouhé úvaze rozhodla přenocovat tady. Její strach teď pramenil z toho, že na nočním stolku vedle postele stála lahvička s lektvarem, který Scorpius užíval každé ráno. Byla plná.

V rychlosti si oblékla jen tričko a bosky, s hůlkou v ruce, vyšla z pokoje najít svého přítele. byla ostražitá, ale doufala, že jsou její obavy zbytečné. Nerada by mu nějakým způsobem ublížila, ale jestli to bude nutné, musí se bránit.

Z jídelny se ozývaly zvláštní zvuky a tak její kroky vedly rovnou tam. Našlapovala opatrně, aby její kroky nebyly slyšet a pootevřela dveře. K jejímu překvapení právě Scorpius prostíral k snídani ve dvou.

„Scorpiusi?“ oslovila ho plaše a sklonila hůlku, když viděla, že jí nic nehrozí.

„Už jsi vzhůru? Nechtěl jsem tě budit. Pojď, připravil jsem nám něco k jídlu,“ usmál se na ni a políbil ji na přivítání.

„Co se děje?“ zeptal se, když zachytil její znepokojený pohled.

„Tvůj lektvar... dnes sis ho nevzal,“ konstatovala.

„Aha, tak to tě trápí,“ přikývl, že rozumí. „Víš Lilly, myslím, že ten lektvar už nepotřebuju. V poslední době se cítím dobře, lépe než předtím a tak jsem ten lektvar užíval v menších dávkách už asi měsíc,“ řekl jí.

„Albus o tom ví?“ zeptala se a v jejím srdci se rozhořela jiskřička naděje, že je Scorpius možná úplně zdravý.

„Ne, ale chtěl jsem za ním zajít zítra. Víš princezno, nevzal jsem si ten lektvar už tři dny a všechno je v pořádku. Nebo se ti to nezdá?“

„Jistě, já jen... trochu jsem se lekla. Nechci tě ztratit Scorpiusi a myslím, že bys to neměl dělat bez Albuse. Co kdyby se ti něco stalo? Albus by věděl co dělat, ale já...“ kárala ho mírně a oči se jí zaleskly slzami při pomyšlení, že by se opět stalo něco, co by je mohlo rozdělit.

„Nedělej si o mě starosti. Neudělal bych nic, co by ti mohlo ublížit. Kdybych měl jakékoli pochybnosti o tom, jestli se dokážu ovládat bez lektvaru, nikdy bych to neudělal. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli tvé bezpečnosti,“ uklidňoval ji a držel ji přitom v náručí.

„Miluju tě Scorpiusi,“ zašeptala mu do ucha.

„M“žu teda doufat, že mě neodmítneš, když tě pořádám, abys se mnou strávila zbytek svého života?“ zeptal se a pohlédl do jejích nádherných očí. Lilly na něj pohlédla v němém úžase a místo odpovědi ho vášnivě políbila.

„Že se vůbec ptáš hlupáčku. Netoužím po ničem jiném než být tvou, jen tvou,“ usmála se o on taky.

„Děkuji. S aby sis nedělala zbytečné starosti, hned teď můžu zajít za Albusem, aby rozhodl, co bude s mým lektvarem,“ slíbil jí a po této dohodě se s chutí pustili do lahodné snídaně.

Albus měl za sebou už všechny zkoušky a bez problémů dohnal vše, co mu během jeho vyloučení uteklo.

Hned po Vánocích se rozkřiklo, že je Albusův a Sandrinin lektvar účinný a ministerstvo víc nemohlo popírat skutečnost, že jejich úspěch bude velkým přínosem pro celou společnost. Oba i s Erikem Sandowalem dostali ocenění od samotného ministra kouzel a zatímco Albus ho uložil v otcově pracovně vedle těch, které získal Harry, Sandrina si své zavěsila na stěnu ve svém novém bytě, který jí náležel jako nové profesorce lektvarů na Bradavické škole čar a kouzel.

Albus se právě chystal k Jamesovi, podívat se na svého tříměsíčního synovce Lucase, když se v krbu objevila Lilly ruku v ruce se Scorpiusem. jejich šťastné tváře mluvili za vše. Když se přiznali Albusovi i Ginny, že se zasnoubili, oba jim poblahopřáli a o to větší radost měl Albus, když jim oznámil, že Scorpius už skutečně nepotřebuje žádnou léčbu. Nevěděl, co způsobilo úplné vyléčení, ale věřil, že i zázraky se dějí a měl obrovskou radost, že i on k němu trochu dopomohl.

Když pak mnohem později, i když toho samého dne, seděl v jednom z křesel u Severuse, řekl mu o tomto zázraku a černovlasý kouzelník na něj naštvaně pohlédl.

„Albusi Severusi Pottere,“ začal zostra a Alovi až zaskočilo, když zaslechl ten tón. „Nechceš mi doufám tvrdit, že ta přísada, na kterou se celou dobu snažím přijít je trocha tvé krve?“ vrčel a Albus se Sandrinou, která jim také dělala společnost, vyprskli smíchem.

„A já si myslel, že jsi na to už dávno přišel, jen jsi mi to zapomněl říct,“ smál se Albus při představě, že Severuse konečně nachytal.

„Nedělej si plané naděje, tušil jsem to od začátku,“ odsekl a záměrně nedodal, že s tím nepřišel dřív, protože se bál, aby jeho odhad nebyl špatný. „Když je to teda tak nevím, čemu se divíš. Vem do úvahy, že ani jeden z upírů, kteří užívají ten lektvar nepili celou dobu tvou krev a neměli ji v lektvaru. No a na rozdíl od nich jsi u Scorpiuse použil žlutý adulár v kombinaci se zatměním Slunce. Překvapuje mě tvoje neschopnost vidět tak jasná fakta, díky kterým se ti podařilo téměř nemožné, teda změnit upíra zpět na člověka,“ řekl mírně ironicky, ale v hloubi duše cítil obrovskou pýchu, že je učitelem a přítelem toho, kdo to dokázal.

Albus věděl, že mu Snape těmi slovy složil obrovskou poklonu a červeň se mu vehnala do tváře. Proto raději rychle změnil téma.

„Budu muset jít. Chci totiž požádat Sophii o ruku. Sice mě dnes Scorpius s Lilly předběhli, ale to nevadí. jen doufám, že mě neodmítne,“ svěřil se.

„Určitě ne. Žena, která stane po tvém boku získá neuvěřitelné bohatství,“ řekl mu s úsměvem Severus a významně na něj pohlédl.

„Dekuji Severusi. Tak já už poběžím,“ rozloučil se mladý muž a zanechal je osamotě, aby mohli pokračovat v jednom z jejich dlouhých rozhovorů, které spolu Sandrina se Severusem vedli každý večer, aby dohnali ztracený čas.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

To bylo fakt dobrý,čtivý.je to prima.už se těším na to pokračování,škoda jen,že jedu na víkend pryč a nemůžu hned číst dál....:D

Anonymní řekl(a)...

sakra, mě se to nikdy nechce číst slovensky lae pak je to tak napínavý že to dočtu jedním dechem:D

Dark Butterfly řekl(a)...

bylo to prostě skvělý, dojemný...jen tak dál:)...co k tomu víc říct??

Anonymní řekl(a)...

bylo to hezký a dost napínavý...jsem ráda že jsem si to mohla přečíst.....