Kapitola č. 25: Samova oběť

Postava, do které vrazil, byla zahalená v dlouhém cestovním plášti a na hlavě měla kapuci. Když však promluvila ženským hlasem, Albusovi poskočilo srdce. „Jak to Erik říkal? Kámen přání a nadějí? Možná to přece jen funguje,“ pomyslel si.

„Neumíte dávat pozor?“ ozvala se žena, do které vrazil.

Albus se nad tím pousmál a bez zaváhání odpověděl: „Kdybych dával pozor na cestu, asi bych tě nepoznal.“

Tehdy žena sundala kapuci a na její tváři se zračil překvapený výraz.

„Albusi? Co ty tady děláš?“ nevěděla, jestli se má smát, nebo utéct.

„Pokračuju ve výzkumu a doufal jsem, že ho se mnou dotáhneš do úspěšného konce Sandrino,“ odpověděl jí a pohlédl do ustarané tváře své učitelky.

„Nepotřebuješ mě. Máš úspěch na dosah a se Severusovou pomocí...“ sklonila hlavu, aby zaplašila slzy.

„Máš pravdu, úspěch je na dosah, ale bez tebe to nepůjde. Chci, abys ho dokončila se mnou,“ trval na svém mladík.

„Albusi, nenaléhej na mě. V Anglii mě už nic nedrží a nechci víc vidět Severuse. Dal mi jasně najevo, co si o mě myslí a že o mě nestojí,“ řekla trpce.

„Odešla jsi dřív, než jste si to mohli vysvětlit,“ připomenul jí mírně.

„Co bylo třeba vysvětlovat? Byla jsem tam a slyšela jsem ho,“ vykřikla naštvaně.

„Jenže já jsem tam byl poté, co jsi odešla a viděl jsem na jeho tváři ustaraný výraz. Mrzí ho, co ti řekl a chtěl by si s tebou o tom promluvit,“ snažil se ji přesvědčit.

„To nemůžeš vědět. Zřejmě měl jen starost o tebe,“ šeptla.

„Snad na mě nezačneš žárlit?“ dobíral si ji a ona zakroutila hlavou.

„Sandrino, i kdyby mi to sám neřekl, věděl bych, že ho to trápí. Dovolím si říct, že ho znám lépe než ty. Ale on by to chtěl změnit. Chtěl by tě lépe poznat,“ domlouval ji a ona na něj konečně pohlédla. její černé oči byly plné nejistoty, ale naděje, že to, co jí říká, by mohla být pravda.

„Potřebuju čas,“ řekla rezignovaně.

„Máš času kolik potřebuješ. Řeknu mu, že jsem s tebou mluvil a že si to rozmyslíš,“ řekl a pohlédl směrem k budově, kam směřovala.

„Mrzí mě, že tě kvůli mě vyhodili. Měla jsi v plánu zkusit štěstí tady?“

„Myslela jsem, že by tu mohlo být víc prostoru pro mé výzkumy,“ přiznala.

„Mám návrh. zanedlouho jsou Vánoce a to by nikdo neměl být sám. Nechceš přijít na nějakou dobu k nám a promyslet si, co dál? Mamka by tě ráda poznala a mohla bys mi pomoct dokončit ten náš projekt. A jestli chceš, budeme pracovat doma, aby jsi se nesetkala se Severusem,“ navrhl jí a doufal, že další jeho přání se vyplní.

„Nevím jak to děláš, ale... přesvědčil jsi mě. V Anglii se mi líbilo a tady už nikoho nemám. Ale nebudu obtěžovat u vás doma. Najdu si nějaké ubytování...“

„Ani nápad. U nás je místa dost a mamka je celé dny sama s dvojčaty. Ráda bude mít v domě někoho přibližně v jejím věku,“ rezolutně zamítl její protesty a když se podvolila, přemístil je do Godrickova dolu, kde mezitím napadlo aspoň půl metru sněhu a další vločky se bez ustání snášely k zemi.

Jak Albus předpokládal Ginny neměla námitky, ba právě naopak. Padly si se Sandrinou do oka a stejně jako Albus hned postřehla podobu mezi ní a Severusem Snapem. jen co se ti dva trochu zahřáli a dojedli chutné jídlo, zavřeli se v Harryho pracovně, aby mohli nerušeně plánovat další postup.

Večer, těsně předtím, než se chystali za Scorpiusem a Samem, zastavila se u nich Hermiona, která místo pozdravu hned spustila: „Řeknu ti Ginny, ten tvůj syn se do toho pěkně zamotal. Podařilo se nám to jaksi ututlat, ale stálo mě to dost nervů,“ povzdychla se a posadila se na židli do kuchyně.

„Ty jsi náš anděl strážný,“ vrhl se k ní Albus a objal ji.

„Ty jsi doma? Myslela jsem, že z té laboratoře nevystrčíš paty,“ dobírala si ho, ale na tváři jí hrál spokojený úsměv. Dostalo se jí přece díků za její námahu.

„Neboj, už zase běžíme pracovat: Tohle je profesorka Danielsová, která mi pomáhá,“ představil Sandrinu Hermiona na ni zkoumavě pohlédla. Její oči se rozšířily údivem, ale nic neřekla.

„Těší mě. Věřím, že se vám to podaří a pak se všechno obrátí k lepšímu,“ ujišťovala ji, ale víc nestihla, protože Albus se Sandrinou odcházeli.

Oba muži v Chroptící chýši byli nadšení z toho, že opět vidí Sandrinu a jí samotnou těšilo toto vroucímu přijetí. Chvíli si jen tak povídali, ale pak poprosila Sandrina Sama, jestli by s ním mohli ona a Albus mluvit o samotě. Scorpiusovi se sice takové tajnosti nelíbily, ale nic proti tomu nezmohl.

Když trojice v čele s Albusem osaměla, Sam na ně pohlédl v očekávání.

„Přišli jste na to?“ zeptal se bez okolků.

„Možná ano, ale...“ začal Albus váhavě. Nechtěl udělat to, o co se chystal Sama požádat. Jenže jiná možnost není.

„Albusi, počkej, nic neříkej. Vím, že je to riskantní, ale když jsem na začátku souhlasil, že vám pomohu, věděl jsem, že riskuju život. Nechci, aby ses trápil, kdyby to nevyšlo, ale abys to nevzdával a pomohl Scorpiusovi,“ zastavil ho Sam.

„Já...“ pokusil se cosi říct, ale opět neúspěšně.

„Na těch pár týdnů jste mi dali to, v co jsem už ani nedoufal. Byl jsem opět člověkem, ne netvorem, který každou noc vraždí, aby přežil. Je to hrozné prokletí a jestli je cenou za to, aby toho utrpení byli jiní ušetřeni můj život, pak jsem ochotný to risknout,“ řekl rozhodně a pohlédl na oba.

„Věc se má tak, že máme dvě možnosti,“ začala Sandrina. „Jednou z nich je zkusit lektvar v kombinaci s jistým kamenem těsně před svítáním, anebo tohle všechno udělat při zatmění Slunce, které je čirou náhodou za tři dny. Nevíme, jestli bude fungovat ten jednodušší způsob, ale bylo by to nejlepší, vzhledem k tomu, že zatmění Slunce se opakuje jednou za několik let,“ vysvětlovala.

„Bojíte se, že protože Scorpius potřebuje speciální variantu, nemuselo by to na něj působit jinak než při tom zatmění. Na druhé straně potřebujete vědět, jestli bude jiným stačit lektvar a kámen,“ shrnul to ve zkratce Sam a oni přikývli.

„Tak na co ještě čekáme? Zanedlouho bude svítat ne? Co mám dělat?“ zeptal se klidně.

„Same, můžeme to udělat najednou při zatmění a aby jsme ověřili druhou teorii, můžeme...“ protestoval Albus, který v té chvíli nevěděl, co bude dělat, když to nevyjde. Zabije člověka. Ne upíra, protože Sam už upírem prakticky nebyl. A nebyl jen obyčejným člověkem, ale jeho přítelem. Ano, považoval ho za přítele a byl mu vděčný za jeho pomoc.

„Co? Najít si jiného upíra? Albusi, buď realista. Jestli to nebude fungovat u mě, když jsem bral lektvar několik týdnů, sotva by se to podařilo s někým jiným. Udělám to,“ trval na svém a Albus se víc nehádal. Vytáhl z kapsy kámen, který mezitím pomocí jednoduchého kouzla zavěsil na tenký řetízek a podal ho Samovi.

„Pěkný kousek,“ pousmál se a dal si ho na krk. Pak v tichosti vyšli před dům a s lahvičkou lektvaru v ruce čekali na svítání. Když začalo svítat, vypil Sam svou dávku lektvaru a čekal, co mu přinesou první sluneční paprsky.

Vykoupení v podobě smrti, nebo naději na nový lepší život?