Kapitola č. 26: Vánoční dárek

Albus, Sandrina a Sam stáli před rozpadlým domem a s napětím očekávali, co se bude dít. Slunce ospale vykukovalo zpoza kopců a jen pomalým krokem postupovalo výš a výš...

Tmu vystřídalo světlo a dosáhlo i k místu, kde stál Sam. Byl vyrovnaný se vším co přijde a nebál se. Začal cítit teplo stoupající od nohou stále výš. Měl pocit, že ho to horko musí každou chvíli pohltit a spálit na popel, když v tom začal kámen na jeho hrudi zářit a vzduch kolem houstl a nabíjel se energií. Energií, která vyhnala ze Samova těla temnotu a naplnila ho novým světlem, světlem života. Albus se Sandrinou tomu zázraku jen s údivem přihlíželi a když po asi patnácti minutách Sam konečně vykročil jejich směrem, byli si jisti, že se to podařilo.

„Jsi v pořádku?“ osmělil se Albus a popošel blíž.

„V tom nejlepším kamaráde. Děkuji. Děkuji vám oběma z celého srdce,“ usmál se a oběma potřásl rukou.

„Rádo se stalo. Doufám, že se nám to podaří i se Scorpiusem,“ vyjádřil svou touhu Albus.

„Podaří. Ušli jste dlouhou cestu, než jste to dokázali a teď vás už nic nezastaví,“ ujišťoval je Sam. „Takže teď už můžu jít?“ zeptal se a oči mu nadšeně zářily při představě, že konečně půjde za svou rodinou.

„Můžeš, jen nezapomínej na lektvar. Budu ti ho pravidelně posílat a kdyby jsi cokoli potřeboval, dej mi vědět. A ten kámen nos pro jistotu stále,“ dával mu poslední rady teď už spokojený Albus.

„Nikdy ho nesundám. Bude mi připomínat dva výjimečné lidi, kteří mi dali nový život,“ řekl a s těmi slovy se s nimi rozloučil. Zamávali mu na rozloučenou a jejich pohledy se setkaly.

„Dobrý výkon na zelenáče,“ pochválila ho Sandrina a Albus měl pocit, jakoby ty slova slyšel z úst někoho jiného.

„děkuji za pomoc,“ zamumlal a vzápětí zeširoka zívl. Nespal už dva dny a teď, když už bylo téměř po všem, na něj dolehla únava ve své plné síle. Z posledních sil se dostal domů a prospal celý den i noc.

Scorpius mezitím marně hledal Sama v domě. Byl tu sám a začal se cítit opuštěný. Kdyby za ním večer nepřišla Sandrina, aby zkontrolovala, jestli něco nepotřebuje a ujistila ho, že je vše v pořádku, asi by propadl smutku. Nevěděl, jak dlouho to všechno bude ještě trvat. Velmi toužil vytratit se z domu a něco udělat, ale nechtěl způsobit Albusovi ještě víc starostí. Nakonec svou osamělost překonal a čekal, až za ním Albus přijde. Chtěl ho požádat, aby mohl vidět Lilly.

Albus za ním přišel až před svítáním toho dne, kdy mělo být zatmění Slunce. Zkontroloval všechny okna, aby snad nějaký zapomenutý paprsek nedopadl dovnitř dřív, než je třeba a řekl Scorpiusovi, že s ním zůstane celý den a nedovolí mu spát.

Chlapce to překvapilo, ale nechtěl se hádat. Doufal jen, že Albus ví co dělá, protože po tom všem už přestal myslet na smrt jako na nejlepší možné řešení jeho problému. Rostla v něm naděje, že Albus vymyslí co dál a vše bude jako předtím.

„Proč tohle všechno?“ zeptal s, když už to nemohl vydržet. Albus se na něj záhadně usmál a podal mu malou krabičku zabalenou v obalu s vánočním motivem.

„Vánoce jsou až za několik dní,“ upozornil ho Scorpius a nechápavě hleděl na svého přítele. Bojí se snad, že se už Vánoc nedožije? To proto už tu není Sam? Stalo se něco neočekávaného a oni museli s výzkumem přestat? Scorpiusovy myšlenky byly zmatené.

„Já vím, ale dávám ti ho trochu dřív. Myslím, že by se ti mohl hodit,“ řekl Albus vyhýbavě a pokynul kamarádovi, aby krabičku otevřel.

Na dně krabičky ležel jakýsi kámen na řetízku. Byl to ten největší, jaký Albus našel mezi těmi, co mu dal Erik. Kromě něj ukrývala tajemná krabička i vzkaz. Scorpius rozvinul maličký lístek a četl:

Děkuji ti za důvěru. Ať ti tento kámen přinese štěstí v novém životě.

Scorpius nechápavě pohlédl na slova, která mu Albus napsal a špatně si je vyložil.

„Ty to vzdáváš? To opravdu není žádná naděje?“ zeptal se roztřeseně a vytáhl žlutý adulár, aby se na něj lépe podíval.

„Naopak. Našel jsem způsob a dnes ti vrátím zpět tvůj život. Sam je už doma a těší se se svou rodinou. Dnes se i ty budeš moct konečně vrátit domů,“ řekl Albus přesvědčeně, protože začal věřit tomu, že se to podaří. Nenašel důvod, proč by jeho krev, kterou Scorpius potřeboval na rozdíl od Sama, měla bránit procesu, který se chystali uskutečnit.

„To myslíš vážně?“ šeptl Scorpius a nevěděl co víc říct.

„Nasaď si to. Tady je tvůj lektvar a až ti řeknu, buď připravený ho vypít,“ přikázal Albus a zakouzlil Tempus, aby zjistil, kolik je hodin.

„Máme ještě tři minuty. Pak to musíš vypít a čekat. Bude to v pořádku, uvidíš. Zase budeš s Lilly a s rodiči,“ uklidňoval ho Albus, přičemž sám začínal pociťovat nervozitu.

Tři minuty se vlekly snad jako celá hodina a oni na sebe jen mlčky hleděli. Když Albus kývl na znak toho, že je čas, neváhal Scorpius a vypil obsah lahvičky do dna. Kámen na jeho krku volně visel a on nepociťoval žádnou změnu.

V tom Albus odstranil všechny závěsy z oken, aby dovnitř pustil světlo. To však přicházelo postupně, jak Slunce vykukovalo zpoza Měsíce, který ho zakrýval. Ostré paprsky přinutily Scorpiuse zavřít oči, ale nepohnul se ani o krok. Tak jako Sam i on pociťoval teplo. Žlutý kámen začal absorbovat energii slunečních paprsků a zářil stále silněji. Byl mnohem zářivější, než ten Samův a tato záře prostoupila celým Scorpusovým tělem. Albus hleděl na kamaráda, který byl teď chráněn zlatavým štítem a doufal, že to dopadne stejně dobře jako se Samem. Scorpiusovi se podlomily kolena a on dopadl na podlahu. Dýchalo se mu těžko, ale po chvíli to přešlo. Záře kolem ustoupila a on pohlédl do vystrašené tváře Albuse Pottera.

„Jsi v pořádku?“ sehnul se k němu a pomohl mu vstát.

„Řekni, že to nebyl sen. venku svítí Slunce a já žiju...“ koktal Scorpius a prohlížel si celé své tělo od hlavy k patě.

„Žiješ,“ vydechl ulehčeně Albus a poplácal Scorpiuse po rameni.

„Tohle je ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem kdy dostal Ale. Děkuji,“ řekl Scorpius a pak už společně vyšli ven, kde na ně čekali Sandrina i se Samem a s nadšením ho přivítali zpět mezi živými, jak poznamenal Sam.

Když v ten samý den vycházela Lilly se svými spolužáky ze školy, aby se vlakem dostali domů, kde stráví svátky se svými nejbližšími, přemýšlela nad tím, jaké to budou Vánoce bez Scorpiuse. Snad by jí mohl bratr dovolit ho vidět, jenže ani to nebude ono.

Kočáry tahané trestaly je dovezly až na stanici v Prasinkách a ona už, už chtěla nastoupit do vlaku, když ucítila čísi ruku na svém rameni. Čekala, že uvidí nějakou spolužačku, co se chce rozloučit, ale pohled na toho, komu patřili v poslední době téměř všechny její myšlenky, jí vyrazil dech. Kolena se jí podlomila a kdyby ji v té chvíli nedržel, asi by se sesunula na zem.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ řekl a něžně ji políbil. Dotyk jeho rtů ji přesvědčil o tom, že to není jen krásný sen, ze kterého by se mohla za chvíli probudit. Když pak nastoupil do vlaku s ní a v prázdném kupé ji držel v náručí věděla, že tohle budou ty nejkrásnější Vánoce, jaké v poslední době zažila a vděčí za to především svému bratrovi.