Kapitola č. 24: Žlutý adulár

Obloha toho rána prozrazovala, že moc Zimy dosahuje svého maxima. Nad Albusovou hlavou se vznášely těžké mraky, které slibovaly pořádnou sněhovou nadílku. „Bylo načase, vždyť za pár dní jsou Vánoce,“ pomyslel si mladík a lépe se zabalil do svého cestovního pláště, stojíc před osamělým domem. Natáhl ruku, aby zaklepal, ale dveře se náhle otevřely a čísi ruka ho vtáhla dovnitř.

„Pssssst, naši ještě spí a kdyby věděli, že se chystám odejít, nebyli by z toho zrovna nadšení,“ šeptla Victórie, která si právě oblékala hrubý svetr a než na něj přidala kabát, omotala si kolem krku šálu.

„No co na mě tak hledíš? Ve Francii není takové teplo, jak by se mohlo zdát. Tak pojďme,“ zavelela a tahala ho zase ven.

„Vicki počkej. Nechceš mi vysvětlit o co jde?“ zastavil ji Albus na půl cestě na dvůr.

„Chtěl jsi pomoct nebo ne? Tak mi důvěřuj a chyť se mě. Sice vím, že jsi v přemisťování výborný, ale nepamatuju si, že bys mě někdy ve Francii navštívil,“ řekla se širokým úsměvem na rtech a když Albus stále váhal, chytila ho za ruku a jednoduše se s ním přemístila.

„Fajn, takže jsme ve Francii. Můžeš mi vysvětlit, co tu vlastně děláme?“ zeptal se Albus stále ještě trochu nedůvěřivě.

„U Merlina, ty jsi neodbytný. I strýc Ron by se ptal méně,“ popíchla ho a vedla ho k jakési rozlehlé budově, která se před nimi v tom okamžiku zjevila. „Vítej v našem malém království,“ ukázala tím směrem a než stihl znova otevřít ústa, měla před ním jeho sestřenice dost velký náskok.

„Konečně,“ neodpustila si, když ji nakonec doběhl. Nenechala ho však se víc trápit a začala s vysvětlováním. „Když jsi ode mě chtěl nějakou radu, obrátila jsem se na pár známých a bohužel, shodli se na tom, že nemají ani potuchy o nějakém kouzle, které by to pomohlo,“ řekla a rychlým krokem kráčel dál. Albus zklamaně svěsil ramena a nechápal, co tu tedy dělají.

„Vzpomněla jsem si však, že se jeden můj přítel zajímá o upíry už několik let a tak jsem mu napsala. Čeká nás přibližně za deset minut,“ řekla tajemně a konečně na něj pohlédla.

„To... to myslíš vážně? Myslíš, že by mohl na něco přijít?“ koktal šokovaný Albus.

„Podle toho, co psal, už něco vymyslel a potřebuje jen znát všechny podrobnosti o tvém lektvaru.“

„Vicki, já nevím co na to říct... jestli to vyjde... budu tvým doživotním dlužníkem,“ řekl a přidal do kroku. V uších mu zněl její zvonivý smích.

„Však já si to u tebe někdy vyberu, neměj obavy,“ ujišťovala ho a vedla ho spletí chodeb.

O pár minut později už stáli před ošoupanými dveřmi v západním křídle. Jmenovka na dveřích oznamovala, že tu sídlí jakýsi E. Sandowal. Victórie významně pohlédla na Albuse a zaklepala. Aniž by počkala na odpověď, vzala za kliku a vešla do tmavé místnosti.

Albusovi chvíli trvalo, než si zvykl na přítmí v místnosti osvětlené jen malou stolní lampičkou, ale když si jeho oči přivykly, uviděl uprostřed velký stůl pokrytý hromadou papírů. Nedalo se poznat, kde která kupa končila a kde začínala. A mezi tím vším spal muž jen o něco málo starší než byl Albus. Měl zrzavé vlasy a na nose brýle, které se mu ve spánku sesunuly a teď byly nakřivo.

Voctórii tento výjev zřejmě nepřekvapil. Potichu se zachichotala a přistoupila blíž. Albus viděl, že bojuje s touhou okřiknout svého přítele a vzbudit ho tímto krutým žertem, ale zřejmě si to rozmyslela, protože ho přišla žádat o pomoc. Proto jím jen jemně zatřásla a oslovila ho jménem.

„Eriku vstávej.“

„Muž ležící na stole se jen zavrtěl a začal něco mumlat.

„Ne Sorbone, ten roh jednorožce ten lektvar znehodnotí. Lepší bude vývar z Mandragory.“

„To je celý Erik, tomu se o práci i zdá,“ zakroutila hlavou Vicki a opět se pokusila ho vzbudit. Podařilo se. Erik se prudce posadil a s brýlemi nakřivo zamrkal do šera.

„Co se... Vicki? Jsi to ty? Děvče, tebe jsem už dlouho neviděl,“ řekl a když ji uviděl, oči mu zazářily štěstím.

„Ahoj Eriku. Slibuju, že za tebou budu chodit častěji,“ opětovala mu úsměv a vřele se přivítali.

„Tohle je můj bratranec Albus, psala jsem ti o něm. Přišli jsme tě požádat o pomoc,“ vysvětlila a seznámila je.

„Jasně, už jsem o tom slyšel Ale. A nejen od Victórie. Vlastně jsi už teď dost známý. A když si představím, že by se ti podařilo úspěšně dokončit to na čem pracuješ, byla by to bomba,“ nadšeně ze sebe chrlil a začal se prohrabávat v té haldě papírů.

„Kde to jen... ne, to není ono... počkat, už to mám,“ vylovil odkudsi jeden počmáraný svitek pergamenu a jeho modré oči na Albuse vítězoslavně pohlédly.

„Řekni mi něco o tom lektvaru. Co obsahuje a jaké má účinky, případně vedlejší účinky a co přesně čekáš ode mě,“ vyzval ho Erik a čekal.

„No... teda...“ začal Albus a vysvětlil mu všechno, co se dalo. poukázal na to, že Scorpius potřebuje speciální variantu lektvaru, ale že předpokládá, že je to ojedinělý případ a pro ostatní bude stačit základní lektvar, který užívá Sam.

„To je neskutečné. ty jsi to vážně dokázal,“ žasl Erik tak jako mnoho lidí před ním. „V tom případě... je řada na mě, abych vám řekl, na co jsem přišel. takže.... není to sice náplní mé práce, ale upíři mě vždy fascinovali a hodně jsem o nich přečetl. Bohužel, nejsem v lektvarech tak dobrý, abych se sám pustil do vlastního výzkumu, ale jelikož jsi tu ty...“

„Ehm Eriku, můžeš přejít k věci?“ vložila se do debaty Victórie.

„Jasně, promiň Vicki, vždyť mě znáš,“ sklopil zrak a trochu se začervenal. „Dobře, takže podle mě potřebuješ dvě věci. V normálním případě by to možná šlo jen s kamenem, ale jelikož tvůj přítel potřebuje i speciálně upravený lektvar...“ blekotal opět více méně pro sebe, ale když zpozoroval jejich udivené pohledy, pustil se do vysvětlování. Svitek, který držel v ruce byl zbytečný, všechno co říkal uměl zpaměti.

„Kámen nových začátků. To je tvé řešení Albusi,“ usmál se zeširoka a myslel, že to pochopí.

„Mohl bys mi to vysvětlit trochu víc?“ žádal Albus a nervózně se zavrtěl na židli.

„Je to něco jako obdoba měsíčního kamene, ale má trochu jiné vlastnosti. Je jich několik druhů, dělí se podle barvy a vlastností, které nesou. Ten kámen se jmenuje adulár a může být duhový, šedý, modrý, bílý, oranžový či žlutý. Říká se, že jsou to kameny přání a naděje, anebo jinak kameny nových začátků,“ vysvětloval Erik a Albus si jeho slova promítal v hlavě, aby pochopil, ale pointa mu stále chyběla.

„V případě, který řešíš bych použil žlutý odulár. Právě ten v sobě kombinuje energii Slunce a Měsíce a pomáhá při vyrovnání protipólů. Kromě toho člověku pomáhá akceptovat sama sebe takového, jakým je a tím přináší lidem mír v duši,“ vysvětloval dál účinky tohoto zvláštního kamene.

„A jak myslíš, že by nám mohl ten kámen pomoct?“ osmělil se Albus.

„Podle mě stačí, když si ho dotyčný nasadí na krk a vypije ten tvůj lektvar v okamžiku, kdy se noc střídá se dnem, tedy Měsíc se Sluncem. Ten kámen by ho měl chránit před oběma. Podle mé teorie by se dalo něco podobného použít i na vlkodlaky, aby se úplně předešlo jejich přeměnám při úplňku, ale zase úplněk má mnohem větší vliv než měsíc v jiné fázi, takže to musím ještě domyslet, ale přijdu na to. Jednou určitě.“

„Promiň, já nechci nijak zpochybňovat tvé teorie, ale jsi si jistý, že to bude fungovat?“ zapochyboval Albus. Erik jen pokrčil rameny.

„Nevím, ale zkusit by se to mělo. No ale říkal jsi, že s tvým přítelem je to trochu jiné. Myslel jsem i na to, že by účinek kamene měl být posílen ještě něčím a přišel jsem na to,“ řekl vítězoslavně. „Přečti si tuto mou poznámku. Našel jsem ji v jedné velmi staré knize,“ řekl a ukázal Albusovi nějaký kousek pergamenu. Na něm stálo:

Zatmění Slunce je považováno za dočasné vítězství minulosti nad současností.

Albus to četl znovu a znovu, ale trochu pochyboval, že by ho tahle jediná poznámka dokázala přesvědčit o tom, že to bude fungovat.

Není to jasné? Tvůj přítel byl v minulosti člověkem, ne upírem. V době zatmění se jím může opět stát a podle mého názoru, když bude v tom okamžiku mít u sebe žlutý adulár a vypije tvůj lektvar, dokáže být člověkem aspoň v mezích, které mu dovolí tvůj lektvar. Adulár navíc posilní jeho složku tlumící negativní emoce a lépe se vyrovná s tím, kým je,“ pokračoval dál Erik a zaníceně přitom gestikuloval.

Albus vrhl nervózní pohled na Victórii, ale ta se přítele zastala: „Erik sice někdy fantazíruje až moc, ale když jednou na něco přijde, stojí to za to. Za dobu co jsem tady se v ničem nezmýlil.“

„Jenže... jestli se to nepodaří, nepůjde to nijak zvrátit. Jestli ten kámen nezapůsobí, Slunce Scorpiuse spálí a...“ Albus se otřásl při tom pomyšlení. Victŕie chápala víc, než si myslel.

„Nechceš to aspoň zkusit? zeptala se potichu.

„Budu se o tom muset poradit se Scorpiusem. Ale jestli ano, kde bych sehnal ten adulár?“ obrátil se na Erika, jehož tvář se rozjasnila nadšením.

„Náhodou mám pár přátel mezi mudly a jeden z nich je významný geolog. Dovolil jsem si ho požádat o laskavost a... kdesi tu mám par kousků,“ zamumlal a opět se prohraboval v papírech a hledal něco pod tou hromadou. O malou chvilku později vytáhl krabičku a v ní leželo několik drobných úlomků jakéhosi žlutého kamene, který se navzdory slabému osvětlení leskl.

„Pěkný, co říkáte?“ zeptal se Erik a podával mu krabičku.

„Mohl bych si jeden půjčit?“ zeptal se Albus, ale Erik zakroutil hlavou.

„Vezmi si všechny. Jestli to bude fungovat jak předpokládám, budeš potřebovat víc než jeden.“

„Děkuji. Nevím, jak ti poděkovat. Doufám, že máš pravdu,“ pousmál se konečně i Albus a velmi si přál, aby to všechno už skončilo a Scorpius mohl konečně opět žít normálně.

„Mi úplně postačí, když ukecáš svou sestřenici, aby přijala mé pozvání na kávu,“ pošeptal mu Erik do ucha, ale Vicky ho zaslechla a popošla k němu. Dala mu pusu na tvář a řekla: „Jestli se to podaří, tak tě na tu kávu zvu já. Jean bude sice žárlit, ale to mu neuškodí,“ zasmála se a oni oba vyprskli smíchy.

Victórie se rozhodla ještě chvíli ve středisku zůstav a tak šel Albus domů sám, nesouc si v kapse kameny, které by mohly Scorpiusovy pomoct. Byl tak zamyšlený, že si nevšiml postavy kráčející proti němu, dokud do ní nevrazil.