Kapitola č. 23: Čelit realitě

V ředitelně bylo ticho přerušované jen zuřivým škrábáním brku o pergamen. Albus se cítil velmi provinile a ten pocit v něm jen povzbuzoval pohled na naštvaného strýce. Po asi patnácti minutách se osmělil a oslovil ho.

„Strýčku Georgi, promiň, to jsem nechtěl,“ řekl potichu a George se na něj překvapeně podíval. Jeho výraz se z překvapeného změnil na unavený.

„Vždyť já vím. Promiň, že jsem trochu naštvaný, ale nesnáším papírování a ty dohady s ministerstvem...“ vysvětlil a konečně se na synovce trochu usmál.

„Ty se na mě nezlobíš?“ žasl Albus.

„To sis myslel? Neboj se, tahle škola zažila horší věci a vždy se s tím dokázala vyrovnat, že profesore Brumbále?“ obrátil se George na Brumbála.

„Jistěže chlapci. Na tom co děláš není nic špatného Albusi,“ zapojil se stařec na obraze.

„Dobře, ale i tak mě to mrzí,“ zamumlal chlapec.

„Zapomeň na to a raději mi řekni, co ty. Je pravda, že dala profesorka Danielsová výpověď?“ vyzvídal George amračil se na svitky, které před chvílí tak úporně psal.

„Spíš bych řekl, že ji vyhodili. Mě dočasně vyloučili,“ přiznal nesměle.

„Tak tohle už je vážně vrchol,“ vybuchl George. Nechápu, který idiot tohle způsobil, ale až to zjistím, vlastnoručně ho prokleju,“ vyhrožoval George.

Albus na to nic neřekl, ale rozhodně se cítil lépe když věděl, že za ním jeho rodina stojí.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se nesměle a počkal, až se George přestane procházet sem tam po ředitelně.

„Ty se hlavně postarej o ten svůj lektvar, aby to všechno nebylo zbytečné a zbytek nech na nás. Hermiona s Kingsleym už si na ministerstvu udělají pořádek. Sice tím byli oba víc než překvapení, le když za mnou přišli, vysvětlil jsem jim to a oni souhlasili s tím, že bys v tom měl pokračovat. A ty sám dobře víš, že do čeho se tvá teta pustí, toho se nevzdá,“ povzbuzoval ho ředitel.

„To máš pravdu, ještě mi začne být líto těch, co se jí dostanou pod ruku,“ zasmál se konečně Albus a vstal z křesla. „Tak já jdu pokračovat. Vlastně teď všechno závisí na tom, jestli mi bude umět Victórie pomoct.“

„Jak to myslíš?“ nechápavě na něj pohlédl George a čekal na vysvětlení, které vzápětí následovalo.

„Že mě to vůbec překvapuje,“ potřásl hlavou George a naznačil Albusovi, aby už šel. Ten bez zaklepání vešel do laboratoře a pohlédl na obraz, jestli tam uvidí Snapea.

„Ahoj, pozdravil, když ho zpozoroval a černovlasý muž na obraze odložil knihu.

„Ale, ale. Mám takový pocit, že jsi způsobil menší poprask,“ dobíral si ho přítel a čekal, až se chlapec sám pustí do vyprávění.

„Takže vás oba vyhodili? A netušíš, kde by mohla být?“ zeptal se Severus nakonec a zamyslel se.

„Nemám tušení, ale obávám se, že se nechystá vrátit,“ s povzdechem odpověděl Albus.

„Co máš teď v plánu?“

„No, měl bych přijít na nějaký způsob, jak ten lektvar dokončit. Scorpiusova varianta je účinná a Samova taky, takže základ by jsme měli. Doufám, že Victórie něco zjistí a dá mi vědět. Ale co mi teď dělá starosti jsou Malfoyovi,“ přiznal chlapec a Severus souhlasně přikývl.

„Být na Dracově místě a dozvědět se z novin, že můj syn je upír a děláš na něm nějaké pokusy, asi bych tě rovnou zabil,“ řekl Severus vážným hlasem.

„To není vtipné Severusi. Sice mě Scorpiusův otec už celkem dobře snáší a vycházíme spolu, ale bojím se, že to mi nepomůže.“

„Musíš si uvědomit, že Scorpius je jejich jediný syn. Jak by ses na jejich místě cítil ty? Podle mě máš velké štěstí, že máš lektvar aspoň z části hotový. Možná by pomohlo, kdybys jim to všechno vysvětlil i se Scorpiusem. Pokud jsi si jistý, že nikoho neohrozí, jděte za nimi v noci a všechno jim vysvětlete. Možná to přijmou lépe, než si myslíš,“ navrhl Severus.

„To zní dobře. Scorpius jei tak chtěl vidět, tak to dnes večer zkusíme,“ rozhodl Albus a začal připravovat další lektvary do zásoby pro Scorpiuse i Sama.

„Už jsi přišel na tu mou záhadnou přísadu?“ zkoušel Severuse, ale ten jen cosi zahuhlal a sledoval každý jeho pohyb, jakoby chtěl odpozorovat, co to ten Albus do lektvaru přidává. Chlapec však velmi dobře zamaskoval lahvičku s krví a nedal mu tak šanci to odhalit. Pak vzal oba lektvary a než se setmělo, strávil nějakou dobu se svou sestrou.

Scorpius i Sam už byli nedočkaví a když ho spatřili, vyptávali se ho na všechno možné. Jejich nadšení ochablo ve chvíli, kdy se dozvěděli o vzniklých komplikacích.

„Do trola, tohle jsem nechtěl. Měl jsi to nechat tak Albusi,“ rozhořčil se Scorpius, ale Albus k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

„Kdybych měl na výběr, udělal bych to zas. O mě strach neměj, já si poradím. Ale jeden problém tu skutečně je a potřebuju, abys mi s ním pomohl.“

„A to?“

„Tví rodiče. Nemám odvahu čelit jim sám,“ přiznal Al a Scorpius bez váhání přikývl. Pak se společně přemístili před Malfoyovic panství a čekali, až jim někdo otevře dveře. Nepřišel však žádný domácí skřítek jak předpokládali, ale samotná Helena s očima červenýma od slz, které toho dne proplakala. Když před sebou spatřila Scorpiuse, vrhla se mu kolem krku a silně ho objala.

„Věděla jsem to... věděla jsem, že to nemůže být pravda,“ vzlykala a hned za ní se ve dveřích objevil Draco. Vrhl na Albuse jedovatý pohled, který kdyby mohl zabíjet, ležel by Albus už dávno na zemi.

„Můžete mi vy dva vysvětlit, co se to tu k čertu děje?“ zeptal se s ledovým klidem.

„Pojďme raději dovnitř otče,“ navrhl Scorpius a pomohl matce vejít. Posadil se na pohodlnou pohovku v přijímacím salóně vedle matky a držel ji za ruku. Jeho otec se však postavil k oknu nedaleko malého domácího baru a založil si ruce.

„Takže? Čekám,“ vyzval je a Scorpius se zhluboka nadechl.

„Všechno vám řekni, ale nepřerušujte mě. Na otázky bude dost času pak. A hlavně, nechci, aby jste obviňovali Ala. Nebýt jeho, neseděl bych tady teď s vámi,“ začal Scorpius opatrně.

„Chceš říct, že je to pravda?“ zeptal se Draco a víc nedokázal skrýt své obavy a hrát naštvaného.

„Jestli myslíš to, že jsem upír, tak ano. Když jste za mnou byli v nemocnici, bylo to pár dní, co mě napadl a pokousal upír. Ti léčitelé mi nedávali žádnou šanci na přežití a ani Alovy speciální schopnosti nezabraly. Tak Albus přišel s návrhem přeměnit mě na upíra a léčit upíra jako takového, než jen upíří kousnutí. Dalo nám to čas, který bych jinak neměl,“ vysvětloval chlapec svým rodičům.

„Mohlo mě napadnout, že za tím stojíš ty,“ obořil se Draco na Albuse, ale Helena ho zastavila.

„Scorpius má pravdu Draco. Kdyby to neudělali, byl by už dávno mrtvý. Jenže...“ obrátila svou uplakanou tvář k synovi,“ není to horší než smrt? Je to vůbec ještě život Scorpiusi?“

„Je mami, je. Díky Albusovi a jeho lektvaru. Každý den na tom pracoval, aby mi pomohl. Staral se o mě a měl jsem vše, co jsem potřeboval. Nebylo to lehké ani pro mě, ani pro něho. Nechtěli jsme vám to říkat, protože by jste s tím nesouhlasili,“ přesvědčoval ji.

„To si buď jistý, že by jsme nesouhlasili,“ zavrčel Draco otočený k němu zády.

„Otče, ty to nevidíš? Proč myslíš, že jsem za vámi doteď nemohl přijít? Až doteď to nefungovalo, ale Albus už na to přišel. Užívám lektvar, díky kterému budu moct normálně žít. Žádné zvrhlé choutky, žádná krev... jediné co mě ještě omezuje je denní světlo, ale i to se vyřeší. Já věřím, že ano. U Merlina tati. Albus na tom pracuje dva měsíce a dokázal to, co jiní nedokázalo. Já můžu být jen rád, že je to můj přítel a rozhodl se to pro mě udělat. Vyloučili ho kvůli tomu ze školy a navzdory tomu v tom pokračuje. Co víc si ještě můžu přát tati?“ bránil svého přítele a doufal, že to jeho otec konečně pochopí.

„Nechápu, co vy Potterovi máte neustále s tím zachraňováním,“ povzdechl si a rezignovaně dosedl do křesla. „Vím, že máš pravdu Scorpiusi. Nic se nemění na tom, že jsi náš syna a máme tě rádi. A ty Albusi... děkuji to, že jsi mi zase zachránil syna,“ vyhledal chlapcův pohled a myslel svou vděčnost upřímně.

„Je to můj přítel. Udělal jsem, co by v té chvíli udělal každý,“ zamlouval to Albus, který byl příliš skromný, ale velmi si ta slova cenil.

„Když si nakonec všechno vysvětlili, Albus se s nimi rozloučil a dohodl se se Scorpiusem, že pro něj přijde brzy ráno, než začne svítat. Rozhodl se ten večer využít ještě pro jednu návštěvu. Vrátil se do Chroptící chýše, ale ne sám. Spolu s ním se přemístila i Samova žena, která se už nemohla dočkat jejich opětovného setkání.

Když se druhého dne ráno Albus loučil se Scorpiusem i Samem, kteří mu neustále děkovali za to, že jim dovolil se setkat s rodinami, byl unavený a toužil co nejdříve padnout do postele. Protože ho ze školy vyloučili, nemusel si dělat starosti s ničím a přemístil se rovnou domů. Když mu však rozespatá Ginny podávala naléhavou zprávu od Victórie, únava byla rázem pryč.

Přijď co nejdříve, budu tě čekat doma.

Vivtórie

Těch pár slov mu dodalo potřebnou energii a bez váhání se přemístil k domu strýce Billa a tedy Fleur. Neslyšel už matku, která se ho snažila zadržet aspoň na snídani.