Kapitola č. 24: Domov, sladký domov

Čas plynul dál jako vždy a nezastavil se před ničím, ba ani před smrtí. A tak lidé v hradě i mimo něj žili nadále své životy a vzpomínali na ty, kteří už s nimi nebyli.

Voldemort neustále zkoušel nové a nové taktiky, jak se zmocnit chlapce, ale vždy selhal, když narazil na Brumbálovy překážky. A tak se Harrymu Potterovi podařilo úspěšně dokončit první ročník na Bradavické škole čar a kouzel.

„Vidíš Rone, kdyby ses víc učil, mohl bys mít aspoň tak dobré výsledky jako Harry.“ kárala svého kamaráda Hermiona, která absolvovala ročník jako nejlepší se všech prváků. Ani Harry se nedal zahanbit, a kdyby žili jeho rodiče, byli by na něj určitě pyšní.

„Nezačínej s tím zas, Hermiono. Jsem rád, že je to za námi a budou prázdniny. Co ty, Harry? Už se těšíš na to, že budeš se Siriusem?“ změnil rychle téma Ron a Harry ho v tom nenechal.

„Jasně. Má prý nějaké velké plány na léto, ale myslím, že mi dovolí vás navštívit, jestli to teda bude považovat za bezpečné. A kdyby ne, prý jste oba srdečně vítaní u nás.“ odpověděl Harry s úsměvem.

„Páni, doufám, že mě mamka s taťkou pustí. Jinak budu asi celé prázdniny zbavovat zahradu skřítků.“ postěžoval si a Harry s Hermionou se srdečně zasmáli jeho zamračenému výrazu.

„Nazdárek děcka, tak jak je? Všecko dobré?“ ozval se za nimi veselý hlas Bradavického hajného.

„Jasně, Hagride. Zítra přece začínají prázdniny. Vážně, Sirius říkal, že tu přes prázdniny nějaký čas pobudeme, tak bych ti mohl s něčím pomoct, jestli budeš chtít.“ navrhl Harry.

„Jasně, přes léto je tu práce vždycky dost. No nic, jdu se podívat na Testrály, ať jsou zítra fit.“ rozloučil se a ještě jim i zamával.

„Co jsou to ty Tesrály?“ zeptal se Ron a vypadal přitom pěkně natvrdle.

„To jsou kouzelní tvorové, co tahají školní kočáry.“ vysvětlovala Hermiona.

„Cože? Ono je něco tahá? Myslel jsem, že jsou nějak začarované nebo tak něco.“ divil se.

„Rone, vážně by sis měl přečíst tu knihu, jinak ti s tím Hermiona nikdy nedá pokoj.“ navrhl mu Harry a dokonce se nabídl, že mu půjčí vlastní výtisk. Ryšavý chlapec jen mávl rukou a přetočil se na bok, aby mohl lépe sledovat dění u jezera.

Harry byl zvědavý na Tesrály. Byl si jistý, že je zítra uvidí, protože jsou to tvorové neviditelní těm, kteří se ještě nesetkali se smrtí. Osten bolesti ho trochu bodl u srdce při vzpomínce na otce. Bylo to půl roku, co zemřel a on se s tím stále ještě smiřoval. Díky Siriusovi, Ronovi a Hermioně to naštěstí celkem zvládal. Avšak nevěděl, co bude, až přijde domů. Ano, domů. Do domu, kde bydlel se Severusem. Chtěl se tam ještě vrátit, než se přestěhuje k Siriusovi a rozloučit se s Calwen. Jak jí to jen poví?

Den odjezdu nastal a Harry s ostatními nastoupil do Bradavického Expresu. Sirius mu dovolil absolvovat tu cestu s přáteli a slíbil, že na něj počká v Londýně. Uběhlo to překvapivě rychle, především proto, že většinu cesty Ron s Harrym strávili hraním šachů.

„Přes prázdniny si pořádně nastuduji tu knihu od Severuse a potom ti to natřu.“ vyhrožoval Harry Ronovi a ten se posměšně zašklebil.
„To určitě.“

Vlak zastavil ve stanici Kings Cross a přátelé se museli rozloučit.

„Tak, pěkné prázdniny a určitě mi napište.“ mával jim Harry na rozloučenou a s úsměvem na tváři se rozběhl ke svému kmotrovi.

„Připravený?“ zeptal se ho a jednoduchým kouzlem zmenšil Harryho kufr tak, aby ho mohl strčit do kapsy.

„Jasně, tak už pojďme.“ chytil se ho a společně se přenesli před jejich dům.

První co Harrymu připomenulo domov, byla vůně jehličí a lesa, která se ovíjela po okolí. Vdechoval ji plnými doušky, a když zavřel oči, viděl sebe a Severuse na mýtince u lese, kde ho učil létat a kde lehávali v trávě a povídali si.

„Vážně chceš jít dovnitř?“ zeptal se ho opatrně Sirius a prohlížel si okolí.

„Chci. Půjdeš i ty, nebo počkáš tady?“

„Rád se podívám, jak to tu vypadá. Jen doufám, že na mně z každého rohu nevybafne nějaký tvor naložený v lihu.“ poznamenal na adresu učitele lektvarů. Harry protočil oči a zakroutil hlavou.

„Severus tu měl všelicos, ale věděl, že mě ty příšery v nálevech děsily a tak je doma neměl. Většinu uchovával v kabinetě ve škole.“ vysvětlil Harry a po dřevěných schodech vyšel na terasu a ke dveřím.

„Překvapuje mě, že byl tak ohleduplný.“

„Poslyš, Siriusi. Byl to můj otec a vychovával mě, jak nejlépe uměl. Tak konečně přijmi ten fakt a zapamatuj si to. Ať bylo mezi vámi cokoli, nemluv o něm přede mnou takovým tónem.“ neudržel se Harry.

„Jen klid, chlapče. Nemyslel jsem to zle. Já jen, že si nedokážu Severuse představit, jak bere na někoho ohledy a už vůbec ne na malé dítě. Vím, že tě měl rád a že ty máš rád jeho. Neberu ti to.“ omluvil se, protože ho chlapec špatně pochopil.

„Aha, no… tak promiň. To já jen, že jsem tu dlouho nebyl a…“ koktal.

„V pořádku. Tak se pojďme podívat dovnitř.“ položil mu ruku na rameno a otevřel dveře. Závan vzduchu způsobil, že se prach usazený na nábytku a podlaze rozvířil. Jediné mávnutí hůlky stačilo, aby se otevřely i okna a dovnitř proniklo trochu světla i vzduchu.

„Celkem útulné. Žádný luxus, ale je tu všechno co člověk potřebuje.“ uznale hodnotil zařízení domu Sirius a rozhlížel se po všech pokojích.

Harry mířil do té jediné místnosti, která ho teď zajímala. Otcova ložnice vypadala tak jako vždy. Ještě stále tu bylo cítit skořici, hřebíček a mátu. To byly hlavní vůně, které si se Severusem spojoval, protože z něho byly často cítit potom, co dovařil nějaký lektvar. Viděl sám sebe před pár lety, jak se šplhá do vysoké postele a Severus se s úsměvem dívá na jeho snahu dostat se k němu. Nepomáhal mu, ale o to radostnější výraz se na Harryho tváři objevil, když se mu to podařilo a jeho otec udělal vedle sebe místo, přikryl ho dekou a tak nakonec usnuli. Vzpomínal si, jak Severus klel, když Harry jako většina dětí odmítal jíst, anebo když trucoval pro nějakou malichernost. Stál tam bez pohnutí snad dvacet minut, když zvenčí zaslechl nějaké hlasy.

Calwen právě věšela na zahradě prádlo, když si všimla dvou černovlasých postav vcházejících do Severusova domu. Srdce jí poskočilo radostí. Všechno nechala, tak jak bylo a bez meškání se rozběhla dolů z kopce.

„Haló, je někdo doma? Severusi? Harry? Kde jste?“ volala a obešla dům zezadu. Zahlédla otevřená okna i dveře a na terase někdo stál. Černovlasý muž, který na ni se zájmem pohlédl, však nebyl Severus.

„Kdo jste? A co tu děláte? Tohle není váš dům.“ obořila se na něj a zůstala stát na místě.

„Promiňte, já tu jen čekám na Harryho. Přišel si sem vzít nějaké věci.“ odpověděl popravdě a zvědavě si ji prohlížel. Cítila se trochu nejistě, když zachytila jeho pohled. Vstoupila na první schod terasy rozhodnutá podívat se dovnitř. Ale než tak stihla udělat, objevil se ve dveřích černovlasý chlapec, kterého by bezpečně poznala mezi tisíci.

„Harry, můj ty bože, ty jsi vyrostl.“ usmála se na něj a pevně ho objala. Harry byl velmi rád, že ji opět vidí, ale ještě stále nevěděl, jak jí to říct.

„A kde máš Severuse? Zastaví se později?“ hádala a pohlédla do Harryho smaragdově zelených očí. On však jen mlčel a hleděl na ni.

„Co se děje? Spolkl jsi jazyk? Nikdy jsi nebýval tak tichý. Pojď, sedneme si a povídej, co je nového?“ vyzvala ho a posadila se na jednu z dřevěných židlí. Chlapec ji následoval, ale Sirius zůstal stát. Zdálo se, že ti dva si potřebují popovídat a tak se nepozorovaně vytratil, ale ne daleko. Neustále měl Harryho na očích.

„Calwen ty… ty budeš mít děťátko?“ zeptal se po chvilce nesměle, ale ona se zeširoka usmála.

„Ano, Harry. Budu mít syna.“

„Ty ses vdala?“ nepřestával se zvědavými otázkami.

„Ne, to… vlastně nevím jak bych ti to řekla, ale…“ zarazila se a vzpomněla si, co jí jednou říkal Severus. Harry je prý dost vztahovačný a příliš se na Severuse upíná a nedovolí nikomu se k němu moc přiblížit. Jenže za poslední roky vůbec neměla pocit, že by se Harry vůči ní choval nepřátelsky, přestože si byli se Severusem bližší než předtím. Má mu to tedy povědět, anebo to nechať na Severuse?

„Takže jeho otcem je Severus?“ zeptal se Harry zastřeným hlasem, ale ona si jeho tón vysvětlila po svém.

„Ano, Harry. Ale nemusíš se bát, že by tě proto měl Severus rád méně. Nemáš důvod na to malé žárlit.“ vysvětlovala, ale Harry jen zakroutil hlavou.

„To by mě ani nenapadlo. Jsem hrozně rád, že budu mít bratra… víš, on byl Severus můj táta, i když to tajil.“ vysvětloval a v očích měl opět slzy. Calwen na něj nechápavě pohlédla. Takže Severus je skutečně Harryho otec? Netušila, proč to tajil, ale na to se ho zeptá později.

„Když jsi rád, tak proč pláčeš, zlato?“ chytila ho jemně za ruku a chtěla, aby jí pohlédl do očí, ale nedokázal to.

„Já… nevím jak ti to říct.“ zašeptal. „On zemřel.“ vzlykl a vrhnul se jí okolo krku. Ona Severuse milovala, tak jako ho miloval on. Ona chápe, jak se cítí. Ona ví, jak to bolí.

Calwen ho objímala a chvíli jí trvalo, než pochopila, co jí právě pověděl.

„Harry, co jsi to… zopakuj mi to prosím.“ zašeptala a přepadla ji zlá předtucha. Harry se od ní odtáhl a hledíc jí do vystrašených očí řekl to, čeho se tak bála.

„Severus zemřel. Zabili ho.“ řekl smutně a krutá pravda ji zasáhla jako otrávený šíp.

„To ne… to nemůže být pravda.“ koktala a hleděla na Harryho jako na zjevení. „Kdy?“ zeptala se prostě.

„Během Vánoc.“ odpověděl Harry a sedl si k jejím nohám.

Calwen byla v šoku. Nevšimla si, že jí po tváři stékají horké slzy, tak jako nevnímala své okolí. Pohlédla na svou ruku, na které měla jeho prsten. Prsten ve tvaru hada osázený zeleným smaragdem. Našla ho v krabičce na nočním stolku, kde ho pro ni Severus nechal při své poslední návštěvě o Vánocích.

„Tak ti ho konečně dal?“ ozvalo se z místa, kde stál Harry.

„Byl to vánoční dárek.“ šeptla zlomeným hlasem.

„Patřil jeho matce. Jednou mi řekl, že už přestal doufat v to, že ho jednou nějaká žena bude nosit. Chtěl ho dát jedině té, kterou bude nejvíce milovat, tak to říkal.“ vzpomněl si na Severusova slova. Calwen jen mlčky přikývla. Snažila se zůstat silná, aspoň pro tuto chvíli. Srdce jí krvácelo a trýznila ji nekonečná bolest, kterou není možné utišit.

„Co bude s tebou?“ pohlédla na chlapce. „Jestli chceš, můžeš zůstat s námi.“ navrhla a on se na ni vděčně usmál.

„Půjdu se Siriusem. Je to můj kmotr a Severus chtěl, aby se o mně postaral. Rád bych byl s vámi, protože jste mi chyběly a teď když budu mít bratra… ale Severus zemřel kvůli mně a já nechci, aby se ještě někomu něco stalo.“

„Ale no tak, ty za to nemůžeš, Harry. Nesmíš se obviňovat.“ utěšovala ho a přivinula ho k sobě.

„Přijdu se na vás podívat, když budu moct.“ slíbil a ona mlčky přikývla. Knedlík v hrdle jí rostl a ona jen těžko potlačovala slzy. Nechtěla, aby ji viděl plakat a chtěla už být co nejdřív doma, sama se svou bolestí.

„Dávej na sebe pozor, Harry.“ pošeptala mu a on přikývl. Hleděl za ní dokud mu nezmizela z dohledu.

„Zdá se, že ji to dost vzalo.“ poznamenal tiše Sirius, který se objevil vedle Harryho.

„Měli se se Severusem velmi rádi.“ vysvětlil Harry a potom se vrátil do domu, aby v rychlosti sbalil posledních pár věcí, které si chtěl odtud odnést. Za chvilku na to se už přemístili do velkého domu na Grimmauldově náměstí č.12, který sloužil jako sídlo Fénixova Řádu a na nejbližších několik let se měl stát Harryho domovem.

Jen co se Calwen vrátila domů, zavřela se ve své ložnici a s pláčem padla na postel. Zoufalství a bolest z té ztráty ji přemohli a nebyl tu nikdo, kdo by ji utišil. Byla sama a sama zůstane. On se k ní už nikdy nevrátí. Nikdy víc ji nepohladí po tváři, nikdy už nevezme její ruku do svých dlaní, tak jako to udělal tu noc, kdy se viděli naposledy, nikdy už jí nepoví, jak moc ji miluje. Zůstaly jí po něm vzpomínky a dítě, které nosí pod svým srdcem. Dítě, které se zrodilo z čisté a neutuchající lásky, kterou načas rozdělila smrt. Jen na určitý čas, protože jednou musí přijít den, kdy se opět setkají a už spolu budou navěky, bez překážek které by jim stály v cestě.