Kapitola č. 23: Poslední odkaz

Poslední dny prázdnin trávil Harry u Siriuse. Jeho kmotr trval na tom, že se o něj postará, ale brzy zjistil, že to bude těžké. Chlapec odmítal jíst, celé dny proseděl u okna a hleděl na zasněženou krajinu. Před sebou měl položený obrázek, který Severusovi nakreslil a který našel na jeho stole, když si tam byl pro svoje věci.

Pohled na rozbalené dárky a vzpomínka na to, jak tu ještě před pár hodinami seděli a společně se z nich těšili, mu opět vehnala do očí slzy. Nenápadně si je rukávem setřel a vzal si, co potřeboval.

„Harry, pojď si vzít něco k jídlu. Musíš být úplně vyhladovělý.“ pokoušel se ho přesvědčit Sirius, ale odpovědí mu bylo jen nesouhlasné zakroucení hlavou.

„Harry, já vím, že je ti teď mizerně. Jenže tím, že budeš hladovět, nic nevyřešíš. Ani Snape by nechtěl, aby ses takhle týral. Anebo chceš, abych tě k tomu donutil?“ přemlouval ho neustále, ale Harry jen mlčel.

„Je to marné. Vůbec se mnou nemluví, odmítá jíst a skoro nespí. Už vážně nevím, co s ním.“ stěžoval si Brumbálovi.

„Potřebuje čas. Možná pomůže, když se zítra vrátí ke svým přátelům.“

„Možná. Jen doufám, že Ron bude mít aspoň tolik slušnosti, že se zdrží připomínek na Snapeovu adresu.“ povzdychl si Sirius, který sám měl trochu problém udržet svoje kousavé komentáře na uzdě, ale kvůli Harrymu se snažil.

Příchod Rona a Hermiony přivedl Harryho alespoň trochu na jiné myšlenky. Hermiona mu s nadšením jí vlastním zkontrolovala úlohy, které si poctivě napsal, protože věděl, že Severus by nechtěl, aby zanedbal školu. Potom si zahrál šachy s Ronem, který nešetřil chválou na jeho novou sadu.

„No to mě podrž, od koho ji máš? Tu ti dal Sirius?“ vyzvídal kamarád a prohlížel si podrobně každou figurku.

„Ne. Tu mám od otce.“ řekl potichu a Hermiona si nemohla nevšimnout jeho smutného tónu.

„Harry, jsi v pořádku? Jak to myslíš, že ji máš od otce? Vždyť tvůj otec zemřel, když jsi byl malý, anebo ne?“ zeptala se opatrně.

„Přesně tak, kamaráde. Tak odkud ji máš?“

„Říkám ti, že od otce. Od toho skutečného. James Potter ve skutečnosti nebyl můj otec.“

„Fakt? A kdo teda? Vážně Harry, fakt jsi nějak divný.“ pohlédl na něj zamračeně Ron.

„Slyšeli jste o Snapeovi?“ zeptal se Harry potichu.

„No ano, taťka říkal, že ho prý zabili Smrtijedi. Je to pravda? Byl jsi u něj přes prázdniny, takže víš něco víc?“

„Dozvěděla jsem se to ve vlaku. Je to strašné.“ zapojila se Hermiona.

„Byl to Voldemort. Brumbál a ostatní ho stále ještě hledají, ale vím, že ho zabil.“ řekl a každou chvíli hrozilo, že ho jeho emoce opět přemůžou.

„Jak to můžeš vědět? I kdyby, byl to hnusný kretén, přiznávám, že chybět mi nebude.“ řekl Ron, který si nevšiml, že už jen zmínka o Snapeovi zhoršuje Harryho náladu stále víc a jeho poslední poznámka Harryho úplně dorazila. Bez varování vyběhl ze společenské místnosti a běžel chodbou neznámo kam. Hermiona zlostně pohlédla na Rona a vyběhla za Harrym. Našla ho sedět před dveřmi Severusova kabinetu. Sedla si k němu a položila mu ruku na rameno.

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ oslovila ho opatrně.

„I ty si myslíš, že si zasloužil zemřít? Vím, že byl na studenty hnusný, ale vy ho neznáte. Nevíte, jaký je ve skutečnosti. Teda byl…“ řekl Harry bezvýrazně. Oči měl červené, ale neplakal. Nejhorší bolest už odplavily slzy v posledních dnech a teď ho naplnila prázdnota. Cítil se tak sám. Nikdo nemohl rozumět jeho bolesti, protože pro všechny byl Severus jen bývalý Smrtijed, který si zasloužil smrt.

„Ne, Harry. Nikdo si nezaslouží zemřít, ani on ne.“ odpověděla mu Hermiona a nechala kamaráda, aby se jí svěřil, když bude chtít.

„Chybí mi. Slíbil mi, že mě neopustí, ale udělal to. Proč, Hermiono? Proč mi zabil i otce?“ pohlédl na ni a ona viděla tu bolest, která ho sžírala. Slzy se jí nahrnuly do očí, když pochopila.

„Je mi to tak líto, Harry. Vážně. A věř mi, ani Ron nemyslel vážně to, co řekl. Když mi to říkal ve vlaku, byl z toho také otřesený.“

„To jsem viděl.“ poznamenal sarkasticky.

„Harry, Snape byl skutečně tvým otcem?“ zeptala se.

„Ano, vychovával mě, když zemřela máma a od té doby co jsem tady, jsme tajili, že se vůbec známe. Všechna ta nenávist mezi námi, to byla jen přetvářka kvůli Voldemortovi. Vlastně to Severus tajil i mně, dokud jsem neodešel do toho lesa. Prý myslel, že to tak bude lepší.“ vysvětloval jí.

„Aha. No, je to těžko představitelné, ale věřím ti. Nechceš mi říct, jaký ve skutečnosti byl?“ navrhla a Harry překvapený jejím zájmem začal vyprávět o svém dětství a o jeho výmyslech, kterými Snapea dokázal vytočit.

„To muselo být vážně pěkné. Díky, že jsi mi o tom řekl.“

„Díky, že jsi mě vyslechla. Nikdo mi nevěří, že byl Severus skvělý otec.“

„Jsem si jistá, že ještě budeš poslouchat hodně takových hloupých poznámek, jako vypustil Ron, ale povznes se nad ně. Ty víš, že to co říkají, není pravda a hlavní je to, co cítíš ty.“ povzbuzovala ho.

„Máš pravdu jako vždy, Hermiono.“ řekl po chvilce a konečně se trochu usmál. „Severus by nechtěl, abych se zaobíral hloupými řečmi. A asi by se mi smál, kdyby mě tu viděl sedět takhle na zemi. On byl vždy ten silný a nedal se zlomit. Měl bych následovat jeho příkladu.“ řekl o něco rozhodněji a s tímto novým odhodláním vstal a rozhodl se jít dál, čerpajíc sílu ze svých vzpomínek.

„Tak se mi to líbí. A teď pojď a pověz Ronovi pravdu. Je to tvůj přítel. Uvidíš, že tě podpoří.“ přesvědčovala ho a on svolil.

Měla pravdu. Jen co Ron zjistil, že Snape je Harryho otec, omluvil se za svou nevhodnou poznámku s dodatkem, že to nemyslel vážně. V dalších dnech se zdržoval jakékoli kritiky na Snapeovu adresu, za což mu byl Harry skutečně vděčný.

Uběhl asi měsíc od Snapeova zmizení a Harry zaměstnaný školou a rozptylovaný svými přáteli překonal to nejhorší. Využil Siriusovu snahu sblížit se, i když se bál příliš na něj vázat a tak postupovali jen pomalu. V jedno sobotní odpoledne si ho dal zavolat Brumbál a Harry tušil, že to nebude jen přátelské povídání si u čaje.

„Dobrý den.“ pozdravil a posadil se do křesla, které mu ředitel nabídl.

„Dobrý den, Harry. Asi tušíš, proč jsem si tě dnes zavolal.“

„Chcete mi konečně říct to, co jsem věděl už dávno.“ přikývl Harry.

„Bohužel, musíme si přiznat skutečnost, že Severus se už zřejmě nevrátí.“ podpořil jeho názor Brumbál.

„Věděl jsem to už v ten den, kdy jste za mnou přišel na ošetřovnu. Děkuji, že jste se mě snažil utěšit.“

„Utěšoval jsem nejen tebe, ale i sám sebe, Harry. Také mi na Severusovi záleží a nechtěl jsem si to připustit. Ale lepší je čelit pravdě, přestože kruté, než opíjet se milosrdnou lží. Nemyslíš?“ Harry přikývl a upíral zrak na svoje ruce složené v klíně.

„Vážně jste nenašli vůbec nic?“ zeptal se a nebyl si jistý, jestli chce slyšet kladnou nebo zápornou odpověď.

„Něco přece.“ odpověděl a podal Harrymu malou vyřezávanou krabičku. Chlapec překvapeně vzhlédl a vzal si ji.

„Co to je?“

„Našel jsem to v Severusově bytě a dal jsem tam něco, co jsem našel v tom hradě, kam jsi mě poslal. Myslím, že tě teď nechám chvilku osamotě, aby ses na to mohl v klidu podívat. Až skončíš, stačí za sebou zavřít.“ rozloučil se s ním profesor a povzbudivě ho poplácal po rameni.

Harry v ředitelně osaměl s tajemnou krabičkou, která byla posledním odkazem jeho otce. Roztřesenýma rukama odklopil víčko zdobené symbolem zmijozelské koleje. Uvnitř byly jakési papíry, ale než se odhodlal k jejich přečtení, sevřel v ruce malý přívěsek zavěšený na roztrhnutém řetízku. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu odhalit další tajemství této dřevěné kazety. Tichým Reparo řetízek opravil a zavěsil si ho na krk. Až doteď se utěšoval myšlenkou na to, že se jednou v jeho hlavě ozve: „Jsem tu, Harry. Potřebuješ něco?“ a on mu na to odpovídá: Jen jsem tě chtěl vidět, tati. Chybíš mi.

Nic takového se však už nestane. Ne, když oba přívěsky spočívaly na jeho krku. Sáhl rukou do krabičky a vytáhl odtud dva listy. Jeden vypadal jako nějaký úřední dokument a ten druhý, psaný Severusovou rukou adresovaný jemu. Srdce se mu divoce rozbušilo, když pohlédl na obálku, na které stálo: Harrymu, mému synovi

Knedlík v jeho hrdle rostl a on cítil, že má slzy na krajíčku. Položil list na stůl a pohlédl nejdřív na ten, co vypadal jako nějaká úřední listina. S hrůzou zjistil, že je to Severusova závěť.


V případě své smrti odkazuji já, Severus Snape, veškerý svůj majetek svému jedinému synovi, Harrymu Potterovi. K majetku náleží dům v Praděrské ulici č.325, dále dům v Marylandské úžině a obsah trezoru č.1313 v Gringotově bance.

Co se týká mých otcovských práv, tímto dokumentem se přiznávám k svému otcovství a dávám tak Harrymu právo užívat moje jméno- Snape v případě, že to bude jeho přáním. V případě, že Harry nedosáhne plnoletosti do dne mé smrti, ustanovuji Siriuse Blacka jeho poručníkem a přeji si, aby se o něho postaral.


Svým podpisem potvrzuji, že jsem tuto závěť napsal při plném vědomí a z vlastního rozhodnutí dne 5.9. 1992.

Severus Snape


Harry tomu nemohl uvěřit. Jeho otec tu závěť napsal pár dní po návratu Voldemorta. Zřejmě se bál, že nastane situace, která právě nastala a chtěl, aby bylo o Harryho postaráno. Už nedokázal zadržovat slzy a nechal je volně stékat po své tváři. Čekal ho ještě jeden list a on nevěděl, jestli ho vůbec chce číst. Avšak nemohl odmítnout to poslední, co mu po sobě Severus zanechal a tak rozvinul pergamen a četl. Datum v rohu říkal, že to Severus psal den před svou smrtí. V ten den, kdy spolu hráli šachy, smáli se, večeřeli ve Velké síni a večer se nacpávali vánočním pudinkem. To už na něj bylo příliš a slova před sebou viděl rozmazaně.


Drahý Harry,

když tohle čteš, zřejmě už není cesty zpět. Porušil jsem svůj slib, který jsem ti dal, a to slib, že tě nikdy neopustím a budu tě chránit. Nevím, za jak dlouho od dnešního dne se k tobě tenhle list dostane, ale já doufám, že už mou ochranu nebudeš potřebovat, protože teď sedíš klidně ve svém vlastním domě, kde žiješ se ženou, kterou miluješ a která miluje tebe a já jsem si stihl užít aspoň trochu svých povinností dědečka. V případě, že to tak není, tak doufám, že se tak brzy stane a toho všeho dosáhneš a budeš šťastný.

Nechci, abys kvůli mně smutnil, Harry. Nechci, aby ses trápil, chlapče. Chci, abys věděl, že jen za posledních deset let s tebou jsem nasbíral tolik krásných vzpomínek, že můj předešlý život jich neobsahoval ani pětinu z toho. Dnes je Štědrý den a před chvilkou jsi mi dal ten nejkrásnější dárek, jaký jsem si mohl přát. Nazval jsi mě svým otcem, navzdory tomu, že jsem tě v minulosti žádal, abys to nedělal. Děkuji, že jsi mě neposlechl a učinil jsi mě šťastného, jak jen otec šťastný být může. Doufám, že nám život dopřeje ještě aspoň trochu společného času.

Jsem rád, že jsem se tehdy před lety rozhodl vzít tě k sobě a vychovat tě. Nemohl jsem udělat lepší rozhodnutí a nikdy toho nebudu litovat. Jsem na tebe nesmírně pyšný, Harry. Buď v životě šťastný, synku a vzpomeň si někdy na svého otce, který tě má velmi rád.

S láskou Severus


Slzy z Harryho tváře dopadaly jedna za druhou na popsaný pergamen a chlapec tiše plakal. Bylo mu jedno, jak teď vypadá, on to v sobě nedokázal potlačit. Byl přece stále jen dítě, které nedávno ztratilo svého otce, nejdůležitější osobu v životě. Ztráta matky nebyla tak bolestná, když si na ni vzpomínal jen útržkovitě, byl mu přece jen rok, když zemřela. Jenže Severus s ním strávil zbytek jeho dosavadního života a vzpomínky se tlačily do popředí jedna za druhou. Že chlapci nepláčou? Co na tom. Potřeboval to ze sebe dostat, potřeboval si ulevit.

Byl už večer a on se vzbudil na zemi uprostřed ředitelny. Pohled na otevřenou skříňku po jeho otci mu připomněl, proč tu je. Přestože se to zdálo nepravděpodobné, cítil se lépe. Poskládal si všechny věci do krabičky a tak jak mu Brumbál přikázal, zavřel za sebou dveře, když odcházel. Přidal se ke svým přátelům a s jejich pomocí přišel na jiné myšlenky. Když pak usínal ve své posteli, zašeptal do tmy:

„Nikdy nezapomenu, tati. Mám tě rád.“ a usnul.