Kapitola č. 21: Spojení myslí

Harry se bezduše procházel po Severusově bytě a jeho myšlenky se neustále zaobíraly tím, co Voldemort chystá tentokrát. Snažil se chvíli si číst, ale písmenka se mu před očima míhala bez toho, aby cokoli z toho vnímal. S povzdechem knihu odložil a vytáhl svou novou sadu šachů, jenže ani to nedokázalo jeho mysl dostatečně zaujmout. A tak si jen sedl do křesla a jako zhypnotizovaný hleděl na zářivá světélka na stromečku, který se Severusem před dvěma dny ozdobili.

Severus Snape v tu dobu stál uprostřed kruhu Smrtijedů, kteří se sem přemístili po volání jejich pána.

„Moji milí, jsem tak rád, že vás vidím. Ani si neumíte představit, jak moc mi chyběla možnost oslavit tyto krásné svátky.“ ozval se ledový, dech vyrážející Voldemortův hlas.

„Miluji pohled na šťastnou rodinku sedící okolo stromečku. A snad ještě víc miluji jejich zoufalé volání o milost, když se svíjejí na zemi. Ach ano, já jsem pánem jejich života a jen já rozhoduji o tom, jestli budou žít. No řekněte, není to krása?“ těšil se ten slizký had ze svých morbidních představ. Severusova mysl byla uzavřená a dobře chráněná, jinak by se asi nedokázala ovládnout při té hrozné představě. Až příliš dobře věděl, jak se Voldemort po dobu Vánoc baví. Na začátek pár mučících kleteb použitých na mudlech, které potom vystřídá pár ubožáků z čarodějnických rodin a úplně nakonec soukromá zábava za zavřenými dveřmi. Voldemort si každé Vánoce zvolí jednoho ze Smrtijedů, který ho poctí svou návštěvou v soukromí jeho domu. Nikdo nikdy neprozradil, co se tam během těch večerů odehrává a Severus to raději nechtěl vědět.

Byl to strašný pohled na lidi, které mučili, a ještě horší byl pocit, že jim nijak nemůže pomoct. Vědomí, že se toho nemusí aktivně účastnit, to dělalo jen o málo lepším. Voldemort se totiž na tuto zábavu nabízel sám a oni jen stáli, drželi v zajetí ostatní členy rodiny a přihlíželi. Severus držel v zajatí chlapce asi v Harryho věku. Byl to hubený chlapec s hnědými vlasy a hnědýma očima, a přestože s Harrym neměl kromě věku žádné společné rysy, viděl ho Severus před sebou a přemýšlel, jak by to pro jeho syna bylo traumatizující, kdyby se musel dívat na svého otce svíjejícího se pod kletbou Cruciatus. Chlapec, kterého držel, z toho bude mít do konce života příšerné trauma v případě, že to celé vůbec přežije ve zdraví.

O něco víc se Smrtijedi angažovali při odstraňovaní ochranných kouzel čarodějnických rodin. Severus s hrůzou zjistil, že jsou v domě jednoho z jeho studentů, ale navzdory strašnému hněvu, který jím lomcoval na sobě nedal nic znát.

„To by stačilo.“ rozhodl Voldemort když se dost nabažil utrpení těch ubohých rodin. Jako projev svého milosrdenství v tento sváteční den nechal všechny žít a tak mohl Severus doufat, že všichni budou v pořádku, jestli se jim dostane včasné pomoci.

„Můžete jít. Sejdeme se, až vás opět zavolám.“ rozkázal a naznačil, aby odešli. Severus už si vydechl, ale ne nadlouho.

„Ty zůstaň, Severusi. My dva dnes máme ještě nějakou práci.“ řekl a vrhl na Severuse pohled, kterému nešlo doporovat.

„Čím vám můžu být nápomocný, můj pane?“ zeptal se Severus, když osaměli.

„Odlož svou masku. Chci ti vidět do tváře, když s tebou mluvím.“ ozval se tichý příkaz a on poslušně vykonal, co mu Voldemort přikázal.

„Zdá se, že máme malý problém.“ řekl Voldemort zamyšleně a na chvíli se odmlčel, aby nechal svoje slova doznít. „Brumbál je příliš dobře informovaný o většině mých plánů. Nevíš, čím by to mohlo být?“ zeptal se ledovým hlasem a jeho červené oči se vpíjely do Snapeových černých, když se snažil prolomit jeho obranu.

„Netuším, pane.“ odpověděl Snape a silou vůle udržoval svoje myšlenky pevně uzamknuté.

„Podle mého názoru máme ve svých řadách zrádce. Nevím, kdo to je, ale věř mi, že když ho odhalím, připravím mu tu nejstrašnější pomstu, že bude prosit o smrt.“ oči mu nebezpečně svítily, když to říkal. Snape se otřásl při pomyšlení, že by měl být odhalen, ale tvářil se vyrovnaně.

„Od tebe dnes chci jedno, Severusi. Dostaneš mě do hradu, abych jednou provždy skoncoval s tím chlapcem.“

„Kdy to chcete udělat, pane?“ zeptal se Snape a přepadlo ho zlé tušení.

„Hned teď, Severusi. Jsou Vánoce, takže Brumbál nebude na můj útok připravený. Navíc půjdeme jen my dva, takže mě tam dostaneš pěkně nepozorovaně. Těch pár učitelů, co se nám postaví do cesty, hravě zvládneme.“

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad, pane.“ odvážil se namítat, přestože tušil, že to vyvolá vlnu nevole.

„Odvažuješ se mi odporovat?“ okřikl ho Voldemort a sotva se Severus nadechl, už se svíjel v prachu v ukrutných bolestech. „Já rozhodnu kdy a jak budu postupovat dál. Tvou úlohou je pomoct mi překonat jeho ochranná kouzla.“ vrčel Voldemort a seslal na Snapea ještě jednou kletbu Cruciatus.

Když se mu konečně podařilo zvednout se ze země, horečně přemýšlel, co dělat. Věděl, že musí Voldemorta poslechnout, ale jak varovat Brumbála? V tom ho napadlo jediné možné řešení. Harry a jejich společný přívěsek. Aby však mohl k Harrymu promluvit, bylo potřeba polevit v nitrobraně. Bylo to riziko, ale Voldemort nevypadal, že by chtěl slídit ve Snapeově mysli. Rozhodl se tedy jednat. Jen co si v hlavě zformuloval myšlenku, kterou chtěl vyslat varování, příval hněvu ničivější než tornádo vstoupil do jeho mysli a svou ničivou silou zbořil i zbytky jeho obrany. Marně se snažil svou mysl znovu uzavřít. Voldemort viděl příliš na to, aby pochopil, kým Snape v skutečnosti je.

„Ty podlý bastarde! Zrádce! Já jsem věděl, že v tom lese ses neobjevil jen náhodou.“ šílený zlostí metal Voldemort na Snapea jednu kletbu za druhou. Severusova hůlka byla najednou nenávratně pryč a on neměl šanci se bránit.

„Za tohle mi zaplatíš. Ty i tvůj syn. Co myslíš Severusi, jak se vyrovná s tím, že jeho otec i matka zemřeli jen a jen kvůli němu?“ vřískal a neustával v mučení, při kterém Severus sotva lapal po dechu. Bolest ochromovala jeho smysly, otupovala jeho mysl a on dál nedokázal mlčet a popírat tu bolest. Mysl, které jediným oporným bodem a světlem byl obraz jeho syna.


Po dlouhém přemáhaní Harry usnul v křesle, ale rozhodně to nebyl klidný spánek. Zdálo se mu o noci, kdy zemřela jeho matka. V uších mu zazníval ten odporný šílený smích, který ne a ne přestat. V tom se však před ním vynořil jiný obraz. Jizva na čele ho neskutečně pálila a on cítil obrovskou zlost. Nenávist sršela z každého slova, které se mu dostalo do uší.

„Zrádce. Za tohle mi zaplatíš! Ty i tvůj syn. Co myslíš Severusi, jak se vyrovná s tím, že jeho otec i matka zemřeli jen a jen kvůli němu?“ Kromě toho hlasu se odkudsi ozývaly zoufalé výkřiky bolesti a Harry ve svém snu viděl otce ležícího v kaluži krve, svíjejícího se bolestí.

„Neeeeeeeeee!!!“ vykřikl zoufale a otevřel oči. Seděl v křesle před krbem, ve kterém dohoříval oheň a okolo něj byla tma. Před očima měl stále ještě obraz, který viděl ve svém snu a třásl se po celém těle. Přemýšlel, co by měl udělat a ve chvíli, kdy se chystal hodit do ohně letaxový prášek, donesla se k němu tichá slova jeho otce: „Vždy budu s tebou, Harry, vždy. Nezapomeň…“

Harry instinktivně sáhl po svém přívěsku, kterým se k němu ta slova donesla.

„Tati, ne… neopouštěj mě! Vydrž, seženu pomoc. Prosím vydrž!“ plakal Harry a vběhl do krbu, aby sehnal ředitele.