Kapitola č. 22: Neopouštěj mě!

Zelené plameny se rozzářily a do ředitelny vstoupil Harry s vystrašeným výrazem na tváři. Nevšiml si postav sedících v křeslech pro hosty, ale rovnou se otočil na Brumbála sedícího za stolem.

„Musíte mu pomoct. Prosím, pomozte mu. Zjistil to! Ví všechno a teď ho chce zabít.“ chrlil ze sebe Harry a po tváři mu stékaly slzy.

Albus Brumbál na něho chvíli vážně hleděl, ale na nic se neptal. Věděl, koho má Harry na mysli a přestože netušil, jak zjistil že Voldemort Severuse odhalil, věřil mu. Na rozhovor bude času dost, teď musí pomoct Severusovi.

„Kde je?“ zeptal se a chytil Harryho za rameno. Pevný stisk jeho ruky přinutil Harryho na malou chvíli se vzpamatovat.

„Já… nevím. Bylo to jako nějaký hrad. Prosím, pospěšte si, jinak ho zabije.“ pohlédl na něj očima plnýma zoufalství.

„Siriusi, jdeme. Minervo, postarej se prosím o chlapce. Ať mu Poppy dá něco na uklidnění.“ přikázal svým hostům, kteří šokovaně sledovali scénu odehrávající se přímo před jejich očima. Ani jeden se neodvážil zeptat co se děje a bez protestů udělali, co jim řekl.

Brumbál přešel k bidýlku, na kterém seděl krásný zlatočervený pták a cosi mu potichu zašeptal. Pokynul Siriusovi, aby se chytil jeho peří a sám tak také učinil. Harry s Minervou se ani nenadáli a byli pryč. Chlapec se sesunul do křesla a objal si rukama kolena. Celou tu dobu v ruce svíral svůj přívěsek a ujišťoval svého otce, že pomoc už je na cestě.

Minerva pozorovala chlapce a přemýšlela, co se asi stalo, když přišel sem do ředitelny. Albus ji i Siriuse zavolal, aby jim oznámil, že Severus byl povolaný Voldemortem. Měli být připraveni zasáhnout a pomoct, když bude třeba. Že by snad Harry mluvil o Severusovi? Jestli správně pochopila, že byl odhalený, potom je situace skutečně vážná. Byl by zázrak, kdyby její kolega přežil. Přestože neměla Snapea příliš v lásce, tolerovala ho jako svého kolegu a dobrého učitele, přestože jeho učební metody neschvalovala. Věděla také, že pro Řád je neocenitelným přínosem nejen jako zdroj informací, ale i jako jeden z jeho nejzkušenějších členů, pokud šlo o boj proti černé magii. Nepřála mu smrt.

Ze zamyšlení ji vyrušily tiché vzlyky, ozývající se z křesla. Harry měl hlavu položenou na kolenech a tiše plakal.

„Pojďte, pane Pottere. Odvedu vás na ošetřovnu. Madam Pomfreyová vám dá něco na uklidnění.“ zavelela, ale musela mu to zopakovat ještě aspoň třikrát a důrazněji, aby ji vůbec vnímal. Madam Pomfreyová ho uložila do prázdné postele a přinutila ho vypít nějaký lektvar. Mechanicky udělal, co mu přikázali, ale když ležel na posteli s očima doširoka otevřenýma, nevnímal nic okolo sebe. Snažil se spojit se Severusem, ale odpověď na jeho volání nepřicházela.

„Co se mu stalo?“ dožadovala se vysvětlení madam Pomfreyová, když se Harry ani po půl hodině nepohnul, jen stále zíral do prázdna.

„Kéž bych to věděla, ale myslím, že to nějak souvisí se Severusem. Smrtijedi měli dnes nějakou schůzku a jestli jsem správně pochopila některá chlapcova slova, tak ho odhalili. Zoufale křičel na Albuse, aby mu šel pomoct.“ odpověděla Minerva s tichým povzdechem.

„U Merlina. Nechci ani domyslet, co by mu udělali, kdyby to byla pravda. Ale co s tím má ten chlapec společného? Myslela jsem, že se se Snapem nesnášejí a teď tu kvůli němu leží v těžkém šoku?“ nevěřícně kroutila hlavou ošetřovatelka.

„Sama to nedokážu pochopit. Zřejmě budeme muset počkat, než se vrátí Albus. Ten snad bude vědět víc.“

„Jen doufám, že je Severus v pořádku.“ vyslovila Poppy za obě.

Albus se Siriusem se zatím přenesli do jakéhosi opuštěného hradu. Vzduch tam byl velmi těžký a zatuchlý. Na stěnách visely v každém rohu pavučiny a někde se držela plíseň.

„Kde to jsme?“ zeptal se Sirius a obezřetně se rozhlížel na všechny strany s hůlkou v pozoru.

„Tento hrad kdysi Voldemort využíval jako svoje sídlo. Je to jediný hrad, který mě ve spojení s ním napadá.“ odpověděl Albus a opatrně nahlížel do všech pokojů.

„Albusi, to co Harry říkal… měl na mysli Snapea?“

„Ano. Zdá se, že Severus má problémy. Jen doufám, že nejdeme pozdě.“ odpověděl vážným hlasem a neustával v hledání.

„Nechápu, jak…“

„Později. Teď ho musíme najít.“ přerušil ho Brumbál a přešel ke dveřím vedoucím do hlavního sálu. Byl prázdný, avšak stopy uprostřed jasně svědčili o Harryho slovech.

„U Merlina.“ vykřikl Sirius, jakoby až teď pochopil vážnost celé situace.

Albus se sehnul ke kaluži krve, ve které ležel jakýsi přívěsek. Ruce se mu třásly, když si ho vkládal do kapsy spolu s malou lahvičkou, do které vzal vzorek krve. Pozorně hledal jakékoli další stopy. O kousek dál našel hromádku popela, který byl ještě teplý.

„Myslíte, že ho Voldemort upálil?“ zašeptal Sirius a už při té představě se mu dělalo zle. Snape byl parchant a nesnášel ho, ale takovou smrt by nepřál ani jemu.

„Tohle není popel ze spáleného těla. Řekl bych, že je to jen Severusův plášť a maska, co byly spálené.“ vyvrátil jeho tvrzení Albus avšak ani jeho samého to neuklidnilo.

„Co s ním teda udělali?“

„To nevím, ale určitě nic dobrého. Musíme se vrátit. Potřebuji hovořit s Harrym.“ rozhodl a následovaný Siriusem se přemístil k pozemkům školy.

„Harry byl dost rozrušený. Myslíte, že je dobrý nápad ho teď vyslýchat?“ namítl Sirius, kterému se ten nápad nelíbil.

„Je to nutné a věřím, že Harry nám ochotně poví všechno co ví.“ řekl přesvědčeně a zamířil rovnou na ošetřovnu.

„Jak mu je?“ zeptal se ošetřovatelky, jen co vstoupil dovnitř.

„Je v dost velkém šoku, na nic nereaguje.“ oznámila a sledovala ředitele, jak přistoupil k chlapcově posteli. Jen co ho Harry spatřil, rázem ožil.

„Našli jste ho?“ zeptal se, ale hlas se mu lámal prožívanou bolestí.

„Zatím ne, Harry. Ale najdeme ho, určitě. Jen mi teď pověz, co se stalo, než jsi za mnou přišel. Zvládneš to?“ oslovil ho Albus jemně a položil mu ruku na rameno, když se začal třást.

„Já… nevím, co přesně se stalo.“

„Zkus si vzpomenout. Cokoli tě napadne. Chceš přece, abychom Severuse našli. Pomoz mu, Harry.“ přesvědčoval ho trpělivě. Harry na něj pohlédl smutnýma očima a přikývl. Potom mu vypověděl všechno, co se stalo od té doby, co jeho otec odešel, až do té doby kdy on sám šel požádat ředitele o pomoc.

„Dobře, Harry. Teď se uklidni a zkus se trochu vyspat. Já zase půjdu Severuse hledat.“

„Myslíte, že ho skutečně zabil?“ rozplakal se chlapec. „Neodpovídá ani na volání přes přívěsek a to by nikdy neudělal.“ vzlykal a ukázal Brumbálovi přívěsek navlas stejný jako ten co našel.

„Nevím, chlapče, vážně nevím. Doufám, že ne. Musíme být silní a doufat, že se mu podařilo nějak utéct.“ snažil se ho nějak povzbudit, ale marně. Chlapcovo zoufalství zasáhlo i jeho samotného. Ještě o to víc, že všechno svědčilo o tom, že Severus Snape je skutečně mrtvý. Nechtěl v chlapci vzbuzovat falešné naděje, ale nevěděl jak dítěti říct, že jeho otec, jediný příbuzný je mrtvý a on zůstal na světě sám.

„Nehýbal se, když tam ležel. On věděl, že umírá… loučil se.“ pokračoval Harry.

Minerva, Sirius a madam Pomfreyová přihlíželi jeho srdcervoucímu výlevu a soucítili s ním. Obě ženy měly v očích slzy, přestože nerozuměli chlapcovu smutku pro nenáviděného profesora lektvarů.

Asi po půl hodině vyčerpaný Harry upadl do neklidného spánku.

Ředitel zavolal své kolegy k sobě do ředitelny a oni očekávali vysvětlení.

„Obávám se, že musíme počítat s nejhorším.“ začal vážným hlasem.

„Chceš říct, že je skutečně…“ Minerva to nedokázala ani vyslovit. Nechtěla si připustit, že by ten neohrožený profesor Snape, hrozivý Severus už nebyl mezi nimi.

„V tom hradě jsme našli dost krve, přesně jak to opisoval Harry. Chci udělat nějaké rozbory, ale nepochybuji o tom, že je Severusova. Navíc ten přívěsek, o kterém Harry mluvill…“ odmlčel se a sáhl si do kapsy, odkud vytáhl ten Severusův. „Našel jsem ho tam ležet. Harry říkal, že by si ho Severus nikdy nedal z krku dolů a nikdy neignoroval jeho volání. Museli mu ho strhnout násilím.“ ukázal na přetržený řetízek.

„Mohl ho jen ztratit.“ navrhla Minerva a snažila se tak oklamat sebe samu. „Jedno ale nechápu. Proč to toho chlapce tak vzalo? Muselo být strašné se na to dívat, to ano, ale i tak nerozumím…“ nestihla říct víc, protože ji Albus zastavil.

„Minervo, věci někdy nejsou vždy takové, jak se zdají. Harryho a Severusova nenávist byla jen divadlem pro nás všechny. Ve skutečnosti jsou si velmi blízcí a to je také důvod, proč spolu trávili Vánoce. Jinak bych samozřejmě neměl nic proti tomu, aby byl Harry u tebe, Siriusi.“

„Cože? Harry nechtěl být u mě, protože chtěl být se Snapem? Tak tohle mi vysvětli.“ rozčiloval se Sirius nedbajíc vážnosti situace.

„I tak už nemá smysl to tajit. Severus Harryho vychovával celou tu dobu, dokud nenastoupil do školy. Dozvěděl jsem se to v tu noc, kdy Harry zmizel v lese. On je totiž Severusův syn.“ vysvětlil Albus a čekal nejen na Siriusovu reakci.

„U Merlina. A on se na to všechno díval. Vidě jak ho mučili a zřejmě zabili.“ šeptala zhrozená Minerva více méně sama pro sebe.

„Nevím, co je tohle za hloupý žert, ale Harry je synem Jamese Pottera a ne Severuse Snapea. Jestli k němu chová jistou náklonnost, musí to být z jiného důvodu. Tohle je prostě nepřípustné.“ ozval se Sirius prudce.

„Skutečně? Tak potom si vezmi tohle a poslouchej.“ pověděl a podal mu do ruky Severusův přívěsek. Nemusel se ani moc namáhat, aby slyšel Harryho zoufalé volání:

„Tati, prosím vrať se! Neopouštěj mě! Mám jen tebe, prosím zůstaň se mnou!“

Na malou chvíli zavládlo v ředitelně tíživé ticho. Minerva se vzpamatovávala ze šoku, Albus přemýšlel, kde by ještě mohl hledat a Sirius se zamýšlel nad tím, jak tohle všechno ovlivní jeho společný vztah s Harrym.

„Jak ho zabil, kde je jeho tělo? Nenechal by ho na dobře viditelném místě, abysme ho našli?“ zeptala se Minerva roztřeseně.

„Ne. Voldemort zjistil, že Harry je Severusův syn a podle mého odhadu mu bude chtít ublížit tím, že jeho tělo nikdy nenajdeme. Nejistota je někdy horší než krutý pravda.“ řekl smutně a přestože to připouštěl jen nerad, byl si svými slovy téměř jistý. Kromě něho ještě někdo s jistotou věděl, že se Severus nevrátí. Harryho radost z toho dne byla v nenávratnu a místo toho ho naplnila neutichající bolest ze ztráty nejbližšího člověka.