úterý 3. června 2008

Kapitola č. 21: Dohoda

Když Sandrina toho večera vyběhla po hádce se Severusem ze školy, pustily se jí po tváři slzy. Co vlastně čekala? Že ji vřele obejme a na tváři bude mít šťastný úsměv, protože zjistil, že má dceru? Blbost, je mrtvý, nemůže jí obejmout a s tím úsměvem... pracovali spolu skoro dva měsíce a ona zjistila, že jedině Albus dokáže na jeho tváři vyčarovat něco, co aspoň vzdáleně připomíná úsměv. Kdykoli do laboratoře nahlédl George Weasley, aby je pozdravil a zeptal se, zda něco nepotřebují, změnil se Snape na mrzouta, za jakého ho všichni považovali. Myslela si však, že mu její přítomnost nevadí, aspoň to nikdy nedával najevo. Otázkou bylo proč. Naivně si myslela, že jí toleruje díky jejím schopnostem a vědomostem v oboru, který je vlastně svedl dohromady. Pravdou však bylo, že jí asi jen trpěl, protože byla Albusova učitelka a tím, že by na ni byl nepříjemný, mohl by uškodit Albusovi. Ne, že by se to stalo, ale mohl si to myslet.

Ten chlap měl Albuse rád, to se nedalo přehlédnout. Takže není tak bezcitný, jak její matka tvrdila. Jenže svou náklonnost nechtěl věnovat jí, své vlastní dceři, jen chlapci, jehož otce nesnášel. Jak je tohle možné? Toužila vrátit čas, chtěla změnit své rozhodnutí odejít z Francie a usadit se tady. Toužila se vrátit zpět, ale na druhé straně se jí tady na škole líbilo. Našla si dobrou přítelkyni a poznala Albuse... ano, toho nelituje. Je to výjimečný chlapec a ona si ho váží. Dokázal toho opravdu hodně, vždyť téměř celý lektvar, přísahy i jeho přípravu, vymyslel on. K tomu, aby byl lektvar skutečně dokonalý chyběl už jen krůček a ona by mu ráda pomohla, ale nechtěla se tam vrátit. Nechce už nikdy vidět toho muže, který je údajně jejím otcem. Buď se budou muset přesunout jinam, nebo se Albus bude muset smířit s jejím rozhodnutím ukončit svou spolupráci na tomto projektu.

Sandrina se toulala nocí, až ji nakonec zmohla únava a ona se vydala domů. Neustále jí v hlavě zněla jeho poslední slova, která zaslechla než utekla: „Já nemám děti. Nemám děti...“

Když jí to ráno zazvonil budík, měla chuť po něm něco hodit a spát dál. Neměla náladu na to, aby vylezla z postele a už vůbec ne, aby předstoupila před své žáky a něco jim vysvětlovala. Ale počkat, dnes je vlastně sobota, do školy nemusí. Jenže to tak úplně pravda nebyla. V poště, kterou jí přinesla její sova našla dopis od rektora školy. Žádal ji o schůzku v jeho kanceláři dnes odpoledne. Neměla potuchy, o čem by s ní mohl chtít mluvit, proto když stála v danou dobu před dveřmi jeho kanceláře, byla značně nervózní, i když se dokázala ovládnout a nedat to na sobě znát. Zaklepala a zevnitř se ozvalo strohé: „Vstupte!“

Otevřela dveře a před ní se objevila velká místnost se zažloutlými stěnami. Předpokládala, že byly kdysi bílé, ale jelikož malý plešatý muž sedící za velkým dubovým stolem neustále kouřil své oblíbené cigarety, jejich bílou nahradil žlutavý odstín , který nevzbuzoval právě nejlepší dojem. I teď, jen co vstoupila do dveří, jí do nosu udeřil známý pach cigaret, který tak nesnášela. Pravda, občas musela při přípravě lektvarů čuchat horší věci, ale tohle se jí skutečně hnusilo. U stěny proti dveřím stále menší knihovna a hned vedle vitrína s nejrůznějšími diplomy a oceněními, které tento muž získal. Už při jejich první schůzce nabyla dojmu, že je to samolibý idiot, ale tak jako tehdy i dnes nasadila neutrální výraz a popřála mu pěkný den.

„Slečno Danielsová. Je milé, že jste vyhověla mé žádosti. Posaďte se prosím,“ řekl a na okrouhlé tváři se mu objevil slizký úsměv.

„Vaše zpráva zněla naléhavě,“ odvětila co nejklidnějším tónem.

„Máte pravdu, je to naléhavé. Mohu vám něco nabídnout? Kávu, čaj?“ zeptal se, ale zdvořile odmítla. „Tak tedy, nebudu chodit kolem horkého kotlíku,“ řekl a v domnění, že je velmi vtipný se nahlas rozesmál. Když však na něj pohlédla bez náznaku úsměvu, přešel k věci: „Dostala se ke mě jistá zpráva, která mě značně znepokojuje,“ začal opatrně a ona se zamračila. Nevěděla co tak znepokojujícího by se jí mohlo týkat, zvlášť natolik, aby se tím zabýval rektor univerzity místo děkana fakulty, pod kterou spadala.

„O co jde?“ zeptala se zdvořile.

„Je pravda, že se podílíte na výzkumu jistého pochybného lektvaru?“ zeptal se přímo a ona doslova oněměla. Jak se o tom dozvěděl? Vždyť nikdo ze školy o tom nevěděl, nepřiznala to ani děkanovi fakulty, který jí sám nabídl možnost věnovat se výzkumu. Věděla však, že upíři jsou na tom v kouzelnické komunitě hůř než vlkodlaci a i protivlkodlačí lektvar měl ze začátku hodně odpůrců. Proto o tom nikomu neřekla, protože nebylo jisté, že budou úspěšní.

„Podílím se na jistém výzkumu, to ano, ale v rámci svého volného času. Navíc nechápu, co máte na mysli označením pochybný lektvar,“ řekla na svou obranu.

„Slyšel jsem, že zkoušíte nějaké prostředky na upírech. Nevím co přesně děláte, ale pokusy na jakýchkoli kouzelných tvorech jsou protizákonné, i když by mělo jít o spodinu, jako jsou upíři,“ řekl povýšenecky.

„Prosím? Myslím, že jsem vám dobře nerozuměla. Vy myslíte, že se snažíme nějakým způsobem upíry zničit? Ale to se mýlíte, je to přesně naopak. My se snažíme vymyslet něco, čím by jsme jim pomohli. Něco, co by je mohlo zařadit zpět do společnosti,“ rozohnila se.

„Prosím vás, to je nemyslitelné a nemorální. Chcete dát lidem pocit falešné jistoty, že upíři jsou bezpeční? Nebuďte směšná.“

„Není to falešný pocit jistoty. Pokročili jsme a lektvar opravdu funguje. Potřebuje už jen doladit pár detailů, ale bude užitečný. Pomyslete, kolika lidem by to dokázalo zachránit život. Neslyšel jste snad o útocích nedaleko školy? Kromě mudlovských děvčat, které neměly možnost se ubránit, napadli i jednu vaši studentku a mě. Jeden mladý chlapec, který neměl to štěstí, aby vyvázl bez zranění se nabídl pro tento projekt a dobrovolně souhlasil s výzkumem,“ snažila se uvést věci na pravou míru, ale zdálo se, že rektor je celkově zaujatý proti této myšlence.

„Je mi jedno, jestli ten chlapec souhlasil nebo ne, nebo jestli chcete upíry zachránit či vyhubit. podstatné je, že když vyjde najevo, že se podílíte na tomto výzkumu, vrhne to špatné světlo na naší školu. Lidé si vás spojí s naší univerzitou a budou se domnívat, že tenhle váš bláznivý projekt podporujeme.

„Promiňte mi, ale když jste mě přijal, souhlasil jste s možností věnovat se vlastním výzkumům. Tak nechápu, kam míříte,“ bránila se a její hlas už rozhodně nebyl klidný. Byla naštvaná.

„Vlastní výzkum, proti tomu samozřejmě nic nenamítám. Ale netušil jsem, že se budete věnovat něčemu tak... šílenému. V tomto vás opravdu nemůžu podporovat a musím vás požádat, aby jste naši školu opustila,“ řekl bez okolků.

„Cože? To přece... Nemůžete mě vyhodit bez pádného důvodu,“ vzpamatovala se rychle.

„Bohužel, já ten důvod mám. Porušila jste podmínky pracovní smlouvy a ve snaze zachovat dobré jméno naší školy je toto jediné přijatelné řešení. Navrhuju vám dohodu. Odejděte ze školy v tichosti, bez nějakých protestů a dostanete slušné odstupné a výborné doporučení. Jestli souhlasíte, podepište prosím tento dokument a celá věc bude uzavřená. Jestli však odmítnete a obrátíte se na soud, pak věře, že to budete vy, kdo pohoří,“ řekl a posunul k ní pergamen a brko. Očima přeletěla obsah a posměšně si odfrkla. Nechtěla peníze a dobrou práci si sežene i bez nějakého vyumělkovaného doporučení od toho kreténa. Nechtěla se však hádat a věděla, že kdyby nesouhlasila, mohla by tím způsobit mnohem větší problémy nejen sobě, ale i Albusovi. Znechuceně podepsala nabízenou dohodu.

„Výborně, vidím že chápete situaci. Peníze i potřebné dokumenty dostanete v nejbližších dnech,“ řekl s falešným úsměvem.

„Strčte si je za klobouk,“ řekla s řádnou dávkou sarkazmu a otočila se směrem ke dveřím.

„Ještě jedna otázka,“ zastavil ji a ona na něj znechuceně pohlédla.

„Kdo další se s vámi na tom výzkumu podílel?“ chtěl vědět, ale ona se zatvářila nepřístupně.

„Nemějte obavy. není to nikdo, kdo by mohl ohrozit dobré jméno vaší školy,“ řekla trpce a odešla.

Jen co se za ní zavřely dveře jejího bytu, sesunula se na zem a opět se rozplakala. Co se to děje? Je to snad jen zlý sen, co nikdy neskončí? Byla zoufalá, ale chtěla být sama. Když v podvečer na její dveře zaklepala Liam, tvářila se, že není doma. Uvažovala, co bude dál. Včera si přála vrátit se do Francie, ale bránila jí v tom škola, kterou měla ráda. Dnes už do ní nepatřila a bylo jen na ní, jak se rozhodne. A ona se rozhodla. Ze zásuvky pracovního stolu vytáhla svitek pergamenu a namočila špičku brka v kalamáři.

Milý Albusi,
v posledních dnech se stalo několik věcí, které mě nutí přehodnotit své rozhodnutí. jednou z nich je moje snaha poznat Severuse Snapea. Chtěla jsem ho skutečně poznat, tak jako ty, ale byl to on, kdo mé snahy pohřbil již téměř na začátku. Nezazlívám mu to, nevěděl o mě a i kdyby věděl, nic by to na faktu, že o mě nemá zájem, nezměnilo.

Vše ostatní se dozvíš, až přijdeš v pondělí do školy...

Tímto dopisem se loučím. Odcházím, ale ne proto, že bych se vzdala. je to tak prostě lepší. Věřím, že úspěšně dokončíš svůj projekt i bez mé pomoci a nepochybuji o tom, že o tobě ještě uslyším. Bylo mi ctí tě poznat a učit. Přeji ti hodně štěstí v životě a úspěchy ve studiu.

S pozdravem Sandrina Danielsová

Dvakrát to po sobě přečetla, osušila pergamen kouzlem a svinula jej, aby ho mohla přivázat na nohu své sově. Pak si sbalila věci, což jí zabralo ani ne hodinu, a byla připravená na odchod. Chtěla se však rozloučit s Liam. byla to její jediná přítelkyně tady ve škole a nechtěla odejít bez rozloučení. Naštěstí ji v jejím rozhodnu podpořila, i když vyjádřila touhu, aby si dala čas na rozmyšlenou a zvážila svůj odchod. Doufala, že se brzy zase uvidí.

Druhého dne už stála nad hrobem své matky, tak jako před časem.

„Jsem zpět mami. Vrátila jsem se... utekla jsem, jako ty před lety,“ přiznala nakonec a seděla tak, dokud nezapadlo slunce.

Žádné komentáře: