Kapitola č. 20: Žádost o pomoc

Toho dne, kdy Albus nemusel spěchat, aby večer uvařil a přinesl lektvar Scorpiusovi, se měl setkat s osobou, kterou už dlouho neviděl. Scorpius si určitě myslel, že volný večer využije, aby strávil příjemné chvilky se Sophií a vlastně se až tak nemýlil, ale teď seděl ve Floriánově cukrárně v Příčné ulici a sledoval vysokou dívku s dlouhými blond vlasy padajícími jí na záda. Měla na sobě tmavě modrý cestovní plášť, který ji chránil proti chladu i dešti. Zvědavě se rozhlédla po místnosti a na tváři se jí rozzářil nadšený úsměv, když ho spatřila a rychlými kroky zamířila jeho směrem.

„Albusi, jsem tak ráda, že tě vidím. Jak se máš? Co doma?“ zeptala se vesele.

„Ahoj Vicki. Mám se celkem dobře, co ty? Posaď se. Dáš si něco?“ nabídl jí místo vedle sebe a kývl na obsluhu.

„Čaj by bodl. Je tu pěkná zima,“ řekla a sundala si hrubý plášť.

„Co jsi čekala na začátku prosince?“ zasmál se.

„Já vím, jen jsem si už odvykla. To víš, ve Franci jsou zimy mírnější,“ přiznala a ještě chvíli se vyptávali jeden druhého na své rodiny.

„Slyšela jsem o Minervě, mrzí mě to,“ řekla soucitně.

„Děkuji, všechny nás to dost vzalo. Bylo to dost nečekané,“ přiznal.

„Chtěla jsem přijít na pohřeb, ale nešlo to. Pracujeme teď na jednom dost velkém projektu a tak mě nepustili. To mě vlastně přivádí k tomu, o čem jsi se mnou vlastně chtěl mluvit. Tvůj dopis byl tak neurčitý, že vzbudil mou zvědavost,“ přešla k hlavnímu důvodu jejich setkání.

Byla to pravda. Albus své sestřenici napsal dopis, ve kterém jen neurčitě naznačil, že by potřeboval pomoc s velmi důležitou záležitostí, ale nemůže to vysvětlovat v dopise. Prosil ji, zda by se mohli setkat a ona mu obratem odpověděla, že se na začátku prosince vrátí z Francie domů, aby strávila Vánoce s rodinou.

„To jsem rád, protože přesně to bylo účelem. Ale promluvil bych si o tom raději někde v soukromí. Zatím mi vyprávěj co je nového. Vaši se u nás občas ukážou, ale většinou nám jen řeknou, že se ti daří dobře. Jak pokračujete s Jeanem?“ zeptal se na jejího přítele, se kterým začala chodit asi tři roky po Teddyho smrti. Při této otázce se trochu začervenala.

„No, myslím že dobře. Dalo by se říct, že se konečně rozhoupal...“ řekla plaše.

„Chceš říct, že můžeme čekat další svatbu?“ usmál se zeširoka a když šťastně přikývla, upřímně jí pogratuloval. „Jsem rád, že navzdory všech těch zlých zpráv není nouze ani o ty dobré. Slyšela jsi už o Jamesovi a Dianě? Budou mít dítě,“ oznámil jí, když se zatvářila nechápavě.

„To je skvělé. Já už mám taky nejvyšší čas,“ zažertovala. Albus si ji pozorně prohlédl a byl rád, že je konečně spokojená s šťastná. Od Teddyho smrti na tom byla dost špatně. Tehdy ještě stále chodil do Bradavic a vídali se jen zřídka na rodinných oslavách, ale vždy byla zamyšlená a zamlklá. Všem Teddy chyběl, ale jí asi nejvíc. Tři roky se věnovala jen studiu a své práci a nic víc pro ni neexistovalo, dokud nepoznala Jeana. Albus se s ním setkal jen pár krát, ale ten mladý Francouz mu byl celkem sympatický a hlavně bylo zřejmé, že Victórii opravdu miluje. Když jednou s Victórií mluvili řekla mu, že i když ho miluje, nikdy nezaplní prázdnotu po Teddym, který v jejím srdci zůstane navždy. Jak říkala, každý v jejím srdci zaujal své místo a to se nezmění. Albus jí rozuměl, nebo si to aspoň myslel. Teď po dvou letech se Sophií věděl, že by se jí nedokázal jen tak vzdát.

Když dopila čaj navrhl, aby šli k nim domů, kde jí všechno vysvětlí. Avšak když ji spatřily Ginny, dvojčata a Hermiona, která tam byla na návštěvě, trvalo dobrou hodinu, než se konečně bezpečně zavřeli v jeho pokoji, kde je nikdo nerušil.

„Teda, ty jak se na někoho vrhnou, jsou snad horší než stádo rozzuřených hypogrifů,“ žertoval a ona nad tím jen mávla rukou. Byla ráda, že se jí dostalo tak vřelého přivítání.

„Tak už spusť, nebo tu zvědavost nevydržím,“ přesvědčovala ho.

„Dobře. Víš, ocitl jsem se v takové situaci... taky se vlastně zabývám takovým výzkumem. Jenže na výsldcích toho výzkumu závisí lidský život a když to nezvládnu...“

„U Merlina Albusi o co jde? Ještě přece nejsi kvalifikovaný léčitel, doufám že mi nechceš říct, že už léčíš a bereš na sebe celou zodpovědnost?“ zeptala se překvapeně.

„O to právě jde. Někoho léčím, ale nikdo o tom neví. Teda, skoro nikdo. Pár lidí mi pomáhá a musím říct, že nebýt jich... T je teď jedno. Ocitl jsem se na mrtvém bodě a napadlo mě, že bys mi mohla pomoct,“ vysvětloval trochu zmateně, protože nevěděl, jak jí to vysvětlit. Najednou mi Severusova varianta nepřipadala právě nejlepší. Voctórie by to samozřejmě pochopila, ale nechtěl ji šokovat. Šokovat? Vždyť tohle by dostalo každého, ať už to řekne jakkoli.

„Tak už to vyklop. Jestli ti mám pomoct, musím vědět o co jde,“ povzbuzovala ho.

„Dobře. Nepochybně znáš vlkodlačí lektvar no a... já se snažím vytvořit něco podobného, ale pro upíry,“ přiznal. Pohlédla na něj s vyvalenýma očima.

„To myslíš vážně? Slyšela jsem, že se o to někteří experti pokoušeli, ale ztroskotali. Co tě k tomu vedlo a jak ti mám pomoct já?“

„Lektvar je už hotový a funguje. Nezdálo se mi to složité, jak se na první pohled zdálo a právě některé ty předešlé výzkumy mi trochu pomohly. Ale máme takový problém. Chtěli by jsme zajistit, aby upír užívající tenhle lektvar dokázal žít úplně normálně. Samozřejmě, upírem být nepřestane, ale nebude potřebovat krev, nebude mu vadit česnek a hlavně nebude nebezpečný, protože složky lektvaru potlačují jeho upírské pudy. Jenže to všechno zatím funguje jen v noci. Nepodařilo se nám přijít na nic, co by jim umožnilo vyjít na denní světlo,“ vysvětloval pomalu a když viděl její udivený výraz, raději přestal.

„Odkdy na tom pracuješ?“ zeptala se šeptem.

„Zhruba dva měsíce,“ řekl popravdě.

„Dva měsíce a tvůj lektvar dokáže to, co jsi mi teď řekl? Uvědomuješ si, co jsi dokázal?“ pohlédla na něj svýma modrýma očima a překvapením zapomněla zavřít ústa. „To, o co se jiní pokoušeli několik měsíců či let a ty na to přijdeš za dva měsíce?“

„Nepřeháněj. Pomáhali mi Severus a jedna učitelka z univerzity, takže to byla týmová práce,“ mávl rukou, ale nemohl skrýt červeň, která ho zalila po té chvále. „Ještě potřebuju vymyslet, jak jim umožnit normální život za denního světla. Nepodařilo se nám odhalit žádnou složku, která by to uožňovala a napadlo mě, že by možná mohlo pomoct kouzlo,“ zamlouval to.

„Uhm, takže to je ta moje pomoc? Myslíš, že by něco takového mohlo pomoct?“

„Já nevím Vicki, ale zkouším všechny možnosti. Kdyby ne, byl by Scorpius dávno mrtvý,“ řekl, ale v tom se zarazil. Prozradil víc, než chtěl.

„Scorpius? Chceš říct, že ten upír... ach ne, to mě mrzí Albusi. Už chápu, proč tohle všechno. Jak tě znám, pracuješ na tom každý den,“ konstatovala.

„Máš pravdu. Byla to jediná možnost, jak mu nějakým způsobem pomoct. Víš, jemu ty dva měsíce musely připadat jako celá věčnost, když je celou dobu zavřený v Chroptící chýši.“

„To rozhodně. Je štěstí, že jsi tak dobrý v lektvarech, jinak by asi...“ nedořekla, ale jejich pohledy se střetly a rozuměli si.

„A co teda očekáváš ode mě?“ zeptala se a on jí vysvětlil své plány a návrhy. Pozorně ho poslouchala a do večera spolu probrali několik možností. Když se Albus podíval na hodinky zjistil, že do setkání se Sophií mu zbývá půl hodiny. Doprovodil Victórii ke vchodu a tam se s ní rozloučil.

„Kdybych si nebyla jistá, že máš Sophii, tak bych přemýšlela, co tam asi děláte,“ dobírala si ho teta Hermiona se smíchem.

„To nemusíš, jak říkáš, mám Sophii, se kterou se mám setkat za dvacet minut, teto. Potřebovali jsme spolu probrat jisté pracovní záležitosti,“ odpověděl vyhýbavě a vyběhl po schodech, aby se převlekl do něčeho vhodnějšího. Sophie totiž chtěla jít večer do divadla a rifle rozhodně nebyly příliš vhodné.

„Slyšela jsi to? Na čem tak usilovně pracuje?“zeptala se překvapená Hermiona.

„Nějaký výzkum v rámci školy,“ odpověděla Ginny neurčitě a doufala, že Hermiona nebude klást zvědavé otázky. „Co vlastně říká Ron na to, že se Rosie stěhuje do Salemu?“ změnila raději rychle téma.

„Ani se neptej. Když tam jen studovala, bylo to v pořádku, ale když přišla s návrhem, že se tam usadí natrvalo, skoro zešílel. Chodil po celém domě jako rozzuřený kentaur a neustále třískal všemi dveřmi. Nakonec jsem byla ráda, že odešel do obchodu, i když lituju zákazníky,“ odvětila Hermiona s povzdechem.

„A ty?“ podezřívavě na ni pohlédla.

„Co já? Samozřejmě, že bych byla raději, kdyby zůstala doma, ale nebudu jí bránit. Když bude chtít ví, že se může kdykoli vrátit. Ron taky chce, aby byla šťastná a zdá se, že v Salemu je jí dobře. jen si musí zvyknout na představu, že už jeho dcera nebude bydlet doma. Hlavně se bojí toho, že přestane být součástí jejího života,“ obhajovala Ronovy názory.

„To je hloupost. Rosie na něj nedá dopustit a nikdy by se od vás dobrovolně neodtrhla. Věř mi, že až odejde, vaše vztahy se ještě vylepší. Budete si vzácnější a o to víc si budete užívat společné chvíle,“ utěšovala ji Ginny, která se před nedávnem smiřovala s myšlenkou, že její nejstarší syn už jí nebude potřebovat každý den jako kdysi, ale že bude jen občas chodit na návštěvu.

„Já vím, ale vysvětluj to Ronovi,“ povzdychla si.

„Netrap se tím, on si zvykne,“ uzavřela Ginny a prostřela večeři. Jak předpokládala, Albus s nimi jíst nebude a tak připravila talíře jen pro sebe, Lis a Annie. Hermiona s nimi taky nezůstala, protože jak řekla, její dva chlapi už budou doma určitě netrpělivě čekat na vlastní jídlo.