Kapitola č. 22: Co je pravda?

V nedělní podvečer, v tu samou chvíli, kdy se Sandrina zastavila nad hrobem své matky, šel Albus do laboratoře, aby pro Scorpiuse připravil lektvar. Doufal, že ji tam najde, ale mýlil se. Namísto toho ho na parapetu okna ředitelny čekala její sova, aby mu mohla odevzdat dopis. Bez váhání ho vzal a letmo přeletěl očima. Chvíli mu trvalo, než pochopil pravý význam toho, co mu napsala, ale když se tak stalo, vběhl do laboratoře a svým náhlým vpádem si od Severuse vysloužil káravý pohled. Ignoroval to a jen co před něj předstoupil, začal nahlas číst.

Milý Albusi,
v posledních dnech se stalo několik věcí, které mě nutí přehodnotit své rozhodnutí. jednou z nich je moje snaha poznat Severuse Snapea. Chtěla jsem ho skutečně poznat, tak jako ty, ale byl to on, kdo mé snahy pohřbil již téměř na začátku. Nezazlívám mu to, nevěděl o mě a i kdyby věděl, nic by to na faktu, že o mě nemá zájem, nezměnilo.

Vše ostatní se dozvíš, až přijdeš v pondělí do školy...

Tímto dopisem se loučím. Odcházím, ale ne proto, že bych se vzdala. je to tak prostě lepší. Věřím, že úspěšně dokončíš svůj projekt i bez mé pomoci a nepochybuji o tom, že o tobě ještě uslyším. Bylo mi ctí tě poznat a učit. Přeji ti hodně štěstí v životě a úspěchy ve studiu.

S pozdravem Sandrina Danielsová

Ruka s dopisem mu klesla a Albus zkoumavě sledoval výraz v Snapeově tváři. Ten se však tvářil neurčitě.

„To jsem nechtěl,“ řekl prostě, ale nedokázal chlapci pohlédnout do očí.

„Vím, že jsi nechtěl, ale stalo se. Nevím, co myslela tou školou, ale předpokládám, že dala výpověď. Do prdele, to se mi snad jen zdá,“ sklíčeně konstatoval Albus.

„Napiš jí, že s ní chci mluvit. Vysvětlím ji to a možná...“ navrhl Severus, který nad celou věcí opravdu úporně přemýšlel.

„Samozřejmě, že jí napíšu, ale i kdybych za ní šel do Edinburgu hned teď, pochybuju. že bych ji ještě zastihl. Podle mě je už dávno pryč,“ pokrčil rameny Albus. Oba mlčeli a jelikož nehodlal ani jeden tíživé ticho narušit, pustil se Albus do vaření. Svou krev už měl v lahvičce když přišel a tak jen nenápadně přidal pár kapek, když se Severus nedíval. Ani nevěděl proč, možná protože se na něj stále trochu zlobil kvůli Sandrině, byl rozhodnutý mu o poslední přísadě zatím neříkat.

„Zkoušíš vymyslet novou variantu?“ začal Severus mírně.

„Ne, už ji potřebuju jen uvařit. Poslední změny jsem udělal toho večera, kdy jste se pohádali a nechali mě tu samotného. Naštěstí to účinkovalo a Scorpius už ji užívá dva dny. Včera jsem za ním nebyl, tak doufám, že je všechno v pořádku,“ odpověděl mu klidně aniž by zdvihl zrak od práce.

„Jak jsi ho upravil?“ zeptal se Severus překvapeně.

„Stačila jediná přísada a bylo to. Překvapuje mě, že jsme na to nepřišli dřív, především ty Severusi,“ dráždil ho chlapec a jeho slova dosáhla svého.

„jak to myslíš? Co to bylo za přísadu?“ zeptal se nevrle. Albus na něho konečně pohlédl a zeširoka se usmál.

„Tak schválně, jestli na to přijdeš. Máš všechny potřebné informace, tak se nedej zahanbit. Jinak budeš muset připustit, že jsem lepší než ty,“ dopřál si malou ironickou poznámku s jasným záměrem Severuse vytočit. Černovlasý muž na obraze se opravdu mračil, ale jinak na sobě nedal nic znát.

„To, že jsi dobrý, vím i bez toho, abys mi to musel dokazovat vytvořením tohoto lektvaru,“ zavrčel.

„No tak už se nečerti. Chtěl jsem vám to říct oběma dřív, než jsi začal s tou hádkou. Teď když vím, že to funguje tě nechám trochu přemýšlet. To víš, nebudu tu každý den jako doteď. Tak aby ses nenudil,“ provokoval dál a překvapilo ho, že mu Severus jeho poznámky neoplácí stejnou mincí.

„Co se děje Severusi?“ zeptal se. „Víš, že to co jsem říkal jsem nemyslel úplně vážně,“ řekl opatrně, protože se bál, že za to snad můžou jeho řeči.

„To je v pořádku, rozumím tomu. Jen ještě stále přemýšlím o Sandrině,“ přiznal a Albus ho poprvé slyšel vyslovit její křestní jméno. „Víš, když jsi se mě ptal, jestli jsem někdy chtěl mít děti, nebyl jsem tak celkem upřímný,“ začal opatrně a Albus odstavil kotlík z ohně a sedl si do křesla, aby lépe slyšel.

„Když jsem žil, nikdy jsem nad tím neuvažoval, protože žena, kterou jsem miloval se vdala a milovala někoho jiného.“

„Mého dědu,“ doplnil Albus a Snape se na něj překvapeně podíval.

„Odkud to víš?“ zeptal se.

„Prozradil mi to taťka,“ přiznal a Severus rozuměl.

„O tom, o co všechno jsem přišel, když jsem neměl vlastní rodinu, jsem začal přemýšlet až když jsem tě poznal.“

„Mě? Ale co s tím mám já?“ nechápal Albus.

„Víc než si myslíš: Nikdy jsem nebyl ten typ, co má rád děti. Kdyby na tom tehdy Albus netrval, nikdy by mě ani nenapadlo stát se učitelem. Jenže pak jsi přišel ty. Byl jsi tak strašně podobný svému otci a dokonce i stejně drzý,“ ušklíbl se Snape při vzpomínce na jejich první setkání v ředitelně. „Ale ty ses mě nebál a dokonce jsi ke mě měl jakousi úctu, i když jsi mě neznal. To mě ohromilo a pak víš sám, co bylo dál. Když jsem tě lépe poznal... přiznám se, že jsem tvému otci záviděl a přál jsem si mít syna jako ty,“ přiznal potichu a Albus překvapením téměř nedýchal. Vždy ho od Severuse těšila nějaká chválam, protože věděl, že právě od něj jsou ta slova zřídkavá a pro něj velmi výjimečná. Jejich přátelství si cenil, ale nikdy by si nepomyslel, že by od Severuse slyšel něco takového. Nevěděl, co by na to měl říct, ale Severus ho toho ušetřil.

„No a teď, když jsi mi řekl, že Sandrina je má dcera... nevím... asi jsem si uvědomil, že jsem dostal šanci mít to, po čem jsem díky tobě toužil. Mám dceru a měl jsi pravdu, že je mi v mnohém podobná.“

„Přemýšlel jsi nad tím opravdu dlouho že?“ zeptal se Albus a chápal, co mu tím Severus chtěl říct.

„Ano, to ano. jen škoda, že pozdě,“ řekl nakonec a upřel pohled na stránku knihy, co ležela v jeho rukou. Avšak jeho výraz prozrazoval, že nic z obsahu nevnímal, ale přemýšlel. Albus ho tedy nerušil a když měl lektvar hotový, nechal Severuse jeho myšlenkám a šel za Scorpiusem.

Stav mladého chlapce se výrazně zlepšil a když Albus přišel, konečně v něm poznal svého kamaráda, se kterým se znal již několik let.

„Jak se cítíš?“ zeptal se, ale jediný pohled na něj stačil, aby zhodnotil jeho stav jako uspokojující.

„Až na to, že stále musím trčat v týhle díře, je to dobré. Co myslíš, jak dlouho ještě?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Netuším Scorpiusi, ale doufám, že už brzy bude po všem. Zařídím, aby jsi zítra mohl jít k rodičům a jestli budeš chtít, nechám tě chvíli osamotě s Lilly,“ navrhl a Scorpiusova radost nebrala konce. I Sam se usmíval, když zjistil, že bude moct vidět svou rodinu, která neměla potuchy o tom, co se s ním stalo. Albus za nimi dnes byl a opatrně je obeznámil se situací. Samova manželka Ester byla nejprve naštvaná, protože si myslela, že její manžel prostě někam utekl a nechal ji samotnou s temi dětmi, jenže když zjistila pravdu, po zlobě nebylo ani památky.

„U Merlina, můj Sam. Co komu kdy udělal, že si tohle zasloužil?“ vzlykala Albusovi v náručí, ale on ji ubezpečil, že se postará o to, aby se spolu zase setkali a časem se k nim Sam bude možná moct vrátit.


Když, spolu se Sophií, v pondělí ráno zastavil před učebnou lektvarů, vítal je jen nápis na dveřích oznamující, že přednášky a cvičení tohoto kurzu až do odvolání odpadají.

„Co se stalo?“ zeptala se Sophie potichu, aby ji slyšel jen Albus. Řekl jí, co ví. Jenže to nijak nevysvětlovalo, proč se Sandrina neobjevila ve škole a z jakého důvodu skončila.

Vysvětlení však přišlo jako mávnutím hůlky. Na židli před učebnami byl ledabyle pohozený Denní věštec a z titulní stránky na něj hleděli Sandrina a on sám.

„Co do trola má tohle znamenat?“ zanadával a otevřel noviny, aby si mohl přečíst, čeho se článek týká. Přes rameno mu nahlížela Sophie a nevycházela z údivu stejně jako její přítel.

„To je hnus,“ poznamenala a stiskla Albusovi ruku, aby mu dodala sílu, protože právě ztěžka dosedl na židli a četl poslední věty článku.


Tento pochybný výzkum se má podle našich zdrojů provádět na Bradavické škole čar a kouzel a hlavními zainteresovanými osobami jsou Sandrina Danielsová a Albus Severus Potter, syn slavného Harryho Pottera, který zachránil náš svět před Vy-víte-kým.

Slečna Danielsová podala včera na Edinburgské univerzitě výpověď, kde vyučovala právě lektvary, které navštěvoval i mladý Potter. Jak je do celé kauzy zapleten Bradavický ředitel je zatím otázkou, ale v této chvíli probíhá vyšetřování, kterým je pověřeno oddělení pro ochranu kouzelných bytostí spolu s oddělením legalizace nových lektvarů a kouzel. O vývoji vás budeme i nadále informovat.


Albus naprázdno polkl. Věděl, že to co dělali nebylo právě v normách, ale přece nešlo o nic protizákoného.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Sophia starostlivě a on neznatelně přikývl.

„Budu muset jít. Ozvu se ti,“ řekl a chystal se odejít, když na jeho rameni spočinula čísi těžká ruka.

„Mohl bych s vámi chvíli mluvit pane Pottere?“ oslovil ho děkan a on přikývl. Šel za ním až do jeho pracovny a poslechl mírný rozkaz, aby se posadil.

„Můžete mi to nějak vysvětlit?“ zeptal se ho a na tváři se mu zračily obavy.

„Jestli chcete, abych vám to vyvrátil, tak to bohužel nemohu,“ odpověděl Albus popravdě.

„Chcete tedy říct, že na tom výzkumu skutečně pracujete?“ zeptal se překvapeně, protože až do poslední chvíle předpokládal, že jde jen o lži, které si Denní věštec vymyslel.

„Neděláme to, co píšou, ale ano, věnujeme se výzkumu protiupířího lektvaru. Ne lektvaru, který má zničit upíry, ale který jim má pomoct vést normální život a zapojit se mezi ostatní kouzelnickou komunitu,“ vysvětloval.

„Má to něco společného s vašim přítelem, kterého jsme tu nedávno ošetřovali?“

„Ano, víte... on s tím souhlasil. byla to jediná možnost, jak ho zachránit. Kromě něj se k nám přidal ještě jeden, který má stejný zájem na úspěchu celého projektu.“

„A jak jste pokročili?“ zeptal se zaujatě děkan, který byl jedním z předních odborníků v oblasti lektvarů.

„Lektvar je hotový, potřebujeme už jen přijít na to, jak je chránit před denním světlem.“

„Děláte si ze mě srandu? Není přece možné, aby jste za dva měsíce vytvořili takový lektvar...“ žasl profesor a nevěřícně na něj hleděl.

„Pane, pracovali jsme na to opravdu usilovně a spolu s profesorkou Danielsovou a Severusem jsme na to přišli.“

„Severusem? Myslíte Severuse Snapea?“

„ano, jsme přátelé a podílel se na tom projektu s námi,“ přitakal Albus a aby zabránil nedorozumění, vysvětlil mu všechno od začátku do konce.

„Chlapče, dokázal jste něco opravdu neuvěřitelného a já jen žasnu nad vaším talentem. Jenže na mě spočívá nemilá povinnost,“ povzdechl si. „Jste jeden z nejlepších studentů v ročníku a nejen vaše schopnosti, ale i jiné vlastnosti vás předurčují k tomu, že budete vynikající léčitel. Avšak celý tento výzkum... sám jste to viděl v těch novinách. Zabývá se tím ministerstvo a nebude lehké se z toho dostat. Já... no... rektor na mě tlačí a já musím...“ ošíval se a nevěděl, jak to říct. Příčilo se to jeho povaze a přesvědčení.

„Vyloučit mě?“ pomohl mu Albus a povzbudivě se na něj usmál. „Rozumím. Vím, že to není vaše rozhodnutí. Nebojte, nebudu vám dělat problémy,“ přesvědčoval ho Albus.

„Je to jen podmínečné vyloučení, takže až se to všechno urovná, budu rád, když se vrátíte. Budete moct navázat tam, kde jste skončil a pomohu vám, aby jste to zvládl všechno bez nutnosti zbytečně to prodlužovat.“

„Děkuji,“ řekl Albus a byl skutečně vděčný.

„Ať se vám daří. Podle mě by jste ten výzkum měli dokončit, ať si ostatní říkají co chcou. Bude to opravdu převrat, jestli se vám to podaří. A doufám, že všechen ten humbuk brzy skončí,“ potřásl mu pravicí a doprovodil ho ze své pracovny. na chodbě na něj čekala Sophie a mlčky s ním šla až před školu, kde ji na rozloučenou políbil a slíbil, že se co nejdříve ozve.

Jeho první kroky vedly do kanceláře George Weasleyho, který už zuřivě psal zprávy na všechny možné úřady, jen aby situaci dostal nějak pod kontrolu.

„To je dost, že jdeš. Sedni si,“ vyzval ho stroze a chlapec raději poslechl.