Kapitola č. 19: Poslední přísada

Lilly nervózně pochodovala sem tam před domem pod bedlivým dohledem Sandriny Danielsové.

„Už jste něco vymysleli?“ zeptala se jí.

„Ano, zjistili jsme to nejzákladnější, teď už jen zbývá přizpůsobit to tak, aby to vyhovovalo i Scorpiusovi,“ snažila se jí povzbudit.

„Takže bude v pořádku?“ s nadějí se zeptala Lilly.

„Samuel, to je ten druhý, který nám ochotně pomáhá zkoušet nové věci, se zdá být v pořádku. Když si vezme lektvar, můžeme s ním prosedět klidně celou noc bez obav, že by nás napadl. U Scorpiuse je to zatím trochu složitější, ale je jen otázkou času, než se to vyřeší. Věřte mi!“

„Hm. Říkáte celou noc. Znamená to, že denní světlo stále nesnese?“

„Nepodařilo se nám zatím najít vhodnou složku lektvaru, která by toto dovolovala. Ale váš bratr už na něčem pracuje. Dejte mu šanci, aby vám dokázal, že je skutečně dobrý v tom, co dělá,“ zastala se Sandrina Albuse.

„Já nepotřebuju žádný důkaz. Vím, že je Albus skvělý. Jako bratr i jako léčitel,“ řekla klidně a vyprávěla Sandrině příhodu s Blakatúrem, kdy ji a dalších šest děvčat Albus zachránil svým protijedem. Učitelka nevycházela z údivu. V tom se ve dveřích objevila chlapcova černá hlava a volala je dovnitř.

„Už se na tebe těší,“ šeptl sestře do ucha.

„Myslím, že vás nechám o samotě. Nepochybuju, že to zvládnete. Kdyby bylo třeba, jsem u Sama,“ řekla Sandrina Albusovi a ten vděčně přikývl. On sám se bude cítit nejistě při tomto střetnutí, ale jeho přítomnost byla nevyhnutelná kvůli bezpečnosti. Vstoupili do dveří a při pohledu na Scorpiuse se Lilly podlomily kolena. Albus ji však pevně držel a nenechal ji spadnout.

„Lilly, strašně jsi mi chyběla,“ řekl Scorpius. V té chvíli se chtěla Lilly rozběhnout a vrhnout se mu do náručí, ale bratrovy pevné ruce ji zastavily.

„Promiň, ale to nepůjde. Pojď sem a sedni si,“ ukázal na židli, která stála nedaleko Scorpiuse, ale zároveň v bezpečné vzdálenosti. Z hrdla se jí vydral slabý vzlyk, ale poslechla. Scorpius si taky sedl a něžně ji utěšoval.

Albus se postavil do nejvzdálenějšího rohu místnosti, aby jim dopřál aspoň trochu soukromí, ale neustále byl ve střehu s hůlkou v pohotovosti.

„Tiše si povídali asi dvě hodiny, přičemž oběma pukaly srdce z toho, že sedí tak blízko sebe, ale nemohou se ani dotknout jeden druhého, natož se obejmout či políbit.

„Měla bys už jít. Musíš se vyspat, ráno máš přece školu,“ domlouval jí Scorpius, když ignorovala Albuse, který ji už tahal pryč.

„Kdy tě zase uvidím?“ zeptala se nesměle.

„Neboj se, nebude to trvat dlouho. Albus je už blízko,“ lhal jí, aby ji utěšil. Ona se nakonec poddala a dovolila bratrovi, aby ji odvedl zpět do školy. Když odcházel, zaklepal na dveře Samova pokoje a oznámil Sandrině, že odcházejí a setkají se zase zítra u Severuse.

Když se druhého dne setkali v laboratoři ředitele, zasypali Severus se Sandrinou Albuse všemožnými otázkami o tom, jaký účinek měl včera lektvar na Scorpiuse.

„Bylo mu z něho ještě hůř než minule,“ odpověděl jim popravdě.

„Do trola,“ zanadával Severus a bouchl pěstí do stolku, na kterém ležela kupka knih. „Myslel jsem, že to bude fungovat. Nenapadá mě žádná jiná možnost,“ huhlal naštvaně.

„Já jsem v to taky doufala,“ hlesla potichu Sandrina.

„Ach, tak vy jste doufala? Promiňte mi vážená, ale já vlastně nevidím důvod, proč sem každý den chodíte. I tak tu nic neděláte, jen postáváte a dirigujete Albuse jak má postupovat, přičemž zjevně ani nevíte, jestli ti bude účinné nebo ne. Protože jinak by jste tomu věřila a ne v to doufala,“ vykřikl Severus a propaloval Sandrinu pohledem. Už nějakou dobu mu ležela v žaludku, zejména proto, že to byla hlavně ona, kdo Albusovi radil a on byl ten, kterého odsunuli na druhou kolej.

„Hlavně, že vy jste nejaktivnější,“ odsekla mu Sandrina, ale vzápětí si uvědomila, jakou hloupost řekla.

„Já na rozdíl od vás nemám tu možnost, jinak bych samozřejmě neváhal. Myslím, že na začátku jste přišla s úmyslem Albusovi pomáhat a zapojit se do výzkumu, ne ho tu sekýrovat.“

„Jsem jeho učitelka a z této funkce se snažím Albuse jako svého žáka něco naučit. Tím, že bude pracovat samostatně se naučí nejvíc.“

„Samozřejmě, ale...“ začal Severus, ale v tom zasáhl Albus: „Přestaňte! Oba!“ okřikl je a oba skutečně zmlkli.

„Uvědom si Albusi, že je tu zbytečná,“ přerušil ticho Severus.

„Ne Severusi. Není tu zbytečná. Potřebuju pomoc od vás obou a pokud jde o to, že pracuju sám, tak si to byl ty, kdo mě učil spoléhat se jen sám na sebe, takže i kdyby Sandrina chtěla pomoct, víš dobře, že ji nenechám. A ty bys měl být taky rád, že tu je.“

„Já? Co já můžu mít z její přítomnosti?“ zeptal se pohrdavě a založil si ruce, jak to s oblibou dělával.

„Severusi přestaň, než řekneš něco, co by tě pak mohlo mrzet,“ zmírnil trochu Albus, když viděl výraz v Sandrině tváři. Až doteď si myslel, že s ní Severus vychází celkem dobře, ale jak se ukázalo, byla to opět jen přetvářka.

„Nemyslím, že by mě mohlo mrzet cokoli, co řeknu téhle ženě,“ poznamenal sarkasticky.

„Krucinál Severusi, přestaň s ní mluvit tímhle způsobem,“ okřikl ho teď už opravdu vytočený Albus.

„Proč bych měl?“ nedal se Snape. Sandrina jen tiše sledovala jejich slovní souboj a nevěděla, jestli je bezpečné tu nadále zůstávat. V tom však přišlo to, čeho se obávala.

„Protože je to tvá dcera, ty idiote. Jenže ty jsi tak zaslepený, že jsi to ani po pár měsících nepostřehl,“ vychrlil ze sebe Al.

„Nevím, co tím sleduješ,“ vrčel hrozivě Snape a teď to byl Albus, kdo si vysloužil jeho nejhrozivější pohled. „Já nemám žádné děti,“ řekl a v té chvíli oba zaznamenali pohyb u dveří. Když se ohlédli, byli v místnosti sami. Albus si sedl do křesla a složil si hlavu do dlaní.

„Jsi spokojený?“ zeptal se Severuse.

„Nevím, co tím myslíš, ale zdá se, že by jsme si my dva měli promluvit.“

„Tys to vážně nepochopil? Tehdy, když jsem se tě ptal, jestli jsi někdy chtěl mít děti... Ona je opravdu tvá dcera. To, že jsi o ní nevěděl nic nemění na faktu, že jsi její otec.

„Mluvíš úplně z cesty. Ona nemůže být moje dcera,“ nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Skutečně? To mi chceš tvrdit, že jsi žil celý život v celibátu?“ posměšně si ho dobíral Al.

„Ne, ale nikdy jsem neměl žádný dlouhodobý vztah.“

„U Merlina, nejlepší učitel lektvarů a on neví, že na to stačí jedna noc?“

„Nemyslíš, že jsi mě dnes urážel víc než dost?“ odsekl Severus. Z tohoto rozhovoru opravdu neměl radost.

„Promiň, že jsem tě nazval idiotem. Ale pochop to Severusi, ona je tvoje dcera ať chceš nebo ne. Je ti podobná víc, než si myslíš. Nejen po fyzické stránce, ale i v chování. Sice by to nemohl zhodnotit nikdo, kdo tě nezná tak dobře jako já, ale je to tak. Je autoritativní, přísná ale spravedlivá, je opravdu bystrá a v lektvarech skvělá odbornice. To, že mě sekýruje, jak jsi sám řekl, mi nevadí, protože to samé jsi dělal ty, když jsi mě učil. Otevři oči Severusi a podívej se na ni,“ naléhal Albus, ale Snape se stále mračil.

„Jak dlouho o tom víš?“

„Stačilo mi vás jednou vidět vedle sebe a neměl jsem nejmenší pochybnosti. Tak jsem se jí na to zeptal,“ odpověděl Albus už klidným hlasem. Zdálo se, že hlavní nával Severusovy zlosti už překonali a je čas na fázi vysvětlování.

„Co ti na to řekla?“

„Její matka prý byla tvá spolužačka. Nezachoval jsi se k ní pěkně, když jsi od ní po společné noci odešel. Prý to bylo na rozlučkovém večírku v sedmém ročníku. Když zjistila, že je těhotná, odešla do Francie. Věděla, že by bylo zbytečné ti něco říkat, tak se o Sandrinu starala sama. Chtěla ji prý dát do Bradavic, ale bylo to v době, kdy jsi tu učil a ona tě nikdy víc nechtěla vidět. K tomu rozhodně dopomohla i tvá pověst,“ vysvětloval, co se dozvěděl od Sandriny.

„A ty tomu všemu věříš?“

„Čemu? Té pověsti o tvé minulosti smrtijeda či tomu, že jsi byl takový kretén a nechal bys ji samotnou s dítětem, kdybys o tom věděl?“ dobíral si ho.

„Nebuď hlupák. Věříš jí, že je má dcera?“ zeptal se Severus.

„Věřím. Kdybych se jí na to nezeptal sám, asi by to nikdy nikomu neřekla, ale chtěla tě poznat. Myslím, že jediné co chtěla bylo zjistit, jestli jsou všechny ty řeči o tobě pravda.“

„Nevím,“ pokrčil Snape rameny.

„Víš, já nevěřím tomu, že by es na ni vykašlal. Jestli jsi ji nemiloval a byl to opravdu jen úlet, asi by jsi s ní nezůstal, ale kdyby jsi věděl, že máš dceru, nevzdal by ses jí.“

„Jak to můžeš vědět?“ neodpustil si Snape, kterého teď hlodaly pochybnosti, jak by se v té chvíli skutečně zachoval. Byla to doba, ve které udělal mnoho špatných rozhodnutí.

„Protože jsi mi dovolil nahlédnout ti do duše. Znám tě víc, než si myslíš Severusi Snape. Můžeš se za tu svou masku schovávat nevím jak, ale mě neoklameš. Zachoval by ses čestně a tvé svědomí by ti nedovolilo zavrhnout vlastní dítě. Tak to neudělej teď, když jsi dostal druhou šanci,“ poradil mu Albus.

„Mám pocit, že tu jsem právě promarnil,“ zahuhlal.

„Všechno lze, když se chce. Promluv si s ní, až příště přijde.“

Snape na něj zamračeně pohlédl a bez jediného slova zmizel z obrazu. Potřeboval si v hlavě utřídit myšlenky. Tak šokující zpráva, navíc podaná takovým způsobem, to bylo silné kafe i pro Snapea. Zvažoval, proč vlastně na ni dnes tak křičel. Vždyť ze začátku se mu zdála sympatická a a říkal si, že by ji snad mohl tolerovat. Ale dnes... nevěděl, co se v něm vzbouřilo, ale asi by to měl co nejdříve zjistit a tu bouřku utišit. Měl by něco udělat, jestli nechce přijít o dceru. O dceru... znělo to tak zvláštně. Jaksi cize. Ale jak se to říká? Člověk si zvykne na všechno a vlastně... když učil Albuse, často litoval, že nemá syna jako je on. A teď zjistil, že sice nemá syna, ale má dceru. Navíc zdědila jeho zálibu v lektvarech. Co víc si mohl přát? Něco přece... vědět o ní dřív. „Albus má zřejmě pravdu,“ pomyslel si. Nevzdal by se jí a i když by s její matkou pravděpodobně nezůstal nechtěl by, aby jí něco chybělo. „Dcera...“ opakoval si v duchu.

Albus zůstal nakonec sám. „Možná je to tak lepší,“ pomyslel si. Chtěl totiž něco vyzkoušet a kdyby se to ti dva dozvěděli, určitě by protestovali. Možná je to však jediná možnost a jestli je to tak, on to udělá.

Rozložil si na stůl vše potřebné na vaření a zapálil oheň pod kotlíkem. Česnekový odvar, vrbenka, dračí krev, kořen mandragory, prášek z rohu jednorožce, babské ucho a ještě poslední přísada, která podle něj bude právě pro Scorpiuse nevyhnutelná. Trvalo asi dvě hodiny, než podle dopředu stanoveného receptu připravil plný kotlík, který rozdělil do několika lahviček.

„Jestli tohle vyjde Scorpiusi, dostaneš svou jahodovou příchuť,“ řekl si těsně před tím, než si jednu lahvičku strčil do hábitu a vydal se za ním.

Avšak dnes Scorpius nedostal sklenici krve jako obvykle. Albus mu podal rovnou lektvar a přikázal mu ho vypít.

„Vylepšil jsi ho za jediný den?“ zeptal se pochybovačně.

„Vypij to a jestli i tohle nebude fungovat, tak nevím,“ pokrčil rameny Albus a Scorpius víc nevzdoroval. Vypil obsah lahvičky a čekal. Sedli si s Albusem ke stolu a zavolali i Sama. Navzdory tomu, že Albus seděl ve společnosti dvou upírů, nebál se. Když se ani po dvou hodinách neprojevily žádné vedlejší účinky lektvaru, začal Scorpius jásat.

„Ty jsi to dokázal Albusi. Vymyslel jsi ten lektvar. To je skvělé. No řekni Same, že je to úžasné?“

„Samozřejmě. Jsem rád, že se podařilo vymyslet i něco speciálně pro Scorpiuse. Myslíš si, že bude potřebovat každý upír jinou variantu?“ zeptal se Albuse se zájmem starší muž.

„Nemyslím. Tobě přece nevadil ani ten druhý lektvar. Snesl jsi ba bez problémů. Ale u Scorpiuse je to trochu jiné kvůli tomu, že jako upír pil jen mou krev. Proto by mu jakákoli jiná způsobovala problémy,“ vysvětlil.

„Takže to ani tak nebylo lektvarem, ale krví?“ zeptal se překvapeně Scorpius.

„Přesně tak. Protože jsi od začátku pil jen mou krev, pokud teda nepočítáme ten jeden večer, kdy jsi dostal zajíce, musí ji lektvar obsahovat. A nejásej předčasně, lektvar tě sice zbaví závislosti na krvi, nebudeš mít potřebu na někoho útočit a budeš moct pozřít cokoli včetně česneku, ale tohle všechno zatím funguje jen v noci. Pracujeme na tom, aby lektvar zahrnoval i možnost vycházet za denního světla. Kdyby se to podařilo, mohl bys při pravidelném užívání lektvaru žít normální život. Ale to chce ještě čas,“ vysvětlil Albus.

„Takže bych mohl normálně vidět Lilly a rodiče?“ zeptal se s nadějí v hlase a prosebně pohlédl na přítele.

„Dej mi tři dny Scorpiusi. Jestli do té doby půjde všechno jak má, budeš je moct vidět. I ty by jsi chtěl někoho navštívit Same?“ zeptal se Al druhého upíra a ten slabě přikývl.

„Zařídím to tak, aby jste se mohli vidět. Ale budete se muset smířit s tím, že vám budu dělat garde. Samotné vás opravdu nechat nemůžu.“

„Jasně, s tím není problém,“ řekli téměř jednohlasně.

Albus tedy slíbil Scorpiusovi, že mu přinese další dávky lektvaru a bude je pravidelně užívat.

„Poslyš Scorpiusi. Když nechám víko nezajištěné, slíbíš mi, že si zítra ten lektvar vezmeš i když tu nebudu? Víš, potřeboval bych...“

„Nic mi nevysvětluj. Udělal jsi toho pro mě tolik, že ti to do konce života nebudu mít jak oplatit. Zítra to zvládnu, ale pro jistotu to tu zabezpeč, aby jsme se nedostali ven.“

„Neboj se. Ty to taky zvládneš Same? Tak teda já už půjdu. Ráno vám oběma nechám lektvary po ruce a uvidíme se pozítří,“ rozloučil se s nimi a odešel.

„Teda řeknu ti, máš skvělého přítele,“ řekl Sam Scorpiusovi, když osaměli.

„Já vím. Dalšího takového bych těžko hledal,“ přikývl a zavzpomínal na den, kdy se poprvé spolu dali do řeči. Od té doby se toho tolik změnilo...