Kapitola č. 18: Pokus

Když se vrátil domů, Ginny ho čekala. V obývačce bylo příjemně teplo a ona seděla v křesle a četla si. Při pohledu na ni měl v té chvíli Albus před očima obraz svých rodičů, kteří tu společně sedávali před krbem dlouho do noci a povídali si. Nejednou je takto našel, když se náhodou v noci probudil.

Ginny vzhlédla od knihy, když ho zaslechla a přivítala ho vlídným úsměvem.

„Budeš teď chodit domů vždy tak pozdě? Jestli chceš, klidně můžeš zůstat v Edinburgu se Sophií,“ řekla klidně, myslíc si, že její syn tráví všechny večery se svou přítelkyní.

„Jenže já nechodím za Sophií mami,“ začal a sedl si proti ní.

„Takže chodíš takhle pozdě opravdu za Scorpiusem?“ zeptala se ustaraně.

„Ano. Je to totiž trochu komplikované a jinak než v noci k němu nemůžu.“

„Co tím myslíš?“ tentokrát se již její hlas chvěl nervozitou a rostla v ní divná předtucha.

„Mami, Scorpius je upír,“ zahuhlal tak potichu, že si nebyla jistá tím, co slyšela. Když nic neříkala, jen na něj nechápavě pohlédla, pustil se do obsáhlejšího vysvětlování.

„Albusi, to přece...“ pohlédla na něj s otevřenými ústy. Chlapec vstal z křesla a sedl si k jejím nohám. Chytil ji za ruku a pohlédl jí do očí. Když viděla jeho odhodlání a rozhodnost v jeho zelených očích, které tak velmi připomínaly Harryho, věděla, že jakékoli její protesty jsou zbytečné.

„Já vím, je to riskantní a asi i šílené, ale chci mu pomoct. Je to můj přítel a on s Lilly...“

„U Merlina Albusi. Chceš říct, že Lilly je se Scorpiusem? Ty jí dovolíš stýkat se s upírem? Víš dobře, že proti Scorpiusovi jsem nikdy nic neměla, ale je to upír,“ zoufala si vystrašená matka.

„Uklidni se!“ chlácholil ji Albus. „Lilly se s ním naposledy viděla ještě než se přeměnil a nepustím ji k němu, dokud si nebudu jistý, že ji nic nehrozí.“

„Ale co on? Víš, k čemu jsi ho odsoudil? Teď to možná ještě nese statečně, ale časem... pamatuju si, jaké výčitky měl Teddyho otec Remus. Odmítal Doru jen proto, že byl vlkodlak a nechtěl jí ublížit. A to se přeměňoval jen za úplňku. Ale Scorpius je upírem každou noc. Vím, že kdyby zemřel, Lilly by to velmi zasáhlo, tak jistě i nás ostatní, ale...“

„Neříkej to mami. Prosím ne. Vím, co se mi snažíš říct, ale už se stalo. Vzal jsem na sebe tu zodpovědnost a udělám všechno, abych mu pomohl,“ zastavil příval jejích protestů.

„A co Helena a Draco? Na ty jste nemysleli? Víš, jak bych se cítila já, kdyby se někomu z vás něco stalo? A Scorpius je jejich jediný syn a ani neví, co se děje.“

„Je to tak pro ně lepší, když nevědí...“ zamumlal. Ginny pohlédla na jeho utrápenou tvář a bylo jí ho nesmírně líto.

„Bereš toho na sebe hodně chlapče. Musíš mi něco slíbit.“

Albus si vzpomněl na to, co mu řekl každý a vlastně od něj vyžadovali všichni to samé. Má být opatrný a v případě potřeby musí udělat, co je třeba. Jenže Ginny myslela na něco jiného. Věděla, že jestli má někdo tuto situaci vyřešit a Scorpiusovi pomoct, tak to dokáže jedině on. Trápilo ji však něco jiného.

„Chodíš do školy, staráš se o Scorpiuse a už to je dost. Nechci, aby jsi se trápil ještě i kvůli mě,“ řekla rozhodně a on na ni překvapeně pohlédl. Chystal se něco namítnout, ale zastavila ho.

„Jsem v pořádku, to minuly byl opravdu jen omyl. Kdyby se dělo něco opravdu vážného, rozhodně budeš první, kdo o tom bude vědět. Ale i ty se musíš občas vyspat. Takže buď zůstaneš v Edinborgu, protože by jsi asi nerad zameškal školu, nebo popros strýce George, jestli nemůžeš zůstat na hradě. Tady si moc neodpočineš a jen se stresuješ, abys všechno stihl.

„To ne, to je v pořádku,“ namítal.

„Albusi, vím, že jsi zůstal doma jen kvůli mě. Nemáš zřejmě čas vídat se se Sophií jinak, než ve škole. Já ti nechci přidělávat starosti ke všemu, co teď řešíš.“

„To jakože nemám chodit domů?“ zeptal se šokovaně Albus. Ginny se potichu rozesmála.

„No vidíš, že jsi unavený. Ne, neznamená to, že nemáš chodit domů. Jsi tady doma a přijď kdykoli chceš, já budu jen ráda, ale nechci, aby jsi sem chodil s pocitem, že musíš přijít na náš dohlížet. Já i tvé sestry jsme v pořádku, skutečně,“ vysvětlila mu.

„Aha. Ale já chodím domů protože chci,“ řekl, ale jeho tvář zalil ruměnec. „No dobře, chci být s vámi, abych si byl jistý, že je všechno v pořádku. Ale tak by to mělo být ne?“ pohlédl na ni a ona si povzdechla.

„Občas mám pocit, že jsi v tomto ohledu snad horší než tvůj otec,“ řekla a oba se zasmáli. „A teď už jdi spát. V kolik musíš jít zítra do školy?“

„Zítra si můžu udělat volno,“ odpověděl a unaveně zívl.

„Výborně, takže se pořádně vyspíš. Dobrou noc Albusi.“

„Dobrou noc mami,“ rozloučil se a dal jí pusu na tvář. Pak vyšel do patra. Cestou do svého pokoje nakoukl do pokoje dvojčat, která spokojeně spala a tak i on mohl klidně složit hlavu na měkký polštář a nechat se unášet do říše snů.

Jednoho večera na sklonku listopadu, když Albus se Sandrinou vycházeli z ředitelny s novou variantou lektvaru pro Scorpiuse, vyšla zpoza rohu Lilly a zastoupila jim cestu.

„Co tu děláš Lilly? Už je dávno po večerce,“ pokáral jí bratr. Až doteď se mu více méně úspěšně dařilo sestře vyhýbat. Denně od ní dostával dopisy, ve kterých ho prosila, aby mohla Scorpiuse vidět, ale on si nebyl jistý, jestli je to bezpečné. První varianta lektvaru, která se jim konečně podařila minulý týden, Scorpiusovi nevyhovovala. Dalo by se říct, že na neznámého upíra působil lektvar celkem dobře. Drželi ho pár dní v jedné z prázdných místností Chroptící chýše, jelikož ta už byla chráněná kvůli Scorpiusovi. Když se ani po třech dnech u upíra neprojevili žádné vedlejší účinky, ba naopak, lektvar zmenšil jeho hlad po krvi a dotyčný se nabídl, že s nimi bude i nadále spolupracovat na vývoji, i když to znamenalo, že se stal jejich pokusným králíkem, jak s oblibou sám sebe označoval.

Samuel, tak se ten upír jmenoval, býval obchodníkem a po té, co ho napadl upír a přeměnil, se přidal do jejich společenství. Znal mezi ostatními i pár takových, co ještě neměli mysl celkem zatemněnou zabíjením a přesvědčoval je, že jestli by se jim podařilo lektvar skutečně vyvinout tak jak plánují, mnozí by o něj určitě projevili zájem.

Asi po týdnu, který strávil Samuel užíváním lektvaru, se Albus rozhodl podat ho i Scorpiusovi. Jenže očekávané zlepšení se nedostavilo. Scorpius začal trpět nevolností a cítil se mnohem hůř. Mohli být rádi, že ho to rovnou nezabilo. To je však přivedlo na myšlenku, že vymyslet lektvar tak, aby byl účinný na všechny upíry stejně bude téměř nemožné.

Právě toho večera se chystali podat Scorpiusovi novou variantu, kterou samozřejmě předtím vyzkoušel i Samuel a stejně jako předtím pocítil ještě větší zlepšení.

„Chci ho vidět Albusi. Prosím! Vyhýbáš se mi, neodpovídáš na dopisy... je to s ním opravdu tak zlé?“ zeptala se Lilly.

„Scorpius je v pořádku. Zkoušíme několik variant lektvaru a ještě jsme bohužel nepřišli na nic, co by zabralo. Nechci, abys tam chodila. Teď to není bezpečné,“ odporoval jí bratr.

„To už nebude nikdy, uvědom si to. I když vymyslíš ten blbý lektvar, Scorpius zůstane upírem. To se nikdy nezmění a já budu žít v neustálém strachu,“ vzlykala Lilly, neschopná dál v sobě dusit své pocity. Sandrina se nenápadně vzdálila a nechala je osamotě. Když však zašla za roh chodby, zaslechla vzdalující se kroky. Někdo je zřejmě sledoval a teď se dal na útěk. Už, už se za ním chtěla rozběhnout, ale zaslechla za sebou kroky. Byli to Albus s Lilly, která se skrz slzy konečně trochu usmívala. Sandrina hned pochopila.

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad Albusi?“ zeptala se pochybovačně.

„Já nevím Sandrino. Ale možná má pravdu, možná to nebude nikdy dostatečně bezpečné a já jí to nedokážu odmítat,“ odpověděl. Oslovil ji křestním jménem a přemýšlel, jak to znělo. Toho večera ho totiž požádala, aby přestal s tím oficiálním oslovením, paní profesorka, když už spolu tráví tolik času jako spolupracovníci, než jako učitel a žák.

„Tak pojďme, jinak se nám ti dva zblázní,“ vyzvala je a při slově dva se Lilly viditelně zachvěla. Albus jí prozradil, že kromě Scorpiuse je v Chroptící chýši i Samuel. Ten však už není nebezpečný, pokud si nezapomene vzít svou denní dávku lektvaru.

Jelikož si Albus nepřál, aby zůstala Lilly venku sama a dovnitř ji odmítal pustit dřív, než se přesvědčí, že je všechno v pořádku, zůstala s ní Sandrina před starým rozpadlým domem. Albus nejprve zkontroloval Samuela, což mu zabralo jen asi pět minut. Postarší muž seděl v rozpadajícím se křesle a něco četl.

„Ahoj Same. Všechno v pořádku?“ zeptal se Albus, když vešel dovnitř s hůlkou v pozoru.

„Ahoj Albusi. Samozřejmě, lektvar jsem si vzal, jestli se ptáš na to,“ odpověděl a na jeho propadlé tváři se zjevilo něco, co nápadně připomínalo úsměv.

„To je dobře, takže nic nepotřebuješ? Dnes chceme vyzkoušet lektvar na Scorpiusovi, takže tu budeš muset zůstat sám. Ale snad zítra se k nám budeš moct přidat.“

„Jistě, nedělej si starosti. Kdesi jsem tady našel tuhle mudlovskou knihu. Prý Kladivo na čarodějnice, věřil bys tomu?“ zakroutil pohoršeně hlavou a pohroužil se do čtení.

„Chlapec tedy obezřetně vešel do druhé místnosti, naplnil Scorpiusovi sklenici krví a odklopil víko rakve.

„No konečně, už jsem myslel, že mě tu dnes necháš zavřeného celou noc,“ zavrčel blonďatý chlapec. Jeho pleť byla ještě bledší než obyčejně. Vpadlé oči a kruhy pod nimi mu dávaly přímo děsivý výraz. Beze slova vzal do ruky sklenici a vypil ji do dna.

„Promiň, chystali jsme pro tebe ten lektvar a pak se nám do cesty postavila taková malá překážka,“ vysvětloval, ale neprozradil, že tou překážkou myslel Lilly čekající před domem.

„Myslíš, že to bude fungovat?“ zeptal se, když po chvíli klidně seděl na židli u stolu.

„Trochu jsme upravili jeho složení. Zkus jen dva hlty a uvidíme,“ podával mu zazátkovanou flaštičku. Scorpius ho poslechl a naklonil si flaštičku ke rtům. Tvář se mu zkřivila a Albus zbystřil.

„Příště bys tomu mohl přidat nějakou příchuť. Možná malinovou nebo jahodovou,“ řekl Scorpius s úšklebkem.

„Ha ha, velmi vtipné. Tak co?“ zeptal se Albus.

„No, zatím...“ nestihl domluvit. V poslední chvíli doběhl k očarovanému vědru, do kterého zvracel naposledy, když zkoušel první variantu. Albus nemeškal a naplnil další sklenici svou krví. To jediné minule zabralo a doufal, že to pomůže i teď. Pomohlo. V té chvíli si Albus něco uvědomil a rozhodl se něco zítra zkusit.

„Takhle se asi nikam nedostaneme,“ řekl unaveně Scorpius, když se trochu opláchl a sedl si vedle něj. Aspoň, že svou chuť po krvi už dokázal trochu kontrolovat.

„Něco mě napadlo, hned zítra to vyzkoušíme. Uvidíš, zvládneme to. Chce to jen čas,“ utěšoval ho Albus a pomyslel si, že je dobře, že přivedl Lilly. Ta jediná teď může Scorpiusovi pomoct, aby nepropadl depresi.

„Víš, ta malá překážka, o které jsem říkal, že nás zdržela... tak ta čeká venku,“ řekl mu s úsměvem Albus.

„Cože? Chceš mi říct, že... To nejde, na tebe jsem si už zvykl a dokážu se ovládat, ale když tu bude ona... bojím se. Nevoď jí sem!“ couval vystrašeně.

„Ty ji nechceš vidět?“

„Že nechci? Celé noci netoužím po ničem jiném, ale nechci jí ublížit,“ řekl se zoufalstvím v hlase.

„Scorpiusi, dokážeš se ovládat dost dobře, takže to zvládneš. Navíc, zůstaneme tady s vámi, kdyby se něco zvrtlo a okamžitě ji odtud odvedeme při náznaku nebezpečí,“ vysvětlil Al.

„Opravdu? Určitě to půjde? Chci říct... skutečně ji můžu vidět?“ koktal a tentokrát po dlouhé době nevypadaly jeho oči prázdně.

„Jdu pro ni. Pro jistotu by to možná chtělo udělat kruh z prášku sušených růží,“ navrhl Albus a Scropius se bez protestů postavil na místo, kde kruh tvořili. Netrpělivě přešlapoval a čekal, kdy se ve dveřích konečně objeví ta, po které tak velmi touží.