Kapitola č. 19: Dárek

Severus znehybněl jen co zaslechl její libozvučný hlas. Víc než cokoli jiného toužil pohlédnout do jejích zelených očí a políbit její plné rty, avšak kdyby to udělal, už by se od ní nemohl odtrhnout. Neměl jsem sem chodit, pomyslel si a při pohledu na její něžnou tvář se mu krev nahrnula do tváře. Cítil se jako student přistižený při nějaké lumpárně. A vlastně to byla pravda. Přistihla ho při činu. Přišel sem, jen aby jí dal na parapet vánoční dárek. Když ho odhalila, přemýšlel, jestli má odejít, anebo zůstat a odhalit jí svou tvář. Zvědavost a touha ho přemohly a on se k ní opatrně přiblížil. Předstoupil před ni a tlumené světlo z předsíně dopadlo na jeho tvář.

„Severus?“ zašeptala a rukama si přikryla ústa, aby nevykřikla. Kočka, která si až doteď spokojeně hověla v její náruči, seskočila na zem a nahněvaně zamručela. Jim to však bylo jedno. Stáli tu oproti sobě a svět pro ně přestal existovat. Čas jakoby se zastavil a na malou chvíli, která se jim zdála jako věčnost, hleděli jeden na druhého.

„Jsi to skutečně ty?“ osmělila se a natáhla ruku k jeho tváři. Sevřel ji ve svých teplých dlaních a přiložil ji ke rtům, aby vtiskl letmý polibek na její rozevřenou dlaň.

„Chyběla jsi mi.“ pošeptal jí do ucha, když si ji k sobě přivinul a hlubokými nádechy se vpíjel do vůně její pokožky. Prsty prohrábl její husté vlasy, a přestože věděl, že by tu vůbec neměl být, cosi ho nutilo zůstat. Chtěl navždy sevřít její tělo ve svém náručí, laskat její rty a hrát si s pramínky jejích vlasů. Chtěl jí do ucha šeptat vyznání lásky. Té nehynoucí lásky, kterou k ní cítil a nic, ani samotná smrt by nedokázala z jeho srdce vymazat vzpomínku na ni.

„Nemůžu uvěřit, že jsi skutečně tady.“ odpověděla a nechala ho, aby ji objímal svými mocnými pažemi, které jí dodávaly pocit bezpečí. Chvíli tam jen tak stáli a objímali se, vychutnávajíc si vzájemnou blízkost.

„Pojďme dovnitř, je tu chladno.“ řekla a vymanila se z jeho objetí. Nepouštějíc jeho ruku vykročila ke dveřím, ale zastavil ji.

„Neměl bych. Vlastně jsem chtěl jen…“ koktal a věděl, že ho má omotaného okolo prstu.

„Nemyslíš si snad, že tě tak snadno pustím, když jsi konečně přišel?“ zeptala se naoko nahněvaně a ignorovala jeho protesty. Postavila v kuchyni vodu na čaj a za chvilku, během které si ji nepřestával sledovat a snažil se vrýt si do paměti každý rys její tváře, každou křivku jejího těla, před něj položila hrneček, ze kterého se vznášela lákavá vůně jablka a skořice. Obešla stůl a posadila se mu na kolena. Rukama ho objala okolo krku a dlouho a vášnivě ho políbila. Nebránil se, spíš naopak. Nemohl se jí dostatečně nabažit a tak když ho vedla po schodech do své ložnice, podvolil se jejímu přání.

Ve světle dohořívající svíčky sledovala jeho profil. Jeho rovný nos, tenké rty jindy sevřené do tenké linky, dnes však uvolněné a tvarované do spokojeného úsměvu. Husté černé obočí se klenulo nad jeho havraníma očima a jemné černé vlasy rámovaly jeho bledou tvář. Když se mračil, vypadal jako bůh pomsty, ale ve chvíli, která patřila jen jim dvěma, v něm viděla toho, kým skutečně byl. Tak moc se bála, že už za ní nepřijde, že ho už nikdy neuvidí, anebo nedejbůh že ji zavrhne při jejich nejbližším setkání. Milovala ho nadevše, a přestože byl daleko, vědomí že její lásku opětuje, živilo i její lásku k němu. Věděla, že s východem slunce se rozplynou i její sny o jejich společné budoucnosti, ale jeho blízkost ji utěšovala aspoň na tuto prchavou chvilku.

„Kdy tě zase uvidím?“ zeptala se šeptem a v očích se jí zaleskly potlačované slzy.

„Tak moc bych chtěl říct, že brzy.“ odpověděl a prstem jemně setřel osamělou slzu, která se skoulela po její hladké líci.

„Budu čekat.“ zašeptala dřív, než její rty umlčel v dalším náruživém polibku.

„Miluji tě.“ řekl a sám žasl nad tím, s jakou lehkostí ty slova sklouzly z jeho rtů, když, když šly od srdce. Byla první a přál si, aby byla poslední, které to kdy řekl nahlas. I Lilly miloval, a přestože zůstávala v jeho srdci i díky Harrymu, jejich synovi, Calwen spoutala jeho srdce mocnými okovy a on se z nich nechtěl vymanit.

„I já tebe, Severusi.“ usmála se a se spokojeným úsměvem na rtech usnula s hlavou položenou na jeho hrudi. Jejich srdce bila v jednom rytmu spojená navěky tím nejmocnějším kouzlem, láskou.

Probudily ho dotěrné sluneční paprsky, které dovnitř pronikly přes odhrnuté závěsy. Se smutkem v očích pohlédl na Calwen, kterou přestože nechtíc, musel opět opustit. Nejtišeji jak mohl, se vytratil z ložnice a jedinou připomínkou jeho přítomnosti byla malá krabička na nočním stolku, kterou jí tam zanechal. Bez váhání seběhl kopec vedoucí k jeho domu a netrvalo ani deset minut, než našel všechno potřebné. Ještě jednou pohlédl do dálky směrem k domu, kde spala a přemístil se zpět do školy.

V to ráno ve škole vládl chaos. Studenti se loučili anebo na poslední chvíli sháněli svoje věci.

„Vážně musíš být na Vánoce se Snapem?“ ptal se to ráno už asi potřetí Ron a vytvořil na tváři bolestnou grimasu. „Mohl bych říct našim, určitě by jim nevadilo, kdybys byl u nás.“

„Ne Rone, nedělej si starosti. Nějak to už přežiju.“ zamlouval Harry a v duchu si přál, aby už byli všichni pryč a on mohl běžet do bytu svého otce. No dobře, tak ne běžet, protože nikdo nepředpokládá, že by se na pobyt u Snapea těšil, ale rozhodně nebude otálet a půjde tam hned. Doprovodil své přátele až k hranici pozemků školy a svižným krokem se vracel do hradu.

„Ahoj, Harry. Jak je?“ ozval se hromový hlas jeho přítele Hagrida.

„Ujde to. Jdu si zabalit věci a asi bych si měl pospíšit, aby mě Snape nehledal.“ řekl naoko znuděně.

„Neboj, však on Snape není zas tak špatný chlap. Je trochu mrzout, to ano, ale není zlý. Dokonce chtěl ode mně stromek, a to nikdy nechtěl.“ snažil se ho utěšit Hagrid, ale nevšiml si nadšených ohníčků planoucích v Harryho očích.

„Když myslíš… tak já už půjdu, aby mě náhodou nenechal drhnout kotlíky.“ rozloučil se a odběhl. Zadýchaný doběhl až k věži, kde ho už čekal Severus se známým úšklebkem na tváři.

„Ale, ale. Zase porušujeme pravidla, Pottere? Jsem si jistý, že si naše společné Vánoce velice užijeme.“ řekl sarkasticky a mrknul na Harryho.

„O tom nepochybuji. Jestli dovolíte, vezmu si jen nějaké svoje věci.“ odpověděl zadýchaně Harry a zmizel za portrétem Buclaté dámy. O pár minut později už kráčel vedle svého profesora s tajemným úsměvem na tváři.

Jen co se za nimi zavřely dveře Severusova bytu, Harry to už nevydržel a radostí vykřikl: „Hurá, prázdniny!!!“ a poskakoval při tom, jakoby mu pod nohama vybuchovaly bomby hnojůvky.

„Jestli ses už dost vybláznil, tak co třeba ozdobit stromeček?“ navrhl Severus a otevřel krabici s ozdobami, které přinesl z domu. Harry se na ně s nadšením vrhl a asi po dvou hodinách seděli před krbem, ve kterém plaménky tancovaly svůj ohnivý tanec a kochající se pohledem na ozdobený stromeček popíjeli vánoční punč.