Kapitola č. 6: Tajemství

Severus ostražitě sledoval okolí, ale zdálo se, že žena přichází sama.

„Tady vzadu,“ zakřičel. Byl by jí šel naproti, ale nechtěl pustit Harryho z očí a tak jen čekal, až sympatická tmavovláska zašla za roh domu a konečně se ocitli tváří v tvář. Chvíli si ho zkoumavě prohlížela a trochu se začervenala. Neuvědomil si, že před ní stojí polonahý a vystavuje tak na odiv svou štíhlou, ale zato vypracovanou hruď. Když mu to došlo, bylo pozdě s tím něco udělat. Aby prolomil tíživé ticho, zeptal se podezřívavým hlasem.

„Přejete si?“ jejich pohledy se střetly a on překvapeně zjistil, že se ho nezalekla. Dokázal lidi vystrašit jediným zlým pohledem, ale ona tu před ním nebojácně stála a ani se nepohnula. Měla zelené oči a krátké vlasy, přičemž ofina se jí lepila na zpocené čelo. Její štíhlou postavu obepínalo červené tričko bez rukávů a krátké bílé šortky, které odhalovaly dlouhé a přirozeně opálené nohy. Severuse však její vzhled nechal chladným a nadále si ji zkoumavě prohlížel.

„Dobrý den. Jsem Calwen Morissová a bydlím vedle,“ představila se ukazujíc rukou kamsi za dům. Severus si vzpomínal, že když byl dítě, vídal v nedalekém domě několik dětí. Ona byla pravděpodobně jedním z nich, ačkoli nyní už nebyla dítětem ale ženou asi v jeho věku, možná trochu mladší.

„Všimla jsem si, že tu někdo je a tak jsem se přišla podívat. Víte, tento dům byl nějaký čas opuštěný a myslela jsem, že by to mohli být nějací vandalové,“ vysvětlovala.

„Ach tak. No, nejsem vandal, ale majitel tohoto domu,“ odpověděl jí a snažil se použít neutrální tón, aby ji odtud co nejdřív dostal pryč. Netoužil po žádných nečekaných návštěvách.

„Vy jste Severus Snape?“ zeptala se přímo a ani nečekala na odpověď. „Dost jste se změnil, co jsem vás viděla naposledy.“

„Lidé se mění, slečno Morissová,“ odpověděl stroze a už už jí chtěl naznačit, aby odešla, když se ozvala dunivá rána a cinkot rozbíjejícího se skla.

Oba pohlédli směrem, odkud se to ozvalo a Severus ihned přiskočil k Harrymu stojícímu uprostřed střepů sklenice, kterou na sebe převrhl a rozbila se.

„Harry,“ vykřikl a stihl ho vzít dřív, než se chlapec pořezal. Už téměř sahal po své hůlce, aby rozbité sklo odstranil, ale včas si uvědomil, že jeho sousedka je stále ještě tady. Ta však nelenila a ohnula se, aby opatrně posbírala střepy.

„To nebude nutné, já se o to postarám,“ zastavil ji, když posadil mračícího se a vylekaného Harryho na židličku a ohnul se k ní.

„To nic, maličký, nic se nestalo,“ pohladila ho po vláskách a odhrnula mu tak ofinu z čela, která zakrývala jizvu v podobě blesku. „Od čeho má tu jizvu?“ zeptala se ustaraně a podezřívavě si prohlížela Snapea, jakoby on mohl stát za nějakým zraněním, které nechalo na chlapci tento následek.

„Tragické okolnosti, při kterých před pár týdny zemřela jeho matka,“ odpověděl a nelíbila se mu její zvědavost. Vzal Harryho do náruče a ten hned přestal plakat. Věděl, že je v bezpečí, v náruči někoho, kdo se o něho stará.

„To je váš syn? Jak se jmenuje?“ nedala se zastrašit a pokračovala ve svých zvědavých otázkách.

„Já… starám se o něho. Je to Harry. Harry P… Ewans,“ odpověděl vyhýbavě. Calwen přikývla a z jeho tónu hlasu postřehla, že se jí chce co nejdřív zbavit. Nechtěla být na obtíž. Vlastně ji tento muž trochu děsil, ale zároveň… byl čímsi zvláštní a zajímal ji. Jako děti ho vždy obcházeli, protože byl podivín, stejně jako teď.

„No tak já už budu muset jít. Ráda jsem vás oba poznala. Kdyby jste něco potřebovali… možná pohlídat Harryho, ráda vám pomohu,“ nabídla a otočila se na patě a vzdalovala se od domu.

„Děkujeme, slečno Morissová,“ zavolal za ní Severus a v duchu si pomyslel, že její pomoc nebude potřebovat.

„Přátele mi říkají Calwen. Nashledanou, Severusi,“ otočila se a zamávala mu na pozdrav se zářivým úsměvem na rtech. Když se mu ztratila z dohledu, konečně se trochu uvolnil.

„Ta ale byla drzá,“ řekl nahlas a podíval se na Harryho. „A co ty, prcku? Co jsi to vyváděl s tou sklenicí? Že ty jsi chtěl zaujmout naši pozornost?“ káral ho mírně a Harry cosi žvatlal jakoby mu odpovídal. „Tak pojď, uklidíme ten nepořádek,“ rozhodl a posadil ho na židličku. Jediné Evanesco stačilo, aby střepiny zmizely a na podlaze kolem bylo opět čisto.

Později ten večer, kdy Snape ukládal Harryho do postele, snažil se ho nějak utišit. Harry totiž už dobrou hodinu plakal a on nevěděl proč. Nejdříve to připisoval únavě a tak mu připravil něco na večeři, aby ho co nejdřív uložil. Jenže on téměř nic nesnědl, avšak ani trochu v sobě neudržel.

„Co je s tebou?“ zeptal se už mírně podrážděně, ale když se dotkl jeho čela mrzutost ho přešla a vystřídaly ji starosti.

„Ještě tohle mi chybělo,“ zamumlal, když si uvědomil, že po ruce nemá žádný hotový lektvar proti horečce.

„Kam jsi dal hlavu, Severusi? Základní lektvar, který chybí v tvých zásobách?“ nadával si sám pro sebe, ale věděl, že to mu nepomůže. Příprava trvá několik hodin a zdálo se, že teplota je dost vysoká. Avšak nevěděl, co jiného by mu pomohlo. Dal mu jen slabé analgetikum, aby mu zmírnil bolest hlavy, kterou předpokládal, že díky usedavému pláči a horečce pociťoval. Jenže pláč neustával a on se jen s velkým přemáháním soustředil na přípravu potřebného lektvaru.

Náhle se ozvalo klepání na dveře a on ostražitě sáhl po hůlce.

„Kdo je tam?“ zeptal se skrz zavřené dveře.

„To jsem já, Calwen. Je všechno v pořádku? Slyšela jsem pláč…“ vysvětlovala a on neslyšel zaklel. Rychlým pohybem zavřel dveře do místnosti, v které si zařídil laboratoř a tichým Allohomora ji zamkl. Až potom otevřel dveře a v slabém světle žárovky visící ze stropu uviděl její ustaranou tvář.

„Dobrý večer,“ pozdravil a neskrýval při tom podráždění.

„I vám. Promiňte, ale jestli o tom nevíte, pláče vám tam dítě,“ odpověděla stejně ostře jako on a bez vyzvání vešla dovnitř. Lehce našla ložnici, v které spal Harry a vzala ho do náruče, aby ho utišila.

„Vždyť úplně hoří,“ poznamenala a vrhla na něho vyčítavý pohled. Severus však jen zdvihl obočí.

„Myslíte, že jsem si nevšiml?“ zavrčel.

„Kde máte něco na teplotu? Tabletky, kapky nebo čípky?L ptala se a houpala dítě v náruči, ale Harry stále plakal.

„Nic takového tu nemám. Právě jsem mu připravoval ehm… sirup podle mámina domácího receptu,“ zamlouval rychle.

„To snad nemyslíte vážně? Pro něco domů zaběhnu,“ řekla a chystala se k odchodu, ale on ji zastavil.

„Nedovolím vám dát mu něco mu…“ znovu se zarazil a přemýšlel, jak to říci. „Harry je prostě na tyto věci trochu přecitlivělý. Mohl by mít alergickou reakci a to by věci značně zkomplikovalo,“ vysvětlil a ačkoli se nezdálo, že by mu příliš věřila, vzdala se toho nápadu.

„Tak mi přineste nějaké ručníky a ukažte mi, kde je koupelna,“ přikázala mu a úplně ignorovala fakt, že je v jeho domě a navíc sem vtrhla bez jeho pozvání. Když na ni nechápavě pohlédl, vysvětlila mu, že se pokusí srazit teplotu studeným zábalem. Vtom mu došlo, že to měl udělat ještě než přišla, ale nevzpomněl si na to a v duchu si za to nadával ještě víc než za to, že neměl po ruce lektvar. Když odcházel směrem ke koupelně, aby namočil ručníky, zaslechl, jak si Calwen cosi mumlá pod nos. Nevěděl to jistě, ale byl by se vsadil o cokoliv, že řekla něco jako: „Ach, ti muži jsou ale neschopní.“

„Asi po hodině, během které Calwen se zaujetím sledovala, jak opatrně vyměnil Severus Harrymu obklady a téměř neslyšně ho konejšil, se jim podařilo teplotu srazit a vyčerpaný chlapec konečně podlehl únavě a usnul.

„Asi byl dlouho na sluníčku. Měl by pár dní ležet a pokud možno v nějaké místnosti, kde bude šero. A nezapomeňte na dostatek tekutin,“ poučovala ho a on jí věnoval jeden ze svých nevraživých pohledů.

„Jste snad lékařka?“ zeptal se, načež se ona zasmála.

„Ne, jsem učitelka, ale mám dceru jen o trochu starší než je Harry a také měla úpal,“ odpověděla a její výraz tváře nebyl takový nepřátelský jako když sem přišla. Nyní se v duchu proklínala za podezření, které v ní vzrostlo, když šla okolo a uslyšela pláč.

„Promiňte mi mou otázku, ale kde jste se tu vzala?“ zeptal se přímo Severus, protože dobře věděl, jak daleko je nejbližší dům a rozhodně nemohla slyšet Harryho plakat, pokud nebylo někde nablízku.

„Víte, byla jsem na procházce, a když jsem šla okolo, uslyšela jsem…“ přiznala a trochu se začervenala, protože právě přiznala, že šla okolo. Proč tudy vlastně šla? Sama nevěděla. Snad se chtěla ujistit, že je všechno v pořádku. Některé Severusovy odpovědi v to odpoledne ji právě neuspokojily. Snad proto v ní vzniklo to podezření.

Bez toho, aby něco z toho vyslovila nahlas, Severus zjistil, co se jí honí hlavou a rozhodně se mu to nelíbilo.

„Vy jste si snad myslela, že mu ubližuji?“ zeptal se tím nejledovějším hlasem, jaký u něho bylo možné dosáhnout a tentokrát z něj skutečně šel strach.

„Já… víte…“ koktala a nevěděla, co by mělo říct na svou obhajobu.

„Ven! Vypadněte z mého domu, ženská. Nevím, jak vás mohlo napadnout něco tak iracionálního, ale ujišťuji vás, že by jsem tomu chlapci nezkřivil jediný vlas na hlavě a postaral by jsem se o každého, kdo by se o to jen pokusil,“ křičel na ni a vypadal jako rozzuřený býk. Calwen se styděla za to, co se jí honilo hlavou. Nyní věděla, že Severus Snape se o toho chlapce stará, tak jak jí řekl odpoledne. A také věděla, že nemá smysl zkoušet mu něco vysvětlovat, když je tak naštvaný. Pokorně zamumlala něco jako omluvu a raději hned odešla.

Chvíli mu trvalo, dokud se neuklidnil, a než se pustil do opětovné přípravy lektvaru pro Harryho, šel ho zkontrolovat. Nechápal, jak přišla na něco tak absurdního. Nedokázal by mu něco udělat. Nikdy. A už vůbec ne teď, když věděl… Ačkoli si to jen nerad připouštěl, záleželo mu na tom chlapci. I kdyby se nakonec ukázalo, že není jeho syn, ač o Lilliiných slovech nepochyboval, chtěl se o něho starat a položil by na něj svůj život. Musel ho ochránit. A právě proto se rozhodl, že se nikdy nikdo nesmí dozvědět, že je to jeho syn. Ani Harry ne. Zůstane to jen mezi ním a Lilly a tak, jak ona si toho tajemství odnese s sebou do hrobu.