Kapitola č. 17: Famfrpálový zápas

Dny na hradě plynuly a Harry měl pocit, jakoby čas utíkal mílovými kroky. Život na hradě se mu líbil den za dnem víc a dokonce ho přestalo znepokojovat, co si o jeho otci myslí ostatní. Věděl svou pravdu a to bylo všechno, co potřeboval.

Uběhlo několik týdnů, od té doby co Harry poprvé stál ve Velké síni a na hradě se nemluvilo o ničem jiném, než o famfrpálovém zápase mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Čím víc se ten den blížil, tím byl Harry nervóznější. Jeho nervozita nepramenila jen ze samotného zápasu, ale i z toho co si o tom všem myslí Severus. Za celou tu dobu totiž nenašel odvahu zeptat se ho, proč na začátku roku tak moc trval na tom, aby Harry nehrál v družstvu.

V sobotu ráno, kdy se měl hrát zápas se Harry s náladou pod psa došoural do Velké síně na snídani. Seděli tam už všichni z družstva a samozřejmě nechyběla ani Hermiona plně pohroužená do Denního věštce. Právě nakláněl pohár k ústům, když jeho kamarádka zděšeně vykřikla a on úlekem vylil všechno na sebe.

„Do trola!“ zaklel potichu. „Doufám, že tam píšou aspoň něco zajímavého, když už jsi mi uštědřila takovou sprchu.“ řekl Harry a snažil se kouzlem vysušit flek na svém hábitu.

„Promiň, Harry.“ ozvala se provinile Hermiona a pomohla mu s čistícím kouzlem. „Já jen… podívej se na tohle.“ ukázala na článek na titulní stránce, kde se vyjímaly dvě velké fotky nějakých čarodějů. V jednom Harry poznal ředitele školy, Albuse Brumbála a jméno pod druhou fotkou hlásalo, že jde o jakéhosi Siriuse Blacka.

„Sirius Black na svobodě“ přečetl nahlas název článku a pozorně četl dál.


Dnes ráno byl z vězení v Azkabanu propuštěn jeden z nejobávanějších zločinců své doby, Sirius Black. Tento muž byl odsouzený na doživotí v Azkabanu před deseti lety za vraždu Petra Pettigrewa a asi třiceti mudlů, které spáchal pár dní po pádu Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Black patřil ke skupině označované jako Smrtijedi a kromě toho měl na svědomí určitě nespočetné množství jiných zločinů.

Na obranu tohoto člověka se přednedávnem postavil Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy, který ministrovi předložil nové důkazy o Blackově nevině a důrazně trval na jeho propuštění. Netušíme, o jaké důkazy jde a jestli skutečně nějaké předložil, anebo se jedná o vydírání ministra a jeho pracovníků. Faktem zůstává, že zájem Albuse Brumbála je výjimečně zřejmý a můžeme jen doufat, že se nezopakuje Blackův čin před deseti lety a naše společnost neutrpí ztráty na životech.


Harry překvapeně pohlédl nejdřív na Hermionu a pak na ostatní, kteří zůstali šokovaní jako on sám.

„Vážně udělal to, co tu píšou?“ osmělil se zeptat. Jako první si s odpovědí pospíšil Fred.

„No, něco málo vím od otce. Prý byl s nimi v jisté organizaci, která bojovala proti Vy-víte-komu a zradil je. Nevím přesně jak, se to stalo, ale podle toho co říkal taťka, to bylo příšerné. Z Pettigrewa nezůstalo nic jiného než prst.“ šeptal Fred tak, aby ho slyšeli jen oni.

Harry nechápal, jak se ředitel mohl postavit za někoho, jako byl tento muž. Zrak mu zaletěl opět k fotce v novinách, odkud na něho hleděl černovlasý muž s propadlou tváří a velkými kruhy pod očima. Potom pohlédl k učitelskému stolu, kde jak se zdálo, nikoho novinka o propuštění jednoho z nejobávanějších vězňů nepřekvapila. Byl zvědavý, co by mu na tohle téma dokázal říct Severus, ale rozhodl se teď nepokoušet jeho trpělivost a počkat s tím do jejich nejbližšího setkání. Už i tak byl víc než nervózní z dnešního zápasu.

Počasí jim přálo a jen co se Harry vznesl do vzduchu, byl ve svém živlu. Pozorně sledoval průběh hry, která byla drsnější, než si představoval. Avšak to bylo jistě i tím, že hráli proti Zmijozelu, který byl známý svou agresivitou a nečistou hrou. Poletoval nad hřištěm a snažil se vyhýbat dobře mířeným Potloukům zatímco pohledem bloudil po jasné obloze a hledal Zlatonku. Harry věděl, že ji nesmí chytit, pokud bude mít jejich protihráč náskok více než 150 bodů, protože takovou hodnotu mělo chycení Zlatonky. V okamžiku, kdy ji zahlédl o pár metrů níž, než byl on sám, se v hledišti ozval potlesk a nadšené hvízdání Nebelvíru. Jejich družstvo vyrovnalo skóre a v té chvíli to bylo nerozhodně 270:270.

Harry bez nejmenších problémů otočil své koště a klesl o pár metrů níž, kde ještě před chvilkou zahlédl odlesk zlata ve slunečních paprscích. Rozhlédl se pozorně okolo sebe a zahlédl ji. Bez váhání vyrazil dopředu, ale zastavil ho jeho protihráč řítící se obrovskou rychlostí přímo za ním. Držel ho zezadu za hábit a snažil se ho zpomalit.

„Nemáš nejmenší šanci, Pottere.“ zavrčel Deloy ze Zmijozelu a vytáhl hůlku, aby na Harryho seslal nějakou kletbu. Naštěstí byl Harry dostatečně rychlý a obratný na to, aby se mu vytrhl a bezpečně se kletbě vyhnul. Letěl stále rychleji a chladný vzduch ho štípal v očích, až mu vyhrkly slzy, ale nespouštěl Zlatonku z očí a těsně před tím, než se po ní natáhl Deloy, ji sevřel ve své dlani a s velkým pocitem uspokojení se snesl na zem, kde ho jeho spoluhráči přivítali nadšeným pokřikem:

„Sláva Harrymu. Sláva Harrymu.“

Harry byl šťastný a radost se odrážela v jeho očích, když pohlédl na tribunu směrem k učitelským místům. Severuse tam však neviděl a tak se spolu s ostatními vytratil do šatny.

Všichni Nebelvírští už oslavovali jejich vítězství, jen Harry ještě seděl v šatně a převlékal se. Chtěl být chvilku sám a užívat si svou radost, ale také doufal, že se mu podaří spojit se Severusem a říct mu, jak je rád, že mohl hrát.

„Dobrá hra, blahopřeji.“ ozval se za ním neznámý hlas a Harry se překvapeně ohlédl. Nikoho tu nečekal. A už vůbec ne toho, kdo tu teď před ním stál.

„Co… co tu chcete?“ zeptal se trochu nejistě.

„Mluvit s tebou, Harry.“ ozvalo se od dveří a muž, který se doteď opíral o zárubeň, vešel dovnitř a posadil se na volnou lavičku.

„Se mnou? Já ale nevím o čem.“ oponoval mu Harry a v očích se mu zračili obavy. Před ním totiž nestál nikdo jiný, než muž, který na něj ještě v to ráno hleděl z přední strany Denního věštce.

„Bojíš se mě?“ zeptal se prostě a na jeho tváři se objevil smutný úsměv. „Zřejmě jsi četl dnešní článek v novinách, nebo jsi o mně slyšel víc, než by mi bylo milé.“ řekl a znělo to spíš jako konstatování, než výčitka či otázka.

„O čem jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se Harry stále ještě nedůvěřivě a v ruce svíral hůlku, přestože pochyboval, že by se ubránil proti zločinci, který zabil tolik lidí najednou.

„Vyrostl jsi, od té doby kdy jsem tě viděl naposledy. Byl ti tehdy asi rok a začínal jsi chodit.“ vzpomínal Sirius a při zmínce o jeho dětství se Harry trochu uvolnil.

„Vy mě znáte?“ zeptal se a pohlédl tomu muži do tváře.

„Asi si mě nepamatuješ, což je pochopitelné, ale já jsem tvůj kmotr, Harry. Tvoji rodiče byli moji nejlepší přátelé, a když zemřeli…“ povzdychl si. Harry na něho vyjeveně hleděl a v hlavě si promítal jeho poslední slova. Jeho rodiče byli jeho nejlepší přátelé? Není to ten přítel, co je zradil? Co vyzradil Voldemortovi místo jejich úkrytu a skončilo to jejich smrtí? Jeho myšlenky se mu zřejmě odrazily ve tváři, protože muž před ním se zatvářil velmi sklíčeně, když na něj pohlédl

„Já jsem je nezradil, Harry. Já ne. Raději bych zemřel, než zradit Jamese.“ obhajoval se před chlapcem a vlastně i sám před sebou. V tom se na chodbě ozvaly kroky a do šatny vešel Snape. Jediným pohledem zhodnotil situaci a znechuceně pohlédl na Blacka.

„Pottere, jsem si jistý, že vás vaši přátelé očekávají na oslavě vašeho vítězství. Neměl byste je nechat čekat.“ zavrčel a vrhl na Harryho pohled, který nesnesl námitky. Harry posbíral svoje věci a ještě jednou pohlédl z jednoho na druhého. Rád by zůstal a dozvěděl se víc o tom muži, co tvrdil, že je jeho kmotr. Jenže neviděl žádný důvod proč naštvat Severuse a tak raději šel, avšak jasně za sebou zaslechl slova plná hněvu a nenávisti.

„Ani v nejmenším ses nezměnil, Snape. Vybíjíš si na Harrym svou zlost na Jamese? Jen kretén jako ty může obrátit svou starou nenávist proti nevinnému dítěti.“ vrčel Sirius, ale Snape se nenechal vytočit.

„Budu se k němu chovat jak uznám za vhodné a tebe to nemusí zajímat.“ odpověděl klidně.

„Musí mě to zajímat. Jsem jeho kmotr a nedovolím, abys mu ubližoval.“ křikl Sirius a jeho nenávist vůči muži, který stál před ním, se vrátila v plné síle.

„Nijak mu neubližuji, ale to ty sotva pochopíš. A teď vypadni a už sem nechoď. Anebo ti to Brumbál neřekl dost jasně?“

„Jdu, ale ne proto, že bych se tě bál. Vrátím se a varuji tě, jestli Harrymu jakkoliv ublížíš, neručím za sebe.“ supěl Sirius zlostí a než odešel, hodil po Snapeovi poslední nenávistný pohled.

Severus zůstal v šatně sám a ztěžka dosedl na prázdnou lavici. Všechny ty vzpomínky, na které chtěl zapomenout, byly zpátky a on nemohl zapomenout na nepřátelství, které mezi nimi stálo jako propast, kterou není možné překonat. Když Brumbálovi pomáhal dostat ho z Azkabanu, věděl s jistotou, že to do jeho a Harryho života zasáhne. Jenže navzdory sobeckosti, která mu radila nechat Siriuse tam kde je a mít jistotu, že se o svého syna nebude muset s nikým dělit, nemohl přát ani svému nepříteli utrpení Azkabanu, když věděl, že je nevinný. Na jeho rameni spočinula čísi ruka a on překvapeně vzhlédl.

„Co tu děláš? Měl jsi jít do věže.“ řekl mírně a zabezpečil dveře proti odposlechu.

„Ty ho nemáš rád, že? Je to proto, že zradil moje rodiče?“ zeptal se a v tom okamžiku si uvědomil, že o Jamesovi stále ještě uvažuje jako o otci, přestože věděl, že to není pravda. Avšak Severus se tím nedal vyvést z míry, přestože kdesi uvnitř ho i tato malá poznámka zranila.

„On je nezradil, Harry. Neudělal nic z toho, za co ho odsoudili do Azkabanu. A i když ho nemám rád, je nevinný a lhal bych, kdybych ti tvrdil, že jim nebyl dobrým přítelem.“ povzdychl si.

„Takže je to pravda, že je můj kmotr? Dovolíš mi se s ním stýkat?“ osmělil se a pohlédl otci do očí.

„Je to tvůj kmotr, a když bude vhodná doba, můžeš se s ním občas vidět. Vlastně se obávám, že ho Brumbál chce mít po ruce a zaměstná ho tu jako pomocného učitele Obrany.“ řekl po chvilce mlčení, kdy zvažoval svoje možnosti. Nenáviděl Siriuse Blacka, avšak nechtěl Harrymu bránit, aby ho lépe poznal, či zasévat v něm stejnou nenávist. Věděl, že kdyby se mu něco stalo, Black by se o Harryho postaral a přestože mu ta myšlenka byla proti mysli, všechno bylo lepší než poslat Harryho k Dursleyovým.

„A teď už běž oslavovat.“ popohnal ho a sám se chystal k odchodu.

„Severusi, ty se na mně zlobíš za ten famfrpál?“

„Že jsi svému družstvu dopomohl k vítězství?“ zeptal se a naoko se zamyslel. „Hm, jako vedoucí Zmijozelu jsem samozřejmě zklamaný, ale jako tvůj otec jsem na tebe velmi hrdý.“ odpověděl a poplácal ho po rameni.

„Proč jsi nechtěl, abych hrál v družstvu?“ nedal se odbýt Harry.

„Protože jsem nechtěl, aby se kvůli tomu kdo jsi, nějak překračovala pravidla.“

„No ano, je to otrava být slavným, když jsem vlastně nic neudělal.“ posmutněl.

„No ale dnes jsi toho udělal dost. Tvoje jméno se dnes po celé škole nepochybně skloňuje ve všech pádech, ale zaslouženě. Tak už konečně běž, než si to rozmyslím a dám ti nějaký strašný trest.“ zašklebil se Snape a otvíral dveře od šatny.

„To abych se připravil na to drhnutí kotlíků.“ mrkl na něj Harry a už byl pryč. Severus se za ním ještě dlouho díval, než zamířil do svého bytu ve sklepení.