Kapitola č. 16: Znovuzrození

Byla hluboká noc a všude bylo ticho přerušované jen spokojeným oddychováním černovlasého chlapce, chlapce – který – přežil. Severus tak jako včera, i dnes hlídal klidný spánek svého syna. Avšak klidným nezůstal na dlouho. Harryho dech se zrychlil a chlapec se zmítal na posteli.

„Harry, vzbuď se.“ zatřásl s ním jeho otec a po chvilce se na něj upřely vystrašené dětské oči.

„Byl to jen zlý sen.“ uklidňoval ho Snape, když ho Harry křečovitě chytil za ruku. „Zase ten les?“ zeptal se potichu, ale Harry nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Já nevím, co to bylo. Viděl jsem jak… byli tam ti muži co v lese, ale …. ten v plášti chtěl od toho druhého, aby něco udělal a potom chtěl nějakou krev.“ snažil se vzpomenout si a reprodukovat svůj sen. Snape ho pozorně poslouchal a zlé tušení v něm rostlo spolu s pálením na levém zápěstí.

„A co bylo potom?“ naléhal na něj Snape.

„No…on …mám pocit, jakoby to byl nějaký lektvar nebo co a ten v plášti to vypil. Neviděl jsem mu do tváře, ale když se napil, tak se změnil. Měl tak zvláštní oči… byly úplně krvavé a nevypadal ani jako člověk, ale spíš jako…“ koktal zmatený chlapec.

„Viděl jsi ještě něco, Harry? Vzpomeň si. Byl tam ještě někdo? Nezdálo se ti tam něco nápadné?“ ptal se Severus a Harry se všemožně snažil vzpomenout si, ale nic víc nevěděl.

„Severusi, byl to on? Byl to Voldemort a vrátil se?“ šeptal zděšeně a Snape si místo odpovědi přivolal lektvar na spaní ze skříňky, kde je uchovávala madam Pomfreyová.

„Obávám se, že ano. Teď to vypij! Ráno se vrátíš na vyučování a potřebuješ se vyspat. A nezapomeň na svůj trest zítra večer.“ řekl úsečně Severus ve snaze dostat se co nejdřív z ošetřovny. Jeho znamení pálilo stále víc, což znamenalo jediné. Rychlými kroky se vrátil do sklepení, kde se nacházel jeho byt a z jedné staré krabice vytáhl to, co potřeboval. V rychlosti poslal krbem zprávu Albusovi a zahalený v tmavém plášti se vydal vstříc svému poslání.

Ocitl se na jakési mýtince uprostřed lesa. Obklopovala ho neproniknutelná tma a hodnou chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly. Nebyl tu sám. Stál v kruhu postav oblečených podobně jako on s maskami na tvářích. Obezřetně se rozhlédl po okolí a čekal, co se bude dít, když v tom se uprostřed kruhu objevil vysoký muž s červenýma hadíma očima. Okolo něj zářilo jakési podivné světlo a dálo se, jakoby vycházelo přímo z něj. Jeho pronikavé oči spočinuly na hlavě každého z přítomných a Severus sám mohl cítit jeho spalující pohled.

„Drazí přátelé.“ ozval se ledový hlas plný zloby a nenávisti, jen co muž stojící uprostřed otevřel ústa. „Jsem rád, že vás znovu vidím. Jsem rád, že právě vy, moji věrní, jste svědky mého znovuzrození.“ pokračoval Voldemort ve svém proslovu, který se v mžiku měl změnit.

„Je nám velkou ctí, můj pane, že můžeme znovu stát před vámi a plnit vaše rozkazy.“ ozval se roztřesený hlas, ve kterém Severus poznal Luciuse.

„Mlč, ty zrádce!“ okřikl ho Voldemort a jeho hněv vyplaval na povrch. „Vy všichni jste zrádcové. Uvěřili jste tomu, že mně, Lorda Voldemorta přemohlo dítě, které ani neumělo mluvit. Uvěřili jste, místoabyste se mě pokusili najít a navrátit mi mou moc. Zapřeli jste svého pána, zradili jste mě.“ syčel zlostně.

„Odpusťte nám, pane.“ osmělil se znovu Lucius a poklekl před Voldemortem. Ostatní v kruhu následovali jeho příkladu a Severus se podvolil většině. Viděl spokojený úšklebek na tváři Temného pána, který se začal procházet mezi nimi a ke každému promluvil svým ledovým hlasem.

Severus skrýval svoje myšlenky pevně ukryté za bezpečnou bariérou tak, aby je Voldemort nemohl odhalit. Dovolil mu vidět jen to, co sám chtěl. Naštěstí pro něj byl v tomto umění skutečně mistrem a dokázal svého pána oklamat. Proto, když k němu Voldemort přistoupil a neúprosně začal slídit po jeho tajemstvích, odhalil mu jen část z nich.

„Tak ty teď pracuješ pro neohroženého Brumbála, Severusi. Pověz mi, co ti ten starý blázen nabídl, že jsi mě zradil?“

„Nic, můj pane. Nezradil jsem vás. Čekal jsem na vaše znamení, abych se mohl vrátit.“ odpověděl Severus potichu.

„Proč u něho?“

„Chtěl jsem si získat jeho důvěru. Myslel jsem, že by se mi podařilo pro vás získávat cenné informace.“ snažil se Snape obhájit svoje konání.

„Chceš být agentem, Severusi? Myslíš, že získáš Brumbálovu důvěru natolik, aby ti svěřoval něco, co by nám mohlo pomoct?“ pochyboval Voldemort a jeho mysl ještě víc narážela na Severusovu, ve snaze dostat se hlouběji.

„Už se stalo. Včera po útoku na chlapce pojal podezření a aktivizoval Fénixův řád.“ oznámil mu a doufal, že tato informace mu pomůže získat Voldemortovu důvěru.

„Ach ano, ten chlapec… včera jsi ho přišel zachránit. Měl jsem ho zabít na místě, ale nebyl jsem dost silný a Červíček…“

„Byl jsem tam na Brumbálův rozkaz.“ bránil se Snape.

„Dobře, věřím ti. Je dobře, že jsi na hradě. Budeš mít chlapce pod dohledem a dáš mi vědět, jak se k němu dostat. Nikdo a už vůbec ne nějaký spratek mě nepřipraví o mou moc. Jen já jsem nejmocnějším čarodějem na této zemi. Jen já jsem dokázal přemoct samotnou smrt a vrátit se mezi živé.“ oslavoval Voldemort a zdálo se, že jeho hněv na chvíli ustoupil.

„Udělali jste chybu, ale dám vám šanci to odčinit. Přísahejte mi znovu svou věrnost a už nikdy, skutečně NIKDY nepokoušejte mou trpělivost. Zrádce totiž čeká zaskoužený trest, proti kterému bude smrt vykoupením.“ rozesmál se a jeho šílený smích pronikl až do Severusova nitra. On je ten zrádce, a jestli se to provalí… ne, takhle nesmíš uvažovat, Severusi, okřikl sám sebe. A i kdyby se to stalo, děláš to pro Harryho, pro svého syna a za to stojí třeba i zemřít, tišil svoje rozbouřené myšlenky, když seděl v bezpečí svého bytu a před sebou viděl usměvavou tvář chlapce, který nadobro změnil jeho život.

Harry se vrátil na vyučování a mezi svými přáteli zapomněl na sen, který ho v noci tak rozrušil. Teď, když si byl jistý, že ho Severus nezavrhne, jak se mylně domníval, začal si naplno užívat svůj nový život. Na hodinách se snažil jak nejvíc dokázal, a zdálo se, že i učitelé samotní jeho snahu oceňují. Neměl sice šanci rovnat se s Hermionou, která byla nepochybně nejlepší v ročníku, ale byl rád, že na tom není až tak špatně jako Ron. Nebýt chudáka Nevilla, asi by byl Ron nejhorším ve třídě. Navíc hodiny lektvarů byly pro Nebelvír hotovým utrpením.

Snape strhával body se zjevným potěšením a nezapomněl uštědřit nějakou štiplavou poznámku při pohledu do kotlíku kohokoli včetně Harryho.

„Nemrač se tolik, budeš mít vrásky.“ neodpustil si Harry, když se Severus otočil a promluvil s ním prostřednictvím přívěsku. Profesor se zamračil a stejným způsobem mu odpověděl.

„Raději by ses měl soustředit na práci. Jestli tam skutečně přidáš ještě jeden havraní pařát, můžu začít s evakuací.“

Harry se zastavil s rukou nad kotlíkem a pohlédl na Severuse pohledem lapeného zvířete. Severus ho propaloval svýma černýma očima, ale nakonec se nad chlapcem slitoval a nepatrně přikývl. Harry tedy vrátil přísadu zpět na stůl a pokračoval v přípravě posilujícího lektvaru.

Po večeři se odebral prázdnýma chodbama hradu do sklepení, aby si odpykal svůj trest. Byl zvědavý, co si pro něj Severus vymyslí. Nechá ho skutečně drhnout kotlíky bez kouzel, nebo třídit nějaké přísady? Dvojčata Weasleyové tvrdili, že to jsou jeho nejoblíbenější tresty a tak nevěděl, co očekávat. Místo toho, aby ho Severus zavalil prací, přikázal mu vytáhnout si učebnice a dohnat učivo za poslední dva dny. Těsně před koncem večerky zkontroloval, jestli má Harry hotové všechny úlohy a dovolil mu odejít.

„A když se tě někdo bude ptát, čistil jsi kotlíky.“ zavolal za ním pobaveně a popřál mu dobrou noc.