Kapitola č. 15: Vinný bez viny

Navzdory pokročilým nočním hodinám seděl Albus Brumbál v ředitelně a úmorně přemýšlel. Proto když se ozvalo klepání, trhl sebou.
„Vstupte!“ řekl unaveně a pohlédl ke dveřím, kdo se to dožaduje jeho pozornosti.

„Neruším?“ zeptala se Minerva, když nakoukla dovnitř.

„Jen pojď. Posaď se.“ pozval ji dál a ukázal na prázdné křeslo.

„Co se stalo? Bude ten chlapec v pořádku?“ vychrlila ze sebe a s obavami pohlédla na ředitele.

„Poppy říkala, že bude v pořádku, takže není důvod dělat si starosti.“ odpověděl.

„Tak co se stalo? Kde jste ho našli?“ ptala se dál netrpělivě a tak jí Albus řekl, že Harryho našli v lese. Avšak než jí stihl prozradit, co viděli, opět se ozvalo klepání a dovnitř vešel Severus.

„Stalo se něco?“ zeptal se a na čele se mu prohloubily vrásky.

„Zdá se, že máme problém.“ řekl stroze a řekl jim o Harryho jizvě.

„Doufal jsem, že se mýlím a že se toho nedočkáme. Anebo přinejmenším ne tak brzy.“ povzdychl si Brumbál.

„Co budeme dělat, Albusi?“ zeptala se Minerva, kterou zpráva o Voldemortově návratu vyvedla z míry.

„V první řadě potřebujeme zjistit, jak to bylo se Siriusem Blackem. Navíc bysme měli informovat členy Řádu, aby byli ve střehu. Severusi, s Harrym je všechno v pořádku?“

„Ano, probral se okolo půlnoci. Jak jsem předpokládal, slyšel o čem jsme se my dva bavili.“

„Pochopil to?“ tázavě zvedl obočí a byl rád, když černovlasý kouzelník úsečně přikývl.

„Dej na něho pozor.“ přikázal a Snape na něho vrhl naštvaný pohled.

„Moment, zdá se mi to, nebo mi tu něco uniká?“ vmísila se do rozhovoru Minerva a přecházela pohledem z jednoho na druhého.

„Promiň Albusi, ale myslím, že Severus není co se týká Pottera objektivní. Všichni dobře víme o jeho nepřátelství s Jamesem a i za ty dva dni jsem si mohla všimnout, že je na toho chlapce velmi tvrdý. Nemyslím, že je dobrý nápad nechat Severuse na něho dohlížet, ať jsou jeho úmysly jakkoli dobře myšlené.“ protestovala. Albus významně pohlédl na Snapea.

„Máš k tomu co říct, Severusi?“

„Souhlasím s tím, že je můj vztah k Harrymu víc subjektivní, ale nemá to co dočinění s Jamesem Potterem.“ odsekl a propaloval svou kolegyni pohledem.

„Ty svoje pohledy zkoušej na někom jiném, Severusi. Myslím, že by ses k tomu chlapci neměl chovat tak nevraživě.“ vrátila mu Minerva a Albus zvědavě sledoval jejich slovní souboj, zvědavý na výsledek.

„Budu se k němu chovat, jak sám uznám za vhodné. A byl bych rád, kdyby se k němu i ostatní chovali normálně a nepodporovali ho v porušovaní pravidel.“ zavrčel a s těmi slovy opustil ředitelnu.

„Jak to myslel?“ zeptala se.

„Minervo vím, co si o Severusovi myslíš, ale tak jako my všichni chce pro Harryho to nejlepší. Věř mi.“

„To určitě. Kdyby mohl, tak ho s radostí…“

„Dost! Sám jsem se provinil tím, že jsem o něm pochyboval. Nedělej podobnou chybu. Věř mi, že Severus dělá, co může.“ zastavil její protesty a uzavřel tak jejich diskusi. Popřál jí dobrou noc a sám si šel lehnout, aby se připravil na to, co ho druhý den čeká.

Vysoká pevnost stála na opuštěném ostrově uprostřed rozbouřeného moře. Její tmavé kamenné stěny bez oken v sobě ukrývaly mnoho zla. Už jen pohled na ni vyvolával v člověku strach. Bylo to totiž vězení pro ty nejhorší z nejhorších, kteří se v kouzelnickém světě snažili prosadit svou temnou moc. Avšak ne vězení a vězni v něm dělali Azkaban tím nejhorším místem, kam by živá duše raději nevkročila. Byli to jeho strážci, kteří dělali z tohoto místa masový hrob lidí pochovaných zaživa.

Albus Brumbál se podvědomě otřásl při pomyšlení na utrpení lidí, kteří jsou tu uvěznění, nehledíc na to, jestli si to zasloužili. O to horší, jestliže tu uvězní člověka neprávem. Byl tu, aby zjistil, jestli se on sám nepřičinil o podobnou křivdu. Jeho kroky vedly do tmavé cely bez oken, kde mu do nosu udeřil silný zápach. Když si jeho oči přivykly tmě, zahlédl postavu krčící se v rohu místnosti.

„Sirius Black?“ oslovil vězně.

„Co to? Už i moje smysly mě zrazují?“ ozval se chraplavý hlas. „Anebo mě skutečně sám velký Brumbál poctil svou návštěvou?“ Černá hlava se zvedla a divoký pohled se upřel na přicházejícího.

„Přišel jsem si promluvit.“ odpověděl Albus a zůstal stát na místě.

„Deset let trvalo, než si někdo jiný kromě těch netvorů vzpomněl, že existuji. Co vás sem přivádí.“ zeptal se Sirius a pohlédl na Brumbála očima, ve kterých bylo vepsáno tolik bolesti a utrpení, až to Albus nevydržel a odvrátil zrak.

„Chci vědět, kdo byl strážcem tajemství Potterových a pravdu o Pettigrewovi.“

„Pravdu? Moji nebo vaši?“ vykřikl vězeň a oči se mu šíleně zaleskly.

„Skutečnou pravdu, Siriusi.“ řekl Albus klidně a čekal, než mu Sirius Black vypoví svůj příběh.

„By jako můj bratr. Věřil mi.“ začal a jeho pohled se zakalil smutkem a bolestí. „Věřil mi víc, než jsem si věřil sám. Každý předpokládal, že se stanu strážcem tajemství a nejdřív jsem s tím souhlasil, ale…“ hlas se mu zlomil a smutek vystřídal hněv.

„Raději bych zemřel, než bych je měl zradit. Ale věděl jsem, že po mně Voldemort půjde, aby mě zlomil, a já jsem se bál, aby se mu to nějak nepodařilo. Tak jsem navrhl, aby strážcem byl Peter, ale aby o tom nikdo nevěděl. Tak by byl v bezpečí Peter i tajemství a já bych věděl, že i kdyby mě mučili, nemůžu nic prozradit.“ hovořil.

„Přijali to? Udělali Petra strážcem tajemství?“ zeptal se Albus, přestože tušil odpověď.

„Ano. Když jsem tam potom přišel a našel je…“ pohlédl na Brumbála a v očích měl nenávist. „Byl jsem rozhodnutý se pomstít. Chtěl jsem vykonat pomstu horší než smrt, ale když jsem tam stál a hleděl na něj, nedokázal jsem to. Nedokázal jsem ho zabít, přestože on zabil Jamese a Lilly.“ hovořil hlasem tišším než šepot.

„Celý ten výbuch… to nastražil Peter, je tak?“ ověřoval si Albus svoje domněnky a v duchu už osnoval plán na osvobození nevinného. Sirius přikývl.

„Siriusi, vím, že jsem přišel pozdě, ale dej mi šanci napravit svou chybu. Dostanu tě odtud co nejdřív.“ slíbil Albus a chystal se odejít, když ho zastavila Siriusova ruka na rameni

„Počkejte. Proč teď? Odmítali jste mě poslouchat předtím, tak proč teď?“ pohlédl na něj a poprvé se v jeho očích objevilo něco… snad jiskřičky naděje, že by se mohl dostat z tohoto pekla na zemi.

„Vrátil se.“ zazněla odpověď a jejich pohledy se na krátký okamžik střetly. Siriusova ruka sklouzla z Albusova ramene a starý kouzelník odešel, aby přesvědčil ministra a ostatní zodpovědné osoby o nevině Siriuse Blacka.

Harry se v to ráno vzbudil s bolavou hlavou, ale po včerejším rozhovoru se Snapem se cítil o trochu lépe a když za ním přišli jeho přátelé, dokonce se usmíval.

„Kde jsi včera byl, Harry? Hledali jsme tě všude možně, ale nakonec jsme to museli nahlásit.“ zpovídala ho Hermiona a zkoumavě si ho prohlížela.

„Díky. Vlastně kdybyste to nenahlásili, asi bych ještě stále ležel v lese.“ řekl popravdě.

„V lese? Chceš říct, že… myslíš Zakázaný les?“ koktal Ron s očima rozšířenýma překvapením.

„No ano, byla to hloupost, že jsem tam šel.“ přiznal Harry a zabořil se do polštářů.

„To teda byla. Víš, kolik je tam nebezpečných tvorů?“ poučovala ho Hermiona.

„Samozřejmě, četl jsem Dějiny Bradavic a věnoval jsem kapitole o Zakázaném lese skutečně plnou pozornost.“ odpověděl trochu sarkasticky. „Nechci se o tom bavit, vím, že jsem udělal chybu.“ řekl mírněji a Hermiona si skousla rty, zřejmě aby nezačala s dalšíma výčitkami.

„A co se tam stalo? Něco tě napadlo? Hm, asi tě to nepřejde tak snadno, co? Dostal jsi trest u Filche?“ chrlil ze sebe Ron a Harry toužil usnout a vzbudit se až za pár dní.

„Vlastně, mám trest se Snapem.“ přiznal a potom jim vypověděl všechno, co si pamatoval z lesa. Záměrně však vynechal důvod svého útěku a byl rád, že se k němu Ron ani Hermiona nevrátili..

„Do háje, Harry. Nevíš, kdo to mohl být?“

„Kdyby to věděl, asi by nám to řekl, ty inteligente.“ okřikla ho Hermiona, když se jí podařilo zamaskovat svůj vystrašený výraz.

„Vážně to nevím, Rone.“ vložil se do debaty i Harry, ale zachránila ho madam Pomfreyová, která je vyhnala pod záminkou, že pacient potřebuje odpočívat.

Harry se tedy uložil zpět do postele a přemýšlel nad tím, co mu v noci pověděl Severus. On je jeho otec. Skutečný otec a má ho rád. Navzdory tomu, jak ho tato zpráva překvapila, byla to ta nejlepší, jakou za poslední dny slyšel. Sevřel v dlani svůj přívěsek a zdříml si uprostřed dne.