Kapitola č. 14: Služebník

Harry utíkal a utíkal stále dál, až zůstal na okraji Zapovězeného lesa. Smutně se otočil a pohlédl na hrad. Tak moc se tam těšil, doufal, že bude se Severuse častěji a konečně budou oba spokojení a šťastní. Jenže co to říkal Brumbál? Snape je nebo byl Smrtijed a unesl Harryho, když byl ještě dítě. Nedali mu ho do opatrovnictví, jak mu tvrdil celé ty roky. Jak mu mohl takhle lhát? Vždyť mu věřil a měl ho rád jako vlastního otce. Proč? Proč? Proč? zoufal si chlapec a podíval se na přívěsek klidně odpočívající na jeho krku. Chvíli vzpomínal na všechny ty rozhovory, které spolu takto vedli, když byl Harry sám doma a Severus měl povinnosti ve škole. Tehdy byl ještě šťastný, ale nyní jeho srdce svíraly pevné okovy bolesti a smutku. Strhl si přívěsek z krku a nechal ho spadnout na zem předtím, než zmizel ve spleti stromů temného lesa. Šel stále dál potmě a párkrát nešťastně zakopl. Když dopadl na zem asi popáté, schoulil se do klubíčka a potichu plakal obklopen černou tmou a nebezpečím, které na něj číhalo.

Severus Snape procházel po hradě tak rychle, že jeho tmavý plášť za ním majestátně vlál a vypadalo to, jakoby skutečně létal. Ačkoliv se to podle výrazu jeho tváře nedalo poznat, byl šílený strachy. Zoufale nahlížel do všech prázdných učeben, volal jeho jméno, když prohledával jednu chodbu za druhou, ale všechno marně.

„Jdu ho hledat ven,“ oznámil Albusovi, který to v rychlosti ohlásil ostatním a přidal se k němu.

„Snad si nemyslíš, že šel do lesa?“ zeptal se ho Albus a svižným krokem ho doběhl.

„Lumos,“ řekli dvojhlasně a dvě hůlky zazářily ve tmě, aby jim posvítily na cestu.

„Na to raději ani nechci pomyslet,“ zamumlal Snape a zamířil k jezeru.

„Kdy ho viděli naposledy?“ zeptal se.

„Jeho přátelé tvrdí, že se od nich odpojil hned po tvé hodině. Řekl jim, že si tam něco zapomněl a musí se pro to vrátit,“ odpověděl úsečně a ve chvíli, kdy to dořekl, vrazil do Severuse, který prudce zastavil a pohlédl na něj.

„On se vrátil k učebně hned po hodině?“ oči se mu hrozivě zaleskly.

„Zřejmě ano, co se děje, Severusi?“ nechápal ředitel.

„Měl jsem s ním hodinu těsně před tím, než jsi přišel. Pokud se skutečně vrátil, musel nás slyšet,“ zkonstatoval Snape a věděl, že jestli je to tak, potom se Harry neztratil, ale utekl a jakákoliv snaha ho kontaktovat přes přívěsek, bude marná.

„U Merlinovy brady,“ vzdychl Albus a pochopil nevyslovené. Prohledávali okolí jezera, hřiště a dokonce Hagridovu chalupu, ale po chlapi jakoby se slehla zem.

Snape bez váhání zamířil k lesu a ve světle hůlky se něco na zemi zalesklo. Když se sklonil, aby se na to podíval, uviděl přetržený řetízek s přívěskem, který nosil Harry. Zavřel ho v ruce a nečekajíc na svůj doprovod, vběhl do lesa.

Harry uslyšel nějaké zvuky a sáhl po hůlce, kterou měl v kapse a rozsvítil si s ní. Ještě že ho Severus naučil alespoň nejzákladnější kouzla, ačkoli ho to stálo mnoho přesvědčování. Světlo tedy měl, ale vědě, že kdyby se tu cokoliv zamlelo, nemá nejmenší šanci se ubránit. Až nyní si všiml, jaká je v lese tma, a když se zaposlouchal do zvuků doléhajících k němu, přemohla ho hrůza. Šustivý zvuk, který ho předtím vylekal, se ozval o něco blíž. Zasvítil hůlkou tím směrem a uviděl tmavou shrbenou postavu několik metrů před sebou. Hrůzou jakoby zkameněl a nemohl se hýbat. Chtěl zhasnout, aby ho ta postava nespatřila, ale bylo pozdě. Jizva na čele ho začala neskutečně pálit a bolest otupovala jeho smysly. Cítil, jak se mu něco otřelo o nohu a o malou chvíli později spatřil i druhou postavu přibližující se k té v tmavém plášti.

„Můj pane… jsem tu… váš služebník,“ pištěl mužík, který se tam znenadání objevil

„Potřebujeme toho chlapce, jeho krev…“ ozval se chrčivý hlas a ukázal na Harryho. Čím víc se oba přibližovali, tím víc Harryho bolela jizva. Snažil se postavit a utéct, ale zakopl o hrubou větev a spadl. Jeho hlava narazila na cosi tvrdého a on ztrácel vědomí, stále však viděl postavy přibližující se stále blíž a blíž… dokud ho nadobro nepohltila prázdnota.

„Harry! Ozvi se!“ ozvalo se odkudsi mezi stromy a bylo slyšel kroky rychle se přibližujících postav.

„Rychle! Potřebuji jeho krev. Pro něj se vrátím později,“ ozvalo se zpod tmavého pláště a ten, co se označil za jeho služebníka, nečekal. Jediný rychlý pohyb a ostrý nůž pořezal Harryho zápěstí, z kterého začal vytékat pramínek červené tekutiny. Když byla jeho krví naplněná lahvička, kterou ten muž svíral ve své dlani, rychle přešel k svému pánu, připraven je oba přemístit.

V tom samém okamžiku se tam objevil zadýchaný Severus a jeho pohled se střetl s pohledem tohoto malého muže.

„Ty?“ zeptal se prostě, ale než stačil cokoliv udělat, oba se přemístili. Severus prozkoumal okolí a jen co spatřil Harryho bezvládné tělo, vrhl se k němu. Strach, že přišel pozdě, ho zasáhl jako otrávený šíp. Chtěl nahmatat puls, ale místo toho se jeho ruce dotkly čehosi teplého a lepkavého. Krev, uvědomil si okamžitě a stiskl Harryho zápěstí, aby zastavil krvácení.

„Episkey,“ zamumlal potichu a rána na ruce se zacelila. Až když se mu podařilo nahmatat slabý puls, tak se mu nepatrně ulevilo.

„Je v pořádku?“ ozval se za ním Brumbálův hlas.

„Doufám,“ zašeptal a prozkoumal Harryho zranění na hlavě. „Musí jít hned na ošetřovnu,“ řekl rozhodně a opatrně vzal Harryho do náruče, aby ho tam odnesl.

„Budeš v pořádku, Harry. Postarám se o tebe,“ šeptal mu do ucha a chlapcovy oči se na okamžik otevřely.

„Severusi?“ šeptl Harry, jakoby nemohl věřit vlastním očím. Hned potom však jeho mysl opět zabloudila do neznáma.

„Jsem tu s tebou,“ odpověděl mu Snape a zrychlil, aby se co nejdřív dostali zpět do bezpečí hradu.

Madam Pomfreyová se pacienta ujala, jen co ho Severus položil na prázdnou postel. V rychlosti ji obeznámil s tím, co sám zjistil při první prohlídce a ona tiše mumlala nějaká diagnostická kouzla.

„Pár odřenin, středně těžký otřes mozku a potřebuje krev doplňující lektvar. Ještě že jste ho včas našli, mohl vykrvácet,“ říkala úsečně a už sháněla potřebné lektvary a kouzlem odstranila Harryho otřes mozku,

„Bude v pořádku?“ zeptal se Severus přiškrceným hlasem.

„Samozřejmě, léčila jsem horší zranění, Severusi. Den, dva si ho tu nechám na pozorování,“ rozhodla, a když skončila, nechala Albuse se Severusem o samotě.

„Viděl jsi to, co já? Jak je to možné? Má být mrtvý,“ začal Severus, když si byl jistý, že je nikdo nemůže slyšet.

„Také tomu nerozumím, ale zdá se, že některé věci jsou jinak, než se zdály. Asi by jsem měl zjistit víc,“ zamyšleně odpověděl Albus a pohlédl na chlapcovu poškrábanou tvář.

„Chceš jít za ním? Myslíš, že po tolika letech v Azkabanu bude schopný rozumně odpovědět?“ zapochyboval Snape.

„Nevím, ale zkusit to musím. Možná jsme odsoudili nepravého a v tom případě to musíme napravit,“ řekl rozhodným hlasem ředitel a na chvíli se rozhostilo ticho.

„Asi bychom ho měli nechat odpočívat,“ navrhl po chvíli a chystal se na odchod, Snape však zůstal nehybně sedět a hledět na Harryho.

„Zůstanu tady, dokud se nevzbudí. budu mu muset vysvětlit pár věcí, jestli nás slyšel, o čem nyní ani v nejmenším nepochybuji.“

„Tak dobře. Dobrou noc, Severusi,“ rozloučil se a potichu za sebou zavřel dveře.

Když osaměli, sedl si Severus k Harrymu na postel a jemně mu odhrnul vlasy ze zpoceného čela. Jemnou žínkou namočenou ve studené vodě mu otřel tvář a opatrně setřel zaschnutou krev z drobných škrábanců. Přemýšlel nad tím, co konkrétního mohl Harry slyšet, že ho to donutilo k útěku. Ještě že ho včas našli. Nevěděl, co by dělal, kdyby ho ztratil. Raději na to ani nechtěl pomyslet, ale obraz chlapce nehybně ležícího uprostřed lesa se mu stále míhalo před očima.

Kolem půlnoci se ošetřovnou rozlehl výkřik. Severus byl v mžiku na nohou a snažil se Harryho zmítajícího se a plačícího na posteli vzbudit.

„Harry, vzbuď se. To nic, je to jen sen,“ tišil ho a chlapec po chvíli procitl.

„Severusi!“ zvolal zoufale a vrhl se muži kolem krku. Ten ho k sobě pevně přivinul a hladil ho po vlasech.

„Už je dobře. Byl to jen sen. Jsi v bezpečí,“ opakoval mu slova útěchy. Jenže události posledních dní se Harrymu opět vynořili v paměti a on si vzpomněl, proč vlastně utekl. Vymanil se ze Severusova objetí a schoulil se do klubíčka v posteli.

„Nech mě,“ řekl a vytrhl se Severusovi, který mu položil ruku na rameno.

„Harry…“ snažil se, ale chlapec ho odmítl poslouchat.

„Nenávidím tě. Dej mi pokoj,“ zvolal zoufale a přetáhl si peřinu přes hlavu. V jeho slovech bylo tolik bolesti a zklamání, že to Severuse vyděsilo. Nepohnul se však a nechal Harryho, dokud se nevypláče.

Asi po hodině to už nevydržel a odhrnul peřinu tak, aby si mohl s Harrym popovídat.

„Harry, ty jsi slyšel, o čem jsem se bavil s ředitelem?“ zeptal se mírně a chlapec jen nepozorovatelně přikývl.

„To proto jsi utekl? Proč jsi za mnou nepřišel? Vysvětlil bych ti to,“ pokračoval Snape a jeho hlasu chyběla obvyklá ostrost.

„Unesl jsi mě, abys mě mohl dát Jemu,“ fňukal Harry.

„Víš, že to není pravda,“ opravil ho jemně.

„Jsi Smrtijed, proč jinak by jsi to dělal?“ nedal se a jeho zelené oči byly plné slz, když to říkal.

Severus se posunul na posteli blíž k němu a setřel mu slzy z tváří.

„Byl jsem Smrtijed a lituji toho víc, než si myslíš. Řekl jsem ti, že jsou věci, které pochopíš až časem, a neřekl jsem ti to proto, že jsem nechtěl, abys o mně pochyboval.“

„Proč by jsem tomu měl teď věřit?“

„Myslel jsem, že jsi mi věřil posledních deset let. Nebo to tak nebylo?“

„Jenže tys mi lhal. Nedali ti mě, ale unesl jsi mě od mých příbuzných. Tvrdil jsi, že nikdo z mé rodiny nežije,“ obviňoval ho chlapec.

„Ředitel tě nechal u tvé tety a strýce, ale nechci vědět, jak se k tobě ti padouši chovali. Kdybych tě odtamtud nevzal, kdoví jak by to všechno dopadlo,“ vysvětloval trpělivě Snape. Až překvapivě trpělivě, avšak bylo to nutné, jestli nechtěl přijít o syna.

„Harry, chtěl jsem, abys byl v pořádku. Abys měl pěkné dětství. Vím, že to se mnou nebylo ideální, ale snažil jsem se.“

„Proč jsi to chtěl?“ nechápal Harry.

„Ty mi nevěříš?“ zeptal se ho Snape a ačkoli se snažil to skrýt, Harry zachytil zklamání ve spodním tónu jeho hlasu.

„Já nevím. Dokud jsem nepřišel sem… když jsem tě tu viděl a když mi všichni říkali, jaký jsi, nechtěl jsem tomu věřit, jenže… když jsem byl u profesorky McGonagallová a potom na té chodbě a na hodině… nepoznával jsem tě, a když jsem potom slyšel ředitele na tebe křičet…“ přiznal Harry a stále měl v hlavě strašný zmatek.

„Bylo toho na tebe moc. Promiň, měl jsem ti to říct už dřív, ale myslel jsem, že pochopíš, že je to jen přetvářka. Když jsem ti řekl, že nesmíš prozradit, že se známe, myslel jasem, že pochopíš, když se k tobě budu chovat tak, jako k ostatním. Samozřejmě na veřejnosti. Čekal jsem tě dnes po škole, abych ti to všechno vysvětlil,“ říkal Severus potichu, ale Harry stále mlčel.

„Ty sis skutečně myslel, že jsem se o tebe staral, jen abych tě mohl předvést před Něj?“ zeptal se a Harry odvrátil tvář.

„Harry, podívej se na mě. Nezlobím se, že jsi o mně pochyboval, ale neodvracej se ode mě. Když jsi dnes zmizel, velmi jsem se o tebe bál,“ přiznal a Harryho zelené oči na něj konečně pohlédly.

„Proč? Proč se o mně tak staráš?“ tohle jediné Harry stále nechápal.

„Nechtěl jsem ti to říkat, ale jestli chci, abys mi věřil, asi budu muset,“ povzdychnul si Snape a Harry na něj nechápavě pohlédl.

„Když tvá máma zemřela, nechala mi u ředitele dopis a prosila mě, abych se o tebe postaral. Harry, ne James Potter, ale já jsem tvůj otec,“ přiznal nakonec Severus a čekal, jak Harry zareaguje.

„Cože? Ty… tak proč jsi mě potom přesvědčoval o tom, že jsem syn Jamese? Proč? Je to zase další lež?“ křičel Harry a hlava se mu skoro rozskočila. Třásl se po celém těle a opět si přál být daleko odtud. I když uznal, že les nebylo to nejlepší místo.

„Ne, Harry, toto není lež. Ale pokud sis myslel, že se o tebe jen starám, bylo to jednoduší. Je to všechno velmi složité. Musel jsem to tajit, tak jako jsem chtěl tajit, že se známe. Poslouchej, ve skutečnosti už Smrtijed nejsem, ale až se Voldemort vrátí, budu se muset vrátit a tvářit se, že mu věrně sloužím,“ vysvětloval a rozhodl se, že je čas na celou pravdu.

„Cože? Ne, to nesmíš!“ vykřikl zoufale Harry.

„Musím, jestli ho chci navždy porazit a ochránit tě. Nepřeji si nic jiného, než aby tě nechal na pokoji a byl jsi v bezpečí,“ pokračoval Snape, držíc Harryho za ruku.

„Ale když zjistí, že jsi ho zradil…“ plakal Harry, protože pochopil, jaké nebezpečí to pro Severuse bude.

„Když budeme opatrní, nezjistí to. Tak jako nezjistí, že jsi můj syn a že jsi to jediné, na čem mi v životě záleží,“ ubezpečil ho Snape.

„Proto musíš předstírat, že mě nemáš rád,“ přikývl Harry na znamení, že konečně porozuměl.

Snape vytáhl z kapsy Harryho řetízek s přívěskem a po tichém Reparo byl opět jako předtím. Připnul ho Harrymu na krk a pohlédl na něj s něhou v očích.

„Přesně tak, všechno to je jen naoko. Vím, že to bude těžké, věřit tomu, ale je to tak,“ přikývl Severus.

„A budeš mi dávat hodně trestů?“ zeptal se Harry, nyní už s mírným úsměvem na tváři.

„Samozřejmě. Jsi přece velmi otravný Nebelvírský student, co neustále porušuje pravidla. Ale hlavně jsi můj syn a já s tebou chci trávit alespoň nějaký čas o samotě, kdy na tebe nebudu muset křičet a ošklivě se na tebe dívat,“ ušklíbl se Snape a pocuchal mu vlasy. „Vždyť jsi to tak doma navrhoval, ne?“

„Ano, ale nemyslel jsem, že to vezmeš doslovně,“ bránil se Harry. Severus si oddechl, že to s Harrym konečně vyřešili, ale ustaraný výraz z jeho tváře nezmizel.

„Harry, kdykoliv by jsi měl pochybnosti nebo by jsi něco potřeboval, musíš za mnou přijít. Už nikdy neudělej to, co jsi udělal dnes,“ pokáral ho mírně a přivinul ho k sobě, protože si opět vzpomněl na les.

„Co se tam vlastně stalo? Viděl jsem jakousi postavu a potom mě hrozně začala bolet jizva. Chtěl jsem utéct, ale… a potom tam byl ten druhý…“ začal nekontrolovatelně mrmlat a při vzpomínce na to setkání se opět roztřásl.

„Bolela tě jizva?“ zeptal se a věděl, že je to zlé znamení. Pokud to v lese byl skutečně Voldemort, o čem nyní nepochyboval, je zázrak, že je Harry vůbec naživu. „To nic, zkus na to nemyslet,“ snažil se ho povzbudit a po chvíli trval na tom, že si Harry vezme nějaký lektvar na spaní. Když se tak stalo a on konečně usnul, vedly kroky Severuse Snapea do ředitelny nedbaje na to, kolik je hodin.