Kapitola č. 13: Odhalení

Harry doběhl do Velké síně, když už na něj čekali Ron s Hermionou.

„Tak co? Bylo to moc špatné?“ zeptal se soucitně Ron a nabral si plný talíř pečených brambor a přidal pár kousků masa.

„Cože?“ zeptal se Harry trochu nechápavě, ale v tom mu to svitlo. „Aha, ale ne… celkem ne. Dovolili mi hrát famfrpál za kolejní mužstvo,“ přiznal a pohlédl na stůl, co je k večeři.

„Takže jsi nedostal trest?“ ujistila se Hermiona a jemu jakoby na dno žaludku dopadl balvan.

„No… za to létání ne. Ale zítra mám trest se Snapem. Vrazil jsem do něj na chodbě a taky se mu nelíbilo to s tím famfrpálem. Prváci prý nesmí hrát,“ přiznal jim nakonec a neodvážil se podívat k učitelskému stolu.

„Teda Harry, ještě ani nám se nepodařilo získat první trest v první den a že jsme si jich užili dost, hlavně u Snapea. Ale to s tím famfrpálem je super. My jsme také v týmu,“ vmísil se do rozhovoru Fred a George jen souhlasně přikyvoval.

„Je to prostě slizký kretén,“ uzavřel Ron s plnou pusou a v té chvíli měl Harry stejnou chuť mu jednu vrazit, jako když ho v ten den provokoval Malfoy, ale raději mlčel.

Druhý den se jeho nálada o moc nezlepšila. A k tomu všemu ho bolela hlava, i když možná ani ne hlava, ale konkrétně jizva. Nebylo to však nic, co by nemohl vydržet a tak šel normálně na vyučování. Dnes měli mít kromě jiného i první hodinu lektvarů a všichni prváci včetně Harryho byli nervózní.

Jen co se za nimi zavřely dveře učebny nacházející se v podzemí, zavládlo uvnitř takové ticho, že by bylo slyšet i špendlík na zem spadnout. Snape začal jako vždycky svou úvodní řečí, která byla navlas stejná jako ta, kterou jim odrecitovala Weaslyovic dvojčata, když Snapea imitovali ve společenské místnosti.

Harry byl celou dobu seděl jako na jehlách, a když měli začít s přípravou nejjednoduššího lektvaru, třásly se mu ruce a spadlo mu do kotlíku víc mločích očí, než měl přidat. Jen co se ozvalo slabé syčení, věděl, že je zle a odstoupil od kotlíku, z kterého nyní stoupala modrá pěna.

„Evanesco!“ ozval se temný hlas učitele lektvarů a probodával Harryho pohledem. „Zdá se, že večerní trest vám nestačí. Odebírám deset bodů Nebelvíru a vy máte trest do konce týdne,“ zahučel hlubokým hlasem. Harry ho nikdy tak rozzlobeného neviděl a naplnil ho pocit viny.

„Hodina skončila. Na příště od vás očekávám pojednání o tomto lektvaru na třicet palců,“ oznámil ostatním a všichni rychle opustili učebnu v čele s Chlapcem-který-přežil.

Jen co Severus osaměl, ztěžka dosedl na židličku a složil hlavu do dlaní.

„Ty jsi ale pěkný idiot, Severusi,“ nadával sám sobě a musel se hodně ovládat, aby něco nerozbil. Nevěděl, co se to s ním děje. Vždyť až doteď bylo všechno v pořádky. Jenže od doby, co je Harry tady… Harry, u Merlina, ten strach v jeho očích, když na něj křičel… Křičel na něj i doma, ale nikdy ne takto. Severus věděl, že pověst, která koluje hradem a nejvíce jeho vystupování tu v Harrym vyvolá pochybnosti, ale doufal, že si o tom promluví, až ten problém nastane, a vyřeší ho společně. Kromě Harryho ho ale trápilo ještě něco, bude to muset říct Brumbálovi.

Severus sáhl pod stůl a otevřel tajnou zásuvku. Vytáhl z něj jakýsi papír a upřeně se na něj zahleděl. Měl ho neustále u sebe a vždy, když byl stejně naštvaný a vytočený jako teď, dokázal ho ten pohled uklidnit. Je to tak dávno a přitom jakoby to bylo jen včera, co…

„Ehm, Severusi, máš na mě chvilku?“ ozvalo se těsně před ním a on překvapeně vzhlédl.

„Albusi, co tu děláš?“ obořil se na něj naštvaně a snažil se schovat papír, který stále ještě držel v ruce. „Neslyšel jsem tě klepat,“ zavrčel.

„Neklepal jsem, bylo otevřeno,“ odpověděl mu klidně ředitel. „Co to tam schováváš?“ zeptal se a ukázal na cíp papíru, který trčel zpod haldy popsaných pergamenů.

„To je osobní,“ odpověděl Snape tónem, který naznačoval, že se o tom odmítá víc bavit.

„Vypadá to jako nějaká kresba,“ nedbal na to Brumbál a než mu v tom mohl Severus zabránit, vytáhl si ten správný papír a s úsměvem se na něj podíval.

Jeho modré oči, skryté za půlměsíčkovými brýlemi, se rozšířily v údivu, když pohlédl na kresbu. Byl na ní muž a dítě, oba černovlasí a chlapec měl na čele jizvu ve tvaru blesku. Byl to ten obrázek, který dal Harry Severusovi v den, kdy úspěšně složil zkoušky. Brumbál ještě stále nechtěl věřit tomu, co vidí, ale pravda ho zasáhla jako dobře mířená kletba.

„Tak tohle mi budeš muset vysvětlit,“ zahřměl tak mocným hlasem, že i Severus, který byl zvyklý na hrozné výbuchy hněvu od Voldemort, se před ním doslova ztrácel. Ani jeden si nevšiml drobné postavy stojící za dveřmi.

„Deset let jsi mě tahal za nos, když jsem se snažil Harryho najít. Když jsem se tě na to tehdy těsně po tom únose ptal, urazil jsi se, že zpochybňuji tvoji loajalitu a přitom jsi mi celou tu dobu lhal. CO sis myslel, že děláš?“ křičel na něj Brumbál.

„Dělal jsem, co jsem musel,“ bránil se Severus a vytrhl Brumbálovi obrázek z ruky.

„Musel? Aha, jistě. Měl jsi v plánu ho unést mi před nosem a při nejbližší příležitosti předvést před Voldemort, až povstane, nebo svým kamarádům, aby za něj dokončili jeho práci, když to sám nedokázal?“ vyčítal Severusovi Albus a při těch slovech Harrymu, který stál za dveřmi, tuhla krev v žilách.

„Ach samozřejmě, Albusi. Neměl jsem v plánu nic jiného. Už zastáváte stejný názor jako Moody, že Smrtijed Smrtijedem zůstane a nezaslouží si nic jiného než Azkaban? Nuže tedy, obviňte mě a nechte mě zavřít,“ odpověděl mu Snape se značnou dávnou sarkasmu.

Za dveřmi stojící Harry víc nevydržel a rozběhl se chodbou z podzemí pryč. Chtěl být odtud co nejdřív pryč a pokud možno co nejdále. Běžel nevědíc kam a skrz slzy, které nedokázal zastavit, zakopával téměř na každém kroku.

„Věřil jsem ti, Severusi. Před každým jsem tě bránil, protože jsem věřil tomu, že jsi se změnil a zvolil si správnou cestu. Neměl jsi žádné právo odvést Harryho a držet ho celý ten čas v izolaci,“ pokračoval Albus se svými výčitkami.

„Měl jsem na to větší právo, než si myslíš, Albusi. Větší než ty, když jsi ho dával k těm mudlům, co se k němu chovali jak k prašivému. Měl jsem to být já, kdo se o něj postará, kdo na něj dohlédne,“ vrátil mu Snape rozhodnut vyřešit to jednou pro vždy.

„O čem to mluvíš, Severusi?“ zmírnil Albus a čekal vysvětlení.

„Harry je můj syn. Lilly mi to napsala v tom dopise, který jsi mi dal, když zemřela,“ vysvětlil Severus a Albus se musel posadit.

„Proč jsi mi to neřekl?“ vyčítal mu Albus.

„Bylo by to něco změnilo? Dovolil bys mi se o něj starat? Nechal by jsi malé dítě v rukou bývalého Smrtijeda? Nevěděl to nikdo kromě mě, dokonce ani Harry ne. Myslel jsem, že to tak bude lepší, že bude více v bezpečí. Když to nebude nikdo vědět, nedozví se to ani Voldemort nebo Smrtijedi.“

„Nedovolil by jsem to, ale vědět to, mohlo být něco jinak,“ přiznal Brumbál. „A co Harry? Co jsi mu vlastně řekl? Snažil jsem se z něj včera něco dostat, ale zarytě mlčel. Mimochodem, učil jsi ho nitrobranu?“

„Harry si myslel, že mi ho svěřili do opatrovnictví po smrti rodičů. Ví, kdo je zabil, a taky, že až se vrátí, bude se ho opět pokoušet zabít. Řekl jsem, že by mu mohli chtít ublížit i Smrtijedi, ale zatajil jsem, že jsem byl jedním z nich. Myslel jsem, že to bude jednodušší, až bude starší, a že mu to vysvětlím, až to bude skutečně nutné a já se budu muset k Němu vrátit.“

„Jak to všechno přijal?“ zeptal se Albus, který už byl o poznání klidnější.

„Jak to myslíš? Řekl jsem mu to, když měl sedm. Neměl jsem se nechat přesvědčit, ale stalo se,“ odfrkl si. „A s tou nitrobranou… myslel jsem, že by se mu to mohlo někdy hodit a zkusil jsem, jestli to zvládne. Šlo mu to překvapivě lehce.“

„Takové věci se dědí, Severusi,“ upozornil Brumbál, nač Snape jen pokrčil rameny.

„Tak tedy, chceš to Harrymu nadále tajit?“

„Nevím. Je tu sotva dva dny a mám obavy, že i tak krátký čas stačil na to, aby v něm vzrostly o mně pochybnosti. Sám dobře víš, jakou mám na škole pověst a zřejmě jsem se sám přičinil o to, aby se mě začal bát. Chci mu to dnes nějak vysvětlit, až si přijde odpykat svůj trest.“

„Ty jsi mu dal trest v prvních dvou dnech školy? Potom se mu tedy nediv, že o tobě začne pochybovat. Tedy v případě, že jsi ho netrestal i předtím,“ zamračil se Albus, ale za svou poslední poznámku si vysloužil zlostný pohled.

„Nikdy jsem na něj ruku nevztáhl a co se jiných trestů týkalo, tak samozřejmě jako každé dítě potřeboval usměrnit. Ale Harry je na svůj věk dost vyspělý a neměl jsem s jeho výchovou problémy,“ ohradil se Snape zlostně.

„Jen klid, Severusi. Věřím ti. Když jsem se včera bavil s Harrym, mluvil o tobě s úctou a neměl jsem nejmenší pochybnosti, že má na své dětství pěkné vzpomínky.

„V to doufám. Snažil jsem se,“ přiznal Snape a pohlédl na obrázek ve svých rukách.

„Zdá se být šťastný,“ poznamenal Albus na účet chlapcova úsměvu na obrázku a nechal svého učitele lektvarů o samotě. Ten si uvědomil, že chtěl Albusovi říct ještě něco, ale v tom zazvonilo na další hodinu a on musel pokračovat ve výuce.



Ron s Hermionou marně čekali Harryho na obědě a později ve třídě. Odpojil se od nich hned po hodině lektvarů a s tím, že si něco zapomněl a musí se tam vrátit. Když ho však nenašli ani večer ve věži, rozhodli se to ohlásit profesorce McGonagallová a ta hned informovala ředitele.

„Nemůže být na ošetřovně?“ zeptal se s obavou v hlase.

„Volala jsem Poppy krbem a prý ho neviděla. Musíme prohledat hrad. Mohl se někde jen ztratit, je tu jen dva dny a nezná to tady,“ navrhla učitelka jedno z možných řešení.

„Zajdu za Severuse. Harry měl mít u něj dnes nějaký trest, možná je tam. Zatím informuj ostatní a začněte ve věži,“ přikázal Albus a zmizel.

„Severus právě kontroloval přísady ve skladě, když se Albus krbem přemístil do učebny lektvarů.

„Severusi, je tu Harry?“ zeptal se, ale při pohledu na prázdnou učebnu mu byla odpověď víc než jasná.

„Ne, má zpoždění a věř mi, že za tohle si pokárání zaslouží a taky ho dostane. Dobře ví, že nesnáším nedochvilnost,“ mračil se Snape. „Když jsi tu byl, Albusi, zapomněl jsem ti…“

„Severusi, Harry zmizel,“ přerušil ho Brumbál uprostřed věty a nechal Snapea, aby si to chvíli přebral, než mu vysvětlil, co se stalo.

„Doufám, že se jen ztratil v hradě, jinak…“ procedil a sáhl po svém přívěsku, prostřednictvím kterého s Harrym komunikoval.


„Harry? Kde jsi?“ zeptal se, ale odpověď nepřicházela.

„Harry, ohlas se. Jestli se zlobíš kvůli tomu dnešku, tak si o tom můžeme rozumně promluvit. Čekám tu, abych ti to vysvětlil, tak kde jsi?“ na Severuse začala dopadat panika.

„Harry, okamžitě se ozvi prosím. Tohle není vtipné.“

Jenže ať se snažil jakkoliv, prosil, vyhrožoval, Harry zarytě mlčel.

„Albusi, to, co jsem ti chtěl říct… moje znamení…“ ukázal na svou levou ruku, na které měl vypálené Znamení zla, kterého se už do konce svého života nezbaví.

„Kdy?“ zeptal se Albus vážným hlasem.

„Dnes ráno. Je to velmi slabé, ale myslím, že ne na dlouho. Musíme Harryho okamžitě najít,“ řekl a rozběhl se hledat svého syna.