Kapitola č. 12: Výjimka v pravidlech

Harry se probudil do sychravého rána, které přesně vyjadřovalo jeho náladu v ten den. Mechanicky se oblékl, a když se jim s Ronem a Hermionou podařilo trefit do Velké síně na snídani, jen se v ní trochu přehraboval. Nálada se mu zlepšila až při vyučování, když se trochu obeznámil s tím, co je vlastně čeká. Jako první měli Čarování a potom Transfiguraci. Po obědě je čekala lekce létání, na kterou se Harry obzvlášť těšil.

Madam Hrochová jim vysvětlila, jak se na koštěti udržet a vyzvala je, aby nasedli. Harry s radostí poslechl a vznesl se do vzduchu. Ostatním to nešlo tak snadno jako jemu, avšak blonďatý chlapec ze Zmijozelu s velkou zručností nasměroval svoje koště a přiletěl k Harrymu.

„Ty jsi Potter, co? Hm, myslel jsem, že budeš stejné nemehlo jako tamti,“ ukázal směrem k Hermioně a Nevillovi, kteří se na koštěti drželi zuby nehty.

„Přestaň urážet mé přátele,“ zavrčel Harry a snažil se druhého chlapce ignorovat, ale bylo to těžké.

„Prosím tě, to jsou tvoji přátelé? A já jsem si myslel, že slavný Potter se zmůže na víc než jednoho zkrachovance a mudlovskou šmejdku,“ vysmíval se dále Draco Malfoy. Harry zatínal pěsti a skřípal zuby, ale všemožně se snažil se ovládat. Severus ho to přece učil.

„Ti, kteří si troufnou, mohou letět za mnou. Uděláme si kolečko na stadionu,“ ozval se za nimi profesorčin hlas. Černovlasý chlapec využil příležitosti a přidal se k ostatním studentům. Studený vítr mu cuchal vlasy a vyhnal všechny starosti na chvíli z hlavy. Avšak Malfoy se rozhodl nedat mu pokoj a opět na něj něco pokřikoval.

„Jsi stejný ubožák jako tvoji rodiče,“ smál se, ale to se už Harry neovládl a stočil koště k Malfoyovi. Z očí mu sršely blesky, když letěl proti němu a vyhnul se mu v poslední chvíli, aby zabránil srážce. Malfoy však nečekal přímý útok a strachy skoro spadl z koštěte. Když konečně našel ztracenou rovnováhu, probodával svého spolužáka pohledem, ale neodvážil se nic víc říci. Alespoň zatím ne a šťastný Harry začal pomalu klesat dolů k ostatním.

„Pane Pottere,“ ozval se strohý hlas madam Hoochové a Harry naprázdno polkl.

„Ou, to nevypadá dobře,“ zaslechl Rona šeptat Hermioně a oba kamarádi sledovali profesorku blížící se k Harrymu.

„Řekla jsem přece nevybočovat z řady. Máme štěstí, že jste se nezabil. Už jste někdy létal?“ zeptala se přísně.

„No… dostal jsem koště k sedmým narozeninám, madam, takže jsem už létal,“ přiznal se skloněnou hlavou.

„Výborně. Hodina skončila, všichni se vraťte do hradu. A vy pojďte se mnou, pane Pottere,“ zakřičela Hrochová a dav studentů se rozprchl k hradu.

Harry následoval svoji profesorku do kabinetu profesorky McGonagallová. Z místnosti, před kterou zastavili, se ozývaly hlasy, ale ihned zmlkly, když se ozvalo zaklepání.

„Dobrý den, Minervo, Severusi. Promiňte, že ruším váš rozhovor, ale potřebovala by jsem s tebou něco projednat.“

„O co jde?“ zeptala se Minerva a ona i Severus upřeli pohledy na Harryho stojícího za Hoochovou.

Srdce mu splašeně bilo, když spatřil Severuse a jen tak tak se udržel, aby ho neoslovil.

„Dobrý den,“ zamumlal místo toho a sledoval špičky svých bot. Proč jen musí být Severus při tom, když dostanu svůj první trest, pomyslel si.

„Měla jsem teď hodinu létání s prváky,“ začala vysvětlovat, ale než se dostala dále, přerušil ji Severus.

„Je snad někdo zraněný?“ zeptal se stroze a snažil se najít něco, co by naznačovalo, že tím někým je Harry.

„Ne, nic takového. Chtěla jsem jen navrhnout, aby byla udělena výjimka panu Potterovi a on mohl hrát za kolejní družstvo.“

„Cože?“ ozvalo se trojhlasně.

„Minervo, víš, že Nebelvír nutně potřebuje nového chytače a řeknu ti, tento chlapec létá skoro lépe než všichni, co přišli na konkurz dohromady. Myslím, že by měl dostat šanci.“

„Víš přece, že prváci nesmí hrát famfrpál,“ protestovala ředitelka nebelvírské koleje, ale nijak přesvědčivě. Zkoumavě sledovala Harryho a zdálo se, že o té možnosti uvažuje v reálných mezích.

„Minerva má pravdu. Pravidla platí pro všechny, včetně pana Pottera bez ohledu na jeho statut celebrity,“ přidal se Snape a pohledem propaloval svého syna, který se chystal něco namítnout.

„Severusi, nebuď na toho chlapce tak přísný,“ zařekla ho profesorka McGonagallová a vysloužila si další nevraživý pohled svého kolegy.

„Já jen říkám, že by se mělo zacházet se všemi stejně. To znamená, žádné speciální výjimky pro žádného ze studentů,“ vrčel Snape, kladouc důraz na každé jednotlivé slovo. Harry v té chvíli chápal, proč z něj mají jeho spolužáci takovou hrůzu. On sám by se asi bál, kdyby nepoznal i Severusovu druhou tvář. Jenže pochybnosti se vrátily v plné síle. Dvě tváře, jenže která je ta pravá?

„Myslím, že by jsem to mohla zkonzultovat s Brumbálem a podle toho uvidíme. Ať rozhodne řešitel, jestli můžeme udělat výjimku,“ uzavřela Minerva a neochvějně opětovala Snapeovi nazlobený pohled jasně říkající, že se nemá starat o studenty z její koleje.

„Výborně,“ ucedil Snape naštvaně, protože mu bylo jasné, že Brumbál Harrymu určitě dovolí hrát. Vrhl zlostný pohled na všechny v místnosti a snad nejdéle se díval na Harryho, který by se v tu chvíli nejraději propadl.

„Pojďte, pane Pottere. Půjdeme rovnou za ředitelem, i tak s vámi chce mluvit,“ vyzvala ho Minerva a poděkovala své kolegyni za pomoc. Potom se spolu krbem přemístili do velké místnosti plné nejrozličnějších předmětů. Na stěnách viselo množství obrazů s portréty jakýchsi lidí. Harry si hned domyslel, že to jsou bývalí ředitelé, o kterých mu Severus vyprávěl. Zpoza pracovního stolu se na ně usmíval ředitel, kterého viděl Harry včera na slavnostním zahájení školního roku.

„Rád tě konečně poznávám, Harry,“ oslovil ho dobrosrdečně a ukázal na prázdná křesla.

„Dobrý den, pane,“ pozdravil Harry a když se posadila profesorka McGonagallová, následoval její příklad.

„Albusi, chtěla jsem se na něco zeptat,“ začala Minerva a vysvětlila Albusovi situaci s famfrpálem. Severusovy námitky však záměrně vynechala. Ředitel si pozorně vyslechl její návrh a neustále se spokojeně usmíval.

„Nevidím důvod, proč by Harry nemohl hrát. Pokud profesorka Hrochová říkala, že umí dobře létat, nevidím v tom problém. Toto pravidlo pro prváky je tu zejména proto, abychom se vyhnuli tomu, že se do družstev budou hlásit děti, které ještě pořádně neumí létat,“ vysvětlil ředitel spíše Harrymu než své kolegyni a chlapec radostí téměř zavýskal.

„Děkuji, Albusi. Tak tedy, nechám vás o samotě,“ rozloučila se s nimi McGonagallová a neslyšně za sebou zavřela dveře.

„Dáš si něco, Harry? Čaj nebo dýňovou šťávu?“ navrhl, když Harry zavrtěl hlavou, nabídl mu ještě své oblíbené citrónové bonbony, ale Harry na ně neměl chuť. Zarytě mlčel a čekal, co od něj vlastně ředitel chce.

„Jak se ti líbí ve škole? Předpokládám, že jsi chodil do nějaké mudlovské, než jsi přišel sem,“ začal opatrně ředitel a úsměv mu z tváře nezmizel ani na chvíli.

„Ano, chodil jsem do jedné malé školy u nás ve vesnici. Bylo to fajn i tady je to fajn, pane,“ odpověděl poslušně a Brumbál spokojeně přikývl.

„Takže jsi vyrůstal u nějakých mudlů? Jak si se tedy dozvěděl o našem světě?“ naléhal a Harry věděl, kam tyto otázky budou směřovat. Severus ho před tím varoval a on udělal to, co mu poradil. Mluvit pravdu, ale ani náznakem nezmínit Severusovo jméno. Aby se neprozradil, uzavřel svou mysl tak, jak ho to Snape učil.

„Bydlel jsem v okolí mudlů, ale osoba, co se o mně starala, byla tak jako já z tohoto světa. O této škole jsem toho slyšel hodně.“

„Mohl by jsi mi prozradit jméno té osoby, která tě vychovala? Zajímalo by mě to, Harry.“

„Promiňte, pane, ale nemohu. Dal jsem slib, že to nikomu neprozradím a já své slovo držím,“ protestoval Harry a ucítil, jak se mu ředitel pokouší dostat do hlavy, aby mu nahlédl do jeho vzpomínek. Bez zaváhání jeho pokus odrazil a sledoval ředitelovu reakci. Úsměv byl pryč a vystřídal ho údiv.

„Ty jsi se učil nitrobranu?“ žasl stařec.

„Ano, jeden přítel mě ji učil, protože si myslel, že by se mi někdy mohla hodit,“ odpověděl opět potichu a pomyslel si, že právě teď se mu jeho schopnost uzavřít mysl dokonale hodila.

„Harry, co všechno víš?“ zeptal se nejistě Brumbál.

„Co máte na mysli, pane? To, co se stalo mým rodičům a že mi možná hrozí nebezpečí?“ zeptal se Harry přímo a Brumbál klesl ještě níž do svého křesla. Pohlédl na chlapce, který před ním seděl a žasl nad jeho vyspělostí. Ještě před malou chvílí doufal, že se mu podaří chlapce uchránit před pravdou a nebrat mu ideály, ale zdálo se, že někdo jeho plány opět zhatil. Jenže kdo? Měl jisté podezření, ale nevěděl, jak to dokázat. Potřeboval důkazy a ty mu Harry neposkytne. Otázkou je, co je důvodem jeho tajnosti. Je té osobě nakloněný nebo z ní má naopak strach a bojí se cokoliv říct?

„Ještě jedna otázka, Harry, a můžeš jít. Jak se o tebe starali, dokud jsi sem nepřišel?“

Harryho ta otázka zaskočila, ale snažil se to nedat najevo. Na tváři se mu usadil spokojený výraz, když řekl:

„Měl jsem se dobře. Chyběli mi rodiče, ale jinak jsem měl vždy vše, co jsem potřeboval. Jsem rád, že jsem mohl být tam, kde jsem byl,“ řekl Harry neochvějně a Brumbál musel uznat, že kdyby zůstal Harry u Dursleyových, asi by takto o nich nemluvil. „Mohu jít, pane?“ zeptal se nesměle Harry, a když ho ředitel propustil, rozběhl se směrem, když se podle jeho odhadu nacházel u nebelvírské věže. Nezbývalo mu už mnoho času do večeře a tak běžel, aby se stihl převléci. Když však zatočil za roh, nevšiml si tmavé postavy kráčející proti němu a v rychlosti do ní vrazil a spadl na zem.

„Neumíte dávat pozor?“ ozval se zlostný hlas učitele lektvarů a pomohl Harrymu vstát.

„Pro-promiňte, pane,“ koktal Harry a nevěděl, jak se chovat. Byli sice sami, ale kdykoliv mohl jít někdo kolem a uslyšet je.

„Zdá se, že pravidla vám nic neříkají, Pottere. Jste tu první den a už je porušujete? Snad by to spravil nějaký trest. Zítra po vyučování se hlaste v mém kabinetu,“ řekl ledovým hlasem a Harry se třásl při pomyšlení, že je na něj Snape skutečně naštvaný. Ale aspoň se s ním zítra po vyučování uvidí a budou si moct promluvit.