Kapitola č. 11: Harry Potter

Čtyři roky, které zbývaly do Harryho nástupu do školy, uběhly jako voda a pro Harryho i Snapea to byly velmi poučné roky, kdy začali být vnímavější jeden vůči druhému a problémy, kterým občas museli čelit, je ještě více sblížily.

Byl poslední den prázdnin a Harryho kufr byl už sbalený. Zbývalo jediné, rozloučit se s Calwen a Connie. Řekl jim, že Snapea přijali jako učitele do vzdálené školy a Harry tam přestupuje s ním. Znamená to tedy, že se musí přestěhovat, ale je možné, že se přes prázdniny na nějaký čas vrátí. Harry s Connie se někdy toulali a Severus s Calwen seděli na terase. Calwen dlouho váhala, zda-li mu to má říct nebo ne. Jejich odchod ji zarmoutil a ona věděla, že chce, aby Severus věděl, co k němu cítí, i kdyby ho už nikdy neviděla.

„Severusi, musím ti něco říct,“ začala opatrně a musela se velmi přemáhat, aby se jí nezlomil hlas pod náporem emocí, které s ní lomcovaly. Severus to tušil. Náznaky byly tak zřetelné, až měl výčitky, když se tvářil, že o nich neví. Jenže to tak bylo lepší. Nyní tu však seděl vedle ní a i jeho bolelo jejich loučení. Podíval se na ni a počkal, dokud na něj neupře své zelené oči.

„Neříkej to, Calwen,“ zastavil ji něžně. „Vím, co mi chceš říct. Nemysli si, že jsem to po všechny ty léta nevnímal a věz, že mi dalo velkou námahu to před tebou skrývat. Záleží mi na tobě víc, než by jsem sám chtěl, ale my dva nemůžeme být spolu,“ vysvětloval a prstem jí setřel zatoulanou slzu, co se jí kutálela po tváři.

„Ale proč? Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem ti úplně lhostejná a teď, když odcházíš, mi řekneš tohle…“

„Byla bys radši, kdybych se nechal lapit do tvé náruče a pak ti řekl, že odcházím? Věděl jsem, že tento den přijde a právě proto jsem nechtěl nic začínat,“ snažil se jí to vysvětlit.

„Proč mi to tedy dnes říkáš?“

„Abys věděla, že odcházím, ač sám nechci,“ odpověděl potichu.

„Tak proč odcházíš? Zůstaň… zůstaň tu s námi,“ prosila Calwen šeptem.

„To nejde. Musíme s Harrym odejít, hlavně kvůli němu. Ale chci, abys věděla, že tě miluji a jestli to někdy bude možné, vrátím se a potom nás nic nerozdělí,“ slíbil jí a na důkaz svých slov ji něžně políbil.

„Měl jsi mě raději vyslechnout a pak mi říct, že mě nemiluješ. Bylo by to tak pro mě lehčí,“ ačkoli věděla, že je to jen malá útěcha, těšilo ji, že přece jen její city opětuje.

„Kdybych to udělal, nemohl by jsem doufat v to, že mě možná vezmeš na milost, až bych se vrátil,“ pohladil ji po vlasech a přivinul ji k sobě.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se najednou.

„Nevím kdy a jestli vůbec. Víš, Calwen, tam, kam s Harrym jdeme, je život trochu jiný. O tom, jestli se vrátím, nerozhoduji jen já sám. Harry je v nebezpečí a já ho musím chránit, a dokud nepomine tato hrozby, ohrozili bychom i vás, kdybychom zůstali.“

Nerozuměla tomu, ale možná to tak bylo lepší. Ležela schoulená v náručí muže, který jí právě vyznal svou lásku a ačkoli jim zbývala poslední noc, kdy by mohli být spolu, řekla si, že alespoň na chvíli chce být šťastná. Nechtěla myslet na to, co bude ráno. Bylo pro ni jen teď a tady.

Harry byl nervózní, když se se Severuse přemístil do Londýna nedaleko stanice Kings Cross. Doma mu vysvětlil, jak se dostane na nástupiště a vymámil z něho slib, že bude držet v tajnosti, že se znají. Samozřejmě krom případů, kdy budou úplně sami, což Harrymu zvedlo náladu a z legrace nahodil, že by mu Snape mohl dávat co nejvíc trestů, aby se mohli vídat, ale potom to raději zavrhl, protože by to mohlo vypadat zvláštně, kdyby právě jemu uděloval víc trestů jak jiným. Snape z velmi dobrého důvodu zatajil, jakou pověst má jeho jméno na škole za poslední čtyři roky a přešel zmínku o trestech mlčením. Měl už své vlastní plány.

Rozloučili se s tím, že se o pár hodin později opět potkají a Severus se přemístil do Prasinek, kde si dokoupil, co potřeboval, a vykročil směrem k hradu.

Albus Brumbál byl trochu překvapený zprávou o tom, že Severus už může bydlet v hradě po celý školní rok, ale byl tomu rád. Tento rok konečně nastoupí do školy i Harry Potter a bude potřebovat každou pomocnou ruku při jeho ochraně. Severus bude rozhodně velmi užitečný v tomto směru a bude jen dobře, když bude moci být ve škole ve dne v noci.

Harrymu dalo trochu zabrat, než se mu podařilo naložit svůj kufr do vlaku a proto vděčně zapadl do prvního prázdného kupé, které našel. Opřel si čelo o okno a sledoval dění na nástupišti. Vládl tam čilý ruch a jeho bavilo sledovat ty lidi ve zvláštních hábitech nebo naopak v mudlovském oblečení, které však zkombinovali tak, že by v tom uspěli maximálně na karnevale.

Dveře do kupé se otevřely a v nich se objevila hlava jakéhosi zrzavého chlapce asi v tom stejném věku jako byl on sám.

„Ahoj, neměl bys tu volno? Všechno je už obsazené a k bratrům se cpát nechci,“ zeptal se a Harry souhlasně přikývl.

„Teda povím ti, už bychom tam byli. Fred s Georgem tvrdili, že aby nás mohli zařadit do koleje, musíme projít jakýmsi strašným testem. Nevíš, co by to mohlo být?“ zeptal se ho chlapec a Harry se potutelně usmál.

„Já jsem slyšel, že ti tam na hlavu položí jakýsi klobouk a ten rozhodne, kam budeš patřit,“ odpověděl nesměle Harry a byl potěšen tím, že se s ním někdo dal do řeči. Doma totiž kromě Connie neměl mnoho přátel, s kterými by se stýkal. Byli to jen jeho spolužáci a za branami školy jejich přátelství končilo. Nyní to možná bude jiné, když bude v takové škole a navíc s internátem.

„Opravdu, já jsem Ron Weasley a ty?“ představil se naproti sedící chlapec.

„Harry E… teda Potter,“ opravil se a doufal, že jeho nový kamarád nepostřehl malé zaváhání.. Ještě stále si na to jméno nemohl zvyknout.

„A hrome. Ty jsi vážně ten Harry Potter? Tak toto až povím Fredovi a Georgovi… Je to pravda… no že máš… tu jizvu?“ zeptal se ho Ron a Harry si s malým povzdechem odhrnul vlasy z čela, aby mu ukázal jizvu. Vlak se pomalu pohnul ze stanice a do jejich kupé se vřítilo děvče se záplavou kudrnatých vlasů. Tázavě se na ně podívala a když ani jeden z nich neprotestoval, sedla si a vytáhla jakousi knihu.

Harry s Ronem si vyměnili překvapené pohledy a potom jen pokrčili rameny a pokračovali v konverzaci.

„Doufám, že půjdu do Nebelvíru. Byli tam všichni mí bratři a předtím i rodiče. A co ty?“ zeptal se ho klidně.

„No… mí rodiče byli tuším taky v Nebelvíru,“ začal nervózně Harry. „Ale ostatní jsou taky v pohodě, ne?“ zeptal se nesměle.

„Samozřejmě. Jsou to fakulty pojmenované podle zakladatelů školy. Každá je čímsi výjimečná a přitom jsou rovnocenné,“ zapojilo se děvče, které až doteď předstíralo, že je ponořená v knize.

„Kromě Zmijozelu. Ten je nejhorší,“ oponoval jí Ron ostře a tvářil se jaksi nasupeně.

„Co je špatného na Zmijozelu?“ osmělil se Harry, který až doteď tajně doufal, že to bude kolej, kam ho klobouk zařadí. Důvodem bylo, že chce být se Severuse a ten je ředitelem právě této koleje.

„Ty se ještě ptáš? Chodí tam ti nejhorší z nejhorších, co nakonec skončí na straně zla. Chodil tam Ten-jehož-nesmíme-jmenovat a potom téměř všichni Smrtijedi,“ vysvětloval Ron a Harry cítil jak ho polévá horkost. Tenhle Ron zjevně Zmijozel skutečně nesnáší. Co když se tam Harry dostane? Zřejmě potom bude moct zapomenout na jejich přátelství a to by nerad.

„To, že odtamtud vyšlo pár zlých čarodějů neznamená, že je to špatná kolej. I když já doufám, že budu v Havraspáru,“ odpověděla úsečně a vrátila se ke své knize. Harry pohlédl na obálku knihy a poznal Dějiny Bradavic, které mu dal Severus spolu s jinými knihami přečíst před prázdninami.

„Dobrá kniha, že?“ snažil se Harry zapůsobit na děvče a ona si ho podezřívavě prohlédla.

„Samozřejmě. Dal mi ji přečíst Se…“ zarazil se a rozmýšlel se, jak Severuse označit. Opatrovník? Přítel? Druhá možnost se mu zdála vhodnější.

„Ty někoho ve škole znáš?“ zeptala se.

„Ne!“ vyhrkl snad až příliš rychle, ale naštěstí to ani jeden nepostřehl.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Hermiona Grangerová,“ představila se a než jí stihl Harry odpovědět, vychrlil to ze sebe Ron.

„On je Harry Potter.“

„Aha, mělo mi to dojít,“ zkonstatovala a pohlédla na Harryho jizvu. Usmála se na něj a chtěla s ním začít diskutovat o knize a v tom okamžiku Harry věděl, že začínat knihou nebyl nejlepší nápad.

„Ty, Rone, když tam máš bratry, jací jsou tam učitelé?“ zeptal se se zájmem Harry a v duchu se těšil na to, že bude slyšel chválu na Severuse, avšak slova, která vyšla z Ronových úst, byly horší než ledová sprcha.

„No, většina je prý v pohodě. McGonagallová, to je ředitelka Nebelvíru, je prý strašně přísná, ale spravedlivá. Potom tam prý učí jeden duch a ten je tak nudný, že každý při jeho hodinách spí. No, ale prý je tam jeden kretén. Fred mu říká umaštěný netopýr a prý je příšerný. Na svých hodinách, učí lektvary, prý každého roznese v zubech kromě svých Zmijozelů. Nejvíce je prý vysazený na Nebelvír. Nevím proč, ale Fred s Georgem prý u něj mají už slušnou kupu trestů. Doufám, že nebudu další,“ ušklíbl se a Harry zalapal po dechu. O kom to ten Ron mluví… lektvary, ředitel Zmijozelu… vždyť je to Severus. To ale nemůže být pravda, on přece takový není. Je sice trochu výbušný a dokáže být pořádně sarkastický, ale rozhodně není kretén. To musí být nějaký omyl.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Harry a modlil se, aby uslyšel jméno, které nezná.

„Snape. Severus Snape a prý to býval Smrtijed. Pracoval pro Ty-víš-koho,“ pohlédl na něj významně Ron a Harrymu spadla čelist. Rychle se snažil zakrýt rozpaky a nejistotu, ale hlavně bolest. To, co právě slyšel o Severusovi, ho zasáhlo velmi hluboce. Podíval se ven oknem a sledoval krajinu míhající se za oknem.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se Hermiona, která postřehla změnu nálady.

„Ano. Jen jsem unavený. Tak jsem se těšil, že jsem nemohl usnout,“ zalhal Harry bez toho, aby odtrhl zrak od okna.

Co se to tu k čertu děje? To všechno musel být jen holý výmysl. Severus ho přece chránil, staral se o něj. To by přece nedělal, kdyby byl s Ním. Vždyť mu slíbil, že ho před ním ochrání. Čemu má teď věřit? Rozhodl se věřit člověku, který se o něj staral deset let, který mu poskytl domov a nahradil rodiče. On ho znal a to, co tvrdil tento chlapec, prostě musí být výmysl. Navíc, znali se jen chvíli, tak proč by mu měl věřit? Chtěl sice kamaráda, ale ne takového, který bude před ním pomlouvat Severuse. Nebýt slibu, který Snapeovi dal, už by ho bránil. Takhle však jen mlčky seděl a začínal se děsit toho, co přijde. Podvědomě si hrál se svým přívěskem a některé z jeho myšlenek se dostaly až k Snapeovi.

„Neboj se, Harry, to zvládneme,“ odpověděl mu stejným způsobem a Harry úlekem pustil přívěsek. Tohle mu ještě chybělo. Nechtěl, aby Severus věděl, že o něm pochybuje. On přece nesmí pochybovat, to si od něj nezaslouží.

Severus však věděl, že to muselo bezpodmínečně přijít. Věděl o tom, jakou pověst na škole měl a vědomě ji podporoval. Vlastně to bude výhoda v případě, že Voldemort skutečně povstane a bude požadovat, aby se vrátil do jeho služeb. Udrží tak od sebe všechny ty zvědavé a pochybovačné pohledy. Doufal jen v jediné a to, že to Harry pochopí.

Vlak zastavil na stanici v Prasinkách a z něj se vyřítilo množství dětí. Odkudsi zepředu k nim doléhal mocný hlas a blížila se k nim vysoká postava. Tak vysokého člověka Harry ještě jaktěživ neviděl, ale Severus mu prozradil, že Hagrid, jak se tento chlapík jmenoval, je ve skutečnosti poloobr. Prozradil to svým novým přátelům a vykročili spolu s ostatními prváky k loďkám na břehu velkého jezera. Nasedli do prázdného člunu a Hagrid si přisedl přímo k jejich trojici.

„Nazdar děcka. Tak co, těšíte se?“ oslovil je dobrosrdečně a mrknul na ně, když viděl jejich užaslé tváře při pohledu na velkolepý hrad, v kterém svítilo světlo v každém okně.

„WOW“ žasl Harry a na chvíli zapomněl na pochybnosti, které zaměstnávaly jeho mysl ve vlaku.

„Já jsem Hagrid a bydlím támhle v tý chalupě. A co jste vy zač?“ zeptal se jich a pohledem přecházel z jednoho na druhého. Když se ani jeden z chlapců neměl k odpovědi, ujala se slova Hermiona.

„Jsem Hermiona Grangerová, tohle je Harry Potter a Ron,“ představila své společníky. Při Harryho jméně se Hagridovi rozšířily oči překvapením.

„Škárka, Harry. Jsi to fakticky ty? Už jsem se nemohl dočkat, až sem přijdeš. Uvidíš, bude se ti tu líbit,“ zeširoka se na něj usmál.

„Ehm.. vy mě znáte?“ koktal Harry trochu nesvůj z toho, jak na něj všichni reagovali. Severus ho varoval, ale netušil, že to bude až takové. Bylo to vlastně jeho první setkání s někým z kouzelníků. Když totiž byli nakupovat v Příčné ulici, použili on i Snape mnoholičný lektvar.

„Jasňačka, Harry, vždyť kdo by tě neznal. Ale řeknu ti, kus jsi povyrostl, co jsem tě neviděl. Však jsem to málem nevydržel, když jsme tě museli nechat u těch Dursleyových. No a když jsi potom zmizel… Brumbál byl úplně bez sebe,“ chrlil ze sebe Hagrid, ale když se ho chtěl Harry zeptat, o čem to mluví, přistáli na břehu a v zástupu se začali trousit do vstupní haly, kde už je čekala starší přísně vypadající čarodějka.

„Vítejte v Bradavicích!“ oslovila je a její strohý hlas si vynutil okamžitou pozornost všech přítomných. Většinu jejího monologu Harry neposlouchal, protože ho až příliš zaujaly Hagridova slova. Zdá se, že by mu měl Severus vysvětlit víc, než si myslel. Profesorka McGonagallová je vedla do Velké síně a kolem Harryho se rozléhal nadšený šepot. Černovlasý chlapec ignoroval své okolí. Neposlouchal slavnostní píseň, kterou každý rok vítal Moudrý klobouk nové i staré studenty, neposlouchal šum, který se rozlehl po místnosti, když profesorka vyslovila jeho jméno. Jediné, na co se soustředil, byl Severus, který opětoval jeho pohled. Chlapcovy zelené oči byly naplněné smutkem a pochybnostmi, zatímco ty tmavé se ho snažily uklidnit, že všechno bude v pořádku.

Harry se vzpamatoval, až když do něj Hermiona šťouchla a postrčila ho dopředu. Provinile pohlédl na profesorku McGonagallovou, která se zdviženým obočím čekala, až se posadí. Až nyní si všiml všech těch zvědavých pohledů, které se na něj upíraly a ačkoli to nemohl vidět, cítil i pohledy učitelů sedících za ním.

„Áááá, konečně. Byl jsem zvědavý, kdy se konečně potkáme. Tak jak s tebou, kamaráde? Hm, zajímavé… jen se uklidni, neměl by jsi věřit všemu, co slyšíš, i když jisté obavy jsou na místě,“ oslovil ho Moudrý klobouk a byl zaujatý Harryho popletenými myšlenkami. „Těžká volba, skutečně. Nuž ale, bylo to jeho svobodné rozhodnutí. Chce mít Pottera, ať ho má. Alespoň se konečně naučí, že jsou i jiné koleje,“ vedl dále svůj monolog starý klobouk a mátl Harryho ještě více, než byl.

„Nebelvír,“ vykřikl náhle a Harry se posunul směrem k ostatním, kteří před ním byli zařazeni k Nebelvíru. Místností se ozval nadšený jásot a všichni u učitelského stolu tleskali, kromě něj. Harry cítil jeho pohled a vzhlédl. Bylo to skutečně zklamání, co tam viděl? Harry si přál, aby celý tento den už byl za ním, aby se už konečně probral z toho bláznivého snu.

„Když asi o dvě hodiny později ležel ve své posteli v nebelvírské ložnici, neodolal pokušení a vyrušil Severuse.

„Jak se ti líbí ve věži?“ zeptal se a Harry měl pocit, že zněl skutečně naštvaně.

„Je to tu fajn, i když… chtěl jsem být u tebe, opravdu chtěl,“ odpověděl mu, protože měl pocit, že se musí omluvit.

„Netrap se tím, jsi tam, kde máš být. Jak se ti líbil první večer?“

„Já nevím,“ přiznal popravdě a přemýšlel, jak se ho na to zeptat. Snape pochopil jeho mlčení.

„Promluvíme si, slibuji. Zkus se tím netrápit a nemusíš věřit všemu, co se kde šustne,“ doporučil a popřál mu dobrou noc.

„Dobrou noc, Severusi,“ zašeptal a konečně usnul.