Kapitola č. 2: Tajemství listu

Když se to ráno otevřely dveře jednoho z domů v Surrey, Vernon Dursley téměř zakopl o košík s dítětem, které v něm leželo. Drobný chlapeček, který až doteď spokojeně spal, se následkem nárazu vzbudil a začal plakat. Vernon se rázem vzpamatoval a zavolal směrem dovnitř:

„Petunie! Pojď sem! Rychle!“ křičel na svou manželku. Ve dveřích se za chvíli objevila překvapená žena.

„Co se děje? Co tak křičíš? Vzbudíš Dudlouška,“ kárala ho, ale když spatřila košík s dítětem, čelist jí poklesla a nebyla schopna slova.

„Co to má znamenat?“ zuřil Vernon, jehož tvář už nabývala všechny barvy od červené po zelenou.

„Já… já nevím. Kde se tu to dítě vzalo?“ koktala Petunie.

„Jak to mám vědět? Zavolám policii,“ rozhodl Vernon a už mířil k telefonu v obýváku.

„Počkej, je tu nějaký dopis,“ zastavila ho manželka, která už nesla košík s plačícím dítětem dovnitř. Než zavřela, rozhlédla se po okolí, jestli ji náhodou nesleduje některý ze sousedů. Položila košík na kuchyňský stůl a vytáhla dopis z pod deky. Její oči přelétaly z řádku na řádek a barva z obličeje se jí postupně vytrácela. Rty měla pevně sevřené do úzké linky, když ztěžka dosedla na stoličku vedle stolu.

„Co je, Petunie? Co je v tom dopise?“ vyzvídal její manžel. Beze slova mu podala dopis a on začal nahlas číst.


Vážená paní Dursleyová,

neznáme se, avšak dá se říci, že jsem byl přítelem Vaší sestry. Bohužel přísluší mi nemilá povinnost oznámit Vám, že Vaše sestra a její manžel byli včera v noci zavražděni. Přežil jen jejich syn, Harry, kterého bych tímto rád svěřil do Vaší péče. Obávám se, že přijde doba, kdy bude jeho život v ohrožení, ale jedině Vy jako jeho pokrevní příbuzná ho můžete ochránit. U Vás je v bezpečí. Prosím přijměte Harryho za svého a vychovávejte ho jako vlastního. Věřím, že Vaše sestra by si to tak přála.

S úctou Albus Brumbál

„Petunie, co to má znamenat? Snad jen nechce, aby tu ten fakan zůstal?“ křičel Vernon a nevšímal si křičícího dítěte na stole.

„Přesně tak, Vernone. Ten chlapec tu zůstane,“ řekla Petunie a víc se k tomu nevyjádřila. Mechanicky upravila dítěti v košíku deku, aby mu nebylo teplo a aby se cítil pohodlně a z ledničky vytáhla krabici s mlékem, které ohřála a nalila do lahve. Vernon ji s úžasem sledoval, ale neodvážil se manželce odporovat. Nakonec jen něco zamumlal a odešel do práce.

Bez jakýchkoliv emocí nakrmila hladové dítě a vrátila malého Harryho zpět do košíku, kde usnul, i když už ne tak klidně jako předtím, než ho našli na prahu svého domu. Když se postarala o vlastního syna, začala vyprazdňovat starou komoru pod schody, která doteď sloužila jako odkládací prostor na všechno možné. Než se její manžel vrátil, byl tento tmavý přístěnek vyklizený a byla tu umístěná malá postýlka, v které kdysi spával jejich Dudlej, dokud mu nekoupili větší, aby se mu spalo pohodlněji. Jediné světlo, které tu bylo, vyzařovala slabá žárovka zavěšená na stěně. Petunie převlékla Harryho do nějakých starších věcí, které našla po Dudleym a uložila ho do tmavé komory.

Zelená očka malého chlapce tápala ve tmě a hledala, kde by mohla dojít pomoci. Cítil se tak ztracený v té tmě a tichu, které ho obklopovaly. Vždyť byl jen dítě, které potřebovalo cítit bezpečnou náruč své matky, držet se otcovy ruky, která ho bezpečně jistila při prvních krocích, rozplakal se. Ani jeden z nich tu teď nebyl, aby mu pomohl a malé dítě nechápalo, co se děje. Proč nikdo nepřichází? Vždy, když začal plakat, skláněla se nad ním přece maminka, vzala ho do rukou a tišila ho, kolíbala. Kde je teď? Když nikdo nepřicházel, pláč zesílil a trval, dokud dítě vysílením neusnulo.



Severus Snape hleděl na slova napsaná její rukou. Bez nejmenších pochyb rozeznal její rukopis a začal číst:



Drahý Severusi,

ani nevím, kde bych měla začít. Tak moc mě to všechno mrzí… Jestli čteš tento dopis, znamená to, že už nikdy nebudu mít možnost osobně ti to všechno povědět, ale ty musíš vědět… měl bys vědět pravdu.

Po té noci v Severní věži jsem tě hledala. Chtěla jsem si s tebou promluvit, ale zmizel jsi a jak jsem zjistila, zřejmě navždy z mého života. Nechápala jsem to, myslela jsem, že jsi dostal, co jsi chtěl a jednoduše odešel. Odpusť mi, příteli můj, že jsem si tohle o tobě mohla myslet. Dnes už chápu důvod tvého činu a pravou hloubku tvé lásky ke mně. Ano, vzpomínám si, jak jsi mi zašeptal do ucha, že mě miluješ. Myslel sis, že spím, ale já jsem tě slyšela. Mrzí mě, že jsem tvou lásku nemohla opětovat, ale ty jsi to věděl lépe než kdokoliv jiný a proto jsi odešel. Ach Severusi, ač jsem tě nemohla milovat tak, jak bys chtěl, věz, že jsi měl v mém životě nezastupitelné místo. Byl jsi můj nelepší přítel a vím, že bych ti mohla ve všem věřit. Mohla bych ti svěřit vlastní život a vím, že bys mě nezradil a neublížil mi.


Severus odtrhl zrak od dopisu a začal se procházet po místnosti jako lev v kleci. „Věřila mi, svěřila by mi svůj život…prý nezradil, bože Lilly, byl jsem to já, kdo tě zradil. To já jsem odpovědný za tvou smrt, jen já!“ vykřikoval zoufale. Nebyl tam nikdo, kdo by ho slyšel, ale on to ze sebe potřeboval dostat. Znova vzal do ruky dopis a pokračoval ve čtení.



Cítím velkou vinu za to, co se stalo. Nikdy si neodpustím tu zradu, které jsem se dopustila. Zradila jsem naše přátelství, ranila jsem tvoje city tím, že jsem se vdala za jiného a jeho jsem podvedla také. Nezasloužím si vaši lásku. Měl bys mnou opovrhovat za to, co jsem ti udělala. Nejvíc mě však mrzí, co moje nerozvážnost způsobila. Neustále musím myslet na to, že to byla Jamesova nerozvážnost a to, že jsem ti víc nepomohla, co tě zavedlo na rozcestí. Kéž by to šlo vrátit zpět, kéž by ses nikdy nepřidal na jeho stranu. Ale ještě není pozdě, můžeš se vrátit. Já tu už sice nebudu, a nenapravila jsem svoji chybu, ale ty můžeš. Nevzdávej to, Severusi. Jsi silnější, než si myslíš a dokážeš to. Když ne kvůli lásce, kterou jsi kdysi ke mně cítil, udělej to pro našeho syna.



„Jak to myslí? Co má znamenat ta poslední věta?“ vyskočil znovu a četl další pasáž dopisu.



Lhala jsem všem, když jsem tvrdila, že Harry je Jamesův syn. Nejdřív jsem tomu i sama věřila, ale před nedávnem jsem zjistila pravdu. Ta jediná společná noc nás spojila víc, než jsme si oba mysleli. Harry je náš syn, tvůj a můj. Možná už je pozdě to od tebe žádat, ale i tak to zkusím. Jsem si jistá, že to náš maličký přežil. Ano, jsem si tak jistá jako jsem si jistá, že tento dopis nepíši zbytečně, protože nebude trvat dlouho a On přijde. Neubráním se, sám dobře víš, že je to těžké. Na mne však nezáleží, hlavně aby byl v pořádku náš syn. Severusi, prosím, postarej se o něho. Nevím, kdo jiný by to dokázal lépe než jeho vlastní otec. Je to obdivuhodný chlapec a vím, že kdybych mohla vidět, jak vyrůstá, dělal by ji jen radost. Snad ji udělá alespoň tobě, můj nejdražší příteli. Jestliže odmítneš moji prosbu, nemohu se na tebe zlobit. Je to moje chyba, že jsem nejednala dřív, ale nerada by jsem, aby pro naše chyby trpěl můj maličký. Vím, že se nakonec rozhodneš správně. Buďte šťastní, nic jiného si nepřeji.


S láskou tvoje Lilly


Severus seděl na gauči a bez pohnutí zíral na poslední část listu. To snad není možné, to nemůže být pravda. Jak se to… v hlavě měl hrozný zmatek. Netušil, co by měl udělat. Slzy, které mu předtím zmáčely tvář už pomalu vyschly, ačkoli bolest v srdci přetrvávala a nyní ještě zesílila. Měl syna a ani o tom nevěděl. Kde je? Co s ním je? Brumbál říkal, že přežil a žádal ho, aby mu pomohl ho ochránit. Věděl snad Brumbál o tom? Ne, to by mu pověděl. Ale kde je chlapec? Je to skutečně jeho syn?

Severusi Snapeovi se hlavou prohánělo neskutečné množství otázek a ani na jednu si nedokázal odpovědět. Byl zmatený a nevěděl, co má dělat. Vyhovět Lilliině žádosti či zapomenout na to, že kdy existovala?