Kapitola č. 1: Čas osudných rozhodnutí

Dešťové kapky dopadaly na střechy domů v Surrey a každý, kdo jen mohl, se před deštěm skrýval uvnitř. Jen před jedním z domů se odehrával ohnivý rozhovor mezi mladou ženou a jakýmsi černovlasým mužem.

„Bože, Jamesi, ty to vážně nechápeš? Někdy si vážně říkám, proč s tebou vlastně jsem. Proč konečně nemůžete nechat Snapea na pokoji? Už nejste děti ve škole, pochop to a začni se chovat zodpovědně, jestli ne, považuj naše zásnuby za zrušené,“ křičela na něho a on jen nevěřícně zíral do jejích zelených očí zalitých slzami.

„Lily, to přece…“ snažil se protestovat, ale její mrazivý pohled ho umlčel. Chtěl se jí dotknout, obejmout ji a utišit, ale vytrhla se mu a běžela nocí mezi dešťovými kapkami, kam ji nohy zanesly. Věděl, že teď nemá cenu jí domlouvat a nejlepší bude, dát jí čas.

Žena chvíli běžela a potom jen bezcílně pomalu procházela tmavými ulicemi nevědíc kam a nevnímala déšť, který jí zmáčel vlasy, a nevadilo jí, že promokla až na kůži. Po nějaké hodině bezcílného bloudění nakonec zastavila uprostřed dětského hřiště a posadila se na houpačku. Tiše vzlykala.

„Lilly? Proč pláčeš?“ oslovil ji známý hlas a ona se zachvěla. On opravdu nebyl ten, kterého teď chtěla vidět. Vždyť nebýt jeho, nebyla by teď tady, ale s ostatními by připravovala všechno potřebné na svatbu nebo by ležela v náruči svého snoubence. Namísto toho se s ním pohádala, a proč? Kvůli němu. Kvůli chlapci, teď již dospělému muži, na kterém jí záleželo, ale jemu zjevně nezáleželo na ní.

„Nech mě,“ odsekla.

„Co se ti stalo?“ zeptal se jí tichý hluboký hlas a dotyčný k ní popošel blíž. Položil jí ruku na rameno a otočil se k ní tak, aby jí viděl do očí.

„Nech to být, Severusi,“ odpověděla, ale on se nedal. Ty oči ho opět uchvátily. Krásné zelené, smaragdové oči, jejichž jediný pohled stačil člověku, aby se do nich zamiloval.

„Pohádali jste se? Už zase?“ zeptal se s mírným sarkasmem, pro něj tak typickým.

„I ty zase začínáš? Jste jeden horší než druhý. Už mě nebaví…“ další slova byly umlčené jeho váhavým gestem. Byli k sobě otočeni obličeji a on jí prstem jemně setřel slzy z tváře. Tvář však měla zmáčenou nejen slzami ale i deštěm. Pomalu se k ní přibližoval, až ji nakonec políbil. Překvapená zůstala nehybně stát, ale po chvíli jeho polibek opětovala. Prsty jí zabořil do mokrých vlasů, jejichž měděná barva by se jinak odrážela ve světle měsíce, který váhavě vykukoval zpoza bouřkových mračen.

Na chvíli se od sebe odtáhli a zelené oči pohlédly do černých bezedných studní. Přerývaně dýchali. Vedl ji do malého přístřešku, který byl na hřišti postavený. Jediné kouzlo zajistilo soukromí, aby je nikdo nerušil.

„Co…“ opět ji políbil a tentokrát nepřestal, dokud jim nepopřál chvíli potřebnou na to, aby se nadechli.

„Neměli bychom…“ řekla nesměle, ale všechny protesty utichly, když ji pohladil po tváři chladnou rukou. Zavřela oči a úplně se odevzdala jeho moci. Pevně ji objal a položil na zem, kde předtím vyčaroval teplou deku. Lehl si vedle ní a zkoumavě sledoval její profil. Krásné, podle něj až příliš dokonalé rysy obličeje doplňovaly mokré plamínky vlasů. Byla pro něj jediná. Jediná a dokonalá.

„Jak dlouho?“ zeptala se potichu.

„Odjakživa a navždy,“ pošeptal jí a slova zpečetil dalším polibkem. Zanedlouho, nedbaje na vítr kvílící ve štěrbinách starých dřevěných došek či blesky protínajících černou oblohu, nevnímali nic, jen jeden druhého.

Lilly dřímala na zemi přikrytá teplou dekou. Severus ji stále hladil po ramenou a něco jí tiše šeptal, dokud neusnula. Vzbudila se o pár hodin později, když ji ovanul chladný vzduch na holých ramenou. Zamrkala, aby si přivykla na jasné denní světlo a rozhlédla se okolo sebe. Byla tu sama. Když začala po zemi sbírat svoje věci, našla složený list papíru, nadepsaný známým rukopisem. Bez váhání jej otevřela a oči se jí opět zalily slzami.


Tvoje místo v mém srdci nenahradí žádná jiná. Vždy tě budu milovat a nepřeji si nic, jen tvoje štěstí. Snad ho najdeš po jeho boku.


Ta slova ji zasáhla víc, než by si kdy přiznala. Potřebuje s ním mluvit, tohle nemůže nechat jen tak. Jenže mohla hledat třeba do nekonečna. Severus Snape už tu nikde nebyl. Když se vzbudil ráno vedle ní, uvědomil si, co způsobil. Miloval ji víc než cokoliv na světě, ale právě proto nemohl dopustit, aby s ním zůstala. Ač to přiznával jen nerad, ona ho nemiluje, ne tak jako on ji. Bude to tak pro všechny lepší. Musí odejít a už nikdy se nevrátí. Už nikdy nezkříží cestu Lilly Evansové, zanedlouho Potterové. V tichosti opustil nejen hřiště, ale i město a zamířil rovnou k Liciusu Malfoyovi, rozhodnutý nechat se předvést přímo k NĚMU.



Za dva měsíce stál černovlasý kouzelník ve stínu velkého stromu. Z dálky pozoroval tu, kterou tak velmi miloval. Stála v krásných bílých šatech vedle jeho největšího nepřítele a právě mu slíbila věrnost na věky. Jeho srdce krvácelo, duši mu to trhalo na kusy. Navzdory tomu tam zůstal stát a díval se na bujaré hosty, kteří právě blahopřáli novomanželům. V té chvíli však vzplanulo jeho znamení na ruce a on se přemístil ke svému Pánu.



„Co jsi slyšel, Severusi?“ zeptal se Voldemort svého oddaného služebníka o několik měsíců později.

„Proroctví, můj pane. O vás a…“ pokračoval tmavovlasý kouzelník a vykládal mu slovo od slova vše, co slyšel. Temný Pán ho vyslechl a propustil. Dlouho přemýšlel nad tím, kdo by ho mohl ohrozit a byl rozhodnutý zbavit se svého protivníka v podobě malého dítěte jednou provždy.

Když se Lilly Potterové narodil syn na sklonku sedmého měsíce, Voldemort nelenil a svolal své věrné, své Smrtijedy.

„Přátelé, vítejte. Mám pro vás úlohu. Před časem jsem díky jednomu z vás vyslechl zvláštní proroctví, týkající se mojí zkázy,“ promluvil chladným hlasem Tom Radle, který si nechal říkat Lord Voldemort. V místnosti to mezi postavami v tmavých pláštích a s maskami na tvářích zašumělo.

„Nebojte se,“ utišil je jediným gestem Voldemort. „Ten, co mě má porazit, je nyní jen malý usmrkanec, takže jaká je šance, že porazí nejmocnějšího čaroděje na světě?“ rozesmál se a mnozí se přidali k němu. Severus Snape, zahalený v tmavém plášti, se mírně zatřásl.

„Můj pane, kdo je ten Vyvolený?“ zeptal se sarkasticky muž stojící vedle Severuse. Byl to Lucius Malfoy.

„Myslím si, že tušíš, Luciusi. Nepochybuji, že tě to potěší. Stejně jako tebe, Severusi,“ obrátil se k mladšímu muži. „Potterovi mají syna, který se narodil přesně jak praví proroctví. On je ten, kdo by mě měl porazit. No není to směšné?“ vybuchl opět v hlasitý smích.

„Co od nás žádáte, můj pane?“ zeptala se jakási žena zastřeným hlasem.

„Najdete mi je, Bello. Ten starý blázen Brumbál je bude chtít určitě ukrýt. Potřebuji je jen najít. O ostatní se postarám sám,“ řekl a jeho ledový hlas proťal vzduch jako žiletka.

„Dovolte mi je zabít,“ žebronila ta žena, kterou předtím oslovil jako Bellatrix.

„Ne. Chci jen, abyste je našli. Nic víc. Jinak neuniknete mému hněvu,“ přikázal a rozpustil shromáždění. Když už byli všichni pryč, přistoupila k Voldemortovi osamělá tmavá postava.

„Můj pane…“ oslovil ho a poklekl před ním.

„Co ještě chceš, Severusi?“ zeptal se ho podezřívavě.

„Já… chtěl jsem požádat o… nemohl by jste ji ušetřit?“ dostal ze sebe nakonec.

„Cože? Koho?“ ptal se nejdřív nechápavě, ale v tu ránu mu to došlo.

„Žádáš milost pro tu mudlovskou šmejdku? Jak se opovažuješ?“ osopil se na něj a mávl zlostně hůlkou. „Crucio!“ seslal na něj a vysoká postava se zhroutila na zem. Severus se svíjel bolestí a sotva lapal po dechu. Hlavou mu vířily tisíce myšlenek jedna za druhou a mezi jinými i touha po smrti. Nedávno pochopil osudnou chybu, kterou se dopustil, když přijal jeho znamení a přidal se k němu. Doteď za to zaplatilo až příliš nevinných a teď? Teď za jeho chybu zaplatí jediná osoba, kterou kdy miloval. To nesmí dopustit.

Bolest povolila a on zoufale lapal po dechu. Chladný noční vzduch mu trhal plíce, ale navzdory tomu ho vdechoval zas a znovu.

„Prosím pane, jen ji. Ušetřete ji,“ pokusil se znovu, ale vysloužil si jen další trest od svého pána.

Po několika pokusech o záchranu milované, jež každý byl potrestaný mučivou bolestí, vzdal se. Nevěděl jak se mu podařilo dostat se domů, ale podařilo se. Vrávoravě došel až ke sprše. Teplá voda trochu uvolnila jeho svalstvo, ale ne natolik, aby už necítil bolest. O to už se postaral lektvar a Severus upadl na pár hodin do nepokojného spánku plného neděsivějších snů. Vzbudil se celý zpocený a zmatený, ale když si vzpomněl na všechno, co se odehrálo na poslední smrtijedské schůzce, věděl co musí udělat. Předpokládal, že za to zaplatí vlastním životem, ale jaký smysl by měl jeho život, kdyby ho On vzal jí? I když s ní nemohl být, držela ho při životě alespoň víra, že je šťastná. Na malý svitek pergamenu něco načmáral a vzkaz poslal po své sově. Nyní mu nezbývalo nic jiného než čekat.

Asi o hodinu později se před ním zhmotnil úchvatný pták se zlato červeným peřím. Věděl, že je to vzkaz od Brumbála a nechal ptáka, aby ho přenesl na určené místo. Dopadl na tvrdou zem někde na vrcholku nějaké hory. Před ním stál vysoký, úctyhodně vypadající čaroděj, kdysi jeho učitel.

„Co ode mě chce Voldemort?“ zeptal se nevraživě.

„Nic nechce. Neposlal mě on, přišel jsem sám,“ zamumlal Severus se skloněnou hlavou.

„Tak sám? A proč?“ zeptal se a zkoumavě na něj pohlédl. „Co všechno jsi mu pověděl?“

„Všechno,“ zašeptal téměř zoufale. „Myslí si, že ta věštba mluví o Lilly Potterové.“

„Ale věštba nemluví o ženě,“ protestoval Albus.

„Vy víte, co myslím. Chce jejího syna a ji zabije s ním,“ vysvětloval.

„Když ti na ní tolik záleží, proč jsi nepožádal Voldemorta, aby ji ušetřil? Určitě by ti vyhověl,“ vrčel na něj Brumbál.

„Prosil jsem. Odmítl,“ přiznal se. „Ochraňte ji, nesmí zemřít.“

„Žádáš, abych ji zachránil a jejího manžela a syna nechal zemřít? Hnusíš se mi,“ řekl Albus a otočil se na odchod.

„Zachraňte je všechny. Ukryjte je a zachraňte,“ vykřikl za ním zoufale. Brumbál se otočil na půlcesty a zkoumavě si ho prohlížel.

„Co za to?“ zeptal se klidně.

„Cože?“ Severus překvapeně odtrhl zrak od země a konečně pohlédl do modrých stařeckých očí. „Cokoliv,“ podvolil se nakonec. Myslel si, že nic horšího než smrt ho postihnout nemůže a jeho život bez ní i tak smysl nemá. Jeho duše snad konečně najde klid a přestane se trýznit výčitkami svědomí za svoje neodpustitelné chyby, kterých se dopustil.



Voldemort usilovně pátral po Potterových ve snaze zbavit se jejich syna, který by mohl později představovat hrozbu. Štěstěna stála při něm, když se před ním jednoho dne objevil jeho nový služebník. Peter Pettigrew se stal strážcem tajemství a jedině on mohl Pánovi Zla prozradit, kde se Potter se svou rodinou skrývá. Zakřiknutý mužíček, který vždy zůstával v závěsu za svými přáteli Potterem, Blackem a Lupinem, se rozhodl změnit svůj život a oddat se Jemu. A tak v ten večer zradil přítele, který do jeho rukou svěřil život svůj, své ženy a dítěte. O několik hodin později byl mrtvý a s ním i Lilly. Jen malý, asi roční chlapec, seděl na podlaze jednoho pokoje rozpadnutého domu a plakal. Jeho křik se rozléhal domem, který byl nadobro zničený. Plakal nad ztrátou svých rodičů, ač to v té chvíli ještě nechápal. Věděl jen, že se něco stalo a on se bál. Natahoval ručičky k mámě, která nehybně ležela vedle něco a se strachem v krásných zelených očích se na něho dívala. V těch očích už nehořelo to světlo života. Byly prázdné a bezduché, ale to proto, že svůj život obětovala za syna. Syna, který přežil a porazil nejmocnějšího temného čaroděje té doby.



Severusovo znamení zla vzplanulo právě ve chvíli, kdy se Voldemortova smrtící kletba odrazila od chlapce a zasáhla ho v plné síle. Nemusel dlouho pátrat po tom, co se stalo. Druhého dne už totiž seděl v kanceláři Bradavického ředitele. Po tváři mu stékaly horoucí slzy. Ztratil ji, navždy. Už nikdy nepohlédne do těch smaragdových očí, nikdy už nebude poslouchat její zvonivý smích, nikdy víc se ji již nedotkne…

„Myslel jsem, že je zachráníte,“ říkal vyčítavě skrz slzy.

„Věřili nesprávné osobě. Tak jako ty, Severusi,“ vysvětloval ředitel stejně zdrcený tou ztrátou. „Nedoufal jsi, že ji nakonec přece jen ušetří?“

Severus jen přerývaně dýchal.

„Její syn přežil,“ řekl, na což se Severusovi obličej zkřivil v bolestné grimase.

„Má její oči. Pamatuješ si její oči, viď, Severusi?“

„Ona je pryč… je mrtvá… už nikdy…“ vzlykal dál černovlasý kouzelník.

„Jsou to výčitky svědomí, Severusi?“

„Přál bych si, abych to byl já místo ní…“ zamumlal.

„Jaký by to mělo smysl? Jestli jsi ji miloval, skutečně miloval, potom si nemáš co vyčítat. Udělal jsi pro její záchranu co se dalo. Ale jestli potřebuješ ulehčit své duši, ujisti se, že nezemřela zbytečně,“ hovořil dál Brumbál.

Severus si zmateně přehrával jeho slova v hlavě, ale i tak, skrz zármutek nebyl schopný chápat.

„Pomoz mi ochránit jejího syna. On přežil a ochranu potřebuje,“ vysvětlil.

„Voldemort je pryč. Proč by…“ protestoval Severus.

„On se vrátí. A až se tak stane, opět půjde a bude chtít dokončit, co začal, a nezastaví se před ničím, to dobře víš.“

Severus se na něj na chvíli zadíval a přemýšlel. Nechtěl, ale musel. Kvůli ní, kvůli sobě. Když neochránil ji...

„Dobře,“ svolil nakonec. Když byl už téměř ve dveřích, přistoupil k němu Brumbál a položil mu ruku na rameno. V ruce držel nějaký svitek.

„Toto tu pro tebe nechala. Dala mi to už před časem se slovy, že ti to mám dát, kdyby se jí něco stalo. Snažil jsem se ji ubezpečit, že se nic nestane, ale myslím, že věděla…“ vysvětloval. Severus váhavě sáhl po dopise a schoval ho v kapse svého hábitu. Nechtěl si ho přečíst a při nejbližší příležitosti ho chtěl hodit do ohně.

Jenže když sám ve svém starém domě na gauči hleděl do plamenů, nemohl do udělat. Neustále obracel v ruce dopis od Lilly a bojoval s touhou ho otevřít a dychtivě si přečíst každé její slovo. Jenže strach a výčitky ho strašily až příliš na to, aby se té touze podvolil bez odporu. Nakonec odpor slábl a on před sebou rozvinul pergamen, aby si přečetl poslední odkaz své jediné lásky.