Kapitola č. 3: Otec

Celou noc nemohl ani oko zamhouřit. Pochybnosti a vina ho sžíraly a on s nimi nemohl nijak bojovat. Ani nechtěl bojovat. Ráno vstal z postele celý rozlámaný a unavený. Měl se za hodinu sejít s Brumbálem, který mu slíbil pomoc při soudním procesu. Stejně jako mnoho jiných i Severuse obvinili ze spoluúčasti na mnohých vraždách, které Voldemort a Smrtijedi vykonali. Jen díky Brumbálově záruce nyní nehnije v Azkabanu, ale soudí ho na svobodě. Dnes se měli domluvit na podrobnostech obhajoby.

V rychlosti se oblékl a vyšel z domu. Přemístil se do Prasinek, odkud šel pomalým krokem směrem k hradu. K hradu, který v něm nevyvolával nejlepší vzpomínky, ale zřejmě nebude mít to štěstí, aby ho už nikdy v životě nemusel vidět. Slíbil totiž Brumbálovi, že nastoupí do školy jako učitel Lektvarů. Albus ho tak chce mít zřejmě pod kontrolou, pomyslel si Severus, ale vlastně to bylo teď to nejmenší, co ho trápilo.

Starý kouzelník ho vřele přivítal a trval na tom, že se s ním musí nasnídat. Z krbu přiletěl talíř plný obložených chlebů, voňavá káva a dva šálky.

„Jen si nabídni, Severusi. Jsi jakýsi vyhublý,“ vybízel ho s úsměvem, ale vysloužil si jen Knapův zlostný pohled. Kromě kávy se ničeho nedotkl, jen mlčky poslouchal Brumbálovy plány. Soudní proces se měl konat už za pár dní a Albus se rozhodl být hlavním svědkem v Severusův prospěch.

„Budeme tvrdit, že jsi se k němu přidal na můj rozkaz. Byl jsi člověk v službách Fénixova řádu, který nám díky svému postavení mezi Smrtijedi podával důležité informace,“ vysvětloval Brumbál, ale Severus ho sotva vnímal. Celou dobu ho na jazyku pálila jedna otázka. Jen jedna jediná. Nakonec to nevydržel.

„Kde je ten chlapec?“ přerušil ho.

„Cože?“ zatvářil se nechápavě Albus, který byl ještě stále myšlenkami u soudního procesu, z kterého chtěl dostat Snepea živého a bez trestu.

„Lilliin syn, kde je?“ zopakoval otázku, ale Brumbál se nezdál být nadšený.

„Proč tě to zajímá? Včera jsi se nezdál být nadšený z toho, že přežil,“ konstatoval překvapeně.

„Včera bylo včera, dnes je dnes. Slíbil jsem vám, že pomůžu to děcko chránit. Tak prozradíte mi, kde je?“

„Je u svých příbuzných. Lilly měla sestru, která se nyní o chlapce stará,“ prozradil mu stařec nakonec a zkoumavě si přeměřoval obličej budoucího profesora lektvarů. Ten se však skryl za svou kamennou maskou a nedal na sobě nic poznat.

„Tak můžeme pokračovat v tom, jak tě dostat z problémů?“ zeptal se a když se nedočkal jiné odpovědi, krom krátkého kývnutí hlavy, pokračoval.

Ještě ten večer stál Severus před domem, v kterém bydlela Petunie Dursleyová. Neviděl mnoho, ale slabý dětský nářek doléhal až k němu. Po chvíli utichl a Severus Snape se vrátil do svého opuštěného domu rozhodnutý vrátit se tam ráno.

Druhý den pozorování nepřineslo mnoho dobrého. Petunie Dursleyová, která se od doby, co ji poznal, moc nezměnila, trávila téměř celý den s dětmi v zahradě. Jenže její zájem patřil výhradně tomu malému vypasenému individuu, které nazývala svým synem. O druhého chlapce, které se taktéž dožadoval pozornosti, téměř nezavadila pohledem. Když se malý Harry přichytil její sukně, když se váhavě postavil na nožičky ve snaze udělat pár krůčků, vytrhla cíp sukně z jeho ruček, jakoby to byl nějaký prašivý pes. Harry, který takovou reakci nečekal, spadl na zadek a chvíli jakoby se rozhodoval jestli má začít plakat. Roční dítě však sotva pochopí, že pláč u jeho tety nevyvolá soucit, leč zlost. Vzala ho do náruče a odvedla do domu, kde ho zavřela do té komory pod schody a vrátila se ke svému Dudleymu.

To, co Severus viděl mu stačilo na to, aby jednal. Jeho první kroky vedly k Brumbálovi.

„Víte o tom, že se ta ženská k němu chová hůř než k prašivému psu?“ vrhl se na něho jen co vstoupil do ředitelny a překvapil starého čaroděje.

„O čem to mluvíš, Severusi?“ ptal se nechápavě.

„Ne o čem, ale o kom. O Lilliině synovi. Jak jste mohli?“ probodával ho pohledem.

„Uklidni se, Severusi, a sedni si,“ vyzval ho klidně Brumbál a zpoza půlměsíčkových brýlí hleděl na naštvaného muže před sebou.

„U Dursleyových se bude mít Harry nejlépe. Bude vyrůstat pryč od toho všeho. Nanejvýš v bezpečí,“ vysvětloval stařec unaveně.

„V bezpečí? Nazýváte komoru pod schody bezpečím? Ti lidé se k němu chovají jakoby vůbec neexistoval,“ protestoval dál.

„Bylo to moje rozhodnutí a ty ho nijak nezměníš,“ řekl rozhodně Brumbál. „Dovol mi připomenout, že jsi svoji úlohu už sehrál,“ pohlédl na něj vyčítavě a Severus zatínal vzteky pěsti.

„Jen si poslužte. Když mi chcete předhazovat na oči moje chyby, prosím. V tom případě však nechápu vaši snahu vyhrát ten proces. Stačí jediné vaše slovo a jsem do konce života v Azkabanu,“ zavrčel a chystal se na odchod.

„Počkej, Severusi. Tak jsem to nemyslel. Ale pokud jde o Harryho, nepleť se do toho, do čeho ti nic není,“ volal za ním, ale to už za sebou Snape prudce zabouchl dveře.

Severus nechápal, jak to Brumbál může dovolit. Asi se nebyl na chlapce podívat? Neví, v jakých podmínkách ho vychovávají? Prý neplést se do věcí, do kterých mu nic není… ale to přece není pravda. On přece má důvod se starat o to, co s chlapcem bude.

Přemístil se opět do Surrey a z dálky sledoval dům. Když i poslední světlo zhaslo, rozhodl se podívat se na chlapce z blízka.

„Allohomora,“ zamumlal potichu a vstupní dveře se před ním pootevřely. Vešel dovnitř a zamířil ke dvířkům, zpoza kterých se ozvalo slabé mručení. Otevřel dveře na přístěnku pod schody a spatřil dětskou postýlku namáčknutou v úzkém prostoru. V ní ležel malý chlapec a spal neklidným spánkem. Mával kolem sebe zmateně ručičkami a ústa se mu křivila, jakoby se měl každou chvíli rozplakat. Severus Snape na něho hleděl a najednou nevěděl, co by měl udělat. Chlapec se vzbudil a začal plakat. Snape ustoupil do temného kouta, aby ho nikdo nespatřil, ale bylo to zbytečné. Nikdo nevěnoval plačícímu dítěti ani nejmenší pozornost. Natáhl se k němu rukou a opatrně ho pohladil po ručičce, která se okamžitě sevřela okolo jeho prstu. Dítě ztichlo a pohlédlo na něj očima své matky. Očima, které si okamžitě každého podmaní.

„Pššššššššt, už je dobře,“ zašeptal a vzal si ho do náruče. Zdálo se, že se Harry konečně uklidnil a jeho dech se vrátil do normálu. Severus cítil, jak mu klesla hlavička na jeho rameno a ani se nenadál, už ten malý znovu spal. Držíc v náruči svého syna se rozhlédl po komoře a žasl nad tím, kam to uložili dítě. Všude okolo to bylo protkané jemnými pavučinami a na nich nesměli chybět pavouci.

„U Merlina, tak tohle mu nedaruji,“ zašeptal a pevně přivinul syna k sobě. Nemusel se dlouho rozmýšlet a přemístil se i s Harrym do svého domu. Nejdřív ho uložil do své postele a až potom si uvědomil, co právě udělal. Unesl dítě. Omlouvá ho fakt, že jde o jeho syna? Ale přece nemohl dovolit, aby zůstal s těmi mudly, kteří ho zjevně nesnášeli. To se o něho raději postará sám. Pohlédl na spícího chlapce ve své posteli a zkoumal jeho dětskou tvářičku, jakoby hledal něco, čím by se mu podobal. Vlásky měl sice dost krátké, jakoby ho jen nedávno ostříhali, ale byly rozhodně černé jako uhel. Snad rty by mohly být stejně úzké jako Severusovy, ale určitě po něm nezdědil jeho nos a oči. Když se na něho podíval, viděl ji. Viděl svoji Lilly, kterou nade všechno miloval a stačil jediný pohled na Harryho, aby se rozhodl milovat i jeho.

„Klidně spinkej, už jsi v bezpečí,“ řekl potichu, aby ho nevzbudil a sám si lehl na gauč v obýváku.

Albus Brumbál měl v ten den neobyčejně dobrou náladu, teda alespoň do chvíle, dokud po obědě do ředitelny nevběhla zadýchaná profesorka McGonagallová.

„Albusi, on... zmizel...“ lapala po dechu a vyčerpaně klesla do křesla naproti němu. Jeho úsměv na rtech zmrzl.

„Minervo, co se stalo? Kdo zmizel? O čem to mluvíš?“

„Chlapec… je pryč,“ řekla a její hlas byl naplněný čirým zoufalstvím.

„Jak to.. chceš říct, že…“ ztěžka dosedl do křesla a nechápavě na ni hleděl. V očích se mu odrážela naléhavá prosba, aby mu to vysvětlila a tak se zhluboka nadechla.

„Ráno jsem šla k jejich domu, jak jste žádal. Nejdřív se nic nedělo, ale nakonec okolo poledne vyšla ta Dursleyová na dvůr se svým synovcem. Harry s nimi nebyl a když jsem se nenápadně dostala do domu, nikde jsem ho nenašla,“ vysvětlovala.

„To ale nic neznamená. Možná si dům neprohlédla důkladně, Minervo,“ snažil se najít nějaké vysvětlení.

„Možné to je, proto jsem se vydávala za náhodou okolo jdoucí a zeptala jsem se jí na druhé dítě, které jsem u nich před pár dny vídala,“ pokračovala, jakoby ji nepřerušil.

„A?“ nevydržel.

„Povýšenecky na mě pohlédla a řekla, že to nebyl její syn, ale jen vzdálený příbuzný, o kterého se na pár dní starala, ale prý si ho už vzali pryč a nevrátí se.“

„Minervo, pověz mi, že to není pravda,“ zoufale vykřikl Albus. Jeho kolegyně a přítelkyně však jen smutně přikývla, aby potvrdila svá slova. Hlídala ten dům už několik dní, aby se malému Potterovi nic nestalo, ale její snaha byla marná. Toho chlapce zjevně někdo unesl a jeho příbuzným to koneckonců nevadí.

„CO budeme dělat, Albusi? Máš tušení, kdo to mohl být?“ zeptala se zoufale.

„Netuším, Minervo. Avšak jedno podezření by jsem měl. Když mě nyní omluvíš, půjdu udělat, co je v mých silách, abych ho našel,“ řekl rozhodně a v duchu přemýšlel, co udělá.

Jako první vedly jeho kroky ke Snapeovi. Naštěstí se mu před časem podařilo zjistit, kde bydlí a tak bez meškání a předešlého ohlášení své návštěvy směřoval k němu. Severus právě uložil unaveného chlapce do postele a zabezpečil pokoj Silenciem. Nevěděl, jak dlouho potrvá Brumbálovi, než přijde na chlapcovo zmizení a nechtěl riskovat, že se prozradí, až by Harry začal plakat. Jen co uklidil ze stolku misku s kaší, kterou svého syna krmil, ozvalo se prudké klepání na dveře. Ušklíbl se sám pro sebe a uzavřel svou mysl, aby skryl své tajemství. Měl plán a mohl jen doufat, že se to všechno obrátí v jeho prospěch. Bez váhání otevřel dveře a dovnitř se vrhnul Brumbál naštvaný tak, jak ho ještě nikdy neviděl.

„Brumbále, co tu děláte?“ zeptal se a nasadil překvapený výraz obličeje.

„Ty víš, proč jsem tu, Severusi. Kde je? Kde ho schováváš?“ zeptal se bez meškání a bez okolků nahlížel do všech místností.

„Nevím, o čem to mluvíte a když dovolíte, jste v mém domě a nemáte žádné právo prohledávat ho, dokud mi neprozradíte, o co vám jde,“ okřikl ho Severus a z hlasu bylo cítit, že je snad stejně naštvaný jako samotný Brumbál. Starý muž přestal slídit po domě a postavil se čelem k němu. Jejich pohledy se střetly a Severus bez problémů odrazil jeho pokus dostat se mu do mysli.

„Uchylujete se k jeho metodám?“ zeptal se ironicky. „Když chcete něco vědět, proč se nezeptáte?“ pokračoval a naznačil řediteli, aby se posadil. Ten však zůstal stát a zkoumavě si ho prohlížel.

„A povíš mi pravdu? Kde je?“

„Kde je kdo? Od chvíle, kdy jste sem vtrhl, se mě jen nesmyslně ptáte bez toho, aby jste mi vysvětlil, o co jde. Možná by to pomohlo a já by jsem vám mohl odpovědět,“ mluvil s jasným sarkasmem, jasně si vědom toho, že vytáčí ředitele do krajností.

„Harry Potter, Lilliin syn, byl dnes v noci unesen. Můžeš mi o tom povědět něco víc?“ zeptal se prudce a Severus nasadil nevinný překvapený výraz.

„Konečně něco nového. Proč by jsem o tom něco měl vědět? Sám jste řekl, abych se nepletl do věcí, do kterých mi nic není,“ vrátil mu jeho nedávnou poznámku a chladně na něho pohlédl.

„Právě proto, že jsi se do toho pletl předtím, mě napadá, že s tím máš něco společného.“ V té chvíli se Snape nahlas rozesmál, jakoby vyslechl nejlepší vtip roku.

„Aha, tak proto to všechno. Vy si myslíte, že jsem ho unesl já? Opravdu zajímavá představa. Ach Albusi, dokážete si představit, že by jsem tu, v tomto domě, JÁ mohl mít dítě? Teď nevím, jestli to brát jako lichotku nebo jako urážku.“

„Přestaň s tím, Severusi, a odpověz mi! Unesl jsi ho nebo ne? Jestli ano, chci vědět, co jsi s ním udělal, protože skutečně pochybuji, že by jsi ho k sobě přijal.“

„Takže tak je to. Vy si myslíte, že jsem ho unesl a buď sám zabil, nebo ještě lépe, že jsem ho dal těm Smrtijedům, které ještě nechytili. Vidím, že mi skutečně bezvýhradně důvěřujete. Tak teda, řekl by jsem, že si víc nemám co říci. Předpokládám, že si budete muset najít jiného profesora lektvarů, protože já to odmítám,“ řekl ledovým hlasem a otevřel dveře, aby jasně naznačil, že o Brumbálovu návštěvu vůbec nestojí.

„Severusi, počkej. Ty víš, jak jsem to myslel. Jen málo lidí vědělo to tom, kde ten chlapec je,“ zmírnil Albus, protože poznal, že přestřelil.

„Samozřejmě, ale povězte mi, za kým jste šel předtím, než jste se zjevil na prahu mého domu?“ zeptal se s úšklebkem. Odpověď nepotřeboval ani jeden z nich.

„Promluvme si, Severusi. Napadlo mě, že by jsi to mohl být ty, když jsi tak velmi protestoval proti tomu, kam jsem ho umístil.“

„Och, samozřejmě, protože každý jiný určitě němě souhlasil s tím, že jste ho dali do rodiny, která o něho téměř zakopávala, když spadl místo, aby mu pomohli vstát. Do rodiny, která ignorovala, když se chlapec rozplakal a místo, aby ho ta jeho příšerná teta utišila, mu ještě dala pár na zadek. Tomu vy říkáte vhodné místo pro dítě? Jak myslíte, neměl jsem se o to starat, nestarám se. Ale pomoc ode mě nežádejte, když sám tomu chlapci nezabezpečíte ani normální rodinu a dětství. Sbohem, Brumbále,“ řekl a ukázal znovu na dveře, které před chvílí otevřel.

„Zajímalo by mě, proč se o toho chlapce najednou tak zajímáš. Nenapadlo mě, že by to mohlo být líto syna Jamese Pottera,“ řekl Albus už na odchodu.

„Nejde o to, čí je to syn, ale o to, že je to malé dítě, které potřebuje něco úplně jiného než to, co jste mu zajistil vy. Popravdě, lepší by se měl i v dětském domově, věřte mi,“ odsekl Severus a zabouchl překvapenému Albusovi dveře před nosem.

Snape si ulehčeně oddechl. Šlo to lehčeji, než si myslel. Předpokládal, že bude muset Brumbála k podobné hádce sám vyprovokovat, ale jeho zlost mu hrála do karet. Zrušil kouzlo na dveřích ložnice a jen co uslyšel pláč, vešel dovnitř. Malý černovlasý chlapeček zaregistroval pohyb a zelenými očičky se rozhlédl po místnosti. Jen co spatřil Severuse, přestal plakat a na jeho tvářičce se objevilo něco, co by se dalo nazvat úsměvem.

„Táta,“ vyslovil jasně a natáhl k němu ručičky, aby ho vzal do náruče. Severus se zarazil. Od včerejška ten malý nepověděl ještě žádné srozumitelné slovo a právě toto ho naplno zasáhlo. Ten malý ho včera viděl poprvé a možná to, že ho utěšoval, když plakal a byl s ním, mu připomnělo otce. Jenže ne jeho, Severuse, leč Jamese. Ten byl jeho otcem v prvním roce Harryho života. Nyní se však nad tím nechtěl zamýšlet. Vyslyšel synovu němou prosbu a vzal ho z postele. Položil ho na zem a podal mu ruku, aby mohl udělat pár krůčků směrem k obýváku. Tvář malého dítěte přímo zářila radostí, která se vlévala i do srdce jeho otce. Navzdory tomu, že se stal otcem ze dne na den, s tím zatím neměl žádné problémy. Když Harryho omrzelo procházet se po domě, sedl si na předložku před krbem a uchváceně sledoval plameny olizující suchá dřevěná polínka. To všechno pod bedlivým dohledem Severuse, který dával pozor, aby se k ohni nepřiblížil příliš. Staré nepotřebné věci, které doma měl, proměnil na pár jednoduchých hraček, aby zabavil dětskou mysl. Jeho zatím zaměstnávala představa jeho na útěku s dítětem.