čtvrtek 15. května 2008

Kapitola č. 12: Přeměna

Netrvalo dlouho a zaregistroval na konci uličky nějaký pohyb. Použil na sebe splývající kouzlo a doufal, že bude účinné. V duchu si nadával, že měl pro jistotu poprosit Jamese, aby mu půjčil neviditelný plášť, ale teď už bylo pozdě. Najednou se v uličce objevila mladá žena, která tudy procházela. Albus nepochyboval ani chvíli, že se blíží útok. Pevněji uchopil hůlku a čekal. Naštěstí si, předtím než sem šel, vzal lektvar na zlepšení smyslů a tak bez nejmenších problémů zaregistroval další pohyb a tentokrát i zvuk blížícího se útočníka. Vykročil ze tmy a zamířil.

„Immobillis! Calligate!“ vykřikl znehybňující a svazující kouzlo a zasáhl jimi upíra. Ten zůstal strnule stát a zuřivě koulel očima hledajíc odvážlivce, který si něco takového dovolil.

Mladá žena, překvapená i vyděšená zároveň, nechápala, co se kolem ní děje a instinktivně se rozběhla pryč. Zřejmě byla v pořádku a Albus si o ni nemusel dělat starosti. Teď se postará o upíra a pak pomůže Scorpiusovi.

„Za tohle mi zaplatíš,“ vrčel lapený upír a snažil se pokousat Albuse, který kolem něj procházel. Na krku mu visel kříž a on doufal, že ho to aspoň částečně ochrání.

„Máš pravdu, možná zaplatím, ale ne tobě. Ty zaplatíš za ty, co ublížili mému příteli,“ odpověděl mu Al a zatímco zaujal upírovu pozornost, pořezal ho stříbrným nožem na rameni. Rána začala krvácet a Albus zachytával stékající kapky krve do lahvičky od lektvarů.

„Co to děláš?“ vřískal upír a snažil se zbavit pout. Zapomněl ale na znehybňující kletbu a tak bylo jeho úsilí marné.

„Nic, co by ti mohlo ublížit. Jen se neboj, zanedlouho už nic neucítíš,“ řekl klidně a když měl lahvičku po okraj naplněnou, bez milosti se upíra zbavil.

Unavený Albus se vrátil domů a bezpečně uložil lahvičku do své tajné skrýše, aby se k ní nikdo nedostal. Ginny ještě nespala, čekala na svého syna, aby od něho vyzvěděla, co ho trápí. Sedl si k ní na gauč a mlčel.

„Nemáš hlad?“ zeptala se, ale on jen zakroutil hlavou. „Dáš si aspoň čaj? Anebo horkou čokoládu?“ zkoušela to dál a položila mu ruku na rameno.

„Nedělej si starosti mami, nic nepotřebuju. Co ty? Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě, ale z hlasu mu zaznívala velká únava.

„Už jsem říkala, že jsem v pořádku. Měl by sis odpočinout. Jdi si lehnout,“ pobízela ho a on poslední návrh s radostí poslechl.

„Dobrou noc mami. Ráno budu muset odejít brzy, tak se nediv, když mě nenajdeš v posteli. A večer na mě nečekej, nevím, kdy se vrátím. Musím vyřešit něco důležitého,“ řekl a dal jí pusu na čelo.

„C opřede mnou tajíš chlapče? Řekl bys mi to, kdyby to bylo vážné, že?“

„Promiň, ale teď se mi o tom nechce mluvit. Jsem unavený, ale včas se všechno dozvíš, slibuju,“ odvětil a ona s tichým povzdechem sledovala, jak stoupá po schodech do svého pokoje.


Lea právě převlékala malého Freda z pyžama a posadila ho ke stolu, na kterém už na ně čekala bohatá snídaně.

„Tak co? Budeš papat Frede? Dáš si vajíčko nebo toust s medem?“ zeptala se matka.

„Chcu vajíčko,“ odpověděl a netrpělivě se poposedl na židli. Už, už se chtěl dostat z matčina dosahu a běžet za Hagridem, který mu slíbil překvapení. Lea mu na talíř naložila snídani a pobízela ho, aby jedl. V tom zbystřila. Zaslechla někoho v ředitelně.

„Georgi! Myslím, že máš v ředitelně návštěvu,“ zavolala směrem ke koupelně, ze které najednou vyšel zrzavý muž upravující si právě své střapaté vlasy.

„Cože? Kdo by to mohl být tak brzo?“ pohlédl na ni nechápavě a šel se podívat. Když však otevřel dveře, našel za nimi svého synovce, který se zrovna chystal zaklepat. „Albusi? Co ty tady tak brzo?“ Stalo se něco doma?“ zeptal se překvapeně a odstoupil, aby mohl vejít.

„Promiň strýčku, ale něco potřebuju. Ahoj Leo, Frede,“ pozdravil a naznačil Georgovi, že by s ním rád mluvil osamotě.

„Půjdeme teda ke mě do pracovny?“ zeptal se a Albus přikývl. Následoval George do zadní části jejich bytu, do místnosti, kterou využíval jako soukromou pracovnu, když nechtěl být v ředitelně.

„Tak se posaď. Dáš si něco?“ nabídl ředitel.

„Ne. Radši přejdu rovnou k věci. Potřeboval bych, aby jsi dnes uvolnil Lilly z vyučování. Jde o Scorpiuse,“ začal Albus a vysvětlil Geogovi celou situaci včetně faktu, že by rád používal na výzkum ředitelskou laboratoř.

„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak nás bude v Chroptící chýši ohrožovat upír, pro kterého chceš vymýšlet lektvar v mé laboratoři,“ uzavřel šokovaný George. „Teda Albusi, já jako student vymýšlel nejrůznější akce, ale dovolím si říct, že žádná nebyla ani zdaleka tak nebezpečná a popravdě, hloupá. Uvědomuješ si, do čeho se pouštíš? Kdyby se na to přišlo, byl by z toho vážně skandál. Na to raději nechci ani myslet,“ rozhořčil se George.

„Já vím,“ tiše zamumlal Albus a provinile si prohlížel špičky svých bot.

George se na něj upřeně díval a nakonec si jen povzdechl: „Já ti rozumím Ale. Je to tvůj přítel a chodí s Lilly. Ale uvědom si, že můžeš ohrozit nejen sebe, ale i ji. Nemysli si, že ji od něj oddělíš. Bude ho chtít vídat a co jí řekneš? Kvůli bezpečnosti ho bude moct nanejvýš vidět a představ si, že bys měl před sebou Sophii a nemohl jí obejmout, nemohl jí políbit... jak by ses cítil?“

„Strašně. Bylo by to velmi těžké a vím, že to bude těžké pro nás všechny, ale nemohu ho nechat zemřít. Ne, pokud je aspoň malá naděje, že mu můžu pomoct. Prosím, nechci aby jsi se na tom jakkoli podílel, ale protože je to blízko školy a rád bych používal laboratoř...“ nechal větu nedokončenou.

„Ta je ti samozřejmě k dispozici kdykoli budeš potřebovat. Víš nejlépe, že já se lektvarům vyhýbám jak jen můžu. Poppy a Lea si všechno potřebné vyrobí na ošetřovně a když něco potřebují, mají na to profesora lektvarů. Jak často tu budeš?“

„Předpokládám, že já nebo profesorka Danielsová tu budeme téměř každý večer. Budeme se snažit tě příliš neobtěžovat,“ vyhrkl chlapec potěšen tím, že ho strýc nakonec podpoří.

„S tím si nedělej starosti. prozradím vám heslo a můžete se tu pohybovat kdy budete potřebovat. Ale musíš mi něco slíbit,“ řekl rozkazovacím tónem, který používal jen občas při vyučování.

„Co?“

„Budeš opatrný a kdyby se ti situace vymkla z rukou, musíš to ukončit,“ řekl.

Albus si povzdechl: „Že ty jsi se za mě domluvil se Severusem?“

„Cože? Aha, ne. Se Snapem jsem nemluvil, ale jestli od tebe vyžadoval to samé, můžeš si být jistý, že je to nevyhnutelné. Severus Snape nikdy nic nedělal bezdůvodně. Musíš si uvědomit rizika a podniknout potřebná opatření. No, ale nebudu ti tu dělat kázání. Jsi dospělý a sám musíš vědět, co můžeš a co ne. Kdyby jsi něco potřeboval, dej mi vědět,“ uzavřel nakonec.

„Dnes potřebuju Lilly, aby se rozloučili. Musím ji říct, co se chystáme udělat. Měla by to vědět,“ zašeptal se zavřenýma očima a sbíral síly potřebné na tento rozhovor. Netěšil se na něj.

„Zařídím to. Běž si dát zatím vedle snídani. Předpokládám, že jsi se nejen špatně vyspal, ale ještě jsi odešel z domu bez jídla,“ poslal ho za Leou. „Bez diskuze, to je rozkaz. Jinak bych musel informovat tvou matku,“ dodal, když se Albus chystal něco namítat.

„Tak dobře, ale mámě prosím nic neříkej. Má toho už tak dost,“ naléhal a George přikývl. Moc dobře věděl, že sestra má starostí na hlavu. I jeho zarmoutil Minervin odchod.

Albus ho nechal v pracovně a přidal se k Lee a Fredovi.

„Dneska jdu za Hagridem. Má pro mě překvapení,“ pochválil se Fred, jen co ho uviděl.

„To je super, a nevíš co to bude? Kdo ví, možná sem zase propašoval draka, co ty na to?“ tajemně se usmál na bratrance.

„Draka?“ žasl malý a civěl na Albuse.

„No tak, přestaňte s těmi nesmysly. Žádný drak ve škole není Frede. Raději rychle jez, nebo ti Hagrid i s tím tvým překvapením uteče,“ okřikla je dobrosrdečně Lea. Fred si jako na povel strčil velký kus chleba do úst, aby měl co nejrychleji prázdný talíř.

„Dáš si kávu nebo čaj?“ obrátila svou pozornost na Albuse.

„Dnes asi raději kávu, díky,“ odpověděl Albus a vzal si od ní šálek naplněný vařící tekutinou.

„LIlly na tebe bude čekat za půl hodiny ve Vstupní síni,“ oznámil George a přidal se k nim. Povídali si uvolněně, ale ani jeden už nezmiňoval to, o čem se bavili v soukromí a Lea nevyzvídala. Přesně za půl hodiny se Albus setkal se sestrou a na okraji pozemků se s ní přemístil do Edinburgu, kde se měla rozloučit se Scorpiusem.

„Jak je na tom? Už je v pořádku?“ zeptala se ho cestou.

„Lilly, je to vážné. Pojďme raději někam, kde si budeme moct promluvit osamotě,“ řekl a zavedl ji do prázdného pokoje v nemocnici.

„Albusi, nestraš mě. Co se stalo?“ Na tváři se jí jevil neklid a strach. Albus odvrátil oči. Bolelo ho, že jí to musí říct, ale z části to dělá i kvůli ní.

„Lilly, přivedl jsem tě sem, aby jste se mohli rozloučit,“ začal opatrně, ale v okamžiku zjistil, že to nebylo nejvhodnější. Kolena se jí podlomila a jen tak, tak, že ji zachytil.

„Rozloučili? Chceš říct...“ koktala a v očích se jí třpytily slzy.

„Ne, neboj se. Pomůžu mu. Jen je to všechno složitější. Bude se muset na nějakou dobu ukrýt. Ale zanedlouho ho zase uvidíš. Nebude daleko a každý den ho dubu kontrolovat. Můžete si psát, budu každý večer v Bradavicích, abych pracoval na lektvaru, který mu pomůže,“ chlácholil ji jako malé děvčátko. Pro něho bude vždy jeho malá sestřička, kterou musí chránit.

„Proč se musí skrývat? Řekni mi všechno Ale,“ žádala ho potichu. Nejasná představa toho, co se chystá, ji děsila. Albus věděl, že je zbytečné to tajit, a tak jí vysvětlil jejich plány. Neřekla nic, cítil jen slzy dopadající mu na ruku, kterou jí držel.

„Dej mi na něho pozor. Nechci ho ztratit. Ani tebe ne, buď patrný,“ řekla po chvilce ticha a pohlédla do jasně zelených očí. Albus v jejích očích postřehl obavy, ale překryté něčím mnohem větším, vděčností. Spoléhala na něj a on mohl jen doufat, že ji nezklame.

„Tak už pojďme, bude nás čekat,“ pomohl jí vstát a vedl jí k pokoji, kde ležel. Nevypadal právě nejlépe. Když však ve dveřích spatřil Lilly, tvář mu ožila radostí a natáhl k ní ruku. Se smutným úsměvem k němu popošla a políbila ho. Albus v té chvíli strnul a začal přemýšlet nad tím, co bude dál. Podaří se mu opravdu vymyslet lektvar, který vrátí Scorpiuse do normálního života? Bude moct žít s jeho sestrou aniž by se Albus každou noc bál, jestli se Lilly nestala jeho obětí? Snažil se vyčistit svou mysl, jak ho to učil Severus a vypustit tyto myšlenky z hlavy. Nechal dvojici osamotě a šel za profesorkou Danielsovou, která už na něj čekala.

„Máte to?“ zeptala se ho místo pozdravu. Sáhl do vnitřní kapsy svého hábitu a vytáhl lahvičku s tmavě červenou tekutinou. „Takže se podařilo? Jste v pořádku?“ pokračovala v kladení otázek.

„Jak se to vezme. Nejsem zraněný, jestli myslíte tohle. Ale rozhodně nemám radost z toho, co se chystáme udělat,“ odpověděl pravdivě a nevěděl, odkud pramenila jeho otevřenost a bezprostřednost. Vždyť doteď se snažil nedat před nikým najevo, jak mizerně se cítí. Snad to bylo tím, jak moc mu připomínala Severuse, před kterým neměl žádné tajnosti a nikdy se mu před ním nepodařilo nic utajit.

„Ještě není pozdě toho nechat,“ poukázala, ale on jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Pochopila. Nečekala by od něj nic jiného. Sandrina jim objednala čaj a sedla si proti němu do křesla. Chvíli seděli mlčky, dokud se neozval Albus.

„Víte, že jste na něj dost podobná?“ řekl přímo a tím ji zaskočil.

„Co prosím?“ snažila se zakrýt své rozpaky.

„Jste přece Severusova dcera, nebo ne?“ zeptal se.

„Jak jste na to přišel?“ vzdala se a nedokázala si vysvětlit, čím se prozradila.

„Ani nevím. Prostě mi to došlo, když jsem vás viděl stát proti sobě. On o tom ví?“

„Ne! Teda aspoň myslím, že ne. Má matka mu to nikdy neřekla. Ale i tak by o mě nestál,“ řekla zamračeně.

„Tak nemluvte. Jsem si jistý, že by byl rád,“ protiřečil.

„To nevíte. On mou matku nemiloval, proč by měl mě?“ bránila se a zatvářila se uraženě. Tento rozhovor jí rozhodně nebyl příjemný a Albus to vycítil.

„Rozumím, ale znám Severuse už několik let a ujišťuji vás, že není takový, za jakého ho všichni pokládají,“ řekl a víc se k tomu už nevracel.

„Netuším, jaké zásoby máte v té vaší laboratoři, proto jsem si dovolila sbalit něco ze svých věcí,“ změnila téma a až do večera rozebírali své možnosti při přípravě lektvaru.

Těsně přes setměním zašli společně do nemocnice, kde oznámili zamilované dvojici, že je čas se rozloučit.

„Vezměte Scorpiuse, já odvedu sestru zpět do školy a připojím se k vám,“ rozhodl Albus a Sandrina, i když byla starší a měla právo protestovat, beze slova udělala, jak řekl. Přemístila se s nemocným chlapcem do velkého pokoje v Chroptící chýši. Při pohledu na zařízení se otřásl strachem.

„Jen klid. Všechno je to jen pro vaši i naši bezpečnost. Chceme vám přece pomoct, nebo nám nevěříte?“ oslovila ho měkce.

„Věřím Albusovi a pokud on věří vám, nemám ani já důvod pochybovat. To jen...“ pohledem zabloudil k rakvi v rohu.

„Pojďte sem a posaďte se, než přijde Albus. Pak budeme pokračovat,“ vedla ho k prázdné židli u stolu.

Albus se k nim přidal asi po půl hodině, když se mu konečně podařilo jakž takž uklidnit sestru.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Scorpiuse a sám se tvářil, jakoby se měl každou chvíli sesypat.

„Ujde to, vzhledem k situaci,“ mávl ledabyle rukou tázaný.

„Tak teda, tady to je. Musíš to vypít. Zůstaneme s tebou až do rána, pak se budeš muset uložit. Pro jistotu tě ještě zabezpečíme a přijdeme zase zítra po setmění,“ vysvětloval kamarádovi Al.

„Rozumím. Přijdeš mi dát napít,“ odfrkl Scorpius.

„Je to nutné. Ale jestli sis to rozmyslel, ještě je čas...“ řekl Albus a v hrdle mu rostla boule.

„Ne, už jsem se rozhodl. Udělej co udělat musíš. Pojďme na to. Mám to vypít tady?“ zeptal se a vzal do ruky lahvičku s krví upíra.

„Ne, postav se do toho kruhu a pokus se v něm zůstat, než to vypiješ,“ usměrnil ho a Scorpius udělal, jak mu řekl. Už si přikládal lahvičku ke rtům, když ho Albus zastavil.

„Scorpiusi... kdyby... se to nepodařilo, já... chci abys věděl, že...“ nedokázal doříct skrz nápor emocí.

„Já vím Ale. Děkuji ti za všechno,“ usmál se na něj a vypil obsah do dna. Ozval se zvuk rozbíjejícího se skla. Zanedlouho se místností ozval tupý úder, jak chlapcovo tělo dopadlo na zem. Tvář se mu zkřivila bolestí, kterou prožíval, když jeho tělo umíralo, když se měnil na netvora. Albus i Sandrina se na to dívali s otevřenými ústy neschopní jediného pohybu. Najednou se ozval chraptivý Scorpiusův hlas:

„Krev... potřebuju.... pít,“ zachrčel.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

jak to tak počítám, tak Hagridovi je tak 90 let, to už je dost

Anonymní řekl(a)...

maš recht ale ticho jinak bude další na seznamu mrtvech:-DDDD