Kapitola č. 14: Na co myslíš?

Albus seděl v křesle a unaveně hleděl na bratra, který z jakéhosi nejasného důvodu přímo sršel radostí.

„Tak čemu vděčíme za vaší návštěvu a hlavně tomu, že na mě čekáte v tuto pozdní hodinu?“ zeptal se znovu.

„Teda ty máš ale náladu. Sophie ti snad dala kopačky, že jsi tak nabroušený?“ dobíral si ho James.

„Velmi vtipné, tak to vyklop,“ nenechal se vytočit. Byl tak unavený, že na hádku s bratrem neměl ani pomyšlení, i když jindy by mu tu poznámku jen tak nedaroval.

„No dobře teda, mamka už to ví, ale ty se nezdáš příliš zvědavý. Možná bychom to měli nechat na jindy,“ ošíval se James trochu uraženě. Štvalo ho, že bratr neprojevil víc zájmu.

„No tak Jamesi. Přestaň ho už trápit. Nevidíš, že je unavený?“ zastala se Albuse Diana.

„Díky, aspoň někdo mě tu chápe,“ usmál se na ni mladší Potter. „Tak mi to řekni ty Diano, protože od něho se to nedozvím ani do rána a vážně jsem na podobné žerty unavený,“ povzdychl si.

„No víš, jsme tady, protože jsme chtěli, abyste to věděli první,“ řekla s tajemným úsměvem a významně pohlédla na svého muže. Albus, navzdory tomu, že byl bystrý a často pochopil věci dřív, než byly vysloveny, jen v očekávání hleděl z jednoho na druhého.

„Teda Ale, ty jsi fakt tupec. Budeme mít dítě,“ nevydržel to už James a vykřikl.

„Cože?“ žasl Al a hned se vzpamatoval. Konečně pochopil důvod těch záhadných úsměvů a bratrovy dobré nálady. „To je skvělá novinka. Blahopřeju vám oběma,“ řekl a objal svou švagrovou a bratrsky poplácal Jamese po rameni. „Hodně štěstí vám přeju. Ale když dovolíte, vážně už půjdu spát,“ omluvil se a na potvrzení svých slov zeširoka zívl.

„Dobrou noc Ale. Dobře se vyspi,“ zasáhla konečně i matka, protože James už otvíral ústa, aby cosi řekl. Albus jen zamával na pozdrav a vyšel nahoru.

„Co mu je? Nezdál se příliš nadšený,“ mračil se.

„Samozřejmě, že byl nadšený. Viděl jsi, že byl unavený. Myslím, že má nějaké starosti,“ zastala se Ginny mladšího syna.

„Jaké starosti?“ vmísila se Diana.

„Nevím, nic mi nechce říct,“ zakroutila hlavou a v duchu si vyčítala, že jednou z jeho starostí je určitě i ona sama.

„Prosím tě, Albus je jen unavený ze školy a zřejmě mu chybí Sophie. To bude všechno,“ zlehčoval James, ale okamžitě ztichl, když viděl mámin pohled.

„Nemysli si, že Albus nemá vlastní problémy. Buď rád, že o některých věcech nevíš. Ty máš teď vlastní rodinu a staráš se o ni, ale tvůj bratr na sebe převzal všechnu zodpovědnost za tuhle,“ řekla Ginny trochu vyčítavě.

„Ale vždyť se o vás starám, pomáhám vám, jak to jen jde,“ bránil se James.

„To ano, vždyť netvrdím, že na nás zapomínáš. Ale je to tvůj bratr, kdo je tu denně a řeší problémy, které nastávají v této rodině. Ty máš zodpovědnost za Dianu, za to děťátko, které spolu čekáte a já to chápu. Ale tvůj bratr cítí potřebu se o nás starat a dohlížet na nás,“ vysvětlovala Ginny.

„Mami, je něco, co bych měl vědět? Stalo se něco o čem nevím?“ zeptal se podezřívavě.

„Nic vážného a už je to vyřešené. Ale prosím, příště nezlehčuj problémy svého bratra. Ani jeden z nás neví co a tím vším je,“ prosila a James cítíc její káravý pohled jen poslušně přikývl. Až doteď byla Diana potichu a něme sledovala jejich rozhovor.

„Myslím, že bychom se už měli vrátit domů. Ráda jsem vás viděla,“ ozvala se a rozloučila s Ginny.

„Zítra mám v práci volno. Nechcete přijít i s dvojčaty na návštěvu?“ pozvala ji a Ginny vděčně pozvání přijala.

„Tak už pojď Jamesi. Přemísti nás,“ pobízela manžela a postavila se vedle něj, aby se ho chytila. James ji opatrně, ale pevně přivinul na svou hruď a po tichém zamumlání něčeho, co znělo jako přání dobré noci se oba přemístili.

Zabralo jen pár minut, než Ginny uklidila použité šálky a šla si lehnout.

Když se v malém jednoposchoďovém domku na okraji malé vesničky objevily dvě postavy, hodiny na kostelní věži právě odbíjely druhou hodinu ranní.

„To už je tolik?“ lekl se James a pustil Dianu.

„Opravdu. Měl bys jít spát, abys byl ráno fit,“ odpověděla a následovala ho do ložnice. Byla to velká místnost se stěnami v pastelových barvách. Diana, která se kvůli ztrátě svých schopností nemohla věnovat povolání přímo jen v kouzelnickém světě, se naplno věnovala umění. V jejich domě snad nebyla místnost, kterou by nezdobily obrazy a pokud šlo o stěny, jedna barva se jí zdála málo. Proto byly stěny v pokojích aspoň dvojbarevné s různými kombinacemi. Ložnici dominovala velká manželská postel, pod oknem stál stolek se zrcadlem a ve dvou rozích skříně. Z pokoje vedly spojovací dveře přímo do koupelny, ve které právě zmizel James.

Když však později leželi vedle sebe ve společném objetí, spánek je obcházel a odmítal dosednout na jejich víčka.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Diana.

„Nad tím, co říkala mamka. Jestli jsem to dobře pochopil, stalo se něco o čem nevíme a zřejmě nešlo o žádnou maličkost, jestli se tím Albus trápí. Myslíš, že se o ně málo starám? O mámu a dvojčata?“

„Ne, nemyslím. Staráš se o ně. Dohlížíš na to, aby jim nic nechybělo a byli v pořádku,“ odpověděla a hladila ruku, kterou ji objímal.

„Tak proč to říkala?“ zarmoutil se.

„Ty můj hlupáčku. Ona ti přece nic nevyčítala. Řekla ti jen, že odteď tvou úlohu hlavy rodiny převzal Albus a nemáš podceňovat jeho starosti, kterých má už zřejmě tak dost.“

„Hm. A nad čím uvažuješ ty?“ změnil téma rozhovoru.

„Přemýšlím o nás,“ přiznala. „A o našem dítěti.“

„Co se děje,“ zbystřil pozornost.

„Víš, uvažovala jsem... myslíš, že bude moták jako já?“ vyslovila konečně nahlas. Více ji k sobě přitáhl a políbil ji do vlasů.

„Ty nejsi moták, v tom je rozdíl. Ty jsi o své schopnosti přišla, zatímco moták je nikdy neměl,“ vysvětloval jí jako už mnohokrát předtím.

„To je jedno, jsem na tom teď stejně. Ale co naše dítě?“ otočila se, aby mu viděla do tváře. V slabém světle měsíce, které pronikalo dovnitř pootevřeným oknem se odrážela jeho vážná tvář. Už to nebyl ten chlapec, do kterého se zamilovala. Byl to dospělý muž, zodpovědný, spolehlivý a hlavně milující.

„Myslím, že na takové věci je ještě brzy. Ale i kdyby to malé nebylo kouzelníkem, budu ho milovat tak, jako miluju tebe. Je to naše dítě, plod naší lásky a já si neumím představit, že bych ho měl rád jen proto, že bude umět čarovat.“

„Skutečně?“ šeptla.

„Pochybuješ snad? I kdyby náš syn nebo dcera v životě nevzali hůlku do ruky, nikdy by pro mě neznamenali něco méně. To tě ujišťuju,“ řekl úplně vážně a ona po tomto ujištění konečně spokojeně usnula v jeho náručí.