Kapitola č. 13: Doušek krve

Na zemi, uprostřed tmavé místnosti osvětlené jen slabým světlem vyzařujícím ze svícnů na stěnách, ležel mladý chlapec zmítající se v bolestech. Z hrdla se mu draly různé chrčivé zvuky, mezi kterými bylo občas rozumět slova jako „krev“ či „pít“. Nebyl však v místnosti sám. Dvě postavy stojící opodál celou tuto děsivou scénu pozorovaly a téměř nedýchaly.

„Prosím, potřebuju pít,“ prosil chlapec na zemi.

Proti němu stojící černovlasý mladík se okamžitě probral z počátečního šoku a namířil hůlkou na své zápěstí. Jemně sykl, když se na něm objevila řezná rána a z ní začala vytékat červená tekutina.

„Co to děláte?“ vykřikla překvapená Sandrina.

„Podejte mi tu sklenici,“ řekl Albus ukazujíc na skleněný pohár stojící na stole. Sandrina vzala sklenici ze stolu a podložila ji pod Albusovu ruku tak, aby krev netekla na zem, ale do ní.

„Jste blázen,“ kárala ho.

„Nebojte se, počítal jsem s tím. To stačí, odložte tu sklenici,“ řekl a jen co odtáhla po okraj naplněnou sklenici, přiložil si druhou ruku na své zápěstí a za chvíli nebylo po zranění ani památky.

„Jak jste to udělal?“ nevycházela z údivu a uvědomila si, že se ho na to chtěla zeptat už dávno. Podobným způsobem přece vyléčil i její zranění hlavy.

„Později. Teď musíme pokračovat,“ zastavil ji a dalším mávnutím hůlky levitoval pohár s vzácnou tekutinou směrem ke Scorpiusovi.

„Scorpiusi, tady to je. Opatrně, pomalu se napij,“ poučoval ho. Oslovený chlapec se vrhl na to jediné, co ho mohlo udržet při životě a lačně pil.

„Potřebuju víc,“ řekl, když vyprázdnil sklenici a odhodil ji do kouta, kde se roztříštila na malé kousky.

„Pro dnešek to stačí. Zítra dostaneš další, rozumíš mi?“ snažil se s ním komunikovat Albus, ale Scorpius ho poslouchal jen napůl. Byl upírem jen chvíli a tak si naštěstí ještě dokázal zachovat trochu zdravého rozumu a přikývnout na souhlas.

„Dobře, teď si lehni a odpočívej. Zítra zase přijdeme,“ uklidňoval ho a Scorpius skutečně poslechl. Jen co za sebou zavřel víko rakve, použil Albus opět levitační kouzlo, aby navrch Scorpiusova nového lůžka položil květ divoké růže, která mu měla zabránit vylézt odtamtud.

„Tak to by jsme měli,“ vydechla si ulehčeně Sandrina a ztěžka dosedla na židli u stolu.

Albus z kapsy vytáhl malou lahvičku s purpurovou tekutinou a trochu si jí nalil do úst.

„Krev doplňující lektvar. Myslím, že se mi teď bude hodit. Denně mu sice donesu zvířecí krev, ale ta ho naživu dlouho neudrží. Musí mít aspoň trochu lidské,“ vysvětloval, když zachytil její tázavý pohled.

„Budeme se teda střídat?“ navrhla, ale on rázně zakroutil hlavou.

„O to se postarám. Od vás žádám jen pomoc s lektvarem. Pro mě ta trocha krve nic není.“

Sandrina se s ním rozhodla nehádat. Na tuto debatu bude ještě dost času-

„Kdy chcete začít? Hned teď nebo až zítra?“

„Myslím, že ráno bude moudřejší večera. Zajdu do hradu dohodnout se se Severusem a zítra, až skončíte s výukou, bychom mohli začít. Počkám vás řekněme o třetí tady?“ rozhodl Albus.

„Dobře. Takže se uvidíme zítra. Zatím dobrou noc a pokuste se trochu vyspat, jinak se s vařením můžete rozloučit,“ pokárala ho mírně. On jí na to jen něco nesrozumitelného zahuhlal a tajnou chodbou se postil směrem k hradu.

Zanedlouho už seděl proti Severusovi, který ho propaloval pohledem.

„Vypadáš hrozně. Kdy jsi naposledy spal?“ zeptal se ho a neskrýval hněv ve svém hlase.

„Přestaň s tím aspoň ty Severusi. Nepotřebuju kázání, ale pomoc,“ mávl unaveně rukou chlapec.

„Tak spusť,“ odsekl starší kouzelník na obrazu a založil si ruce.

„Poraď mi, jak mu dát vypít ten lektvar aniž bych mu ublížil? Upíři přece nemohou pozřít kromě krve nic jiného?“ odpověděl s povzdechem a doufal, že mu jeho přítel pomůže vyřešit tohle dilema, na které trochu ve všem tom zmatku zapomněl.

„Chceš říct, že jsi na to předtím nemyslel? Neříkal jsi náhodou, že máš všechno dokonalé promyšlené?“ dobíral si ho sarkasticky.

„Do pytle, Severusi já vím, je to velká chyba, ale stalo se. Potřebuju pomoc, protože jestli něco nevymyslím, tak ho tím lektvarem zabiju, místo abych mu pomohl. Nejsem dokonalý, nikdy jsem ani nebyl. Nejsem o nic lepší než jiní v mém věku, tak nevím, proč mě všichni považují za něco extra. Chci prostě žít normální život,“ rozkřičel se najednou, ale ke konci už to nezvládal.

„Uklidni se. Tvé okolí tě vnímá jako výjimečného, protože to ty jsi. A teď nemám na mysli jen tvé schopnosti. To, co ty děláš pro jiné, tak se dokáže obětovat málokdo. Ty jsi teď hlavní oporou celé vaší rodiny. Od doby, co tvůj otec zemřel a bratr se oženil, jsi hlavou rodiny a tvá matka i sestry v tobě mají jistotu, kterou potřebují. A to, co teď děláš pro svého přítele... Albusi, v tom si po svém otci víc, než si myslíš. Jenže nesmíš zapomínat sám na sebe. Nedělej všechno pro jiné na úkor vlastního života. Máš pravdu, každý děláme chyby. To co jsem ti chtěl říct je, že ty děláš chyby proto, že jsi v celé věci příliš osobně zainteresovaný a únava to rozhodně nepomůže k lepším výkonům. Potřebuješ nabrat nové síly a odpoutat se od toho. Ber Scorpiuse jako svého pacienta, ne přítele. Pak to půjde lépe,“ říkal potichu Severus a jeho hluboký hlas pronikal až k Albusově duši. Ta slova ho skutečně uklidňovala a on nabýval své ztracené rovnováhy.

„Čím to je, že vždy víš, co říct?“ zeptal se ho Albus se zavřenýma očima.

„Dovolím si tvrdit, že tě za ty léta znám a vím, kde máš své slabé a silné stránky. Navíc, znal jsem tvého otce a i když on potřeboval trochu odlišný přístup, mnoho je možné aplikovat i na tebe,“ odpověděl mu se spokojeným úsměvem. „Už se cítíš líp?“

„Ano, děkuji. Ale stále trvá problém s tím lektvarem. Pomůžeš mi?“ zaúpěl Al.

„Už jsem nad tím přemýšlel. Jelikož i tak musí každý večer dostávat krev, použil bych jako základ celého lektvaru dračí krev. Má silné magické vlastnosti a jelikož ji chtěli použít na vylepšení vlkodlačího lektvaru myslím, že v tomto případě bude mít velmi dobré uplatnění,“ řekl klidně učitel lektvarů.

„Vidíš, to mě nenapadlo. Dobrý nápad, zítra to s profesorkou Danielsovou zkusíme,“ rozjasnila se mu na chvíli tvář, ale za chvíli vystřídalo úsměv velké zívnutí. „Myslím, že tě poslechnu a půjdu se vyspat,“ uzavřel nakonec a připravil se na odchod. V tom si na něco vzpomněl a otočil se.

„Ty, Severusi, měl jsi někdy děti?“ zeptal se ho. Tmavovlasý kouzelník na obraze se zarazil.

„Cože? Co je to za bláznivé nápady? Já a děti? Asi jsi nikdy neslyšel o mé minulosti a pověsti upíra, co ve sklepeních vysává své studenty?“ ušklíbl se.

„Prosím tě, vždyť tě znám. Všechno to byla jen přetvářka, tak to na mě nezkoušej. Tak uvažoval jsi někdy o dětech nebo ne?“ zopakoval důrazněji. Severus se zamračil.

„Ne. Nenašel jsem ženu, se kterou bych chtěl mít děti. Možná kdyby...“ odmlčel se a po chvíli rázně zakroutil hlavou. „Prostě ne, žádné děti,“ uzavřel a Albus věděl, že tohle bude ještě těžké.

„Tak teda dobrou noc Severusi. Uvidíme se zítra,“ rozloučil se a použil krb v ředitelně, aby se dostal domů a konečně sebou praštil do postele. Severus i Danielsová měli pravdu, cítil se unavený a to by mu nebylo moc k užitku. Jenže, jak se zdálo, na spánek si měl ještě chvíli počkat.

Když vystoupil z krbu v obývačce, spatřil na gauči sedět Jamese, Dianu a matku. Neuměl si představit, co mohlo být důvodem tak pozdní návštěvy, a tak trochu znervózněl.

„No konečně. Kde se flákáš Albusi?“ přivítal ho bratr s úsměvem na tváři a jak si Albus mohl všimnout, úsměv zdobil tváře všech přítomných, kromě jeho.

„Co se tu děje?“ zeptal se trochu podrážděně a posadil se do nejbližšího křesla, protože kdyby ještě chvíli stál, nohy by mu zřejmě vypověděly službu, tak byl unavený. Očekával vysvětlení, ale to, co přijde, ho v té chvíli skutečně nenapadlo.